Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom jedenáctý (1713–1715)
Kapitola devátá
Rychlé stupně, které z nejhlubšího nebytí vynášejí k způsobilosti nastoupit na trůn z práva narození potomstvo vzešlé z dvojitého cizoložství krále a paní z Montespan. — Obratnost při přijetí Césara, vévody z Vendôme, do parlamentu. — Procházení parketem princi krve; jeho počátek. — Úvahy. — Postoj králova ducha k jeho levobočkům se jeví velmi málo vyrovnaný.
1. Legitimační listina pro Charlese-Louise (rytíře z Longueville), s povolením užívat jména levoboček orleánský, jíž je prohlášen za způsobilého zastávat všechny úřady; ověřena v parlamentu, aniž v ní bylo uvedeno jméno matky — což je první takový případ; 7. září 1673.
Tak byla připravena cesta k legitimaci králových dětí: aby nesly jméno Bourbon, aby jim bylo možno dávat úřady, a to aniž by se jmenovala paní z Montespan.
2. Legitimační listiny pro Louis-Auguste, narozeného posledního března 1670 (vévodu du Maine), pro Louis-César, narozeného 1672 (hraběte z Vexinu),1 a pro Louise-Françoise, narozenou 1673 (slečnu z Nantes, později paní Vévodkyni); všechny z prosince 1673, ověřeny 20. téhož měsíce a roku.
3. Uložena jména provincií, jaká se dávají jen synům Francie.
4. Ještě před udělením této způsobilosti dostal vévoda du Maine v únoru 1674, tedy dříve, než mu byly čtyři roky, úřad generálního plukovníka Švýcarů a Graubündenských.
Legitimační listina pro Louise-Marie-Antoinette (slečnu z Tours),2 leden 1676. Zemřela 15. září 1681.
5 a 6. Listina z prosince 1676, která prohlašuje Louis-Auguste de Bourbon za způsobilého zastávat všechny úřady a stanoví, že se bude nazývat vévodou du Maine. (Hrabě z Toulouse nedostal k užívání tohoto jména nic písemného.)
Toto prohlášení tedy udělilo oprávnění, které skutečnost předešla o dva roky, pokud jde o úřady i o titul vévody du Maine, a předem u něho předpokládá, jak hned uvidíme, jméno Bourbon, které ještě neměl.
7. Hrabě z Vexinu, celý znetvořený, jmenován opatem v Saint-Germain-des-Prés a v Saint-Denis; zemřel 10. ledna 1683, v deseti a půl letech, v opatském domě v Saint-Germain-des-Prés.
8 a 9. Královský patent, podle něhož vévoda du Maine, hrabě z Vexinu, slečna z Nantes a slečna z Tours ponesou příjmení Bourbon a budou po sobě navzájem dědit jak majetek, který obdrželi z naší štědrosti, tak ten, který budou moci nabýt odjinud, a rovněž jejich děti budou dědit podle pořádku zákonné posloupnosti. Vydán v lednu 1680, registrován v parlamentu 11. ledna téhož roku a v účetní komoře nazítří.
Tak jsou tedy postaveni na roveň ostatním lidem, povzneseni z nicoty do obecného stavu, obdařeni všemi právy manželských dětí ve společnosti, a zároveň ozdobeni příjmením vládnoucího rodu a jmény provincií, jež nenosí ani princové krve.
10. Mademoiselle daruje (to jest: je k tomu donucena, aby dostala pana z Lauzunu z Pignerolu) vévodovi du Maine knížectví Dombes atd., 2. února 1681.
Legitimační listina pro Françoise-Marie, narozenou v květnu 1677 (slečnu z Blois, později vévodkyni z Orléans), a pro Louis-Alexandre, narozeného 6. června 1678 (hraběte z Toulouse), s povolením nosit jméno Bourbon; a s oprávněním pro ně i pro Louis-Auguste, Louis-César a Louise-Françoise navzájem po sobě dědit atd. Listina vydána v listopadu 1681, registrována 22. téhož měsíce a roku.
11. Vévoda du Maine dostává v červnu 1682, ve dvanácti letech, guvernérství Languedocu.
12. Hrabě z Toulouse dostává v listopadu 1683, v pěti letech, úřad admirála Francie.
Tento úřad, tak škodlivý svými peněžními právy a tak nepohodlný svou mocí, byl kdysi s velkým rozumem zrušen. Král jej obnovil pro hraběte z Vermandois, syna, kterého měl s paní de La Vallière, a po jeho smrti jej dal hraběti z Toulouse.
Je třeba si povšimnout, že jakmile si parlament i svět jednou zvykly na levobočky z dvojitého cizoložství, učinil král pro oba poslední jediným a týmž prohlášením to, co se u prvních odvážil předložit jen v několika.
13. Louise-Françoise de Bourbon provdána 24. července 1685 za Ludvíka III., vévodu z Bourbonu.
Kromě jejího věna, šperků a penzí dostal její manžel nástupnictví v úřadu velmistra Francie a v guvernérství Burgundska, vysokou penzi a všechna práva vstupu, i ta po večeři. Jeho otec, který stejně jako on dosud žádná neměl, dostal první vstupy, které nejsou ani vstupy prvních šlechticů komory. Než král u příležitosti dlouhého záchvatu dny v roce, kdy zemřel první vévoda z Bretagne, zrušil dvořanům své ukládání ke spánku, bylo možno vídat pana Prince — jímž tehdy už byl — na taburetce v koutě u dveří královského kabinetu, zvenku, v pokoji, kde všichni čekali na ukládání ke spánku, jak tam spí, zatímco jeho syn byl s králem a s tím, čemu král říkal svá rodina. Když se dveře k ukládání otevřely, pan Princ se probudil a viděl vycházet svého syna, vévodu z Orléans, Monseigneura a po nich krále, u jehož ukládání zůstával jako ostatní dvořané a potom s těmi, kdo měli právo vstupu, i u malého ukládání, které bylo velmi krátké. Ostatní z rodiny odcházeli zadními dveřmi.
14. Vévoda du Maine rytířem řádu v šestnácti letech, o Letnicích 1686.
Skoro se to bojím říci, ale ve dvanácti letech, kterých jsem ještě neměl, jsem byl velmi znepokojen a často jsem se vyptával, jak je vévodovi z Luynes,3 který měl dnu; umíral jsem strachy, že ho dna opustí, protože by byl spolu s vévodou z Chaulnes kmotrem pana prince de Conti, a pan du Maine by připadl mému otci. Dna vytrvala a můj otec uváděl prince de Conti s vévodou z Chaulnes. Řád v neslýchaném věku, jaký je vzácný i u synů Francie, a to jako čtvrtý spolu s vévodou z Chartres, kterého kvůli tomu tehdy předsunuli, [s] panem vévodou z Bourbonu (neboť velký princ de Condé zemřel až koncem podzimu) a [s] panem princem de Conti, se jevil jako vyznamenání velmi neobyčejné. Monseigneur a Monsieur byli kmotry vévody z Chartres, pan Princ a pan Vévoda4 kmotry vévody z Bourbonu; zesnulý princ de Conti,5 králův přirozený zeť, zemřel, aniž byl rytířem řádu, a tento by jím nebyl býval, nebýt všeobecného pokřiku, jehož se král obával, kdyby jmenoval pana du Maine a prince de Conti vynechal. Ten byl tehdy ve vyhnanství v Chantilly a do Versailles přijel kvůli obřadu jen na jednu noc. Byl to následek jeho cesty do Uher. Povolán zpět byl až na naléhavou prosbu umírajícího pana Prince, ale nikdy mu nebylo odpuštěno, jak bylo možno vidět výše na nejednom místě.
15. Vévoda du Maine dostává roku 1688 po smrti vévody z Mortemartu úřad generála galér.
16. Hrabě z Toulouse guvernérem Guyenne v lednu 1689, v jedenácti letech.
17. Vévoda du Maine velí roku 1689 jízdě ve Flandrech.
Až do té doby konali princové krve jedno nebo dvě tažení v čele některého ze svých pluků. Pan du Maine má v osmnácti letech, a hned při svém prvním tažení, vyznamenání, jehož princové krve tak záhy nedosahovali, které bylo i pro ně novinkou a které i u nich velmi urážělo tři hodnostáře, kteří byli z moci svých úřadů rozenými generály jízdy.6
18. Marie-Françoise provdána 18. února 1692 za Filipa Orleánského, vévodu z Chartres, vnuka Francie.
Tento zázrak byl mistrovským dílem dvojitého cizoložství a sodomie, obojího veřejného a štědře odměněného. Otevřené násilí, s nímž byl uzavřen tento sňatek vlastního králova synovce, jediného syna jeho bratra, mělo za svědka celý dvůr, a co se při něm dělo, je podrobně vylíčeno na začátku těchto Pamětí. Srovnáme-li tento sňatek se sňatky všech uznaných a legitimovaných nemanželských dcer našich králů, zplozených z prostého cizoložství, až po Jindřicha IV.7 včetně, je ten pád až dech beroucí.
19. Vévoda du Maine se 19. března 1692 žení s dcerou pana Prince; a ještě si mohl vybrat ze tří.
Král uspořádal jakési slavnosti a sám se vystrojil k sňatkům svých dcer i k tomuto, a dal při něm královskou hostinu — v naprostém rozdílu od sňatku prince de Conti s nejstarší dcerou pana Prince, jehož obřadu se sice zúčastnil, ale nedal při něm ani hostinu, ani slavnost.
Vévoda du Maine generálporučíkem, 3. dubna 1692.
Netrvalo mu dlouho dosáhnout hodnosti, které dobře nevyužil, ale s níž ho král zamýšlel rychle dovést daleko. To jsou věci, které tu byly vylíčeny na svém místě.
20. Hrabě z Toulouse jmenován rytířem řádu, a to sám, 2. února 1693, před patnáctým rokem.
21 a 22. Královo prohlášení ve prospěch vévody du Maine a hraběte z Toulouse z 5. května 1694, registrované 8. téhož měsíce a roku, jímž král chce, aby oni i jejich děti, které se narodí v řádném manželství, měli první místo bezprostředně po princích krve a aby na všech místech, při všech úkonech a obřadech… i u parlamentního dvora v Paříži a jinde, při všech pairských úkonech, budou-li pairie mít, měli přednost přede všemi knížaty z rodů, které mají suverénní panství mimo naše království, a přede všemi ostatními pány jakékoli hodnosti a důstojnosti, bez ohledu na jakékoli listiny, pokud by nějaké opačné existovaly, a i kdyby pairie zmíněných knížat a pánů byly starší než pairie zmíněných přirozených dětí.
Tomu se říkalo prostřední postavení, a hned uvidíme, že oba levobočci tehdy ještě nebyli pairy. Výše jsme viděli, že jejich legitimace i toto bylo dílem Harlaye,8 při prvním [z těchto aktů] generálního prokurátora, při druhém prvního prezidenta, a že za obojí dostal slib pečetí, které nikdy nedostal a z čehož nakonec vzteky pukl.
23. Listina o pokračování pairie Eu ve prospěch vévody du Maine, vydaná v květnu 1694, registrovaná 8. téhož měsíce a roku, pro něho, jeho dědice a právní nástupce mužského i ženského pohlaví, pod starým titulem hrabství a pairie Eu, aby jí užívali s postavením, právy a poctami atd., jak to činili staří hrabata z Eu od prvního povýšení roku 1458.
Dne 6. května 1694 oznámil první prezident parlamentu, že si ho král povolal, aby mu vyložil své úmysly ohledně poct, které mají být podle jeho vůle prokazovány vévodovi du Maine a hraběti z Toulouse, až přijdou do parlamentu;
Že mu král řekl, že chce, aby vždy byl rozdíl mezi princi krve a vévodou du Maine a hrabětem z Toulouse, a mezi nimi a vévody a pairy.
I toto všechno bylo vynálezem prvního prezidenta. Nakonec uvidíme, že tento rozdíl oproti princům krve byl velmi slavnostně a velmi úplně odstraněn.
24. Že on (král) ví, že vévoda z Vendôme9 byl přijat velmi mladý a bez předchozího šetření, protože si to tak přál Jindřich IV. Domnívá se, že jeho [králova] svědectví může dobře posloužit místo šetření a že pan du Maine od něho může být osvobozen.
Byla to troufalost a podvod. Pan ze Sully se dával přijmout do parlamentu. Lze si představit, že oblíbenec, vrchní správce financí a velmistr dělostřelectva tam přišel s velkým doprovodem. Vévoda z Vendôme se tam náhle objevil, aniž to kdo čekal, a bez meškání zaujal své místo. Parlament byl tak překvapen a zároveň tak ohromen, že se neodvážil ceknout, a věc zůstala hotová. Pokud jde o věk, viděli jsme, že vévoda z Luynes byl bez jakékoli přízně či zvláštního vyznamenání přijat bez obtíží 24. listopadu 1639 v devatenácti letech, a jakým uměním a z jakých důvodů Ludvík XIV. jako první přivedl věc ke stanovení věku.
Že také ví, že parketem velké komory procházejí jen děti Francie; protože však princové krve mají toto právo v držbě, nemá se na tuto držbu sahat, neboť až vévoda du Maine zasedne v parlamentu, bude procházet kolem přepážky;
Bylo to proto, aby se princové krve usmířili a aby se jim polichotilo, a tím se poprvé potvrdilo uzurpování, které nikdy potvrzeno nebylo a bylo pouze trpěno. Princ de Condé, kterého Jindřich IV. povolal ze Saint-Jean-d’Angély, aby ho vychovával u svého dvora, byl nejbližším následníkem koruny. Procházel parketem, a protože pocty se neztrácejí, procházel jím po celý život a tvrdil, že je to právo prvního prince krve. Když jednou za nezletilosti Ludvíka XIII.10 procházel parketem, jeho syn, který šel za ním a byl pyšný na svá vítězství, začal jím procházet také. Pan Princ se otočil, aby mu v tom zabránil. „Jen jděte, jděte si svou cestou, pane, a nechte to na mně,“ odpověděl mu slavný vévoda d’Enghien,11 „uvidíme, kdo se mi to odváží zakázat.“ Nikdo se skutečně neodvážil, a od té doby jím všichni princové krve vždy procházeli.
25. Že chce, aby první prezident smekl, když se bude ptát pana du Maine na mínění, a aby se mu uklonil méně, než se uklání princům krve, a oslovoval ho jménem jeho pairie;
Prince krve nejmenuje; duchovní paire oslovuje jménem jejich pairie, a nikdy ne biskupem, nýbrž pane vévodo z Remeše, pane hrabě z Beauvais atd.; o biretu bude brzy zmínka, proto se o něm zde nic neříká.
26. A konečně, že zatímco princové krve jsou při odchodu ze soudního dvora předcházeni až ke Svaté kapli dvěma dveřníky, vévoda du Maine bude předcházen jen jedním.
Paiři, odcházejí-li společně, nebo jeden, je-li na zasedání jen jeden, mají před sebou rovněž dveřníka, až za velkou síň a ještě o něco dál.
27. Že registrace listiny o pokračování hrabství Eu jako pairie se provede za shromáždění velké komory a Tournelle.
Nikoli všech komor parlamentu.
28. Rozsudek o registraci a přijetí pana vévody du Maine jako hraběte z Eu a paira Francie do parlamentu z 8. května 1694; [ten] po složení přísahy, bez jakéhokoli rozdílu od pairů v tomto ohledu, zaujal místo pod panem princem de Conti.
Princové krve přísahu neskládají.
29. Rozsudek z 8. června 1694 o přijetí Louis-Josepha, vévody z Vendôme, do hodnosti paira Francie, aby měl postavení a místo v souladu s královským patentem krále Jindřicha IV. z 15. dubna 1610 (který od smrti Jindřicha IV. zůstal pohřben), přičemž složil obvyklou přísahu, a když ji složil, vzal si zpět svůj kord a přešel na lavici nad pana arcibiskupa-vévodu z Remeše.
30. První prezident předtím z králova rozkazu oznámil parlamentu, že úmyslem Jeho Veličenstva je, aby se při přijetí pana z Vendôme, a kdykoli přijde do soudního dvora, postupovalo stejně jako u pana du Maine.
31 Listina o povýšení a obnovení země a panství Aumale na titul a hodnost vévodství-pairie Francie ve prospěch vévody du Maine a jeho dětí mužského i ženského pohlaví, jeho dědiců, nástupců a právních nástupců, aby jí užívali se stejnými tituly, právy a poctami jako ostatní vévodové a paiři atd. Tato listina vydána v červnu 1695, registrována 1. července téhož roku.
32. Listina o novém povýšení země a panství Penthièvre na titul a hodnost vévodství a pairie Francie ve prospěch hraběte z Toulouse, jeho dědiců, nástupců a právních nástupců mužského i ženského pohlaví, s předností nejstaršího a nejschopnějšího z nich atd. Tato listina vydána v dubnu 1697, registrována v parlamentu 15. prosince 1698.
33. Hrabě z Toulouse guvernérem Bretaně v březnu 1698.12
Viděli jsme, s jakým násilím byla provedena výměna guvernérství Bretaně a Guyenne, že to vévoda z Chaulnes neskrýval a že brzy nato zármutkem zemřel. Viděli jsme také, jak velmi tím byl Monsieur rozhořčen a jak hlučně si stěžoval, že mu král nedodržel slovo ohledně prvního uprázdněného guvernérství provincie, které se mu zavázal dát při sňatku vévody z Chartres a kterému se tím vyhýbal, i na moc, kterou své levobočky obdařoval.
34. Hrabě z Toulouse generálporučíkem roku 1703, velí jízdě na Máze; několikrát vyplouvá na moře.
35. Listina o novém povýšení zemí Arc a Châteauvillain, spojených a sloučených i s jejich příslušenstvím, na vévodství-pairii pod jménem Châteauvillain, ve prospěch hraběte z Toulouse, aby jí užíval on a jeho děti mužského i ženského pohlaví, které se mu narodí v řádném manželství atd., vydaná v květnu 1703, registrovaná v parlamentu 29. srpna téhož roku.
Předtím, ještě před Penthièvre, pro něho byla povýšena na vévodství-pairii země Damville, a pod tímto jménem byl přijat do parlamentu. Zde ji do řady nepočítáme, protože tuto zemi později prodal paní z Parabère, čímž vévodství-pairie zaniklo. Od té doby přešla do jiných rukou.
36. Hrabě z Toulouse rytířem Zlatého rouna roku 1704, když se vrátil z velení loďstvu.
37. Jakmile začali u dvora vystrkovat růžky, dal jim král ponenáhlu přisvojit všechny způsoby, vnější projevy a vyznamenání princů krve, aniž bylo cokoli výslovně stanoveno kromě pouhého zvyku, který se u nich i všude brzy ustálil, a aniž se král vyjádřil jinak než skutkem.
Proto vévodkyně du Maine nedostala při sňatku breve o zachování postavení a poct princezny krve, obvyklé u dcer princů krve, které se neprovdají za prince krve, a musela si je vzít, když král vydal nařízení o přednosti mezi manželkami a dcerami princů krve.
38. Breve z 13. března 1710, které zachovává paní vévodkyni du Maine její postavení princezny krve.
39. Nařízení, které král vydal 17. března 1710 ve prospěch prince z Dombes, narozeného 4. března 1700, a hraběte z Eu, narozeného 15. října 1701, dětí vévody du Maine, legitimovaného Francie, podle něhož budou mít jako vnuci Jeho Veličenstva stejné postavení, stejné pocty a stejné zacházení, jakých dosud požíval zmíněný vévoda du Maine.
To jest postavení, pocty, zacházení a vnější projevy princů krve v plném rozsahu, bez rozdílu. Takto se to vplížilo, protože pan du Maine a pan hrabě z Toulouse se toho zprvu zmocnili z tiché vůle krále, bez veřejného rozkazu, ať písemného, či ústního. Toto nařízení bylo pouze zaznamenáno poznámkou v registru státního sekretáře královské domácnosti. Na svém místě jsme viděli, co zvláštního se při té příležitosti odehrálo.
40 a 41. Vzdání se úřadu generála galér vévodou du Maine 1. září 1694 ve prospěch vévody z Vendôme.
Vévoda du Maine dostává 10. září 1694 úřad velmistra dělostřelectva, uprázdněný smrtí maršála-vévody z Humières.
42. Princ z Dombes dostává nástupnictví v úřadu generálního plukovníka Švýcarů a Graubündenských.
43. Hrabě z Eu dostává nástupnictví v úřadu velmistra dělostřelectva, oba 16. května 1710.
44 a 45. Král odnímá všem jízdním plukům karabinickou rotu každého pluku, aniž by je zprostil povinnosti dodávat do ní jezdce, vytváří z nich samostatný sbor rozdělený do pěti brigád, každou s vlastním plukovníkem a štábem, a vrchní velení, správu a veškeré jmenování pěti plukovníků i všech ostatních důstojníků svěřuje vévodovi du Maine.
Kromě tohoto sboru, sboru Švýcarů a Graubündenských a sboru dělostřelectva měl vévoda du Maine, a stejně tak hrabě z Toulouse, každý zvlášť jeden pěší a jeden jízdní pluk.
46, 47, 48 a 49. Článek 2 ediktu z května 1711, obsahujícího obecné nařízení o vévodstvích-pairiích, registrovaného 21. téhož měsíce a roku, zní takto: „Naše legitimované děti a jejich děti a potomci mužského pohlaví, kteří budou držet pairie, budou rovněž zastupovat staré paire při korunovaci králů, po princích krve a v jejich nepřítomnosti, a budou mít právo vstupu a rozhodující hlas v našich parlamentních dvorech, jak při veřejných líčeních, tak v radě, ve věku dvaceti let, složí-li obvyklou přísahu pairů, se zasedacím místem bezprostředně po princích krve, v souladu s naším prohlášením z 5. května 1694; a budou tam mít přednost přede všemi vévody a pairy, i kdyby jejich vévodství-pairie byla mladší než pairie zmíněných vévodů a pairů. A budou-li mít několik pairií a několik synů, dovolujeme jim, ponechají-li si jednu pairii pro sebe, dát podle libosti po jedné každému ze svých zmíněných synů, aby jich užívali se stejnými poctami, postavením, předností a hodností jako výše, a to ještě za života svého otce.“
50. Breve z 20. května 1711, jimiž král chce a ustanovuje, aby páni vévoda du Maine a hrabě z Toulouse nadále po celý svůj život požívali u dvora, v královské rodině, při všech veřejných i soukromých obřadech, při audiencích velvyslanců cizích panovníků, při přidělování bytů a obecně při všech příležitostech a okolnostech stejných poct, jaké jsou a budou prokazovány princům krve, a to bezprostředně po nich, to vše bez újmy ediktu z tohoto měsíce, který chce Jeho Veličenstvo provést v celém jeho rozsahu.
51. Breve z 21. května 1711, jímž Jeho Veličenstvo, přihlížejíc k velmi pokorným prosbám, které mu přednesl vévoda du Maine, prohlásilo a prohlašuje, chce a ustanovuje, aby princové a princezny, synové a dcery pana vévody du Maine a vnuci Jeho Veličenstva, požívali napříště, jako již činili, všech takových a podobných poct a jiných výhod, jakých zmíněný vévoda du Maine dříve požíval a má právo požívat podle breve z 20. tohoto měsíce, to vše bez újmy ediktu z tohoto měsíce, který chce Jeho Veličenstvo provést v celém jeho rozsahu.
Tak je přisvojení všech vnějších projevů prince krve, jehož se dopustil otec a pak děti z tiché vůle krále, nikdy ani ústně nevyslovené, převedeno na velmi jasný a velmi dobře formulovaný písemný titul. To je vskutku statný a vydatný měsíc květen. Monseigneur zemřel v Meudonu 24. dubna předtím.13
52. Listina o povýšení markýzství Rambouillet, k němuž jsou připojeny země, panství a les Saint-Léger, na vévodství-pairii ve prospěch hraběte z Toulouse a jeho dětí mužského i ženského pohlaví atd., vydaná v květnu 1711, registrovaná 29. července téhož roku.
53. Princ z Dombes dostává v květnu 1712 nástupnictví v guvernérství Languedocu.
54. Hrabě z Eu dostává v lednu 1713 guvernérství Guyenne, uprázdněné smrtí vévody z Chevreuse.
Dauphin a paní Dauphine zemřeli v únoru 1712 a vévoda z Berry v květnu 1714. Spěchalo se toho využít.
55. Edikt z července 1714, registrovaný v parlamentu 2. srpna téhož roku, který povolává k nástupnictví na trůn pana vévodu du Maine a pana hraběte z Toulouse a jejich mužské potomky, nebude-li již žádného z princů královské krve, a nařizuje, aby požívali stejného postavení, poct a předností jako zmínění princové krve, po všech těchto princích.
56. Princ z Dombes zasedá v parlamentu přesně tak jako princové krve, u příležitosti přijetí vévody z Tallard do parlamentu 2. dubna 1715.
57. Královo prohlášení z 23. května 1715, registrované v parlamentu 24. téhož měsíce a roku, podle něhož pan vévoda du Maine a pan hrabě z Toulouse a jejich potomci z řádného manželství přijmou titul princů královské krve.
Zde se zastavujeme, protože to, co král učinil dále, aby tuto nespoutanou velikost dobře zajistil, patří k jeho závěti, o níž ještě není řeč, a protože, ačkoli to činil v téže době, jeho ustanovení se poznala teprve při otevření jeho závěti a kodicilu po jeho smrti. Že nějakou závěť má, se dokonce vědělo až po čtrnácti dnech, jak hned uvidíme, aniž by kdokoli tušil, že na ní pracuje.
Jen trochu prozkoumáme-li tuto nesmírnou hromadu, která je z hlubokého nebytí dětí dvojitého cizoložství vynáší až ke koruně, bude nás méně udivovat obrazotvornost básníků, kteří nechali Titány silou paží vršit hory jednu na druhou, aby zdolali nebesa. Zároveň se mysli zcela přirozeně nabízí i příklad Enkelada a Briarea, který tito básníci podávají, jako nejspravedlivější vyznamenání podobných podniků.
Ať jsou králové pány v tom, aby dávali, zvyšovali a snižovali hodnosti, aby je převraceli, aby podle libosti prostituovali nejvyšší pocty, tak jako si nakonec přisvojili právo zmocňovat se majetku svých poddaných všech stavů a sahat na jejich svobodu jediným tahem pera podle své vůle, častěji podle vůle svých ministrů a oblíbenců — to je neštěstí, jemuž otevřela dráhu nespoutaná svévole poddaných a kterou vláda Ludvíka XIV. dokázala proběhnout bez překážky až do samého konce, vláda, před jejíž autoritou se pouhé slovo zákon, právo, výsada stalo zločinem. Tento všeobecný převrat, který činí všechno otrokem, brzy navykne — dlouhým zvykem, že člověka nic nezastaví, že může bez jakékoli překážky vše, co chce, a že přijímá jen klanění o závod, vycházející z hloubi nejtrpčích a nejvšeobecnějších nářků a nejkrvavější bolesti všech stavů utlačovaného státu — chtít vše, co lze. Panovník, který dosáhl tohoto krajního vrcholu moci a zestárl v něm, zapomíná, že jeho koruna je fideikomis, který mu nepatří jako vlastnictví a o němž nemůže rozhodovat; že ji obdržel z ruky do ruky od svých otců na základě substituce, a nikoli jako volné dědictví (ponechávám stranou podmínky zrušené násilím a svrchovanou mocí, jež se stala zcela despotickou); že tudíž nemůže na tuto substituci sahat; že skončí-li vymřením legitimního rodu, jehož všichni mužští příslušníci jsou k ní postupně povoláni týmž právem, které jí obdařilo jeho samého, nepřísluší ani jemu, ani nikomu z nich rozhodovat o nástupnictví, jež nikdy neuvidí uprázdněné; že právo na ně se vrací národu, od něhož je oni sami obdrželi solidárně se všemi muži svého rodu, dokud bude některý naživu; že tři dynastie si je nepředávaly jedna druhé pouhým ediktem a absolutní vůlí; že kdyby tato moc byla v nich, mohli by ji vykonávat ve prospěch koho by se jim zlíbilo; že pak je menší krok zbavit jí muže svého rodu, povolané solidárně s nimi k téže substituci, a obdařit jí jiné podle své libovůle, než přisvojit si samotnou moc rozhodovat, neboť kdyby tato moc v nich skutečně byla, nic by jim nemohlo zabránit užít ji v celém rozsahu a se stejnou nespravedlností vůči spolupovolaným k substituci, s jakou jí neustále užívají vůči všem svým poddaným ohledně hodností, poct a majetku; že pak by každý král mohl zanechat korunu, komu by se mu zlíbilo; a že příklad Karla VI.,14 který není jediný, i když je nejslavnostnější a jediný uskutečněný, alespoň po zbytek jeho vlády, ukazuje, že by nebylo nemožné vidět krále, kteří by ve prospěch cizince připravili o korunu všechny, kdo jsou k ní povoláni věčnou substitucí, a to až po vlastní děti. Nenecháváme tolik na úsudku, jaké by mohly být následky výkonu tohoto uzurpování — ty bijí do očí samy —, jako spíše na úvaze, že když byl tímto ediktem učiněn první krok, poprvé za tolik staletí, co monarchie trvá za tří dynastií, nebude nemožné, abych to řekl mírně, dohnat zneužití až tam, zvláště uvážíme-li pečlivě, z jak nepatrných porušení vzešlo naprosté pošlapání všech práv, zákonů, přísah, závazků a slibů, které způsobuje tento všeobecný zmatek a obecný nepořádek ve všech majetcích, stavech a poměrech království.
Co si tedy myslet o kreolce, veřejné ženě, vdově po onom básníkovi mrzákovi, odkázané na almužnu,15 a o tom prvním ze všech plodů dvojitého cizoložství, navráceném do stavu ostatních lidí, kteří zneužívají tohoto velkého krále tak, jak vidíme, a kteří se nemohou nasytit hromadou majetku, poct a velikostí tak obludných a tak čelně útočících na veřejnou počestnost, na všechny zákony i na náboženství, nesáhnou-li ještě i na samotnou korunu? A může se člověk cítit povinen zahnat jako opovážlivý úsudek myšlenku, že zázrak těchto ediktů, které je povolávají ke koruně po posledním princi krve a dávají jim jméno, titul a vše, čeho princové krve požívají a budou moci požívat, nebyl v jejich plánu posledním stupněm — tak jako všechny předchozí byly jen přípravou k těmto —, posledním stupněm, pravím, k tomu, aby je vynesl ke koruně s vyloučením všech ostatních kromě dauphina a jeho potomstva? Zajisté je dál vytáhnout tyto temné děti z nebytí jejich stavu a vynést je pak na stupeň moci, jaký zde vidíme podle jejich zaopatření, a do plného postavení princů krve se stejnou způsobilostí nastoupit na trůn; zajisté je dál od nicoty k této velikosti než od této velikosti ke koruně. Celek je ovšem přesnou a souvislou tkání zneužívání moci, násilí a nespravedlnosti, ale jakmile je někdo jednou princem krve ve všem a všude, zbývá už jen jeden krok; a je méně obtížné dát při nástupnictví, o němž člověk tvrdí, že s ním smí volně nakládat — věří-li přece, že smí dělat prince krve ediktem —, přednost jednomu princi krve před ostatními, než vyrábět takové prince z inkoustu a vosku a činit je jimi bez nejmenšího odporu.
Počet stupňů, které levobočky vynesly na tento vrchol, jsme očíslovali úmyslně, abychom se v jejich množství neutopili. Prozkoumejme devětatřicátý a padesátý: shledáme, že výhody, které se v nich udělují dětem vévody du Maine, jsou založeny, formulovány, stanoveny a zdůvodněny tím, že jsou vnuky krále; slovo přirozený je vynecháno. Ne že by to mohlo zůstat neznámo, ale zkrátka tam není. To je tedy základ práva, jež se jim těmito články přiznává v tolika věcech a tolika způsoby! Tento základ, takto prohlášený a opakovaný, je týž, který se zcela výslovně předpokládá tam, kde vyjádřen není, u všeho, co se jim nově dává; potomci obou jeho levobočků jsou tedy spolu s nimi povoláni ke koruně po posledním princi krve jako potomci krále. Ale nikdo jiný kromě nich, s výjimkou jediného dauphina a španělské větve, z krále nepocházel. Dauphin byl jediný a v nejútlejším dětství, bez otce i matky, kteří zemřeli otráveni;16 španělská větev se zřekla francouzského nástupnictví; vévoda z Orléans, s velkým uměním učiněný nenáviděným a podezřelým, měl jediného syna a pocházel jen z králova bratra; všichni ostatní princové krve byli nesmírně vzdálení, pocházeli z bratra otce Jindřicha IV. a museli jít zpět až k svatému Ludvíkovi, aby našli předka francouzského krále. Jaké srovnání blízkosti s vnuky krále, a kolik důvodů, jakmile se právo a možnost nacházejí v jejich dědovi, dát přednost jim a jejich otcům, kteří jsou jeho syny? A k takové zaslepenosti vede oddání se ženám zlých mravů, jak je tak božsky líčí Šalomoun. Je pravda, že králův život nebyl dost dlouhý, aby jim poskytl čas dospět k tomuto velkému cíli.
Ale i když tento záměr do tkáně tolika děsivých velikostí nezahrneme, ponecháme-li stranou nahromadění tak nebezpečné moci ve státě a rozvrat prvních, nejstarších a nejvyšších hodností království a omezíme-li se jen na samotné udělení jména, titulu atd. prince krve a způsobilosti nastoupit po nich na trůn — jakým jménem nazvat před Bohem takovou odměnu za původ tak nečistý, že až do těchto levobočků jej lidé v žádné zemi nechtěli uznat ani připustit k ničemu, co se týká jména, stavu a lidské společnosti, aniž v tom kdy povolili, a to ani v zemích, kde je shovívavost k ostatním levobočkům největší? A před lidmi, lze tu zastírat přímý útok na korunu, pohrdání celým národem, jehož právo je šlapáno nohama, urážku nejvyššího stupně všem princům krve, zkrátka zločin urážky majestátu v jeho nejširším a nejzločinnějším rozsahu?
Ať Bůh učinil majestát králů a jejich posvátné osoby, kteří jsou jeho pomazanými, lidem sebeúctyhodnějším, ať je zločin útoku na jejich život, známý jako urážka majestátu nejvyššího stupně, sebeohavnější, ať jsou tresty, právem vynalezené k jeho potrestání a k tomu, aby svou hrůzou odvrátily i ty největší zločince od pekelného úmyslu jej spáchat, sebestrašnější a sebejedinečnější, nelze se ubránit tomu, aby člověk v onom zločinu, o který zde jde, neshledal plnost, jaká není v tom druhém, ať je jakkoli ohavný, chce-li o tomto uvažovat rozumem místo zmatku a vzbouření smyslů, které jsou přirozeným účinkem dojmu z onoho druhého. Onen druhý zločin, který nelze dost zveličit (a Bůh zatrať každého, kdo by se ho opovážil sebeméně zlehčovat), je třeba nicméně, aniž by se upadlo do takového šílenství, zkoumat takový, jaký je, abychom ho mohli spravedlivě srovnat s tím, jehož vynález vděčí za svůj vznik zvrácenosti a nepořádku našich časů, a zkoumat i ten stejným způsobem. V jednom jde o život pomazaného Páně; ale ať je ten zločin jakkoli strašný, útočí jen na život jediného člověka. Druhý spojuje zároveň rozvrat nejsvětějších zákonů, které trvají po tolik staletí, co trvá monarchie a zvláště šťastně vládnoucí dynastie, aniž se na ně odvážila sáhnout ta nejnespoutanější ctižádost, s naprostým zničením nejsvětějšího, nejdůležitějšího a s celým národem nejvíce srostlého práva; a z tohoto národa, tak svobodného, že i ve svém novém porobení nese ještě to jméno a velmi zjevné zbytky jeho znamení, dělá tento zločin národ otroků a uvádí jej do téhož stavu nástupnictví čistě, svrchovaně a despoticky libovolného, daleko nad to, co se odvážil podniknout v Rusku car Petr I., první ze všech jeho panovníků, a v čem ho po něm napodobili — daleko nad to, opakuji, neboť tam nebyl žádný početný rod povolaný ke koruně jako naši princové krve, a tím méně salický zákon, který je po tolik staletí posvěceným pravidlem jediného práva na nástupnictví francouzské koruny. A ať se zde nenamítají neblahé plody války s Angličany, kteří se nejprve podrobili rozsudku vynesenému ve prospěch salického zákona a své nároky pak zakládali jen na novém napadání tohoto základního zákona. Ať se neuvádějí ani hanebné úmysly Ligy; i kdybychom se nehrozili jimi se zaštiťovat, ligisté, zahalení pláštěm pokrytectví a chtějící vyloučit Jindřicha IV. jako relapsního kacíře, přece jen ještě respektovali práva národa, a předpokládajíce, že už nejsou žádní princové z rodu Huga Capeta schopní vládnout, chtěli, když se jim nepodařilo uchvátit korunu jako domnělým mužským a legitimním potomkům druhé dynastie, alespoň zdání volby a mít ji od národa samého.
Zde se s ním počítá jen jako s podlým otrokem, jemuž se, aniž se na něj pomyslí, dávají možní králové a nová řada králů, vytvořením princů krve způsobilých nastoupit na trůn, které nestojí nic víc než vůli a patent, jejž stačí vyhotovit a dát registrovat. Od té chvíle, jak už bylo řečeno, bude taková moc, ustavená a uznaná, rozhodovat o koruně nejen v daleké budoucnosti, která nemusí nikdy nastat, ale způsobem rychlým, náhlým, činným, na úkor zákonů všech dob, celého národa, veškerého rodu povolaného ke koruně, ba i synů Francie. A co si myslet o nepořádcích tak nutně vyvolaných zločinem této povahy, o životě princů, kteří budou v cestě, o životě samého krále, z něhož by bylo toto ustanovení, ať jakkoli, po dobrém či násilím, vyrváno?
Hle tedy zločin urážky majestátu proti státu, který zcela přirozeně s sebou nese ten, jenž je znám jako zločin nejvyššího stupně; který staví prince krve, a to v té nejcitlivější stránce, na roveň všem ostatním poddaným, jimž je může král při nástupnictví po sobě dát přednost, a který podle nutného sledu vede k ničemu menšímu než k tomu, rozdrtit je a zbavit se jich. Co se stane s královstvím během prudkosti takových otřesů, a co nepodniknou jeho sousedé, aby je dorazili a využili toho?
Nedokazují-liž tyto úvahy, které jsou zcela přirozené a které nemohou nebít do očí, s nadbytkem — co je strašné pomyslet, ale není to o nic méně pravda do očí bijící —, že zločin učinit se princem krve a způsobilým k nástupnictví na trůn pomocí patentu, který se ihned registruje, aniž by se kdo opovážil byť jen příliš hlasitě vzdychnout, je zločin černější, rozsáhlejší a strašnější než urážka majestátu nejvyššího stupně, a že kromě všech zločinů, které v různé míře nesou jméno urážky majestátu a které v sobě obsahuje, jich přináší bezpočet dalších, jež jeho nesmírnou povahu ještě zhoršují a jaké si nikdy nikdo nepředstavil?
Přibližme k této době jiné časy, některé dokonce ne příliš vzdálené, a budiž dovoleno se o nich krátce zmínit, aniž vyjdeme z toho, co je o nich roztroušeno v těchto Pamětech. Tato něžnost mocného krále k dětem jeho lásky, neustále pěstovaná zhoubnou správkyní jeho srdce, která bývala jejich vychovatelkou a která milovala pana du Maine jako vlastního syna od chvíle, kdy jí zcela obětoval vlastní matku; tato žárlivá a pyšná citová přednost dětí jeho osoby, které nebyly ničím než skrze ni, před dětmi krále, velkými oním bytím na něm nezávislým, jež bylo v duši Ludvíka XIV. vždy tak mocnou pružinou — to vše ho mohlo přimět k prvním výstřelkům v jejich prospěch ohledně tiše uzurpovaných vnějších projevů princů krve a k tomu, aby je zahrnoval úřady a majetky, ba i aby provdal jejich sestry do oblak. Viděli jsme však, že se dlouho bránil sňatku bratrů a že se nerozpakoval říkat a opakovat, že takoví lidé by se nikdy neměli ženit.
Vskutku jen s největšími obtížemi a nakonec jen pod jedinou záminkou svědomí si pan du Maine vymohl svolení ke sňatku. Viděli jsme, že Longepierre byl potupně vyhnán z domu hraběte z Toulouse i od dvora, protože se zmínil o jeho sňatku se slečnou z Armagnacu,17 do níž byl hrabě zamilován, ještě úplně mladou, původu víc než velmi přiměřeného a dcerou muže své doby, jemuž král po celý život projevoval nejstálejší a nejzřetelnější přátelství, vyznamenání a úctu. Viděli jsme, že hrabě z Toulouse, ve všem tak šťastně odlišný od svého bratra, se neodvážil pomyslet na sňatek, dokud byl král naživu. Viděli jsme, jakými dlouhými a lstivými oklikami se vévoda z Vendôme dostal k velení armád a s jakou strohostí mu bylo odepřeno střídat se ve velení rovnocenně s maršály Francie, to jest velet těm, kdo byli jako generálporučíci mladší než on, a poslouchat ostatní, kteří byli generálporučíky déle než on. Viděli jsme ještě, jakými slovy král odpověděl maršálovi z Tessé, který měl v Itálii, kam odjížděl, narazit na vévodu z Vendôme velícího armádám — byly tam totiž dva sbory — a žádal o pokyny, jak se k němu chovat; jakým tónem mu král řekl, že se nemá vyhýbat ani váhat převzít velení nad vévodou z Vendôme, a s jakým výrazem dodal, že tyto panáčky není třeba navykat — to byl jeho výraz, který Tessé tlumočil mně i mnoha jiným — na takové ohledy. Konečně nelze zapomenout na zvláštní večerní scénu v králově kabinetu, když tam oznámil postavení, které dává dětem pana du Maine, jak málo chybělo, aby bylo o dva dny později odvoláno, na směšné uchýlení se k mé pokloně, tak prosté jako vynucené, a na vysvětlení, které si ode mne kvůli tomu dala vyžádat paní vévodkyně z Bourgogne: jak velký rozdíl ve způsobu myšlení i jednání v tak krátké době!
Král však nesmýšlel jinak, ani když si nechával všechno vyrvat. Po tomto velkém aktu prohlášeného nástupnictví na trůn a před registrací ediktu, který následoval tak brzy, se král, zdrcen tím, co právě učinil, nedokázal ovládnout, ač byl tak velkým pánem sám nad sebou, a vzdychaje řekl panu du Maine v přítomnosti oné hrstky důvěrných dvořanů a onoho počtu předních sluhů, kteří byli v jeho kabinetu v Marly, že pro ně — míně tím i jeho bratra a jeho syny — udělal vše, co mohl; ale že čím více udělal, tím více se mají bát a usilovat, aby se toho stali hodnými, aby se mohli po jeho smrti udržet v postavení, do něhož je uvedl, což mohou očekávat jen od sebe samých, od své vlastní zásluhy. Tím dal opravdu najevo, co cítil a neříkal, a hned se to dozvěděl celý svět. Ještě není čas vyložit, jakými prostředky byl král doveden k tomuto poslednímu stupni, neboť to lze spojit s jeho závětí, která se sestavovala v téže době. K ní se dostaneme velmi brzy, neboť mezi oběma prohlášeními uplynulo jen asi čtrnáct dní. Odpočiňme si na chvíli vyprávěním o tom, co se odehrálo mezitím.
Poznámky
Vysvětlivka: Louis-César de Bourbon, hrabě z Vexinu (1672–1683), druhý syn Ludvíka XIV. a paní z Montespan; zemřel jako dítě.↩
Vysvětlivka: Louise-Marie-Antoinette de Bourbon, slečna z Tours (1676–1681), dcera Ludvíka XIV. a paní z Montespan, zemřelá v dětství; nezaměňovat s pozdější slečnou z Tours, chráněnkyní paní princezny de Conti.↩
Vysvětlivka: Louis-Charles d’Albert, vévoda z Luynes (1620–1690), syn konetábla z Luynes a otec vévody z Chevreuse; nezaměňovat s jeho pravnukem, nynějším vévodou z Luynes.↩
Vysvětlivka: Roku 1686 byl „panem Princem“ ještě Velký Condé (Ludvík II. Bourbonský, † 11. prosince 1686) a „panem Vévodou“ jeho syn Jindřich Julius, otec vévody z Bourbonu; také „umírajícím panem Princem“ je níže míněn Velký Condé.↩
Vysvětlivka: Ludvík Armand I., princ de Conti (1661–1685), manžel Marie-Anne de Bourbon, legitimované dcery Ludvíka XIV. a paní de La Vallière. S bratrem Františkem Ludvíkem, pozdějším princem de Conti († 1709), odjel roku 1685 bez králova souhlasu bojovat proti Turkům do Uher; téhož roku zemřel na neštovice a František Ludvík upadl po návratu do nemilosti a byl vypovězen do Chantilly.↩
Vysvětlivka: Generální plukovník jízdy, generální polní mistr jízdy a generální komisař jízdy.↩
Vysvětlivka: Jindřich IV. (1553–1610), král navarrský od roku 1572 a francouzský od roku 1589, první Bourbon na francouzském trůně, děd Ludvíka XIV. Dne 14. května 1610 ho v Paříži v ulici de la Ferronnerie ubodal v kočáře nožem François Ravaillac.↩
Vysvětlivka: Achille III. de Harlay (1639–1712), generální prokurátor a v letech 1689–1707 první prezident pařížského parlamentu.↩
Vysvětlivka: Zde César z Vendôme (1594–1665), legitimovaný syn Jindřicha IV. a Gabrielle d’Estrées, děd vévody Louis-Josepha z Vendôme († 1712), o němž je řeč v položce 29.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Rukopis má za nezletilosti Ludvíka XIII.; zjevně je však třeba číst za nezletilosti Ludvíka XIV., neboť vévoda d’Enghien, o němž je zde řeč, se v době, kdy skončila nezletilost Ludvíka XIII., ještě nenarodil.↩
Vysvětlivka: Ludvík II. Bourbonský, vévoda d’Enghien, pozdější Velký Condé (1621–1686), vítěz od Rocroi (1643); syn zde zmíněného prince Jindřicha II. de Condé.↩
Ediční poznámka: Výměna guvernérství proběhla v březnu 1695, jak uvádí i sám Saint-Simon na jiném místě (Díl I, Tom 1, kap. 15); roku 1698 zemřel vévoda z Chaulnes.↩
Ediční poznámka: Monseigneur zemřel v Meudonu 14. dubna 1711.↩
Vysvětlivka: Karel VI. (1368–1422), francouzský král; smlouvou z Troyes (1420) vydědil svého syna, pozdějšího Karla VII., a za dědice francouzské koruny ustanovil anglického krále Jindřicha V. Nezaměňovat s císařem Karlem VI.↩
Vysvětlivka: Narážka na paní z Maintenon: dětství prožila zčásti na Martiniku, roku 1652 se provdala za ochrnutého básníka Paula Scarrona a po jeho smrti (1660) zůstala bez prostředků. „Prvním plodem dvojitého cizoložství“ je míněn pan du Maine.↩
Ediční poznámka: Vévoda a vévodkyně z Bourgogne zemřeli v únoru 1712 na horečnatou nákazu, podle většiny historiků na spalničky; pověst o otravě, kterou Saint-Simon opakuje, se nikdy nepotvrdila.↩
Vysvětlivka: Charlotte Lotrinská, dcera pana Velkého (Louis Lotrinský, hrabě z Armagnacu, velký štolba Francie), královského přítele.↩