Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom jedenáctý (1713–1715)

Kapitola jedenáctá

Králův testament. — Jeho slova, když jej odevzdává prvnímu prezidentovi a generálnímu prokurátorovi, aby byl uložen v parlamentu. — Slova krále k anglické královně o jeho testamentu. — Místo a opatření při uložení králova testamentu. — Pozoruhodný edikt o testamentu. — Všeobecné zděšení nad testamentem a jeho příčiny. — Vévoda z Orléans; jeho chování ohledně testamentu. — Poslední projev přátelství a důvěry krále k vévodovi z Beauvilliers a vévodova přátelství a důvěry ke mně. — Smrt vévody z Beauvilliers. — Jeho rod; jeho rodina. — Jeho povaha a jeho chvála. — Počátek a povaha úřadu předsedy královské rady financí, který vévoda z Beauvilliers přijímá jen nerad. — Zlomyslná poklona hraběte z Grammontu vévodovi ze Saint-Aignan.

Dvůr byl tehdy ve Versailles. Nazítří, 27. srpna, vstoupili Mesmes, první prezident, a Joly de Fleury,1 generální prokurátor, které si král povolal, po jeho ranním vstávání do jeho kabinetu; předtím byli u kancléře v jeho bytě a tam byl dohodnut celý postup, jak se bude uložená listina opatrovat. Lze si domyslet, že jakmile si byl vévoda du Maine svou věcí dobře jist, důkladně ji probral s prvním prezidentem, svým chráněncem. Když byli s králem sami, vytáhl jim král ze zásuvky, kterou měl pod vlastním klíčem, tlustý a velký balík zapečetěný sedmi pečetěmi (nevím, zda tím chtěl pan du Maine napodobit tajemnou knihu o sedmi pečetích z Apokalypsy, aby ten balík zbožštil). Když jim ho podával, řekl: „Pánové, to je má závěť; nikdo kromě mne neví, co obsahuje. Svěřuji Vám ji, abyste ji uschovali v parlamentu, jemuž nemohu dát větší důkaz své úcty a své důvěry, než že jej činím jejím opatrovníkem. Příklad králů, mých předchůdců, i příklad závěti krále, mého otce, mi nedovolují nevědět, co se s touto může stát; ale chtělo se to, trápili mě, nedali mi pokoj, ať jsem říkal cokoli. Nu dobrá! Koupil jsem si tedy svůj klid. Tady ji máte, odneste ji, stane se s ní, co se stane; aspoň budu mít pokoj a už o tom nic neuslyším.“ Při tom posledním slově, které zakončil velmi úsečným pohybem hlavy, se k nim otočil zády, přešel do jiného kabinetu a nechal je oba stát jako skoro zkamenělé. Podívali se na sebe, zmrazení tím, co právě slyšeli, a ještě víc tím, co právě viděli v králových očích a na celém jeho držení, a jakmile se vzpamatovali, odešli a odjeli do Paříže. Teprve odpoledne se vědělo, že král sepsal závěť a že jim ji svěřil. Jak se zpráva šířila, naplnilo dvůr zděšení, zatímco pochlebníci, v hloubi duše stejně zděšení jako ostatní dvůr a jako potom Paříž, se mohli umluvit chválou a velebením.

Nazítří, v pondělí 28., přijela anglická královna z Chaillot, kde bývala téměř pořád, k paní z Maintenon. Král ji tam šel navštívit. Jakmile ji spatřil, řekl jí jako člověk, který je plný té věci a rozladěný: „Madam, sepsal jsem svou závěť, trápili mě, abych ji sepsal“; a pak, přejíždějíc pohledem po paní z Maintenon: „Koupil jsem si klid; znám její bezmocnost a zbytečnost. Můžeme všechno, co chceme, dokud jsme; po nás můžeme méně než soukromé osoby; stačí se podívat, co se stalo se závětí krále, mého otce, a to hned po jeho smrti, i se závěťmi tolika jiných králů. Vím to dobře, a přesto se to chtělo, nedali mi ani pokoj, ani chvíli strpení, ani klid, dokud nebyla sepsána; nu dobrá, madam, tedy je sepsána, stane se s ní, co se stane, ale aspoň mě už nebudou trápit.“

Slova tak výmluvně svědčící o krajním násilí, které musel snést, a o dlouhém a houževnatém boji, než se ze vzdoru a z únavy vzdal, tak zřejmá a tak podivuhodně nápadná, vyžadují důkazy stejně jasné a přesné, jako jsou ona sama, a tady jsou hned. Slova, která král řekl prvnímu prezidentovi a generálnímu prokurátorovi, mám od prvního z nich, který je ovšem nezapomněl; je pravda, že to bylo až mnohem později, neboť v tom, co člověk vypráví, je třeba být přesný. Na nějaké dva roky jsem se s prvním prezidentem rozkmotřil až k těm největším výstupům; trvalo to dlouho. Po sňatku jeho dcery s vévodou z Lorges,2 kvůli němuž jsem se dal strhnout k nejkrajnějším krokům, udělal tolik, aby se se mnou usmířil, že se usmíření nakonec uskutečnilo, a to tak dokonale, že jsem s ním mohl mluvit o všem a že jeho sestra, paní z Fontenilles, žena vzácné zbožnosti a ducha, se stala jednou z našich nejdůvěrnějších přítelkyň, paní ze Saint-Simon i mojí, aniž se to od té doby na okamžik změnilo. Tehdy mi první prezident slovo od slova vypověděl, co jim král řekl, když jim svěřoval závěť, a generální prokurátor mi to vyprávěl přesně stejně, každý z nich zvlášť a v jinou dobu,3 přesně tak, jak jsem to právě zapsal. Ještě není čas mluvit o té roztržce, a tím méně o usmíření; ale zdálo se mi nutné podat zde toto vysvětlení.

Co se týče toho, co král řekl anglické královně, což je ještě mnohem silnější a mnohem otevřenější, protože se s ní cítil volněji, a snad také proto, že byla přítomna paní z Maintenon, na niž z větší části dopadaly výčitky, které z něho vyrážela zlost nad tím, že byl donucen, dozvěděl jsem se to o dva dny později od pana z Lauzunu, jemuž to anglická královna vyprávěla ještě v prvním úžasu. My jsme užasli natolik, že paní z Lauzunu, k níž měla královna velkou náklonnost a otevřenost a kterou často vídala, a často o samotě mezi čtyřma očima, si pospíšila, aby jí šla složit poklonu a dala si to vyprávět. Královna se nedala prosit, tak byla ještě plná té věci a ohromená, a zopakovala jí řeč, kterou k ní král pronesl, slovo od slova, jak nám ji pověděl pan z Lauzun, a tak, jak jsem ji zde přesně zapsal.

Ze změny králova obličeje, tak neobvyklé, z celého jeho držení, z úsečnosti a suchého a povýšeného tónu jeho řeči, ještě skoupější než obvykle, a z jeho odpovědí na všechno, co se naskytlo, z krajních a trýznivých rozpaků paní z Maintenon, které její důvěrné dámy viděly naplno, a ze sklíčenosti vévody du Maine bylo patrné, že špatná nálada trvala přes týden a že se pak rozplývala jen pozvolna. Je zřejmé, že museli snést leckteré výstupy; ale měli v rukou všechno, po čem tolik toužili, a byli rádi, že se vyvázli tak lacino, když museli snést jen přechodnou nevrlost, a navíc si byli po tom, co právě zakusili, jisti, že budou-li ji snášet trpělivě a obratně a obnoví-li, ba zdvojnásobí-li své obvyklé chování k němu, bude brzy až příliš šťasten, že se může vzdát a vychutnávat klid, který si od nich tak draze koupil.

Jakmile se první prezident a generální prokurátor vrátili do Paříže, dali zavolat řemeslníky a zavedli je do jedné věže Justičního paláce, která stojí za bufetem Velké komory a za kabinetem prvního prezidenta a sousedí s kanceláří soudu. Dali vysekat velký otvor do velmi silné zdi té věže, uložili do něho závěť, otvor dali uzavřít železnými dveřmi s železnou mříží jako druhými dveřmi a přes to všechno ještě zazdít. Dveře i mříž dostaly tři různé zámky, ale na dveřích stejné jako na mříži, a ke každému ze tří jeden klíč, takže každý z nich otvíral dva zámky. První prezident si nechal jeden, generální prokurátor druhý a vrchní soudní písař parlamentu třetí. Jako záminku, proč dát klíč vrchnímu písaři, uvedli, že úschovna byla těsně u písárny parlamentu, aby se tím předešlo žárlivosti mezi druhým prezidentem parlamentu (à mortier) a děkanem parlamentu a rozkolu, který by mohla způsobit přednost daná jednomu z nich. Zároveň bylo svoláno plénum parlamentu a první prezident mu podal zprávu co nejvhodněji, aby tomuto sboru zalichotil a podnítil jeho čest, pokud jde o důvěru projevenou touto úschovou a o zachování všech ustanovení, která v ní budou obsažena.

Zároveň tam královští zástupci předložili edikt, který první prezident a generální prokurátor dostali z rukou kancléře ve Versailles téhož rána, kdy jim král svěřil svou závěť, a dali tento edikt zaregistrovat. Byl velmi krátký. Prohlašoval, že balík svěřený prvnímu prezidentovi a generálnímu prokurátorovi obsahuje jeho závěť, kterou pamatoval na opatrování a poručenství nezletilého krále a na výběr regentské rady, jejíž ustanovení z oprávněných ohledů nechtěl zveřejnit; že chce, aby tato listina zůstala uložena v kanceláři parlamentu až do konce jeho života; a že v okamžiku, kdy se zalíbí Bohu povolat ho z tohoto světa, se mají všechny komory parlamentu shromáždit se všemi princi královského rodu a se všemi pairy, kteří tam budou moci být, aby se v jejich přítomnosti závěť otevřela a po jejím přečtení aby ustanovení v ní obsažená byla zveřejněna a vykonána, aniž by komukoli bylo dovoleno jednat proti nim, a aby duplikáty téže závěti byly z rozkazu regentské rady rozeslány všem parlamentům království atd. a tam zaregistrovány.

Bylo pozoruhodné, že v celém tom ediktu nebylo pro parlament jediné slovo, ani úcty, ani důvěry, ba ani jediné slovo o volbě kanceláře parlamentu, aby se aspoň neurčitě řeklo, že úschovnou je tato kancelář, ani nic, co by se mohlo týkat opatrování klíčů. Přitom bylo zcela přirozené zavděčit se parlamentu v ediktu tohoto druhu, a vydaném tak výslovně kvůli této úschově, zkrátka udělat to menší a vlídné, když se dělalo to podstatné a důležité. A bylo to také v zájmu a v duchu pana du Maine, aby se v něm parlamentu zalichotilo; ten byl spolu s celou veřejností překvapen, když v něm nenašel vůbec nic než suché a tvrdé mlčení vůči tomuto sboru, které se dokonce zdálo úmyslné. Ačkoli to, co král řekl panu du Maine o poslední milosti, kterou mu prokázal stran postavení prince krve a způsobilosti k trůnu, a prvnímu prezidentovi, generálnímu prokurátorovi a anglické královně o své závěti, nebylo veřejně známo, krajní překvapení svědků prvního výroku a ohromný úžas obou soudců a královny dali něčemu z toho prosáknout. Také králova předchozí a dlouhá nevole trochu pronikla na veřejnost. Nevědělo se o podstatě ani o podrobnostech, ale nejlépe zpravení dvořané, a skrze ně i jiní u dvora a ve městě, zhruba věděli o násilí, o vzdoru a o zjevném zármutku krále. Neobyčejná suchost ediktu toto přesvědčení utvrdila a nikdo nepochyboval, že král si z rozmrzelosti zatvrzele postavil hlavu, aby edikt byl právě takový, a že se tomu muselo ustoupit.

Řekli jsme mimochodem, že zděšení nad zprávou o závěti bylo velké. Bylo osudem pana du Maine dosáhnout všeho, co chtěl, ale s veřejnou kletbou. Tento osud ho neopustil ani v případě závěti, a jakmile ji pocítil, byl tím zdrcen, paní z Maintenon rozhořčena, a jejich bdělost a péče se zdvojnásobily, aby krále uzavřeli tak, že by k němu toto reptání nemohlo doléhat. Víc než kdy jindy se snažili ho bavit a líbit se mu a dávat kolem něho rozeznívat chvály, radost a obdiv veřejnosti nad činem tak šlechetným a tak velkým, zároveň tak moudrým a tak nezbytným pro zachování dobrého pořádku a veřejného klidu, který mu dá slavně vládnout i za hranicemi jeho vlády.

Toto zděšení bylo zcela přirozené, a právě v tom se vévoda du Maine velice zmýlil a ocitl ve velkých nesnázích. Myslel si, že všechno připravil a všechno urovnal tím, že vévodu z Orléans učinil tak podezřelým a tak nenáviděným; toho skutečně dosáhl, ale myslel si, že ho dosáhl ještě víc, než tomu ve skutečnosti bylo. Jeho přání a jeho vyslanci mu všechno zveličili; a ocitl se v nejtíživějším úžasu, když místo veřejného jásotu, jímž, jak si lichotil, bude zpráva o závěti provázena, nastal přesný opak.

Nebylo to tím, že by lidé velmi jasně neviděli, že tato závěť mohla být sepsána jedině proti vévodovi z Orléans, neboť kdyby ho nechtěli spoutat, nebylo by ji třeba sepisovat, stačilo nechat věci běžet obvyklým během a v přirozeném stavu. Nebylo to ani tím, že by se změnily názory a smýšlení, s takovou úskočností a vytrvalostí zasévané a vštěpované proti tomuto princi; ale ať si o něm lidé mysleli cokoli a ať k němu chovali jakkoli zlověstné pocity, nikdo nebyl tak slepý, aby neviděl, že nutně bude regentem z nepopiratelného práva svého narození; že ustanovení závěti ho mohou oslabit jedině zřízením moci, která by vyvažovala jeho moc; že to znamená vytvořit ve státě dvě strany, jejichž vůdce by měl každý zájem udržet se a srazit toho druhého vším, co čest, zájem a nebezpečí mají nejmocnějšího a nejpalčivějšího; že se pak nikdo neubrání nutnosti zvolit si jednoho, nebo druhého; že tato volba na obou stranách bude mít tisíc nebezpečí a žádnou rozumnou dobrou naději pro vlastní osobu.

Všichni jednotlivci tedy našli důvod naříkat nad svým postavením, nad sebou samými a nad státem, takto vydaným napospas ctižádosti stran. Vůdce té spravedlivější strany, či spíš jediné, která byla sama o sobě spravedlivá, učinili předmětem hrůzy. Vůdce té druhé — a nebylo nikoho, kdo by v něm nepoznal pana du Maine — nebudil o nic menší hrůzu svou bezuzdnou ctižádostí; ta ho vynesla tam, kde byl, pokud jde o nástupnictví na trůn, pobouřila všechna srdce, a on teď navzdory následkům, které se předvídaly, chtěl po králově smrti dělat regentovi protiváhu a stavět oltář proti oltáři. Srovnávala se práva, svatá u jednoho a nicotná u druhého. Srovnávaly se osoby, a obě byly shledány nenáviděnými; ale statečnost, nemilost a právo krve u jednoho stále převažovaly nad vším, co bylo vidět na panu du Maine. Nemluvím o širokém, málo poučeném davu a o tom, co se samo od sebe přirozeně nabízelo; čím spíš pak v těch, kdo byli poučenější a neměli žádný důvod vystupovat z neutrality!

Tyto úvahy, jimiž byli všichni zasaženi, více či méně silně podle toho, jak byli poučeni a jak bystří, plodily ony stížnosti a ty úvahy šeptané do ucha, z nichž se rodilo reptání, které, ačkoli dušené strachem, přece pronikalo na povrch a nakonec všude pronikalo čím dál víc.

To, co velel rozum, co si přáli ti nejvýznamnější, co dokonce vcházelo i do prostých hlav, které tvoří největší počet v tom, čemu se říká veřejnost, bylo všechno jiné než zapečetěná závěť, která všechny držela ve strachu a hnala je do stranictví. Nedostatek oněch mužů proslulých svými činy, svými schopnostmi a dlouhou a šťastnou zkušeností, kteří byli proto uznáváni za nadřazené ostatním a měli výsadu vést a strhávat ostatní svými zásluhami a svou pověstí; nedostatečný věk všech princů krve; názory tak falešné, ale tak všeobecně přijímané, které stavěly do špatného světla toho, komu měly z práva a z nevyhnutelné nutnosti připadnout otěže státu — to vše vzbuzovalo přání, aby král zjednal pořádek ve vládě, která nastoupí po jeho vládě, ale ne ve tmě.

Přáli si, aby král ještě za svého života zavedl vládu takovou, jakou ji po sobě chtěl zanechat; aby již teď do své rady a do svých záležitostí uvedl ty, které tam určil na dobu po sobě, a na místa a do funkcí, které měli zastávat; aby sám, stále vládnoucí se stejnou autoritou, veřejně upravil tu, která měla nastoupit po jeho autoritě, v mezích a ve výkonu, jaké pro ni zamýšlel; aby připravil budoucího regenta a ty, kdo by po něm v každém oboru vstoupili do správy, na podíl, jaký měl mít každý z nich; aby utvářel jejich ducha a jejich souhru tím, že by je již odteď používal stejným způsobem, jakým měli po něm sloužit, každý ve svém oboru vlády státu; aby měl čas vidět a opravit, změnit a zavést, co by shledal potřebným; aby navykl na tuto práci a poučil ty, které k ní zatím jen určoval, a ostatní své poddané aby navykl vídat je na jejich místech a ctít je; zkrátka aby sám všechno provedl tak, aby při jeho smrti nenastala žádná změna, aby nepřerušila ani povrch záležitostí a aby stačilo jen hned a plynule pokračovat v tom, co by sám zavedl, řídil a upevnil.

Ale to, co bylo přáním veřejnosti, a dokonce i těch nejmoudřejších, a pevným dobrem státu, nebylo přáním vévody du Maine; příliš se bál veřejného pokřiku nad vším, co by bral regentovi, i prince, jenž jím měl být a jenž by se tomu nemohl se ctí a bezpečně podrobit; bál se srovnání zákona se slepou a násilnou přízní; srovnání jejich společného základu, legitimní krve králů, jejímž byl vévoda z Orléans vnukem a synovcem, s temnou nicotou zrození tak zločinného, že až do vévody du Maine bylo lidské společnosti neznámé; konečně vojenského srovnání v národě veskrze vojenském; a úplné nahoty vnuka Francie oproti té ohromné a nestvůrné hromadě úřadů, guvernérství, vojsk, hodností a neslýchaných poct, jejichž děsivé seskupení sloužilo za podstavec plodu dvojího cizoložství, aby šlapal po všech stavech státu a uvrhl tam přinejmenším všechno ve zmatek, jakmile by jen trochu chtěli použít moci, kterou dokázal vyrvat.

Pan du Maine se bál úvah, které by z těchto příliš silných ohledů vzešly, a královy lítosti, příliš ohlášené násilím, které musel snést a nad nímž nedokázal zadržet své stesky; a bál se, aby se král nechopil veřejného rozhořčení, zvětšeného výkonem funkcí, a nezničil to, co on s takovou námahou vybudoval. Konečně se bál, a snad král ještě víc než on, stížností těch, kdo by nebyli mezi vyvolenými: jeden, že si z nich nadělá nepřátele, kteří by se hned přidali k vévodovi z Orléans, druhý, že ho budou obtěžovat nespokojenci a zachmuřené tváře. Bylo tedy velmi daleko k tomu, aby byla odhalena tajemství, která jejich původci měli takový zájem skrývat.

Vévoda z Orléans byl tou ranou ohromen; cítil, jak přímo míří na něho; za králova života pro to neviděl žádnou nápravu. Hluboké a uctivé mlčení se mu zdálo jedinou cestou, kterou mohl zvolit; jakákoli jiná by vedla jen ke zdvojnásobení opatření. Na tomto místě u toho zůstaneme; ještě není čas vstoupit do opatření a záměrů tohoto prince do budoucna. Král se s ním jakémukoli rozhovoru o této věci vyhýbal, kromě prostého oznámení po skutku; pan du Maine právě tak. Vévoda z Orléans se spokojil s prostým jednoslabičným souhlasem vůči jednomu i druhému, jako dvořan, který se do ničeho nemá plést, a dokonce se vyhýbal pouštět se o tom do řeči s vévodkyní z Orléans i s kýmkoli jiným. Já jediný jsem byl ten, před nímž si troufal ulevit si a důkladně o věci uvažovat; vůči všem ostatním měl tvář otevřenou a obvyklou a střežil se jakéhokoli nespokojeného výrazu a zvědavosti všech očí. Nevýslovná opuštěnost, v níž se uprostřed dvora a společnosti nacházel, mu aspoň posloužila k tomu, že ho uchránila jakékoli neopatrné řeči o závěti, neboť nikdo neměl příležitost s ním o ní mluvit; a marně se Maisons,4 který schválně nechal uplynout nějaký čas, aniž ho navštívil, pokoušel přes Canillaca i sám přimět ho, aby o tom promluvil. Teprve později se to jemu a vévodovi z Noailles podařilo s větším úspěchem, když králův stále hrozivější zdravotní stav přiměl k tomu, aby se šířeji mluvilo o opatřeních, jež je třeba učinit.

Muselo to už být nějakou dobu, co král pomýšlel na to, jak se po něm postarat o výchovu dauphina.5 Bylo zcela přirozené, že zvláště když o vévodovi z Orléans smýšlel tak, jak mu o něm dávali smýšlet, nechtěl mu přenechat rozhodování o ní a pomýšlel, že o ní rozhodne sám. Snad právě tímto bodem dali paní z Maintenon a pan du Maine Voysinovi před ním otevřít zákop, aby ho od jednoho k druhému dovedli ke všemu ostatnímu. Ať je tomu jakkoli, když jsem velmi krátce po smrti vévody z Berry jel do Vaucressonu, kde pan z Beauvilliers ležel trochu churav v posteli, chtěl se mnou být sám. Tam mi bez úvodu, a aniž by k tomu vedl rozhovor, neboť to bylo hned, jakmile jsme byli sami, řekl, že mi chce položit otázku, ale že dřív, než mi řekne, oč jde, vyžaduje můj slib, že mu odpovím bez úslužnosti, bez nucenosti, ale přirozeně, podle toho, co si myslím, a že jen na tomto pevném základě se mnou může mluvit.

Byl jsem tou řečí překvapen a dal jsem mu to najevo. Zeptal jsem se ho, zda po tolika letech laskavosti a důvěrné důvěry z jeho strany ke mně, během nichž mezi námi bylo projednáno a prošlo tolik tak důležitých věcí, mu otevřenost, upřímnost a úplná volnost z mé strany vůči němu nejsou zárukou, že je ve mně vždy najde stejné. Odpověděl mi s veškerým přátelstvím, které jsem u něho vůči sobě znal, a dodal, že dám-li mu slovo, které ode mne žádá, uvidím z toho, co mi má říci, že měl důvod chtít se o tom ujistit. Dal jsem mu je tedy, ještě překvapenější tímto opětovným naléháním a ještě zvědavější, co ho k němu vede.

Řekl mi, že král, který nedoufá, že by se dožil doby, kdy dauphin dosáhne věku, v němž přechází do rukou mužů, se cítí povinen postarat se o jeho výchovu sám; že ho král chce pověřit jí a vším, co se jí týká, jako byl pověřen výchovou monseigneurů, jeho otce a jeho strýců; že se vymlouval na svůj věk a na své neduhy, které mu nedovolují potřebnou neustálou přítomnost a nedovolují mu ani doufat, že by výchovu dovedl až do věku, jímž končí; že král, který trvá na tom, že ho jí chce pověřit, svoluje, aby dělal jen to, co bude moci a chtít; a hned nato, upíraje na mě pozorněji pohled, řekl: „Jste vévoda a pair, v pairství starší než já; bylo by Vám zatěžko být vychovatelem společně se mnou, zastat všechno, co bych já nemohl dělat, jednat v této funkci v naprosté shodě, zkrátka, ač jsme si rovni ve funkcích a Vy jste starší pair než já, nebýt první? Na to Vás zapřísahám, abyste mi odpověděl přirozeně, bez úslužnosti, jist, že se mě nic nedotkne. Vidíte,“ dodal, „že jsem měl důvod žádat od Vás slovo; dal jste mi je, dodržte mi je nyní.“

Odpověděl jsem mu, že mu je skutečně bez potíží dodržím, že dobře chápu, že pod stejným titulem jde o to být vychovatelem pod ním ve všem a všude; že neznám nikoho, bez výjimky, kromě něho, s kým bych to přijal; ale že s ním, jehož jsem celý život pokládal za svého otce, který mi jím byl, jehož schopnosti a ctnost znám a ctím rovněž celý život a jehož důvěru a přátelství znám ze zkušenosti stejně dlouhé, budu s ním a pod ním, ve všem a všude, bez nejmenších potíží, a že mé srdce k němu lne tak, že budu mít radost projevovat mu neustále úctu, ohled a odevzdanost, jejíž obtížnější důkaz jsem mu již dal při zřeknutích.6 Objal mě, řekl mi, že mu nesmírně ulevuji, a tisíc dojemných věcí.

Požádal mě o hluboké tajemství, a z toho, jak se mnou mluvil, jsem měl důvod myslet si, že až všechno zváží a učiní všechna opatření a výběry pro celou výchovu, král je bez prodlení vyhlásí, jakmile mu je navrhne. Přesto jsem s ním pro důležitost, jakou se mi věc zdála mít, probral i jiné osoby. O dvou, kteří mu byli velmi blízcí, jsem mu řekl, že pravda ode mne vyžaduje, abych mu přiznal, že jeden se pro to hodí lépe než já; že než druhý se pokládám za vhodnějšího já. Jen po nich přelétl, jako po ostatních, o nichž jsme mluvili; byl to jen rozhovor: rozhodl se pro mne. Nebylo to nic nového, neboť monseigneur dauphin byl pevně rozhodnut požádat krále, abych byl vychovatelem staršího bratra dnešního krále,7 což mi nebylo neznámo, a tento princ mohl k tomu rozhodnutí dojít a utvrdit se v něm jedině skrze vévodu z Beauvilliers, který vůbec nechtěl být vychovatelem toho mladého prince, zaměstnán, jak už byl a jak by byl čím dál víc, funkcemi u dauphina, které ho vyžadovaly celého pro naprostou důvěru tohoto prince a pro státní záležitosti.

Taková byla poslední známka úcty, přátelství a důvěry, kterou mi pan z Beauvilliers dal; takové bylo také poslední svědectví královy úcty a důvěry, které přijal, navzdory vytrvalé nenávisti paní z Maintenon. Jeho chatrné zdraví vydrželo po tomto rozhovoru příliš krátce, než aby věc mohla trvat. Jeho zdraví bylo samo o sobě křehké; život, zcela rozdělený mezi zbožná cvičení, povinnosti jeho úřadů, z nichž nevynechal žádnou, pokud se navzájem nekřížily, a státní záležitosti, mu nechával jen krátké oddechy v nejdůvěrnějším kruhu jeho nejužší rodiny a ještě menšího počtu přátel a nepřispíval k pevnému zdraví. Ztráta jeho dětí ho do hloubi zasáhla; viděli jsme, s jakou odvahou a s jakou vynikající zbožností je on i paní z Beauvilliers v tutéž hodinu obětovali Bohu, ale ani jeden, ani druhý se neutěšili. Smrt dauphina ho zasáhla ještě úplně jinak: mnohokrát mi to přiznal. Všechna jeho něha se soustředila v tomto princi, jehož ducha, schopnosti, práci, záměry, ctnost, oběti a úplnou proměnu, kterou v něm vykonala milost a v níž ho bez ustání utvrzovala, obdivoval; byl hluboce dojat jeho bezvýhradnou důvěrou a jejich vzájemnou volností sdělovat si, probírat a rozhodovat všechny věci; byl prodchnut láskou ke státu, k pořádku a k náboženství, které měl spatřit znovu rozkvétat a jakoby se znovu rodit za jeho vlády a mezitím díky jeho prozíravosti, moudrosti, spravedlnosti, umírněnosti, pracovitosti a díky vlivu, který mu král rád nechával získávat na dvůr, na záležitosti i na sebe samého. Ať byl jakkoli přesvědčen o jeho svatosti a jeho blaženosti, jeho smrt ho zdrtila tak, že už vedl jen život chřadnoucí, hořký, bolestný, bez oddechu a bez útěchy. Konečně smrt vévody z Chevreuse, jeho srdce, jeho duše, opatrovníka a často rozhodčího jeho nejtajnějších myšlenek, i zbožných, zkrátka po celý jejich život jeho druhého já, mu zasadila poslední ránu.

Byl téměř dva měsíce nemocen ve Vaucressonu, kam se krátce předtím uchýlil a uzavřel se tam před světem, dokonce i před svými nejdůvěrnějšími, aby už myslel jen na svou spásu a zasvětil jí všechny chvíle své samoty. Zemřel tam v pátek, posledního srpna, k večeru, smrtí spravedlivých, a až do konce si zachoval plnou mysl. Bylo mu skoro šedesát šest let, asi o tři roky méně než vévodovi z Chevreuse; narodil se 24. října 1648 z velmi starého a velmi vznešeně sešvagřeného rodu, zvláště jdeme-li do minulosti.

Byl synem pana ze Saint-Aignan, který byl při své poctivosti a statečnosti veskrze romantický v galantnosti, v krásném písemnictví i ve zbrani. Býval kapitánem gardy Gastonovy a na samém konci roku 1649 koupil od vévody z Liancourtu, tehdy vévody na breve, úřad prvního šlechtice královy komory. Potom velel v Berry proti straně pana Prince, tehdy uvězněného, a pak [byl] generálporučíkem armády určené proti pánům z Bouillonu a z Marsillacu v Guyenne.8 Dostal guvernérství Touraine po smrti markýze z Aumontu a měl tu moc prodat je velmi draho ještě mladému Dangeauovi, když se po nemilosti pana a paní z Navailles9 vyrovnal s ním o guvernérství v Le Havru roku 1664. Stal se rytířem řádu při jmenování roku 1661 a vévodou a pairem roku 1663, v té podivné várce čtrnácti.10 Byl předsedou a rozhodčím kolbiště při posledních králových karuselech a zemřel v Paříži 16. června 1687. Byl ženat s jednou Servienovou, příbuznou vrchního správce financí, kterou ztratil roku 1679. Po roce se znovu oženil s komornou své ženy, která k ní nejprve nastoupila, aby se starala o její psy. Ona byla tak skromná a on se tak styděl, že na něho král často, a vždy marně, naléhal, aby ji nechal zaujmout taburetku. Žila vždy velmi uzavřeně a s takovými ctnostmi, že si zjednala úctu po celý svůj život, který byl dlouhý. Z prvního manželství měl hraběte ze Seri a rytíře ze Saint-Aignan, který byl zabit v souboji pánů z La Frette11 — starší zemřel v šestadvaceti letech jako nástupce v úřadu prvního šlechtice komory a vyznamenal se ve válce —, dva syny, kteří zemřeli v dětství, dcery abatyše a jednu, která nechtěla být řeholnicí a kterou provdali za Livryho, prvního králova hofmistra, aby se jí zbavili. Pan z Beauvilliers zůstal z tohoto lože sám. Z druhého měl dva syny, z nichž starší se stal biskupem-hrabětem z Beauvais a druhý vévodou ze Saint-Aignan, jak jsme viděli na příslušném místě, a dceru stejně romantickou jako otec, ale ve zbožnosti, která se provdala za syna Marillaca, státního rady, padlého v pokročilé hodnosti ve válce bez dětí, a pak za pana z L’Aubépine, mého bratrance z prvního kolena, s nímž má syna, který slouží ve vojsku a je zetěm vévody ze Sully.

Nevím, jakou péči věnovali pan a paní ze Saint-Aignan svým starším synům. Pana z Beauvilliers nechali až do šesti nebo sedmi let napospas svému vrátnému, vychováván v jeho vrátnici, odkud ho poslali do Notre-Dame de Cléry na byt k jednomu kanovníkovi; všechny kanonikáty tam byly na jmenování pana ze Saint-Aignan. Nejsou nijak tučné. Celé kanovníkovo služebnictvo tvořila jedna služka, která chlapce ukládala spát k sobě, a ten s ní spával ještě ve čtrnácti a patnácti letech, aniž by na něco zlého pomysleli on nebo ona, a aniž by kanovníka napadlo, že je už trochu velký. Smrt hraběte ze Seri způsobila, že ho otec povolal zpět; zároveň mu dal udělit nástupnictví ve svém úřadu a přiměl ho vzdát se dvou opatství, která držel. Bylo to na samém konci roku 1666. Sloužil s vyznamenáním v čele svého jezdeckého pluku a stal se brigádním generálem.

Byl vysoký, velmi hubený, s dlouhým a zardělým obličejem, s velmi velkým orlím nosem, s propadlými ústy, s duchaplnýma a pronikavýma očima, s příjemným úsměvem, s velmi mírným výrazem, ale obvykle velmi vážný a soustředěný do sebe. Narodil se živý, prchlivý, výbušný a miloval všechny radovánky. Měl mnoho přirozeného ducha, nesmírně přímý úsudek, velkou přesnost, často až příliš velkou preciznost; vyjadřoval se snadno, příjemně, přesně a přirozeně; chápal rychle, rozlišoval dobře, měl neobyčejnou moudrost, prozíravost, která sahala daleko, ale aniž by bloudila; krajní prostotu a krajní bystrost, které si navzájem nijak nepřekážely; a od chvíle, kdy se ho dotkl Bůh, což se stalo velmi brzy, myslím, že mohu tvrdit, že nikdy neztratil vědomí Boží přítomnosti, z čehož lze posoudit, osvícen, jak byl, do jaké míry dovedl zbožnost. Mírný, skromný, vyrovnaný, zdvořilý s rozlišováním, dosti vstřícný, snadno a slušně přístupný až pro ty nejnižší lidi; svou zbožnost neukazoval, ale ani ji neskrýval, a nikoho s ní neobtěžoval, avšak na své služebnictvo dohlížel, snad až příliš zblízka; upřímně pokorný, aniž by tím utrpělo to, co dlužil tomu, čím byl, a tak odpoutaný od všeho, jak jsme viděli při několika příležitostech, které byly vyprávěny, že nevěřím, že by jím byli víc i ti nejsvětější mniši. Krajní rozvrat majetkových poměrů jeho otce ho přesto vedl k velké pozornosti k vlastním poměrům (což pokládal za povinnost), která mu nebránila být ve všem opravdu nádherný, protože soudil, že to přísluší jeho postavení.

Láska k bližnímu ho svírala v poutech, která ho omezovala tím, že krotil své rty, uši i myšlenky, a viděli jsme na několika místech, jaké to mělo nevýhody. Ministerský úřad, politika a přílišný strach z krále tuto neustálou pozornost k sobě samému ještě zvětšily, a z toho se rodila jakási strojenost, uzavřenost, ba řekl bych až upjatost, která od něho odpuzovala, a záliba ve velmi úzkém soukromí a v samotě, která se málo hodila k jeho úřadům, která ho izolovala, která mu, kromě jeho funkcí, k nimž počítám i jeho otevřený stůl po ránu, dělala ze dvora poušť a nechávala ho nevědět o všem, co nebylo záležitostmi, do nichž ho jeho úřady nutně zapojovaly. Viděli jsme, kam ho to málem nejednou srazilo, aniž by se tím sebeméně porušil mír jeho duše nebo aniž by měl sebemenší pokušení se v tom ohledu uvolnit; jeho srdce bylo přímé, dobré, něžné, ne příliš široké; ale co miloval, to miloval opravdu, jen když si toho mohl také vážit.

Jeho strach z krále, strach, aby se nezadal, a jeho úzkostlivá přesnost příliš ochromovaly jeho upřímnou touhu sloužit přátelům. Po smrti Monseigneura byl, jak jsme viděli, v tomto ohledu stejně jako ve všem ostatním úplně jiný, a tehdy nebylo možno pochybovat, že rád slouží svým přátelům v malých i velkých věcech.

V soukromí, kde byl volný, jako večer u sebe, zvláště u vévody z Chevreuse a ve Vaucressonu, byl veselý, uváděl ostatní do pohody, žertoval s vtipem, laškoval s půvabem a rád se smál. Měl rád, když se žertovalo i s ním; jen spaní u kanovníkovy služky zraňovalo jeho stydlivost, a viděl jsem ho někdy v rozpacích z té historky, kterou vyprávěla paní z Beauvilliers, přesto se jí smát, ale někdy ji také prosit, aby ji nevyprávěla.

Oženil se s ní roku 1671; smutný stav majetku jeho rodu, který otec zruinoval, je přiměl k tomuto spojení se třetí dcerou pana Colberta s velkým jměním. Nejstarší se o čtyři roky dříve provdala za vévodu z Chevreuse a o osm let později byla nejmladší dcera provdána za vévodu z Mortemartu. Vévodové z Chevreuse a z Beauvilliers a jejich ženy se k sobě hodili tak dokonale, že byli celý život jedno srdce, jedna duše, jedna myšlenka a jeden cit, jedno přátelství, jedna vzájemná úcta, ochota, ohleduplnost a důvěra. Stejný vztah byl mezi oběma sestrami a brzy vznikl i mezi oběma švagry. Oba žili u dvora, vázáni svými úřady a místem dam paláce svých žen, vídali se neustále a jedli střídavě po týdnu jeden u druhého, což trvalo, dokud vysoké úřady vévody z Beauvilliers nepřinutily k tomu, aby vedl veřejný stůl; vídali se o nic méně, zřídka jen jednou denně, dokud žili. Bylo také vzácné být do jisté míry přítelem jednoho, aniž by člověk byl i přítelem druhého a jejich manželek.

Zbožnost vévody z Beauvilliers, která začala velmi brzy, ho dosti oddělila od jeho vrstevníků. Jednou v poli, při jedné královské projížďce, při níž konal službu, jel sám kousek napřed; někdo si toho všiml a začal říkat, že tam koná své rozjímání. Král, který to slyšel, se obrátil k tomu, kdo mluvil, a hledě na něho řekl: „Ano, tamhle je pan z Beauvilliers, který je jedním z nejmoudřejších mužů u dvora a v mém království.“ Tato náhlá a krátká obhajoba umlčela a dala hodně přemýšlet, takže posměváčci zůstali před jeho zásluhami v uctivé zdrženlivosti.

Král o něm musel být už tehdy velmi dobrého mínění, když ho roku 1670 pověřil nejchoulostivějším posláním. Madame12 byla právě tak hrubě otrávena,13 přesvědčení o tom bylo tak úplné a tak všeobecné, že bylo velmi těžké to zastřít.14 Král i anglický král, jejichž nejdůvěrnějším poutem se právě stala cestou, kterou nedávno vykonala do Anglie, byli stejnou měrou pronikáni bolestí a rozhořčením, a Angličané se nedovedli ovládnout. Král vybral vévodu z Beauvilliers, aby šel vyslovit jeho soustrast anglickému králi a pod touto záminkou se snažil, aby toto neštěstí nenarušilo jejich přátelství a spojenectví, a aby utišil zuřivost Londýna a národa. Král se nezklamal; obezřetná obratnost vévody z Beauvilliers zcela usměrnila zbloudilá ústa anglického krále, a dokonce zmírnila i Londýn a národ.

Maršál z Villeroy15 zemřel v Paříži ve svém osmaosmdesátém roce, 28. listopadu 1685. Pana Colberta, intendanta kardinála Mazarina a zároveň v době jeho smrti intendanta financí, doporučil tento všemocný první ministr králi jako nejschopnějšího muže, jakého znal, pro správu financí, a zároveň, když předtím vysál vrchního správce financí Fouqueta až do krve, mu ho učinil víc než podezřelým. Nebylo tedy pro Colberta po smrti jeho pána těžké vetřít se ke králi a usadit se na troskách Fouqueta. Znal krále dokonale z toho, co o něm tak často slýchal od Mazarina. Získal si ho podrobnostmi, schopnostmi a pravomocí dělat všechno; ve shodě s Le Tellierem dovršil Fouquetovu zkázu a vklouzl do místa generálního kontrolora, které až dosud dusil úřad vrchního správce. Přesvědčil krále o nebezpečnosti toho velkého úřadu, a protože si netroufal o něj usilovat, namluvil králi, aby si všechny jeho funkce vyhradil sám. Král se domníval, že je vykonává svými schváleními a podpisy, jimiž ho Colbert, poddajný úředník, zavaloval, zatímco on se zmocnil veškerého hospodaření a veškeré moci nad financemi a stal se jejich pánem víc než kterýkoli vrchní správce; ale protože nebyl tak urozený, aby mohl tuto moc vykonávat bez závoje, vymyslel závoj z gázy, když krále přesvědčil, aby zřídil zcela nový úřad předsedy rady financí, který by měl přístup do rad, jež bude král konat, do velkých direkcí,16 předsedal by u sebe malým, podepisoval by finanční rozhodnutí a s titulem a reprezentací by ve financích ve skutečnosti nedělal nic a jemu by ponechával plnou moc všechno v nich dělat a všechno upravovat.

Tento úřad byl tedy zřízen při Fouquetově pádu a dán maršálovi z Villeroy, který býval za kardinála Mazarina vychovatelem královy osoby, předsedou jeho výchovy, a který při tomto přeludu nikdy nebyl státním ministrem. Vynášelo to čtyřicet osm tisíc livrů ročního důchodu spolu s dalšími věcmi, takže při tomto uprázdnění se o místo ucházelo všechno, co bylo u dvora nejvýznamnějšího a nejpřednějšího: vévoda z Montausier, který býval vychovatelem Monseigneura; vévoda z Créqui, guvernér Paříže, první šlechtic komory, jehož velvyslanectví v Římě a slavná aféra s korsickou gardou papeže17 způsobily tolik hluku a jehož žena byla dvorní dámou královny; a několik dalších z královy důvěrné blízkosti a z prvního postavení.

Král před nimi dal přednost vévodovi z Beauvilliers, kterému bylo třicet sedm let a který na to ani nepomyslel. Byl tomu tak vzdálen, že úzkostlivost jeho svědomí, polekaná vším, co zavánělo financemi, se nemohlo odhodlat úřad přijmout, když mu ho král dal. Králův údiv nad odmítnutím toho, co bylo předmětem ctižádosti nejvýznamnějších osob jeho dvora, ho v jeho volbě jen utvrdil. Naléhal a přiměl vévodu, aby se poradil s osobami, k nimž mohl mít důvěru, a vymohl si na něm slib, že to udělá v dobré víře, s poctivou nestranností, a že se podřídí jejich radě, pokud by vedla k tomu, aby úřad přijal. Vévoda se zavázal a radil se. Po sedmi nebo osmi dnech se ho král zeptal, jak to dopadlo, a dotlačil ho až k přiznání, že všichni, s nimiž se radil, byli toho názoru, aby už déle neodmítal. Král byl velmi rád, vyzval ho, aby dostál svému slovu, a o dvě hodiny později jeho jmenování vyhlásil, k velkému úžasu svého dvora.

Hrabě z Grammontu,18 který si zvykl bavit se vším na účet koho se to týkalo, a který věděl, že i vévoda ze Saint-Aignan se o tento úřad ucházel, ho hodinu po vyhlášení potkal v galerii. Šel rovnou k němu a řekl mu, „že mu blahopřeje, že pochází z tak šťastného rodu, který dává všechny předsedy, jež si král vybírá: že když je třeba předsedy pro karusely, vezme otce; když se má jmenovat předseda rady financí, vybere syna“, a nečekaje na odpověď, nechal ho tam s poklonou a piruetou, celého bez sebe vzteky nad svým blahopřáním.


Poznámky

  1. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon jméno Joly de Fleury škrtl a nahradil je jménem d’Aguesseau. Viz níže následující poznámku.↩

  2. Vysvětlivka: Guy Nicolas de Durfort, vévoda z Lorges, syn maršála z Lorges a bratr paní ze Saint-Simon, tedy autorův švagr; jeho sňatek s dcerou prvního prezidenta Mesmese, autorova úhlavního nepřítele, se uskutečnil až mnohem později, za regentství.↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tuto větu: a generální prokurátor mi to vyprávěl přesně stejně, každý z nich zvlášť a v jinou dobu, Saint-Simon škrtl a připsal tuto poznámku: „Spletl jsem se zde ve jménu i v paměti; Fleury tehdy nebyl generálním prokurátorem a o tom, co jim král řekl, věděl jen od prvního prezidenta a od generálního prokurátora, jímž byl d’Aguesseau. Tuto poznámku činím, abych vysvětlil škrt v tom, co jsem napsal předevčírem.“↩

  4. Vysvětlivka: Claude de Longueil, markýz z Maisons, prezident pařížského parlamentu (à mortier), který se v posledních letech Ludvíka XIV. snažil získat důvěru vévody z Orléans; Canillac byl jedním z vévodových důvěrníků.↩

  5. Vysvětlivka: Dauphinem je zde králův pravnuk, budoucí Ludvík XV. (nar. 1710), který se dauphinem stal roku 1712 po smrti svého otce, vévody z Bourgogne, a staršího bratra.↩

  6. Vysvětlivka: Zřeknutí nároků na trůn, jimiž se roku 1712 Filip V. vzdal práv na francouzskou korunu a vévodové z Berry a z Orléans práv na korunu španělskou; Saint-Simon se na jejich přípravě podílel.↩

  7. Vysvětlivka: Ludvík, vévoda z Bretaně (1707–1712), druhý syn vévody z Bourgogne a dauphinem po otcově smrti; zemřel v březnu 1712 jen několik týdnů po rodičích, takže dauphinem se stal jeho mladší bratr, dnešní Ludvík XV.↩

  8. Vysvětlivka: Pan Princ je zde Velký Condé, Ludvík II. Bourbonský (1621–1686), uvězněný za Frondy od ledna 1650 do února 1651; páni z Bouillonu a z Marsillacu jsou Frédéric-Maurice, vévoda z Bouillonu, Turennův bratr, a François de La Rochefoucauld, do otcovy smrti v únoru 1650 princ z Marsillacu, pozdější autor Maxim, kteří roku 1650 vedli frondistické povstání v Bordeaux.↩

  9. Vysvětlivka: Pan z Navailles, pozdější maršál, a jeho žena, dvorní dáma královny, upadli roku 1664 v nemilost, protože paní z Navailles dala zazdít dveře, jimiž král docházel k dvorním slečnám královny; manželé museli prodat své úřady a odejít ode dvora.↩

  10. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámku na konci prvního svazku (v tomto vydání Díl I, Přílohy vydavatele k Tomu 1, č. IV).↩

  11. Vysvětlivka: Proslulý souboj z 21. ledna 1663, v němž se bratři La Frettové se dvěma druhy, mezi nimi rytířem ze Saint-Aignan, utkali se čtveřicí šlechticů vedenou knížetem z Chalais; souboje byly královskými edikty přísně zakázány, a přeživší účastníci proto museli uprchnout z Francie. Saint-Simon se mýlí: v souboji nepadl rytíř ze Saint-Aignan, nýbrž markýz d’Antin z protější strany.↩

  12. Vysvětlivka: Madame je zde Jindřiška Anglická (1644–1670), dcera Karla I. a sestra anglického krále Karla II., první manželka Monsieura; zemřela náhle 30. června 1670 v Saint-Cloud, krátce po návratu z Anglie, kde pomohla sjednat tajnou doverskou smlouvu mezi oběma králi.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámku na konci svazku (viz výše).↩

  14. Ediční poznámka: Pověst o otravě se tehdy všeobecně šířila, pitva ji však nepotvrdila a dnešní bádání má převážně za to, že Jindřiška zemřela přirozenou smrtí, nejspíš na zánět pobřišnice.↩

  15. Vysvětlivka: Míněn starý maršál z Villeroy, Nicolas de Neufville (1598–1685), vychovatel mladého Ludvíka XIV. a otec maršála z Villeroy doby Pamětí; od roku 1661 předseda rady financí.↩

  16. Poznámka vydavatelů (edice 1856): O králových radách viz výše. Jde tam o finanční rady známé pod jménem velká a malá direkce.↩

  17. Vysvětlivka: V srpnu 1662 napadla papežova korsická garda v Římě palác francouzského velvyslance vévody z Créqui; Ludvík XIV. obsadil Avignon a vynutil si v Pise roku 1664 rozpuštění korsické gardy a veřejné zadostiučinění.↩

  18. Vysvětlivka: Philibert, hrabě z Grammontu (1621–1707), nevlastní bratr maršála z Grammontu, dvořan proslulý jízlivým vtipem; jeho mládí vylíčil švagr Anthony Hamilton v Pamětech hraběte z Grammontu.↩