Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom jedenáctý (1713–1715)

Kapitola osmá

Odchod kancléře Pontchartraina na odpočinek. — Voysin kancléřem a ponechává si místo státního sekretáře. — Pan du Maine. — Žertovné a peprné slovo pana z Lauzunu. — Bavorský kurfiřt dvakrát v Marly. — Král Stanislav v Zweibrückenu. — Připlutí východoindické flotily do Port-Louis. — Zvýšení penze paní ze Saint-Géranu o tři tisíce livrů. — Fagonův syn intendantem financí. — Sňatek Brassaca s dcerou zesnulého maršála z Tourville. — Polská královna, vdova po Janu Sobieském; příčiny její nenávisti k Francii, jejího pobytu v Římě, jejího uchýlení do Blois. — Rovnost králů od kardinála Mazarina. — Polská královna, přijatá jen průměrně, nechce žádné přijetí; jede rovnou do Blois, aniž by se směla přiblížit ke dvoru či k Paříži. — Zádušní služby za pana vévodu z Berry v Saint-Denis. — Princ z Dombes tam vystupuje jako třetí truchlící. — Zákopy před Barcelonou otevřeny 12. července. — Maisons, prezident parlamentu (à mortier); jeho žena; jejich rodina, jejich povaha, jejich chování, jejich postavení, jejich záměry. — Maisonsova touha sblížit se se mnou; jak se mu to podaří. — Velmi zvláštní první setkání Maisonse se mnou. — Naše styky se ustálí. — Maisons mě přiměje přijet za ním z Marly. — Sdělí mi, že levobočci a jejich potomstvo se stali plnoprávnými princi krve a způsobilými nastoupit na trůn. — Zvláštní výjev u Maisonse. — Zpráva se roznese v Marly, účinek, který tam vyvolá. — Moje gratulace levobočkům. — Hrabě z Toulouse. — Tajná příčina, proč si nový kancléř ponechal místo státního sekretáře.

Kancléř tehdy způsobil událost, jaká dosud neměla obdoby a která podivuhodně překvapila — dalo by se dodat, že neblaze. Celý život si předsevzal vložit mezi život a smrt nějaký odstup; často mi to říkal. Jeho žena ho mnohokrát zdržela, aby se neodebral do ústraní ještě předtím, než se stal kancléřem, zdržela ho i potom a umírajíc ho zavázala slibem, že bude-li se chtít konečně stáhnout, bude o tom ještě šest týdnů přemýšlet. Jakmile po její smrti odešel do Instituce otců oratoriánů, do malého bytu, který tam měl a kam se uchyloval o velkých svátcích, začal pomýšlet na uskutečnění svého záměru a tajně tam učinil všechna opatření.

Nemohla však zůstat tak skryta, aby něco neproniklo do jeho rodiny. La Vrillière, kterého to znepokojilo, mě upozornil; poradili jsme se on a já s prvním štolbou; oba na mě naléhali, abych s ním promluvil o nevýhodách tohoto odchodu pro něho samého i pro jeho tolik nenáviděného syna, kterého by tím nechal nekrytého. Mluvil jsem marně, nic jsem nezískal.

Vyčkal své lhůty a promluvil s králem, jehož překvapení bylo nesmírné. Král si nemyslel, že by se kancléř mohl vzdát úřadu, a je pravda, že pro to nebylo příkladu. Odpor, který k němu pojala paní z Maintenon a který po smrti jeho ženy, již vždy měla ráda a vážila si jí, už neměl protiváhu, a tato nenávist spolu s míněním, jež si král odedávna utvořil o kancléřově jansenismu, krále vůči němu velmi změnily; přesto zvyk a dávná náklonnost, kterou k němu choval, převládly a daly se pocítit v celé své šíři, když přišlo na skutečné odloučení. Král nevynechal nic, aby ho zadržel, svými důvody i vším, co k nim mohl přidat vlídného a co nejvíce svědčilo o jeho úctě; shledal ho však pevným a odhodlaným. Král se nakonec omezil na to, že ho požádal o čtrnáct dní, aby o tom ještě přemýšlel. Tato lhůta skončila s koncem června; kancléř se vrátil k útoku a nakonec, byť s velkou námahou, dosáhl svobody, po níž toužil a kterou užil tak statečně a tak svatě.

Jasnost jeho ducha, půvab jeho způsobů, správnost a přesnost jeho úsudků, vždy krátkých, světlých a rozhodných, především jeho naprostý opak pedanterie a ono spojení, které uměl s takovou mírou a lehkostí vytvářet — úcty se svobodou, vážnosti s jemným žertem, který se u něho projevoval živými a pronikavými výpady — se králi vždy nesmírně líbily; krále ostatně trápilo, když ho opouštěl kdokoli, kdo k němu měl blízko.

Zvěsti o chystané události se rozbzučely teprve čtyři nebo pět dní před jejím provedením, a to ještě velmi nejistě. V neděli 1. července zůstal kancléř dost dlouho sám s králem, když ostatní ministři odešli ze státní rady, a tam si kancléř navzdory posledním králově úsilí vymohl propuštění. Král, velmi pohnutý, si od něho vzal slovo, že ho bude čas od času navštěvovat zadním vchodem. Při příchodu, při odchodu ani během rady, jak potom vypravovali ostatní ministři, nebylo na kancléřově tváři ani v jeho chování nic znát a většina dvora byla stále v nejistotě.

Nazítří v pondělí 2. července, když se král vrátil od mše do svých pokojů, uviděli kancléře přijíždět v nosítkách ke dveřím malého salonu mezi královým bytem a bytem paní z Maintenon. Protože nebyla rada, všichni se seběhli z velkého salonu. Viděli ho vcházet ke králi se schránkou s pečetěmi a tehdy už nikdo o jeho odchodu nepochyboval. Následovala všeobecná chvála a všeobecné zděšení. Věděl jsem to od něho samého. Viděl jsem ho vcházet a vycházet se sevřeným srdcem — on sám měl výraz člověka, jemuž se ulevilo. Král ho zahrnul přízní a projevy úcty, důvěry a lítosti, a aniž ho o cokoli žádal, dal mu penzi třicet šest tisíc livrů a ponechal mu hodnost a pocty kancléře. Na konci audience požádal krále, aby se postaral o jeho dva sekretáře, kteří byli opravdu velmi poctiví lidé, a král dal na místě každému z nich penzi dva tisíce livrů.

Zatímco byl u krále, zpráva se rozletěla a shromáždila všechny muže, kteří se v Marly nacházeli, takže na jeho cestě byla skoro tlačenice. Vyšel od krále, jak k němu vešel, a nebylo na něm vidět nic jiného než obvykle; zdravil napravo i nalevo, ale s nikým nemluvil a nikdo s ním. Nasedl do nosítek tam, kde je nechal, dojel do svého pavilonu, kde hned nastoupil do kočáru, který na něho čekal, a odjel do Paříže. Byl tam přes měsíc ve svém domě vydán tomu, co v prvních dnech nemohl odmítnout, a pak se uzavřel, jak jen mohl. Dům, který smrt Charmelova zanechala zcela prázdný a který si dával upravit pro sebe, ještě nebyl hotov.1 Jakmile se do něho mohl nastěhovat, uchýlil se tam. Jinde budu mít příležitost mluvit o jeho samotě a o životě, který tam vedl, stejně svatém jako spokojeném.

Kromě věku, zármutku a svobody, kterou mu ztráta paní kancléřové dávala pro toto odvěké předsevzetí vložit mezi život a smrt odstup, cítil, že jeho provedení urychlují události, o nichž předvídal, že bude na jeho místě den ze dne těžší je snášet. Viděl záměry otce Telliera, pokroky záležitosti konstituce, převrácení svobod gallikánské církve i svobod škol, pronásledování, které se rozpalovalo, a i ty nejposvátnější hráze, které už nic nezadržely. Předvídal, že tyranie jezuitů a jejich podporovatelů, kteří svou věc proměnili ve věc králově moci na tomto světě a jeho spásy na onom, se bude postupně uchylovat ke všem druhům násilí. Nechtěl být jeho nástrojem pečetí ani jeho němým svědkem. Mluvit a pečeť odmítnout znamenalo zničit se, aniž by cokoli zastavil; a to byl jeden z jeho nejnaléhavějších důvodů, proč neodkládat svůj ústup do ústraní. Jiný, který ho popoháněl neméně, byl rychlý vzlet, který podle něho brala levobočkovská moc: zbavena synů Francie a princů krve v letech, kteří by ji mohli držet na uzdě, nebude už znát mezí ve své odvaze a ve svých výbojích. I to byla věc, při níž se jeho úřad nedal obejít a k níž se mu příčilo jej propůjčit, a přitom by ho jeho námitky zničily, aniž by mohl doufat v jakýkoli užitek. Brzké pokračování ukázalo celou bystrost jeho předvídavosti. Byl deset let generálním kontrolorem, krátce poté, co se jím stal, státním ministrem, pak po smrti Seignelayově roku 1690 státním sekretářem,2 5. září 1699 kancléřem a strážcem pečetí; v době svého odchodu mu bylo jedenasedmdesát let, nikdy neměl sebemenší neduh a hlavu měl jako ve čtyřiceti.

Velmi krátce poté, co vyšel z králova kabinetu, vstoupil tam Pelletier de Sousy ke své obvyklé práci o opevněních. Netrvalo to dlouho; a když skončil, král, který měl dost času vybrat kancléře od chvíle, kdy ho ten, kdo z úřadu odcházel, s takovou naléhavou vytrvalostí žádal o svolení, poslal pro Voysina, odevzdal mu schránku s pečetěmi a prohlásil ho kancléřem. Nikdo nepochyboval, že se vzdá svého úřadu státního sekretáře pro válku. Nebylo příkladu, že by kancléř byl zároveň státním sekretářem, ale tento měl dobrou chuť k jídlu a byl obojím.

De Mesmes, velmi bdělý a dobře zpravený, otevřel po tomto prvním úřadu talárového stavu dokořán chřtán. Velká a jediná opora, kterou měl, mu selhala. Pan du Maine, plný všeho toho, co se brzy mělo vylíhnout, potřeboval víc prvního prezidenta, který by mu byl zcela a otrocky oddán, než kancléře; nikdy nemohl najít prvního prezidenta, kterého by měl víc v rukou, ani dokonaleji zkaženého a zaprodaného štěstí, a tedy přízni a protekci, než byl Mesmes; bylo tedy v jeho hlavním zájmu ponechat ho na tom místě. Za kancléře měl po ruce Voysina, plně zasvěceného do rady, do zvyklostí a do důvěrné blízkosti krále, stejně zkaženého jako ten druhý, pokud šlo o štěstí a přízeň, ale vůbec nezpůsobilého k tomu, aby cokoli řídil jinak než cestou moci a násilí, a který byl ostatně v nejdůvěrnějším spojení s paní z Maintenon, sluhou na všechno, ochotným cokoli udělat i podniknout. Ona i pan du Maine proto neváhali dát přednost Voysinovi, s nímž u krále zacházeli, jak chtěli, zatímco první prezident, zaprodaný panu du Maine, byl ponechán k tomu, aby mu sloužil u dvora i v parlamentu veškerým uměním a hanebnými pletichami, o nichž bude brzy čas mluvit nejednou. Dostatečně jsem jinde vysvětlil, kdo byli oba tito kancléři a tento první prezident, takže sem nemám co dodat než slovo o tom, co bylo na povrchu.

Voysin nesl oba své [úřady], jak bylo právě řečeno, a král měl tu dětinskost, že se bavil tím, jak ho ukazoval. Na radě, a dokonce každé ráno, i když žádná rada nebyla, byl Voysin oblečen jako kancléř. Odpoledne nosil krátký plášť z damašku a tak pracoval s králem. Večer, protože bylo léto, plášť odkládal a ukazoval se na králově procházce v kabátci z damašku. Připadalo to nesmírně směšné a naprosto nové. Pan z Lauzunu, který rád zajížděl z Marly do Paříže, se ocitl ve společnosti, kde se ho ptali na novinky z Marly. „Nic,“ odpověděl tím tichým a prostodušným tónem, který tak často nasazoval, „nejsou žádné novinky; král se baví tím, že obléká svou panenku.“ Přítomné, kteří dobře pochopili, co tím chtěl říct, popadl výbuch smíchu; i on se zlomyslně usmál a zamířil ke dveřím.

Bavorský kurfiřt přijel do Marly na štvanici na jelena a viděl krále se všemi ostatními na lovu. Potom hrál v salonu až do půlnoci. Král po večeři proti svému zvyku vešel do salonu, přistoupil ke kurfiřtovi a chvíli se díval, jak hraje. Kurfiřt šel na media noche k d’Antinovi s paní Vévodkyní a velkou společností a pak se vrátil do Saint-Cloud. Zúčastnil se v Marly stejným způsobem ještě dvou honů, aniž krále viděl soukromě nebo jinde než na lovu.

Současně se dozvěděli, že král Stanislav, když velmi dlouho bloudil a nevěděl, kam se uchýlit, konečně přijel do Zweibrückenu jen se čtyřmi důstojníky pluku barona Sparreho.3 Toto vévodství, které má krásný, obyvatelný a zařízený zámek, patřilo švédskému králi, který ho tam dal přijmout jako v útočišti.

Současně přišla zajímavější zpráva: do Port-Louis připlula východoindická flotila se zbožím za deset milionů.

Král přidal paní ze Saint-Géranu k penzi tisíc tolarů a vybral Fagona, dvorního referendáře, syna svého prvního lékaře, na úřad intendanta financí, který zastával du Buisson, a to velmi důstojně, ale byl už příliš starý, aby mohl ve funkci pokračovat. Pro Fagona to bylo v jeho věku velké vyznamenání, tím spíš, že nebyl intendantem provincie. Ukázal se později jako muž velmi duchaplný a schopný a ve financích hrál velkou roli.

Brassac se oženil s dcerou zesnulého maršála z Tourville, která se o něco později stala dámou vévodkyně z Berry. Nikdo nebyl neobyčejněji ani jemněji hezký, a k tomu měla půvabnou postavu. Neštovice ji změnily do té míry, že ji nikdo nemohl poznat. Uvádím to pro neobyčejnost věci dovedené do takové krajnosti. Brzy nato přišla tloušťka a udělala z ní věž; jinak to byla dobrá, poctivá a velmi milá žena.

Polská královna, vdova po slavném Janu Sobieském, už nějakou dobu nevěděla, kde se usadit, a měla chuť dožít ve Francii.4 Vášnivá touha, kterou kdysi měla, přijet ukázat svou korunu ve své vlasti pod záminkou lázní v Bourbonu, z ní učinila nejúhlavnější nepřítelkyni Francie. Chtěla přesně vědět, s čím může počítat. Pokud jde o ceremoniál, ukázalo se, že protože polská koruna je volitelná, nemohla jí královna dát ruku.5 Bylo dokonce velmi nové, že ji král dává dědičným králům, a zavedení rovnosti králů pochází od kardinála Mazarina; a severští králové, kteří se nezdráhali dávat ruku velvyslancům našich králů, nejenže tento zvyk zrušili, ale došli tak daleko, že se s nimi začali poměřovat. Polská královna, která neměla jiný cíl své cesty než pýchu vidět se postavena na roveň královně, ji ihned zrušila a nikdy to neodpustila.

Tvrdilo se, že její pletichy měly velký podíl na vytvoření proslulé Augsburské ligy proti Francii; a jisté je, že po celý život užívala téměř úplné moci, kterou získala nad králem svým manželem, k tomu, aby ho proti jeho vlastní náklonnosti odvracela od Francie a poutala k rakouskému domu; za to byla odměněna velkým sňatkem svého nejstaršího syna se sestrou císařovny, královen Španělska a Portugalska, vévodkyně modenské a falckého kurfiřta Neuburského.6

Přes všechny své nepřátelské služby se nezdráhala požádat krále, aby jejího otce učinil vévodou a pairem. Malý úspěch jejích proseb v ní vzbudil novou zlost, kterou dala v celé šíři najevo proti Francii a proti princi de Conti po smrti krále svého manžela.7 Když už nemohla doufat ve vévodství pro svého otce, který byl dlouho vdovcem a rytířem Řádu Svatého Ducha, udělala ho kardinálem na nominaci Polska.

Její povýšenost a krajní lakota ji v Polsku učinily nenáviděnou; a odpor, který bez míry dávala veřejně najevo svému nejstaršímu synovi, princi Jakubovi, stál její rod korunu. Nemohla se tedy odhodlat zůstat v zemi, kde poté, co byla vším, se ocitla nenáviděná, opovrhovaná, cizí a bez opory, protože její děti byly mezi sebou rozdělené, a rozhodla se usadit se svým otcem v Římě. Počítala s tím, že tam s ní bude zacházeno jako kdysi s královnou Kristinou Švédskou; jenže ta byla dědičnou královnou sama o sobě a navíc si římskou kurii získala svým obrácením od luteránství. Byly tedy rozdíly, které polskou královnu natolik ponižovaly, že pobyt v Římě nedokázala dál snášet, jakmile tam ztratila kardinála d’Arquien; a protože nevěděla, kam se podít, chtěla přijet do Francie. Vzhledem k tomu, jak se chovala, není divu, že její žádost byla přijata chladně a že svolení přijet dávalo na sebe čekat. Nakonec král svolil, ale pod podmínkou, že nebude pomýšlet na to, aby přijela ke dvoru nebo do Paříže, ani se k nim přiblížila, a dal jí na vybranou město na Loiře, a dokonce i zámky Blois, Amboise a Chambord.

Připlula 4. července do Marseille na papežských galérách a nalezla tam, aby ji jménem krále přivítal, markýze z Béthune, syna své sestry a otce maršálky z Belle-Île, která tehdy ještě nebyla ani poprvé provdána. Nechtěla nikde žádné pocty, patrně ze strachu, že by nebyly takové, jaké by si přála, v Marseille se zdržela krátce a odjela nejpřímější cestou do Blois, které si vybrala a odkud už nevyjela. Měla s sebou nejstarší dceru prince Jakuba, svého syna, která se později v Římě provdala za anglického krále Jakuba, kterého Angličané nazývají Pretendentem.8 Žily v Blois v naprosté samotě a bez jakéhokoli lesku.

Pan Vévoda, jeho bratr pan hrabě z Charolais a pan princ de Conti měli vést smutek při zádušní mši za pana vévodu z Berry v Saint-Denis. Hrabě z Charolais onemocněl; panu vévodovi z Chartres bylo jedenáct let. Stejně mladí i mladší princové vedli smutek při podobných obřadech; a abychom nesahali daleko, synové paní Dauphine Bavorské na jejím pohřbu, kteří byli Francii dražší; a pan z Chartres neměl tytéž důvody se omluvit jako pan vévoda z Orléans; ale čas tlačil, chtěli toho využít a král nechtěl promeškat příležitost nechat tam jako třetího vystoupit prince z Dombes. Tato rovnost se zdála velmi podivná: byl to však jen lehký pokus. Při té mši byly přítomny jen sbory jako obvykle a jedině důstojníci domácnosti vévody z Berry. Smuteční řeč měl abbé Prévost. Bylo to v pondělí 16. července.

Maršál z Berwicku dal 12. července večer otevřít zákopy před Barcelonou.

Maisons, prezident parlamentu (à mortier), a jeho žena, starší sestra maršálky z Villars, byli dvě osobnosti zvláštního druhu, o nichž je čas promluvit.9 Jeho děd, rovněž prezident parlamentu, byl vrchním správcem financí, postavil nádherný zámek Maisons a byl přítelem mého otce, který mu, aby mu vyhověl — neboť pro přátele mu nikdy nic nebylo zatěžko —, prodal téměř za nic kapitánství Saint-Germain-en-Laye, které měl a které prezident potřeboval, protože Maisons leží těsně u Saint-Germain uprostřed tohoto kapitánství. To on, když mu odňali finance, řekl nahlas: „Dělají chybu; já už jsem si své záležitosti zařídil a chystal jsem se zařídit jejich.“ Dokud žil, přátelství s mým otcem trvalo. Jeho syn, otec toho, o kom je řeč, a rovněž prezident parlamentu, se s mým otcem také stýkal. To on tak nehodně předsedal při rozhodování našeho sporu s panem z Luxembourgu, jak jsem vylíčil na příslušném místě.10 Jeho jednání mi nedodalo chuti pěstovat staré přátelství a neměl jsem jí víc ani vůči jeho synovi, o němž jsem také nic neslyšel až do samého počátku tohoto roku, nejdříve na samém konci předchozího. Toto vylíčení bylo nutné pro porozumění tomu, co bude následovat.

Maisons byl vysoký muž velmi pěkného vzhledu, velmi duchaplný, rozumný, s rozhledem a ctižádostí, ale ve svém oboru jen velmi povrchně vzdělaný, velmi bohatý, výmluvný, se způsoby velkého světa, bez čehokoli z fintivého švihácství a nafoukanosti lidí z talárového stavu, bez jakékoli drzosti prezidenta parlamentu. Myslím, že mu příklad pana de Mesmes velmi posloužil k tomu, aby se vyhnul těm směšnostem, jimiž se onen ověšel. Daleko od toho, aby jako on dělal opici velkého pána, dvořana a muže velkého světa, spokojoval se s tím, že žil s nejlepší společností města i dvora, kterou on i jeho žena dokázali přilákat k sobě nejzdvořilejšími, ba skromnými způsoby, aniž by kdy ustoupili od toho, co byli komu povinni; úcta jedněm, velmi zdůrazněná zdvořilost druhým; se svobodným a odměřeně důvěrným chováním, které, místo aby urazilo nebo bylo nemístné, jim získávalo vděk za to, že dovedli každého uvést do pohody, aniž by se jim kdy vymklo cokoli nepatřičného.

Jeho žena, s velmi malým nebo žádným duchem, měla přece ten, že dovedla vést dům s půvabem a nádherou a dát se vést manželem. Neměla tedy nic z prezidentové ani z žen talárového stavu, jen o maličko víc než on z velkého světa, ale se stejnou zdvořilostí a stejnými ohledy. Byla to vysoká žena, která by s menší plností měla krásnou postavu, a měla římskou krásu, které mnozí dávali přednost před krásou její sestry. Měla ten zdravý rozum, že se sestrou vždy dobře vycházela a velmi pečlivě potlačovala žárlivost na hodnost i soupeření v kráse; a Maisons ze své strany žil s maršálem z Villars ve velmi zdůrazněné uctivosti, ale důvěrně.

Měl ten dobrý rozum, že velmi záhy pochopil, že parlament je základ, na němž musí stát; že na vlivu, který v něm bude mít, bude záviset jeho vážnost ve světě; a že celý svět, do něhož se mísil, mu bude užitečný jen potud, pokud s ním bude počítat jeho sbor. Byl tedy dost prozíravý, aby z toho učinil své hlavní dílo: přitahovat k sobě parlamentní soudce, dvořit se, abych tak řekl, nejváženějším ve všech komorách, přesvědčovat je, že si pokládá za čest být jedním z nich, vést k tomu i svou ženu, velmi pilně docházet do Justičního paláce a získávat si tam nižší soudní personál vůbec a zvláště to, co nejvíc vynikalo mezi advokáty, prokurátory a soudními písaři, svými laskavými, otevřenými a přívětivými způsoby, chválou a pozornostmi, pro něž ho zbožňovali. Z tohoto jednání vzešla pověst, o níž v celém parlamentu nebyly dva hlasy, která získala dvůr i svět, vzbudila žárlivost prvního prezidenta a díky níž byl Maisons pokládán za toho, kdo parlament vždycky dovede ke všemu, k čemu bude chtít.

Poloha Maisons tak blízko Marly mu poskytovala příležitosti, jež uměl dobře využít, přilákat tam přední dvořany. Stalo se módou zajíždět tam z Marly a on se dlouho spokojoval s tím, že z teras svého zámku viděl dvůr. Do Versailles jezdil málo a své cesty odměřeně přiblížil na jednou týdně; a protože přední lidé z královy blízkosti jezdili během dlouhých pobytů v Marly obědvat do Maisons, král si zvykl mluvit s ním o tom místě téměř pokaždé, když ho viděl, a nikdy ho to nezkazilo. Dokázal to tak dobře, že pan Vévoda a pan princ de Conti s ním byli ve spojení a jejich smrt pokládal za ztrátu, kterou utrpěl.11 Pracoval také skrytě a nevím, jakou cestou se dostal do těsného styku s panem z Beauvilliers, ale do styku, který nebyl vidět a jehož způsob ani datum jsem nerozpletl.

Když tito dva princové krve zemřeli, obrátil se k panu vévodovi z Orléans a bylo pro něho snadné se k němu přiblížit prostřednictvím Canillaca, svého důvěrného přítele, který byl odjakživa přítelem tohoto prince, ale vídal ho jen v Paříži, protože ke dvoru téměř nikdy nejezdil.12 Canillac tedy vychvaloval Maisonsovy zásluhy, jeho vliv v parlamentu i ve světě, výhody, které se z toho a z jeho rad daly získat, natolik, že pan vévoda z Orléans, zvyklý nechat se ovládat Canillacovým duchem, myslel, že v Maisonsově známosti a oddanosti nachází poklad.

Maisons, který chtěl prince obklíčit, nepokládal Canillaca za dostačujícího, protože byli příliš stále od sebe odloučeni; hodil očkem po mně. Myslím, že se mě bál kvůli tomu, co jsem vyprávěl o jeho otci. Měl jediného syna zhruba ve věku mých dětí; už dávno učinil všechny vstřícné kroky a ten se s nimi často vídal. Dál to nic nepřinášelo a s tím otec nebyl spokojen; nakonec se mnou dal promluvit panem vévodou z Orléans. Tehdy jsem se dozvěděl o tomto novém spojení, jak moc si Maisons přál spojení se mnou, o úctě, chvále, přátelství našich otců, co mi všechno princ vyřídil; byl jsem chladný, odbyl jsem ho zdvořilostmi, namítl jsem, že do Paříže jezdím jen velmi málo a na chvilku, a myslel jsem, že mám pokoj. O několik dní později pan vévoda z Orléans naléhal znovu a já nebyl povolnější. Čtyři nebo pět dní nato mě velmi překvapilo, že mi o tom začal mluvit pan vévoda z Beauvilliers, říkal mi tytéž věci, prozradil mi svůj styk s ním, chtěl mě přesvědčit, že spojení, které si Maisons přál, abych s ním navázal, může být nesmírně užitečné k mnoha věcem, a nakonec, když viděl, že se k tomu nemám, použil autority, kterou nade mnou měl, a řekl mi, že mě o to prosí a že si to přeje, protože nemám žádný zvláštní ani osobní důvod se tomu bránit. Tehdy jsem jasně viděl, že Maisons, protože se přes pana vévodu z Orléans nedostával kupředu, jak chtěl, mě dobře znal a dobře pochopil, že vévodovi z Beauvilliers neodolám, pokud se on ujme toho spojení vytvořit a nebude chtít být odbyt; také nebyl odbyt, ale poté, co jsem zůstal v obraně vůči panu vévodovi z Orléans, nechtěl jsem mu ukázat, že skládám zbraně před někým jiným.

Čekání nebylo dlouhé. Tento princ na mě zaútočil znovu a tvrdil mi, že nic by pro něho nebylo užitečnější než spojení Maisonse se mnou, protože Maisons se s ním odvažoval vídat jen zřídka a jako tajně a nemohl s ním mít stejný klid ani stejnou volnost probírat mnoho věcí, které se mohly naskytnout. Jindy jsem na to všechno odpovídal, ale protože jsem se rozhodl mu ustoupit od chvíle, kdy mě přemohla autorita vévody z Beauvilliers, svolil jsem k tomu, co princ chtěl.

Maisons se o tom brzy dozvěděl. Nechtěl dát rozhodnutí vychladnout. Pan vévoda z Orléans na mě naléhal, abych jel přespat jednu noc do Paříže. Když jsem tam přijel, našel jsem lístek od Maisonse, který mi už předtím dal vyřídit samé krásné věci prostřednictvím prince i vévody. Lístek obsahoval z důvodů, které si vyhrazoval mi sdělit, schůzku v jedenáct hodin večer téhož dne za Invalidovnou, na pláni, a to s velmi tajemným výrazem. Jel jsem tam se starým kočím své matky a s jedním lokajem, abych své lidi svedl ze stopy. Trochu svítil měsíc. Maisons s nepatrným doprovodem mě čekal. Brzy jsme se setkali. Přisedl do mého kočáru. Nikdy jsem nepochopil tajemnost té schůzky. Mluvilo se jen o vstřícnosti, o poklonách, o ujišťováních, o vzpomínkách na staré svazky našich otců a o všem, co může říci duchaplný a světaznalý muž, který chce navázat úzké spojení; jinak o šlechetných řečech, chvále a oddanosti k panu vévodovi z Orléans a k panu z Beauvilliers, o současném stavu dvora, jedním slovem o věcech, které nevedly k ničemu důležitému ani zvláštnímu. Odpovídal jsem co nejzdvořileji na hojnost, kterou mě zahrnoval. Potom jsem čekal něco, co by stálo za tu hodinu a to místo; mé překvapení bylo velké, když jsem tam nenašel nic než prázdnotu, a jako jediný důvod to, že toto první setkání mělo být tajné, načež už nebude nic na závadu, aby za mnou občas přišel do Versailles a pak návštěvy zhušťoval, až si lidé zvyknou ho tam občas vídat; a prosil mě, abych k němu do Paříže dlouho nechodil, protože tam bývá vždycky příliš mnoho lidí. Tento rozhovor mezi čtyřma očima netrval o moc déle než půl hodiny. I to bylo ještě mnoho na to, co se při něm odehrálo. Rozešli jsme se ve velké zdvořilosti a hned poprvé, když jel do Versailles, přišel ke mně ke konci dopoledne.

Netrvalo dlouho a přicházel tak každou neděli. Naše rozhovory se pozvolna stávaly vážnějšími. Přesto jsem se měl na pozoru, ale provázel jsem ho po mnoha tématech a on se k tomu velmi ochotně propůjčoval.

Takto jsme spolu rozmlouvali a takové jsme spolu měli vztahy, když jsem se v neděli 29. července ke konci dopoledne vrátil do svého bytu v Marly a našel tam Maisonsova lokaje s lístkem, v němž mě zapřísahal, abych nechal všeho a okamžitě přijel k němu do Paříže, kde mě bude čekat sám a kde uvidím, že jde o věc, která nesnese sebemenší odklad, kterou nelze ani naznačit písemně a která je té nejkrajnější důležitosti. Ten lokaj tam byl už dlouho a dával mě mými lidmi všude hledat. Paní ze Saint-Simon byla ve Versailles s paní vévodkyní z Berry, která jezdila večer večeřet s králem, aniž by ještě v Marly přespávala, a já měl obědvat u pana a paní z Lauzunu. Kdybych tam nepřišel, uvedl bych do chodu zvědavost a zlomyslnost pana z Lauzunu: neodvážil jsem se tedy zmizet. Dal jsem rozkaz k vozu; jakmile jsem poobědval, vytratil jsem se. Nikdo mě neviděl nasedat do vozu; velmi rychle jsem dojel do svého domu v Paříži a odtud jsem se okamžitě vydal k Maisonsovi s dychtivostí, kterou si lze snadno představit.

Našel jsem ho samotného s vévodou z Noailles. Na první pohled jsem viděl dva zdrcené muže, kteří mi umírajícím hlasem, ovšem po živé, byť krátké předmluvě, oznámili, že král prohlašuje své dva levobočky a do nekonečna jejich mužské potomstvo za skutečné prince krve, oprávněné přijmout jejich titul, plnou hodnost a pocty, a způsobilé nastoupit na trůn, kdyby vymřeli všichni ostatní princové krve.13 Při této zprávě, kterou jsem nečekal a jejíž tajemství se až dosud uchovalo, aniž z něho to nejmenší proniklo, mi klesly ruce. Sklonil jsem hlavu a zůstal jsem v hlubokém mlčení, pohroužen do svých úvah. Ty brzy přerušil křik, při kterém jsem se probral. Ti dva muži vstali a začali pobíhat po pokoji, dupat, strkat do nábytku a bušit do něho, předhánět se v zuřivých výrocích a plnit dům svým hlukem. Přiznávám, že tolik hluku se mi zdálo podezřelé u dvou mužů, z nichž jeden byl tak rozvážný a uměřený a jemuž na té hodnosti nic nezáleželo, a druhý vždy tak klidný, tak posměvačný, tak ovládající se. Nechápal jsem, jaká náhlá zuřivost u nich vystřídala tak zachmuřenou sklíčenost, a nebyl jsem bez podezření, že jejich výbuch je předstíraný, aby rozpálil ten můj. Jestli to byl jejich záměr, dosáhli pravého opaku. Zůstal jsem sedět ve svém křesle a chladně jsem se jich zeptal, na koho se zlobí. Můj klid jejich zuřivost ještě vydráždil. Nikdy v životě jsem neviděl nic tak překvapivého.

Zeptal jsem se jich, jestli se nezbláznili a jestli by místo té bouře nebylo vhodnější uvažovat a podívat se, jestli se dá něco dělat. Vykřikli, že jsou tak rozzuřeni právě proto, že s věcí nejen rozhodnutou, ale už provedenou, vydanou jako deklarace a poslanou do parlamentu, se nedá dělat nic; že pan vévoda z Orléans, v tom stavu, v jakém je s králem, se neodváží ani hlesnout; princové krve jsou ve věku, kdy se třesou jako děti, jimiž jsou; vévodové bez jakékoli možnosti se postavit na odpor a parlament umlčen a zotročen; a nato se předháněli, kdo z nich bude křičet hlasitěji a víc nadávat, neboť z jejich strany nebylo šetřeno ničeho — ani věcí, ani výrazů, ani osob.

Byl jsem také velmi rozzloben, ale je pravda, že mě ten čarodějnický sabat rozesmál a uchoval mi chladnou hlavu. Souhlasil jsem s nimi, že prozatím nevidím žádnou nápravu a žádná opatření, která by se dala učinit; ale že v očekávání toho, co se může v budoucnu přihodit, jsou mi přece jen milejší jako princové krve způsobilí nastoupit na trůn než s tou jejich prostřední hodností. A je pravda, že jsem si to tak myslel, jakmile jsem se vzpamatoval.

Konečně se uragán pozvolna utišil. Rozvažovali jsme a oni mi sdělili, že první prezident a generální prokurátor, kteří opravdu toho dne přijeli velmi časně do Marly ke kancléři, jenž byl u krále v kabinetu hned po jeho ranním vstávání, a hned se vrátili do Paříže, přivezli deklaraci už vyhotovenou. Maisons se to však musel dozvědět dřív odjinud, protože v hodinu, kdy lokaj, kterého mi poslal, přijel do Marly, nemohli tito pánové být ještě zpátky v Paříži, když lokaj vyjížděl. Protože naše řeči nikam nevedly, rozloučil jsem se a co nejrychleji jsem se vrátil do Marly, aby se o mé nepřítomnosti nemluvilo.

To všechno mě nicméně zdrželo až do hodiny králově večeře. Šel jsem rovnou do salonu a našel jsem ho velmi zachmuřený. Lidé se na sebe dívali, skoro se neodvažovali k sobě přiblížit, nanejvýš nějaké kradmé znamení nebo nějaké slovo pošeptané do ucha, když se o sebe otřeli. Viděl jsem krále usedat ke stolu; zdál se mi povýšenější než obvykle a hodně se díval napravo a nalevo. Zpráva se rozšířila teprve před hodinou, lidé z ní byli ještě ztuhlí a každý se měl velmi na pozoru. S věcí, které nelze pomoci, je třeba se smířit, a smíří se s ní snáz a čestněji, když se člověka nedotýká přímo jako ta prostřední hodnost, k níž levobočci ode mne nikdy nedostali ani blahopřání, ani sebemenší jeho zdání. Byl jsem tedy rozhodnut.

Jakmile byl král u stolu — a cestou se na mě velmi upřeně podíval —, šel jsem k panu du Maine; přestože hodina byla trochu nepatřičná, dveře se přede mnou otevřely dokořán a viděl jsem muže radostně překvapeného mou návštěvou, který mi šel naproti skoro poskokem, jakkoli kulhal. Řekl jsem mu, že tentokrát mu přicházím blahopřát, a to upřímně; že vůči princům krve nemáme na nic nárok; že to, nač si činíme nárok a co nám náleží, je, aby mezi princi krve a námi nikdo nebyl; že jakmile je jím on i jeho potomci, nezbývá nám nic jiného než se radovat, že už nemusíme snášet onu prostřední hodnost, která mi, jak jsem mu přiznal, byla nesnesitelná. Radost pana du Maine při tomto blahopřání vybuchla. Všechno, co mi za ně prokázal, všechno, co mi řekl, nelze vylíčit, se zdvořilostí, ba s výrazem úcty, jaký vnuká duch v opojení triumfu.

Totéž jsem nazítří řekl hraběti z Toulouse a paní vévodkyni z Orléans, stokrát víc levobočce a radostnější než její bratři, která je už viděla korunované. Paní Vévodkyně, velmi princezna krve a vůbec ne jako paní její sestra, vypadala velmi vážně a své dveře neotevřela. Pan vévoda z Orléans byl rozmrzelý, ale rozmrzelý po svém, a nedalo mu velkou práci nic nedat najevo. Vévodové a cizí knížata zuřili, ale němým vztekem. Dvůr propukl v tlumené reptání mnohem víc, než by se bylo čekalo. Paříž i provincie se rozpoutaly; parlament, každý zvlášť, se nijak nekrotil. Paní z Maintenon, unesená svým dílem, přijímala od svých důvěrnic jejich zbožňování. Ona ani pan du Maine nezapomněli na to, co se málem stalo s hodností jeho dětí. Ačkoli už nebylo třeba se obávat nikoho z legitimní krve, byli přesto poplašeni a krále hlídali na každém kroku a nastrčenými zprávami ho přesvědčovali o všeobecné radosti a souhlasu s tím, co právě udělal. Pan du Maine se dobře střežil chlubit se smutným, zachmuřeným a zkoprnělým výrazem, který provázel všechna blahopřání, jimiž mu otrocký dvůr vzdával vynucenou poctu a který neskrýval, jak velké násilí si to žádalo. Paní du Maine v Sceaux triumfovala nad veřejným zármutkem. Zdvojnásobila slavnosti a zábavy, brala za dobré ty nejsušší a nejkratší blahopřání a přecházela velký počet lidí, kteří se nemohli odhodlat jít ji osobně zbožňovat. Zbožštění levobočkové se v Marly ukázali jen na několik chvil. Pan du Maine pokládal tento výraz skromnosti a ohleduplnosti k veřejnosti za nutný. Neměl nepravdu.

Hrabě z Toulouse z této obludné události těžil, aniž se na ní jakkoli podílel. Bylo to dílo jeho bratra, jejich věrné a všemocné ochránkyně a obratnosti, kterou tehdy lidé prohlédli: že totiž Voysin, když se stal kancléřem, si ponechal úřad státního sekretáře. Jako kancléř by neměl nic, co by ho ke králi přiblížilo, žádnou pravidelnou práci s ním, žádné záminky jít s ním mluvit, kdykoli by to uznal za vhodné. Měl by jen příležitosti na konci rad, když z nich ministři odcházejí; a protože by neměl na starosti nic, co by se týkalo krále, musel by na něj zaútočit bez předmluvy, bez záminky, bez nenápadného navádění a bez možnosti ohledat terén; přičemž ve věci levobočků by krále našel na stráži. Přivlastňování si audiencí by krále poplašilo a učinilo by mu Voysina nepříjemným; a protože kancléř pracuje s králem jen v mimořádných záležitostech, vzácných, krátkých, které zpravidla ani nejsou tajné, jako byla má záležitost s panem z La Rochefoucauld a jiné podobné, i když různé povahy, tyto audience, kdyby se opakovaly, by vzbudily pozornost a vyvolaly zvědavost nebezpečnou pro tajemství, jímž se toto tajemství nepravosti tolik potřebovalo zakrýt a jehož důležitost jeho strůjci tak dobře cítili. Proto si také Voysin ponechal místo státního sekretáře, které mu dávalo nutnou příležitost pracovat téměř každý den o samotě s králem, nebo jen s paní z Maintenon jako jedinou třetí osobou, a možnost záminek pracovat s ním mimořádně, a to každý den a víckrát denně, kolik se mu jen zlíbilo, aniž by to králi nebo jeho dvoru připadalo neobvyklé. Tím byl Voysin s to sledovat chvíle a nálady, ohledávat, postupovat, zastavit se; tím nebyl ztracen žádný čas, který by se nedal dohnat nazítří a někdy ještě téhož dne; tím měl volnost probírat věc a dotírat, když k tomu viděl příležitost, a prodlužovat rozhovor, jak dlouho bylo třeba; bez toho by toho nikdy nedosáhli.

Král měl přes všechnu náklonnost, kterou ke svým levobočkům cítil, stále zbytky svých dávných zásad. Nezapomněl na obratný precedens legitimace rytíře z Longueville bez jména matky, kterým se dostal k tomu, aby svým dětem dal postavení, když je chtěl vytáhnout z jejich vlastní nicoty a z tajného ústraní, v němž byly vychovány. Co pro ně od té nicoty postupně učinil, aby je případně dovedl až na trůn, je tak neslýchané, že si to celé zaslouží, aby to tu bylo vyloženo najednou jedním pohledem a aby byly srovnány první stupně, které je nevídaným dosud vypětím moci pozvolna postavily na roveň ostatním lidem tím, že jim přiznaly společná práva všech, se stupni posledními, které je dovedly ke koruně. Budeme tu mluvit jen o dětech paní z Montespan.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Pan du Charmel, bývalý dvořan a vášnivý hráč, který se obrátil a žil zbožně v ústraní; patřil k okruhu La Trappe a byl prostředníkem mezi Saint-Simonem a opatem de Rancé.↩

  2. Vysvětlivka: Seignelay, syn Colbertův, státní sekretář námořnictva, zemřel v listopadu 1690; jeho úřad převzal Pontchartrain, tehdy generální kontrolor.↩

  3. Vysvětlivka: Stanislav Leszczyński (1677–1766), roku 1704 dosazený na polský trůn Karlem XII., po porážce Švédů u Poltavy (1709) korunu ztratil; Karel XII. mu jako vládce falckého vévodství Zweibrücken (Dvojmostí) poskytl útočiště. Sparre byl švédský důstojník, později polní maršál.↩

  4. Vysvětlivka: Marie Kazimíra de La Grange d’Arquien (1641–1716), Francouzka z Nivernais, nejprve vdova po Janu Zamoyském, od roku 1665 manželka Jana Sobieského, polského krále Jana III. († 1696); z jejich dětí se dožili dospělosti princové Jakub, Alexandr a Konstantin a dcera Tereza Kunhuta, manželka bavorského kurfiřta. Zemřela v Blois roku 1716.↩

  5. Vysvětlivka: „Dát ruku“ znamenalo postoupit hostu čestné místo po pravici; mezi panovníky to byl projev rovnosti.↩

  6. Ediční poznámka: Jakub Sobieski se roku 1691 oženil s Hedvikou Alžbětou Falcko-Neuburskou, sestrou císařovny Eleonory Magdaleny, španělské královny Marie Anny, portugalské královny Marie Žofie a falckého kurfiřta Jana Viléma; další její sestra Dorotea Žofie byla vévodkyní parmskou, nikoli modenskou.↩

  7. Vysvětlivka: François-Louis, princ de Conti († 1709), byl roku 1697, po smrti Jana III. († 1696), zvolen polským králem, trůn však získal saský kurfiřt August; Marie Kazimíra jeho kandidaturu nepodporovala.↩

  8. Vysvětlivka: Jakub František Eduard Stuart (1688–1766), syn Jakuba II., kterého jakobité uznávali za krále Jakuba III.; roku 1719 se oženil s Marií Klementinou Sobieskou, nejmladší dcerou prince Jakuba. Saint-Simon tu sestry zaměňuje: s polskou královnou přijela do Blois nejstarší žijící Jakubova dcera Marie Kazimíra (1695–1723), která se neprovdala.↩

  9. Vysvětlivka: Claude de Longueil, markýz z Maisons, prezident pařížského parlamentu; jeho děd René de Longueil byl vrchním správcem financí v letech 1650–1651 a dal si od Françoise Mansarta postavit zámek Maisons nad Seinou.↩

  10. Vysvětlivka: Jde o spor o přednost, který Saint-Simon spolu s dalšími vévody a pairy vedl v letech 1694–1696 před parlamentem proti maršálu z Luxembourgu, jenž se domáhal staršího pořadí jako vévoda z Piney.↩

  11. Vysvětlivka: Pan Vévoda je zde Ludvík III. Bourbon-Condé († 4. března 1710) a pan princ de Conti François-Louis († 1709), nikoli jejich synové, kteří tyto tituly nesou v době vyprávění.↩

  12. Vysvětlivka: Canillac, z rodu Montboissier-Beaufort, důvěrný přítel vévody z Orléans, za regentství člen jeho rad.↩

  13. Vysvětlivka: Edikt z července 1714 o panu du Maine a hraběti z Toulouse a jejich potomcích; parlament jej zaregistroval 2. srpna 1714.↩