Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom jedenáctý (1713–1715)
Kapitola desátá
Prodejnost maršála z Huxelles. — Maisonsovy rozpaky. — Registrace ediktu. — Levobočci v parlamentu pojednáni jako princové krve. — Velký dar krále paní vévodkyni z Berry. — Bavorský kurfiřt a Peterborough v Marly. — Noční procházky na Cours v módě. — Smrt paní z Vaudemontu; její povaha. — Smrt markýzy z Béthune-Harcourt. — Smrt Virvilla. — Smrt abbého z Clérembault. — Sourches postupuje svému synovi úřad velkého profouse. — Boje před Barcelonou. — Marlborough se vrací do Anglie. — Smrt královny Anny. — Hannoverský kurfiřt prohlášen. — Hluboké cesty, jimiž vévoda du Maine dosahuje stavu, jména a plného práva prince krve a králova testamentu. — Králova důrazná slova vévodovi du Maine.
Dvůr, Paříž i celá společnost byli nesmírně pobouřeni nestoudnou prodejností maršála z Huxelles, který přišel králi slavnostně poděkovat za to, co právě učinil pro levobočky, jako by šlo o tu největší milost, jaké se mu kdy osobně dostalo.1 Usiloval o to, aby jim směl vystrojit velký oběd v jeden z těch dnů, které měli pro formu strávit obcházením a prosbami v Paříži. Neodvážil se na něj pozvat ani vévody, ani žádné význačné lidi. Zkrátka se předváděl, aby mohl přijímat poklony za celou tu záležitost. Hořel touhou dostat se do rady a schnul tužbou stát se vévodou; jeho prodejnost mu nevynesla ani jedno, ani druhé.
Mnohem víc mi však dalo k přemýšlení, že v jeden z těch dvou dnů obcházení obědvali vévoda du Maine a hrabě z Toulouse za zavřenými dveřmi u prezidenta z Maisons.2 Nevím, jak mohl muž tak duchaplný doufat, že se to nerozkřikne. Přesto si to namlouval, a proto také nebyli žádní jiní hosté. Když jsem s ním o tom promluvil, byl velmi v rozpacích. Dělal jsem, že si toho nevšímám, a vzal jsem za bernou minci náhodu, na kterou se vymlouval: že prý spěchali se svými návštěvami, protože v Paříži nenocovali, a nevěděli, kde by snědli aspoň kousek, protože se nechtěli zdržovat obědem. Takové chování se mi pramálo hodilo k zuřivým výpadům, jichž jsem byl svědkem před tak nemnoha dny; a tito páni, na vrcholu své přízně a slávy a každý s vlastním palácem v Paříži, nemohli být odkázáni na to, že nevědí, kde v rychlosti zakousnout něco lehkého. Maisons nedostal toto přednostní a důvěrné vyznamenání, aniž by o ně usiloval. To jsem dal pocítit panu vévodovi z Orléans, před nímž Maisons tak rozvláčně rozkládal své úvahy proti levobočkům; vždycky jsem byl přesvědčen, že měl velký podíl na oné scéně, které mě u sebe učinil divákem a o níž dobře tušil, že ji tomuto princi vylíčím.
Oba bratři, sami se svým shromážděným doprovodem a aniž komukoli předem oznámili hodinu návštěvy, obešli všechny pairy a všechny ty členy parlamentu, kteří měli místo ve velké komoře. Jestliže byl udušen každý hlas, ba i potlačen každý vzdech, lze posoudit, jakým zločinem by bylo nedostavit se na toto pozvání pod jakoukoli záminkou, leda pro nemoc zcela skutečnou a zcela zřejmou. Ve čtvrtek 2. srpna nastal velký den možné korunovace tohoto nového druhu princů krve.3 Dostavili se pan Vévoda, pan princ de Conti a asi dvacet pairů, totiž všichni, kdo se mohli zúčastnit. Byl jsem tam svědkem chvění, které proběhlo shromážděním, jakmile se oba levobočci objevili, a které zesílilo v jakýsi přidušený hluk, když se dali do pomalé chůze přes parket.
Na tváři a v celém držení pana du Maine se zračilo pokrytectví, na celé osobě hraběte z Toulouse, který šel za ním, hanbící se skromnost. Starší z nich, shrbený nad svou holí s velmi okázalou pokorou, se zastavoval na každém kroku, aby se ještě hlouběji klaněl na všechny strany. Bez ustání zdvojoval své úklony a setrvával v nich ponořen se zřetelnými pauzami; myslel jsem, že se snad vrhne na zem ke straně, kde jsem stál. Jeho tvář, ovládaná v mírné vážnosti, jako by z hloubi duše vyjadřovala non sum dignus, „nejsem hoden“, a jeho oči, jiskřící unešenou radostí, to veřejně usvědčovaly ze lži; přejížděl jimi po všech, jako by po nich kradmo metal šípy. Když došel na své místo, ještě než usedl, znásobil své úklony celým tělem na všechny strany; a po celou dobu zasedání i ve chvíli, kdy odcházel, byl obdivuhodnou podívanou.
Princové krve byli ti, jimž se z toho množství poklon dostalo zřejmě nejméně; byli příliš mladí na to, aby si jich cenil.
Hrabě z Toulouse, zpříma a chladný jako obvykle, měl oči sklopené a úklony odměřené, nijak hojné; oči zvedal, jen když úklonu někomu věnoval. Celá jeho osoba prozrazovala, že se nechává vést, a jeho zahanbení nad tím, co se děje. Dokud byl na svém místě, seděl bez hnutí a neotevřel ústa, díval se jako do prázdna, se soustředěným výrazem, zatímco na vévodovi du Maine bylo vidět, jak se namáhá potlačit všechno, co se z něj dralo ven. Mohl se dosyta kochat zarputilým mlčením, jen zřídka přerušovaným jakýmisi vlnami tlumeného šumění, násilím potlačovaného, a pohledy, které všechny bez výjimky — jedině kromě prvního prezidenta, jenž se rovněž bez zábran topil v radosti — naplno odhalovaly hrůzu, jež se každého zmocnila.
První prezident vystrojil těmto novým nástupcům koruny velký oběd, při němž se maršál z Huxelles sám překonal; bylo tam mnoho služebníků obou pánů, několik soudců dychtivých po soudních spisech, d’Antin, žádný jiný vévoda ani jiní význační lidé, hrstka prezidentů parlamentu (à mortier), mezi nimi Maisons, který se při zasedání tvářil velmi důstojně, velmi vážně a velmi odměřeně. Večer se oba levobočci vrátili do Marly.
Jakkoli málo byl král spokojen s paní vévodkyní z Berry, jakkoli byl odcizen jí i panu vévodovi z Orléans — v čemž ho paní z Maintenon vůči tomuto princi udržovala s tolika uměním a péčí —, to, co právě udělal pro své levobočky, ho přimělo pokusit se otupit hořkost zacházením, od něhož si mohl takový účinek slibovat. Pan [vévoda] a paní vévodkyně z Berry nadělali od své svatby přes pět set tisíc livrů dluhů; dali si zhotovit spoustu velmi krásného nábytku a nakoupili mnoho drahokamů, ačkoli jich už měli hodně, ale paní vévodkyně z Berry jich nemohla mít nikdy dost. Král za ni dal zaplatit dluhy ve výši čtyř set tisíc livrů; a protože nebyly žádné děti, daroval jí všechen nábytek a všechny drahokamy, i ty, které měl pan vévoda z Berry před svatbou, a ty, které dostal po zesnulém Monseigneurovi.
Bavorský kurfiřt přijel do Marly na hon, ke hře a k večeři, jako už několikrát předtím, a krále viděl jen při honu. Hrabě z Peterborough, který tak zaníceně sloužil spojencům proti Francii a který vykonal tolik cest, sehrál tolik rolí a vedl tolik jednání i válek, projížděl Paříží na zpáteční cestě do Londýna ze svého velvyslanectví v Turíně a přijel do Marly na oběd k Torcymu.4 Král nařídil vévodovi z Aumontu, který se s ním dobře znal z Anglie, a d’Antinovi, aby mu ukázali zahrady v Marly a pustili tam vodotrysky. Připojil se ke královi na procházce a král s ním jednal s velkým vyznamenáním. Na noc se vrátil do Paříže a za několik dní odjel do Anglie.
V Paříži se začalo chodit o půlnoci na procházku na Cours, při pochodních, vodit tam hudbu a tančit v kruhu uprostřed.5 Tato móda dlouho strhávala celou Paříž a mnoho lidí od dvora. Zrodila se z ní spousta historek, které nikoho neodradily od toho, aby tam chodil dál. Bývalo tam skoro tolik kočárů jako v nejkrásnějších letních dnech. Toto bláznovství mělo svůj průběh a skončilo s posledními dny, kdy se noci daly ještě snést.
Paní z Vaudemontu zemřela v Commercy na mrtvici; když k ní ráno vstoupili do pokoje, našli ji chroptící, bez vědomí, které se jí už nevrátilo. Kdo byla a že už neměla děti, bylo řečeno jinde. Vévoda z Elbeufu tedy zdědil, co měla po otci, a pan z La Rochefoucauld, co měla po matce. Celé to představovalo jen málo. Byla to strojená pobožnůstkářka, která si nedokázala zvyknout, že už není jakousi královnou, a pomalu usychala vztekem a žalem nad tím, že se jí jako dým rozplynuly bláznivé nároky na postavení a rozmáchlé přeludy, že bude u dvora a v Paříži hrát velkou roli. Rovnost se všemi titulovanými dámami, od nichž ji všechno umění, úlisnost a podpora nedokázaly v ničem odlišit, a samota, do níž ji uvrhlo její povýšené, suché, chladné a nespokojené vystupování, ji brzy přiměly k rozhodnutí uzavřít se v Commercy, kde ji nuda dorazila. Paní z Espinoy tam spěchala pro svého drahého strýce a přivezla ho zpátky; jako všichni velcí princové dorazil už utěšen.
Maršál z Harcourtu ztratil zároveň svou sestru, matku dnešní maršálky z Belle-Île, zatímco její manžel, markýz z Béthune, odjel z králova pověření do Marseille přivítat polskou královnu vdovu, sestru své matky.6
Zemřel také Virville, který zanechal velké dědictví své sestře, provdané za Senozana, bohatého finančníka, jemuž ji hodlali udat za babku. Virville se chystal oženit; měl ještě jednu sestru, ale slabomyslnou, kterou si Verderonne, bratr paní z Pontchartrainu, přesto vzal a s níž neměl žádné děti. O původu Virvilla, jehož rodové jméno je Groslée, jsem mluvil při smrti jeho otce, který byl bratrem manželky maršála z Tallard.
Zemřel také abbé z Clérembault. Byl to dost ošklivý hrbáč, který měl ducha i vzdělání a příliš se neukazoval. Zanechal čtyři opatství. Maršálka z Clérembault, která už neměla jiné děti, nepovažovala za nutné se tím rmoutit.
Zároveň král dovolil Sourchesovi,7 profousovi svého dvora, nesprávně zvanému velký profous, postoupit úřad svému nejstaršímu synovi Monsoreauovi, služebně starému generálporučíkovi. Sourches byl velmi starý, velmi sešlý a velký pobožnůstkář, který se nikdy nedokázal nikde u dvora prosadit.8 Jeho otec byl ve stejném úřadě vážen a byl roku 1661 mezi jmenovanými do řádu, aniž by to komu vadilo. Pan z Louvois zabránil tomu, aby Cavoye, přítel pana ze Seignelay, byl mezi jmenovanými roku 1688. Cavoye se k tomu už nikdy nedostal; a vždycky jsem slýchal, že to zabránilo i jmenování velkého profouse, protože král nechtěl Cavoye jmenovat, ale nechtěl mu ani způsobit tu nelibost, aby viděl řád na velkém profousovi.
Vévoda z Berwicku dobyl 30. července krytou cestu u Barcelony bez odporu i bez ztrát. Jeden z bastionů byl napaden 13.9 a byl statečně hájen. Sauvebœuf a Polastron, plukovníci pluků Blésois a La Couronne, jej dobyli; první při tom padl, druhý byl těžce raněn. Pluk La Couronne se tam chrabře udržel, ale když ho nazítří vystřídala valonská garda, byla odtud znovu vyhnána.
Nebezpečný stav, v němž se královna Anna nacházela, povolal vévodu z Marlborough zpět do Anglie, kde se s ním štěstěna okamžitě usmířila. Anna zemřela 1. srpna ve věku třiapadesáti let,10 jako vdova a bez dětí, po dvanáctiletém panování, jehož konec zkalily četné frakce a trápení. Mělo se za to, že vždycky zamýšlela zařídit, aby po ní nastoupil král, její bratr,11 že na tom plánu neustále pracovala, že právě on byl tajnou hybnou silou úplné výměny anglické vlády při pádu Godolphina a Marlborougha, i míru. Král v ní ztratil upřímnou přítelkyni, která si vroucně přála, aby přijal Podvazkový řád, jak to učinili jeho otcové a jiní z jeho předchůdců; ale král, který by jej z přátelství k ní rád přijal, se nedokázal odhodlat k tomu, aby na újmu pravého anglického krále a před očima královny, jeho matky, v Saint-Germain přidal nové a tak okázalé znamení svého uznání práva královny Anny. Měl dobrý důvod ji velmi oplakávat. Smutek trval šest týdnů a král jej nosil ve fialové. Hannoverský kurfiřt byl v Londýně ihned prohlášen králem, brzy nato byla vláda úplně vyměněna a ta, které jsme vděčili za mír, vydána nenávisti a vyšetřování.
Nyní je čas přejít ke královu testamentu, který se objeví s tak zvláštními opatřeními, pokud jde jak o hloubku tajemství celého jeho obsahu, tak o nedotknutelnou bezpečnost této listiny. Král stárl, a aniž by se na vnějším běhu jeho života projevila jakákoli změna, ti, kdo ho viděli nejzblízka, se už nějakou dobu začínali obávat, že nebude žít dlouho. Zde není místo rozvádět se o zdraví až dosud tak pevném a tak vyrovnaném; nyní stačí říci, že skrytě hrozilo. Zdrcen nejtrpčími ranami osudu po tak dlouhém zvyku nad ním vládnout, byl ještě mnohem víc zdrcen neštěstími v rodině. Všechny jeho děti zmizely před ním12 a ponechávaly ho napospas nejzlověstnějším úvahám. Sám každou chvíli očekával tentýž druh smrti. Místo aby v této úzkosti našel úlevu u těch, kdo mu byli nejbližší a s nimiž byl nejustavičněji, nacházel tam jen nová trápení. S jedinou výjimkou Maréchala, svého prvního chirurga, který se neustále snažil vyléčit ho z jeho podezření, hleděli paní z Maintenon, pan du Maine, Fagon, Bloin i ostatní přední komorníci vnitřních pokojů, zaprodaní levobočkovi a jeho bývalé vychovatelce, ta podezření jen rozmnožit, a po pravdě řečeno s tím nemohli mít velkou práci. Nikdo nepochyboval o jedu, nikdo o něm nemohl vážně pochybovat; a Maréchal, který o něm byl přesvědčen stejně jako oni, zastával u krále jiný názor jen proto, aby se ho pokusil zbavit zbytečného trápení, které mu mohlo jen velmi uškodit. Ale pan du Maine měl příliš velký zájem udržovat ho v tomto strachu, a paní z Maintenon rovněž, ze své nenávisti a aby posloužila tomu, koho milovala nejvíc; jejich uměním padala všechna hrůza z toho na jediného dospělého prince královského domu, kterého se rozhodli svrhnout, aby si udělali místo. Král, v těch myšlenkách bez ustání utvrzován a maje každý den před očima prince, kterého mu líčili jako původce těchto zločinů, u svého stolu a v určitých hodinách ve své pracovně — lze si představit, jak se jeho vnitřní pocity neustále stupňovaly.
Spolu s dětmi ztratil, a týmž způsobem, princeznu, kterou nebylo možné nahradit a která byla nejen duší a ozdobou jeho dvora, ale navíc veškerou jeho zábavou, veškerou jeho radostí, veškerou jeho náklonností, veškerým jeho potěšením téměř po všechen čas, kdy nebyl na veřejnosti. Nikdy, co byl na světě, nebyl důvěrný s nikým jiným než s ní; jinde jsme viděli, jak daleko to zašlo. Nic nemohlo vyplnit tak velkou prázdnotu; hořkost nad tou ztrátou se zvětšovala tím, že už nenacházel oddech. Tento nešťastný stav ho přiměl hledat oddech, kde mohl, a odevzdávat se stále víc paní z Maintenon a panu du Maine. Jejich zbožnost bez vnější trhliny a jejich ustavičná uzavřenost ho o nich ujišťovaly. Odedávna ovládali umění přesvědčit ho, že pan du Maine — ačkoli měl mnoho ducha a schopností pro věci veřejné, o nichž ho udržoval v dobrém mínění tím, že s ním probíral nejdrobnější podrobnosti svých úřadů, a podrobnosti byly jednou z velkých slabostí krále —, přesvědčili ho, pravím, že pan du Maine je bez záměrů, bez plánů, dokonce neschopen nějaké mít, zaměstnán jen svými dětmi jako dobrý otec rodiny, okouzlen velikostí jen v souvislosti s velikostí krále, do něhož byl z oddanosti nadmíru zamilován, docela prostý, docela upřímný, docela přímý, docela otevřený, a že poté, co celý den pracoval na svých úřadech z povinnosti a aby se mu zalíbil, poté, co věnoval mnoho času modlitbě a zbožnosti, odpočíval v ústraní na honu a ve svém soukromém kroužku se oddával veselosti a přirozenému půvabu svého ducha, aniž by většinou věděl cokoli o dvoru nebo o tom, co se děje ve světě.
To všechno se králi nesmírně líbilo a dokonale ho uklidňovalo vůči synovi, který byl beztak jeho miláčkem, který k němu měl tak ustavičný a tak blízký přístup a který ho výborně bavil svými historkami a žerty, v nichž vynikal víc než kterýkoli člověk, jakého jsem kdy poznal, s okouzlujícím a tak lehkým podáním, že člověk měl dojem, že by dokázal říci totéž; zároveň byl obratný v tom, jak uškodit, jak krutě se dotknout směšnosti, a to vše s mírou, podle doby, příležitosti, královy nálady, kterou znal do hloubky, a [podle toho], jak se věci vyvíjely, přidával nebo brzdil s takovou vychytralostí, přirozeností a půvabem, že by se řeklo, že na nic nemyslí; a k tomu byl, a vždycky, když chtěl, ten nejvýtečnější mim. Přiložíme-li k tomu jeho povahu, jíž jsme se dotkli jinde, s hrůzou pocítíme, jaký chřestýš se usadil v nejdůvěrnějším nitru králova soukromí.
V tom stavu, v jakém, jak jsme právě vylíčili, se král nacházel, kdy oba měli v jeho mysli a v jeho srdci tak pevné postavení a byli spolu dokonale zajedno, šlo o to využít drahocenného času, o němž dobře cítili, že už nemůže trvat dlouho. I kdyby jejich cílem nebyla přímo koruna, ačkoli se zdá těžké pochybovat, že jím byla, po tom, co bylo poznamenáno o ediktu, který levobočky činí způsobilými k nástupnictví, chtěli přinejmenším všechny ty pocty, o nichž jsme právě mluvili, a zároveň si zajistit, nakolik to jen bylo možné, moc, která by je po králově smrti postavila do postavení tak obávaného, aby se nejen mohli trvale udržet v plném rozsahu, ale navíc donutit regenta, aby s nimi ve všem počítal.
V tomto rozsáhlém záměru se jim všechno dařilo; sami si k němu připravili cestu ohavnými pomluvami, jimiž s hlubokým a tak důsledně prováděným uměním očernili jediného prince, jemuž nemohlo být regentství upřeno. Úskoky a temnými, ale stále bdělými pletichami dosáhli toho, že přesvědčili nevědomé a prosté, ostatním vnukli podezření a pro všechny ho učinili přinejmenším podezřelým v Paříži i na venkově, a u dvora víc než jinde, kde se nikdo nechtěl nebo neodvažoval přiblížit k panu vévodovi z Orléans. Tyto řeči nemohly trvat věčně; nakonec člověka omrzí stále říkat a mluvit o tomtéž. Utichaly tedy, ale brzy nato znovu nabývaly nové síly. Lidé pak nemluvili o ničem jiném, aniž věděli, proč to znovu začalo; a tyto nárazy vichřice se takto obnovovaly a nějakou dobu držely týmiž pružinami, které jim daly první vznik. Tyto nárazy jim nesmírně posloužily k tomu, aby v králi probouzely všechny hrůzy vyprávěním o tom, co prý se doslechli, a udržovaly ho vůči synovci v nejzlověstnějších myšlenkách, o nichž by se mu sami od sebe, bez těchto záminek čerpaných z veřejnosti, neodvážili často mluvit. Tímto postupem, podporovaným komorníky vnitřních pokojů, utvrzovali krále veřejností a veřejnost králem, jehož odpor k synovci byl u dvora stále zřetelnější, a sami se postarali, aby se o tom vědělo. Víc nebylo třeba, aby se přední dvořané, a ostatní po jejich vzoru, k panu vévodovi z Orléans zachmuřili, ať z podezření, nebo ze strachu, že se zničí; ti nejlépe zasvěcení byli ještě bázlivější, protože jasně rozeznávali pana du Maine a paní z Maintenon v pozadí dvora. Týž duch se šířil v Paříži a zaplavoval venkov. Tyto pružiny uváděli do pohybu, jak se jim zlíbilo. Co jim mohl postavit do cesty osamocený princ v kruté situaci, do níž ho dostali? Jak dokázat zápor, a zápor tohoto druhu; a co jinak dělat, aby se očistil v očích krále takto obalamuceného a světa buď hloupého, nebo zlomyslného, nebo bázlivého? Mohl mít pan du Maine lepší hru? Pocítil to tak dobře, a paní z Maintenon také, že jakmile se ujistili, že věci dovedli až sem, už neotáleli a vydali se na cestu, aby z toho vytěžili všechno, co si předsevzali pro přítomnost i pro budoucnost.
Čím dokonaleji krále znali, čím víc z něho dosud vymohli neslýchaných věcí ve prospěch levobočků, čím lépe věděli, do jaké slabosti ho pro ně uvrhla jeho něha a pýcha, tím lépe také při každém stupni úspěchu pocítili, že nešlo ani tak o dar jako o dobývání, jemuž se staré královy představy, jak bylo řečeno a jak jsme viděli, silně vzpíraly; že to spíš dobyli než obdrželi a že za to vděčili obratnosti, úskokům, postupu krok za krokem, smíme-li ten výraz riskovat, vytrvalosti, a nade vše nepříjemnosti tvrdošíjně odmítat tvrdošíjná přání toho, koho milujeme, od koho chceme být milováni a s kým jedině trávíme nejvolnější soukromé chvíle.
Tyto úvahy, zvláště ta poslední, je dovedly k dalším. Teď už nešlo o úřady, guvernérství, nástupnictví, a tím méně o pocty a odlišení v postavení. To první usnadnila náklonnost; to druhé pozvolna vyrvala pýcha za pomoci jejich úskoků. S hrůzou si vzpomínali, co se odehrálo kolem postavení uděleného dětem pana du Maine a jak těsně unikli potupě, že jim bylo odňato hned poté, co je vybojovali. Všechny tyto věci byly vyčerpány, protože dosáhly vrcholu. Vévodové, cizí knížata, maršálové Francie, dokonce i velvyslanci a kardinálové jimi byli krutě dotčeni, ale to nebylo nic, co by je zastavilo, a král se navzdory tolikrát projevenému odporu nakonec ve všech těchto ohledech nechal přinutit.
To, co chtěli nyní, bylo něco docela jiného. Stát se zrozením tím, čím se zrozením stát nelze; z tvora, třebas korunovaného, udělat stvořitele; napadnout prince krve v jejich nejvznešenějším právu, tom nejvíce odlišujícím ze všech rodů lidských; zavést to nejtyranštější, nejneslýchanější, nejzhoubnější ze všech práv; zničit nejstarobylejší a nejposvátnější zákony; zahrávat si s korunou; pošlapat celý národ; a konečně přemluvit k tomuto hroznému dílu člověka, který nemůže poroučet přírodě a způsobit, aby to, co není, bylo; hlavu tohoto jedinečného rodu, tak zainteresovanou na ochraně jeho práva, že je králem jen z tohoto titulu, stejně jako po něm jeho děti; a krále národa nejoddanějšího a nejposlušnějšího — přemluvit ho, aby tento národ zneuctil a zvrátil všechno, co má nejposvátnějšího, jen aby případně korunoval dvojnásobné cizoložství,13 které on první vytáhl z nicoty, co jsou Francouzi Francouzi, a které až do této chvíle zůstávalo u všech národů, ba i u divochů, ustavičně pohřbeno; pokus to byl neobyčejně odvážný, a přece14 to nebylo všechno, protože nemohl být navržen sám, aniž by se zřítil pod vlastními troskami a aniž by se navíc ztratilo všechno, co už bylo dobyto.
Neviděli tedy nic jiného než královu závěť, nadiktovanou jimi samými, od níž by si mohli slibovat stálost své nové existence díky úctě k zůstaviteli a díky novým stupňům moci, do nichž by se dali dosadit. Ne že by pan du Maine mohl neznat obvyklý osud podobných opatření; ale ani v tomto ohledu nebyl v obvyklém případě, díky všem úskokům a pružinám, které odedávna dokázal uvést do pohybu a které od té doby tak pečlivě udržoval. Dokázal, jak bylo vyloženo, namluvit králi i většině světa o panu vévodovi z Orléans všechny ty hrůzy, které mu byly nejužitečnější; teď šlo o to sklidit jejich plody.
Tím plodem bylo využít smýšlení, do něhož krále přivedl, a přimět ho ze svědomí, pro zachování jediného potomka, který měl po něm bezprostředně nastoupit, a pro spásu království, aby co nejvíce oslabil moc prince, který byl učiněn tak podezřelým a který po zřeknutích neměl mezi sebou a korunou nic než tohoto potomka v nejútlejším dětství; aby za nedostatku princů krve v rozumném věku obdařil své levobočky veškerou autoritou odňatou regentovi; aby učinil pana du Maine opatrovníkem a absolutním pánem osoby tohoto tak drahocenného potomka; aby ho obklopil jen osobami oddanými levobočkovi; a aby mu dal nad nimi i nad celou civilní a vojenskou domácností veškerou moc nezávislou na regentovi.
Pan du Maine měl důvod si lichotit, že dojem, jaký jeho péčí vznikl u dvora, v Paříži a na venkově o panu vévodovi z Orléans, bude těmito tak potupnými ustanoveními mocně posílen a že jim všichni budou tleskat, místo aby se nad nimi pohoršovali; že se tak ukáže a bude přijat jako strážce a ochránce života královského dítěte, na němž závisela spása Francie, jejíž modlou by se tím sám stal; že nezávislé držení mladého krále i jeho vojenské a civilní domácnosti posílí za veřejného souhlasu moc, kterou by mu ve státě tato závěť svěřila na úkor moci regentovy; že regent, takto zostuzený a oloupený, s hrůzou, kterou se podařilo uměle rozšířit kolem jeho osoby a udržovat, nejen nebude s to se odvážit cokoli zpochybnit, ale nebude mít ani čím se bránit proti všemu, co by levoboček proti němu později podnikl, usazen, jak by byl, v postavení tak výhodném a tak mocném, které by mu získalo pro přítomnost přední osobnosti i lid a pro budoucnost ty, jejichž ctižádost by toužila být doporučena zletilému králi tím, jemuž by vděčil za život i za korunu. Aby sám dosáhl tohoto velkého postavení, k němuž už tehdy v plánech směřoval na dobu královy zletilosti, bylo pro něho podstatné, aby v úřadech u mladého prince byli jen lidé na něm závislí a jemu oddaní, na něž by se mohl úplně spolehnout, a aby je dal vybrat a jmenovat závětí do všech míst při výchově — jednak aby je těmito volbami učinil pro regenta nezranitelnými, jednak aby nebudil dojem, že chce být absolutní, kdyby je pak vybíral sám, aby se nevystavoval nespokojenosti uchazečů, konečně aby se vyhnul jakékoli zámince ke sporu s regentem v této věci a měl zároveň své vlastní volby posvěceny závětí, která by se zdála jediná, kdo je učinil.
K tomuto druhu nadvlády — kde pro případ smrti, a aby byl regent celé Francii ještě podezřelejší a nenáviděnější tím, jak se proti němu množí opatření k zachování tak drahocenného dítěte, a aby se tato opatření rozšířila ve prospěch levobočků, bylo třeba ustanovit jednoho bratra náhradníkem za druhého a pro zakrytí té hrubosti vychovatele za toho, kdo bude jmenován —, k tomuto druhu nadvlády, pravím, pan du Maine nezapomněl připojit ještě jiný, a vždy tak, aby budoucího regenta ještě víc pohaněl: ponechat mu jen jméno a ve skutečnosti přenést veškerou moc regentství na radu zřízenou touž závětí, s nejpečlivější snahou sestavit ji tak, aby v ní oba bratři byli pány díky většině hlasů. Ještě není čas vyložit, jak dobře dokázal pan du Maine všechny tyto různé volby provést. Zůstaly všechny zapečetěny pod nejneproniknutelnějším tajemstvím, dokud král žil. S jejich rozplétáním je tedy třeba počkat, až je odhalí otevření závěti.
Zbýval ještě jeden bod, který nebyl nejsnadnější a který měl jako ty předchozí docílit několika věcí najednou: bezpečnost závěti, až se ji podaří dát sepsat — bezpečnost úplná, bezpečnost, která by hlukem a neobvyklostí zvýšila úctu k opatřením, bezpečnost, která by předem získala veřejné mínění pro závěť, bezpečnost konečně, která by z provedení všeho, co v ní bude obsaženo, učinila vlastní věc parlamentu a všech soudních dvorů království. Ale jak překonat královu zaujatost vůči parlamentu, nabytou už v době jeho nezletilosti, jejíž dojem nikdy nedokázal zeslábnout a jenž ho neustále vedl k tomu, aby parlament s žárlivostí, a často s rozhořčením, pokořoval? — smýšlení a cítění, které udržovaly různé obtíže kolem fiskálních ediktů a které věci římské, a naposledy věci konstituce, velmi vyostřily. Svěřit závěť do úschovy parlamentu sice neznamenalo jeho autoritou přidávat něco ke královým přáním, tím méně je potvrzovat, ale znamenalo to tuto autoritu jaksi uznat pro bezpečnost listiny, a dokonce pro ochranu těch přání při jejím otevření, jako u listiny, jejímiž byli členové parlamentu uschovateli a o niž se měli zasazovat. Tomu, kdo znal krále, pevnost jeho zásad, sílu nikdy nepřerušeného zvyku, přemíru jeho citlivosti na všechno, co se jen sebeméně, třeba i z největší dálky, mohlo dotýkat jeho autority, by se tato poslední obtíž zdála nepřekonatelná.
Ale bylo souzeno, že za trest za pohoršení, které celému světu způsobilo toto dvojnásobné cizoložství, ten, kdo je jako první ze všech lidí, a dodnes jediný, přemírou své moci vytáhl z nicoty a tím povzbudil své nástupce, aby se jej dopouštěli, pocítí při každém dalším kroku, který v jeho prospěch učiní, nespravedlnost tohoto kroku v celé její síle a hanbě; že bude proti své vůli strháván jít dál; a že od stupně ke stupni, všech přeskočených proti jeho vůli, dospěje nakonec, sténaje v hořkosti své duše a v zoufalství nad svou slabostí, k tomu, že svůj zločin korunuje nejpodivuhodnějším a nejhrozivějším zbožštěním.
K dosažení tohoto dvojího cíle, který nebylo možné oddělit — způsobilosti nastoupit na trůn spolu se jménem, titulem a celým postavením princů krve a závěti —, byla dvojí funkce Voysinova rozhodujícím tahem a nástrojem v rukou pana du Maine a paní z Maintenon, vždy po ruce, stejně nezbytným a ke všemu dosažitelným jako kancléř i jako státní sekretář, který měl záminku [vídat krále] a pracovat s ním v kteroukoli hodinu. Na něj také padlo celé břemeno. Člověk musel být hodně otrokem, hodně sluhou pro všechno, aby se odvážil vzít na sebe takové našeptávání; ale ještě víc musel být do hloubky obeznámen s neuvěřitelnou slabostí krále pro oba, když pomineme hrůzu té věci, hrůzu jejích následků, veškerou poctivost, veškeré náboženství, veškerou čest, veškeré pouto k vlasti, k níž nesměl být připoután ani tím nejtenčím vláknem. Uvážíme-li, že Voysin, který provdal své dcery, neměl syny ani synovce, jehož děd byl jedním z trestních zapisovatelů parlamentu, který na dvojím vrcholu svého postavení už nemohl mít jiný cíl než se na něm udržet, který z něho nemohl spadnout, kdyby dokázal, že o tu věc nelze usilovat, a který by si tímto tak čestným a prozíravým krokem, pro regenta tak užitečným, ještě jistěji zachoval po králi celé své postavení — budeme silně v pokušení věřit v posednutí ďáblem, stejně skutečné a opravdové, jako je navenek málo viditelné. A pohlédneme-li odtud na smrt tohoto nešťastného člověka, budeme o tom jen ještě přesvědčenější.
Oba konzulové a jejich liktor se tedy dohodli na všem společně i na roli každého z nich v této zlověstné tragédii. Nepochybovali o odporu a hořkosti, jaké vyvolá tak podivné našeptávání, které nemohlo mít jiný základ než nepříliš vzdálenou smrt, předestřenou šestasedmdesátiletému králi, celému vyděšenému smrtí všech jeho dětí a jejím způsobem. Proto se usnesli, že se to bude dít jen pozvolna a v rozvážných obnovách, aby jim ústa nezavřel zákaz se k tak tvrdé věci ještě někdy vracet. Pokaždé, když se o to Voysin pokusil, podal zprávu svým dvěma příkazcům a čerpal od nich nové síly a pokyny. Když toto podkopávání, třebaže vedené tak jemně, narazilo jen na živou skálu, o niž se nástroje otupovaly, změnili paní z Maintenon a pan du Maine baterie: zmírnili Voysinovo úsilí, který už zkoušel přejít od našeptávání k návrhům, aby přešli k plánu, na němž se mezi sebou dohodli; a sami se mezitím králi ukazovali jen v podobě zcela odlišné od té, jakou před ním vždy stále zachovávali.
Do té doby se zabývali jen tím, aby se mu zalíbili a bavili ho, každý svým způsobem, aby uhodli jeho přání, aby ho chválili, řekněme rovnou, aby ho zbožňovali. Ve všem, v čem jen mohli, to ještě zdvojnásobili od chvíle, kdy se smrtí paní Dauphine stali oba jeho jedinou útěchou. Protože ho nemohli přivést k tomu, co chtěli, ve věci, kterou považovali za tak nadmíru zásadní, a chtěli ji z něj za jakoukoli cenu vyrvat, zvolili jinou podobu, v naprosté jistotě, že tím nic neriskují. Oba zvážněli, často byli zasmušilí, mlčenliví až do té míry, že do rozhovoru nic nepřispívali, brzy i nechávali padnout, co se král snažil říci, někdy dokonce ani neodpovídali na to, co nebylo přímou otázkou. Tím způsobem sloužila vytrvalá přítomnost, stále stejná, paní z Maintenon v jejím pokoji, dokud tam byl král, a pana du Maine ve vnitřních pokojích v době soukromých chvil, už jen k tomu, aby dala králi pocítit tíhu tím smutnější, čím byla pro něj neznámější; aby tímto ovzduším strojenosti a smutku spoutávala tu nepatrnou hrstku lidí různého druhu z vnitřních pokojů a u paní z Maintenon těch několik dam, stále týchž, připouštěných k soukromým obědům, k hudbě a ke hře ve dnech, kdy nebylo jednání s ministry; a aby v nudu a rozpaky obracela všechno, co bývalo oddechem a zábavou, aniž měl král jakoukoli možnost hledat je jinde.
Těmi dámami byly paní z O, paní z Caylusu, paní z Dangeau a paní z Lévis, odjakživa důvěrná přítelkyně paní ze Saint-Simon i moje, která se těšila naší plné důvěře. Vždycky se řídily paní z Maintenon. Nějakou dobu se nechaly klamat závojem jejího zdraví; ale když nakonec viděly, že to trvá přes všechnu míru, že nejsou žádné chvilky přestávky, že tvář neprozrazuje žádnou nemoc, že běžný život není v ničem narušen a že král je stejně vážný a stejně smutný, každá z nich začala zpytovat a ohledávat samu sebe. Strach z něčeho, co by se jich týkalo, každou z nich znepokojil, a tento strach z nich udělal ještě horší společnost, než do jaké je nutila zdrženlivost nebo příklad paní z Maintenon.
Ve vnitřních pokojích byly jedinou útěchou chladná vyprávění o honech a o výsadbách v Rambouillet, jimiž přispíval hrabě z Toulouse, který o spiknutí nic nevěděl, ale nebyl zábavný, a nějaká historka od některého z komorníků vnitřních pokojů; ti však ochabli, jakmile zpozorovali, že pan du Maine už nic nezvedá a nenechává jejich historky trvat a nevyzdvihuje je, jak to obvykle dělal. Maréchal a všichni ostatní, užaslí nad touto neznámou zasmušilostí vévody du Maine, se po sobě dívali a nedokázali proniknout k její příčině. Viděli krále smutného a znuděného, báli se o jeho zdraví, ale nikdo z nich nevěděl ani se neodvážil, co dělat. Čas plynul a v obou soukromých kroužcích zasmušilost houstla. Až sem bylo dovoleno proniknout těm, kdo byli nejlépe zpraveni o vnější stránce soukromých chvil, a bylo by psaním románu chtít předstírat, že jsem byl zpraven o scénách, které se nepochybně odehrávaly mezi čtyřma očima po celou dlouhou dobu, kdy tato hra trvala, aniž by v něčem polevila. Pravda žádá stejně přiznat, co člověk ví, jako přiznat, co neví; nemohu tedy jít dál ani hlouběji proniknout hustotou těchto temných tajemství.
Jisté je, že oba soukromé kroužky se náhle rozjasnily, a svědci byli stejně překvapeni jako předtím tou tak vytrvalou zasmušilostí, protože neprohlédli příčinu konce o nic víc než příčinu začátku a k tomuto dvojímu poznání dospěli najednou teprve několik dní poté, co paní z Maintenon a pan du Maine znovu, a s jakousi lichvou, nasadili před králem svou obvyklou podobu, totiž při strašlivém rachotu blesku, který udeřil na Francii a ohromil celou Evropu. Nyní je třeba přejít k té černé události, která následovala tak těsně po oné první a o nichž bylo rozhodnuto společně.
Už jsme viděli z toho, co král nechtěně řekl panu du Maine o tom, co pro něj právě udělal, pokud jde o způsobilost nastoupit na trůn, z tónu a výrazu, jež byly tak nápadné, jak proti jeho vůli z něj byla ta nehoráznost násilím vyrvána. Nyní uvidíme ještě, že tento panovník, ze všech lidí nejvíce svým pánem, se v tom stal neméně průhledným znovu, a to i v tom, co se týkalo jeho závěti. Několik dní předtím, než tato novina vyšla najevo, ještě plný nehoráznosti celého postavení a práv princů krve a způsobilosti nastoupit na trůn, které z něj právě byly pro jeho levobočky vyrvány, pohlédl na oba ve své pracovně, v přítomnosti toho malého kroužku komorníků z vnitřních pokojů a d’Antina a d’O,15 a s trpkým výrazem, z něhož byla cítit zlost, jim najednou řekl, obraceje slova i přísný pohled k panu du Maine: „Vy jste to chtěli; ale vězte, že ať Vás učiním sebevětšími a ať jste za mého života sebevětší, po mně nejste ničím, a pak je na Vás, abyste uplatnili, co jsem pro Vás udělal, dokážete-li to.“ Všichni přítomní se zachvěli nad tak náhlým zahřměním, tak nečekaným, tak naprosto cizím královu charakteru a zvyklostem, které tak bezelstně ukazovalo krajní ctižádost vévody du Maine a násilí, jaké učinil královské slabosti, již si král, jak se zdálo, tak zjevně vyčítal, a levobočkovi jeho ctižádost a tyranii.
Tehdy se zvedla opona před celým tím vnitřním kroužkem, až dosud tak překvapeným, tak užaslým, tak znepokojeným tak nápadnými a tak vytrvalými změnami pana du Maine v tomto kroužku, které byly vyloženy před nedávnem. O dva dny později to, co se stalo, oponu zvedlo docela. Zdrcení pana du Maine se nad tímto tak příkrým výpadem, který nevyvolala žádná řeč, jež by k tomu vedla, zdálo krajní. Král se mu oddal z plnosti srdce. Všichni přítomní, s očima upřenýma na parket, až zadržovali dech. Ticho bylo hluboké po dost znatelnou dobu; skončilo teprve, když král odešel do své šatny a v jeho nepřítomnosti si každý oddechl. Měl srdce plné toho, co ho donutili udělat; ale jako žena, která rodí dvojčata, přivedl na svět teprve jednu zrůdu a nosil v sobě ještě druhou, které se musel zbavit a jejíž úzkosti už všechny pociťoval, bez jakékoli úlevy od bolestí, které mu způsobila ta první.
Poznámky
Vysvětlivka: Edikt z července 1714 prohlásil pana du Maine a hraběte z Toulouse i jejich mužské potomky za způsobilé nastoupit na trůn pro případ, že by vymřeli legitimní princové krve; pařížský parlament jej zapsal 2. srpna 1714 (viz odst. 4).↩
Vysvětlivka: Claude de Longueil, markýz z Maisons, prezident pařížského parlamentu (à mortier), který se v té době snažil získat důvěru vévody z Orléans.↩
Vysvětlivka: Šlo o slavnostní zasedání pařížského parlamentu, na němž byl edikt o způsobilosti levobočků k nástupnictví zapsán; pairové měli v parlamentu sídlo a hlas, a proto je oba bratři předem obešli s pozváním.↩
Vysvětlivka: Charles Mordaunt, hrabě z Peterborough (1658–1735), anglický generál a diplomat; ve válce o španělské dědictví velel spojencům ve Španělsku a roku 1705 dobyl Barcelonu.↩
Vysvětlivka: Cours-la-Reine, stromořadím lemovaná promenáda podél Seiny na západním okraji tehdejší Paříže, kam se jezdilo v kočárech na projížďky.↩
Vysvětlivka: Polská královna vdova Marie Kazimíra (1641–1716), Francouzka z rodu La Grange d’Arquien a vdova po Janu III. Sobieském, se roku 1714 vrátila do Francie a usadila se v Blois, kde zemřela.↩
Vysvětlivka: Louis-François du Bouchet, markýz ze Sourches († 1716), velký profous Francie, který měl u dvora soudní a policejní pravomoc; autor pamětí o dvoře Ludvíka XIV.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Pan Bernier vydal Paměti markýze ze Sourches, o němž je zde řeč. Paříž, 2 sv. in-8°.↩
Vysvětlivka: Míněn 13. srpen 1714 (útok na bastion Santa Clara); předloha měsíc neuvádí.↩
Ediční poznámka: Královna Anna se narodila 6. února 1665; při své smrti 1. srpna 1714 jí tedy bylo čtyřicet devět let, ne třiapadesát. Obě data jsou podle juliánského kalendáře, tehdy platného v Anglii; podle gregoriánského kalendáře užívaného ve Francii zemřela 12. srpna 1714.↩
Vysvětlivka: Jakub František Eduard Stuart (1688–1766), syn Jakuba II. a nevlastní bratr královny Anny, kterého Ludvík XIV. uznával za anglického krále (Jakuba III.). Po Anně nastoupil podle zákona o nástupnictví hannoverský kurfiřt Jiří Ludvík jako Jiří I.↩
Vysvětlivka: Během tří let zemřeli Monseigneur (duben 1711), vévoda a vévodkyně z Bourgogne (únor 1712), jejich starší syn vévoda z Bretaně (březen 1712) a vévoda z Berry (květen 1714); z přímé linie zůstal ve Francii jen pravnuk, budoucí Ludvík XV.↩
Vysvětlivka: Levobočci se narodili z poměru Ludvíka XIV. s paní z Montespan v době, kdy byl král ženatý s Marií Terezií a paní z Montespan provdána za markýze z Montespan; odtud „dvojnásobné cizoložství“.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Slovo si je zde užito ve smyslu „a přece“ (et pourtant).↩
Vysvětlivka: Gabriel-Claude, markýz z O, manžel paní z O, bývalý vychovatel hraběte z Toulouse.↩