Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom jedenáctý (1713–1715)

Kapitola dvanáctá

Vévoda z Beauvilliers; jaký byl vůči kardinálu z Noailles, Římu, Svatému Sulpiciovi, jezuitům. — Budoucí opatření pro arcibiskupa z Cambrai. — Ctižádost tohoto preláta. — Velikost duše a ctnosti vévody z Beauvilliers. — Srovnání vévodů z Chevreuse a z Beauvilliers. — Žertovné a pravdivé slovo kancléře Pontchartraina. — Povaha vévodkyně z Beauvilliers. — Kariéra a chování Saumeryových. — Zkouška a čin hrdinské ctnosti vévodkyně z Beauvilliers. — Smrt vévodkyně z Beauvilliers roku 1733.

Pan z Beauvilliers se stal vévodou při svém sňatku, když se jeho otec vévodství vzdal v jeho prospěch; po otcově smrti dostal jeho guvernérství a rytířem řádu se stal při jmenování roku 1688. Roku 1689 se ho král zeptal, zda bude dělat stejné obtíže s místem vychovatele monseigneura vévody z Bourgogne, kterého se chystal vzít z rukou žen, jaké dělal, když šlo o místo předsedy rady financí. Žádné nedělal a přijal. Stal se vychovatelem i obou dalších synů Francie, jakmile opouštěli péči žen; a král mu přitom projevil takovou důvěru, že s výjimkou Moreaua, jednoho ze svých prvních komorníků šatny, kterého učinil prvním komorníkem tohoto prince, a dvou či tří komorníků, které tam chtěl umístit, ponechal všechno ostatní na volbě vévody z Beauvilliers: učitele, podvychovatele i všechno ostatní, aniž se po kterémkoli z nich pídil. Jinde jsme viděli, že vévoda přitom projevil také takovou nezištnost, že rozhodně odmítl plat za oba další prince: čtyřicet osm tisíc livrů ročně za každého, tedy devadesát šest tisíc livrů.

Louvoisova smrt, která krále v mnoha věcech uvolnila, způsobila, že byl hned nato, roku 1691, povolán zpět do státní rady Pomponne,1 a zároveň do ní vstoupil vévoda z Beauvilliers. Byl to zázrak — jediný šlechtic, který do ní byl za dvaasedmdesát let vlády přijat; říkám jediný, protože z obou maršálů z Villeroy,2 kteří šlechtici byli sotva víc, než bylo nezbytně třeba, otec nikdy ministrem nebyl a syn, který jím byl jen rok, od smrti pana z Beauvilliers do smrti krále, nemůže být za tak krátkou dobu počítán. Pan z Beauvilliers na to nemyslel o nic víc než na svá dvě předchozí místa.

Ať mu král imponoval sebevíc, ať se zdál sebeslabší, když s ním mluvil o milostech, pro plachost, která v něm byla, v radě ho nebylo možné poznat — jak jsem slyšel vyprávět Chamillarta, jeho přítele, a kancléře Pontchartraina, tak dlouho jeho nepřítele —, kdykoli šlo o soudní záležitosti nebo o důležité státní věci. Tehdy hlasoval rozhodně, obsáhl celou šíři věci jasně a přesně, osvětleně ji rozvinul, své stanovisko zaujímal na pevném základě a hájil je skromně, ale se silou, s níž neotřásl ani projevený sklon krále. V ostatních věcech se dost poddával své mírné a plaché povaze. Jeho přesnost, či spíš, abych to řekl výstižněji, jeho dochvilnost v rozmanitých a neustálých povinnostech byla bez sebemenšího polevení; ta podle mne vystupňovala jeho přirozenou přesnost až na minuty, a to tak, že věděl, kolik jich potřebuje, aby došel od sebe ke králi.

Jinde jsme viděli, s jakou velikostí duše, s jakou odpoutaností, s jakou odevzdaností Bohu a s jakou jemnou a úplnou závislostí na jeho řízení přestál bouři kvietismu, nemilost arcibiskupa z Cambrai a těch, kdo do ní byli zataženi, i krajní nebezpečí, v němž se přitom ocitl; jak vznešeně si při tom počínal a s jakou pokorou přijal zprávu o odsouzení knihy pana z Cambrai v Římě. Avšak i nejvzácnější obrazy mají stíny a pravda mě zavazuje nezamlčovat stíny tohoto vzoru všech ctností. Kdo je bude spravedlivě zvažovat, nebude si ho vážit o nic méně, ale zachvěje se při pohledu na hlubiny Boží a pokoří se až k zemi při pohledu na to, čím jsou i ti nejdokonalejší lidé.

Tento muž, s nejvrozenější poctivostí, s nejvroucnější a nejupřímnější láskou k pravdě a žízní po ní, s nejúzkostlivější čistotou, s citelnou a ustavičnou přítomností Boha ve všech rozmanitých povinnostech a situacích svých dnů, k němuž se svatou žárlivostí vztahoval své nejdůležitější i nejnepatrnější činy, svou práci, své povinnosti, svá přátelství, své styky, své záměry, své ohledy na slušnost, a dokonce i oddech a potřeby ducha i těla — tento muž, tak přímý, tak ostražitý vůči sobě samému a tak bdělý, se dal i s panem z Chevreuse natolik okouzlit půvaby arcibiskupa z Cambrai, že ačkoli ho od jeho nemilosti nikdy neviděl, zůstával mu tento prelát duší jeho duše a duchem jeho ducha; že všechno, co činil ve svém nitru, ve svědomí i ve své domácnosti, svrchovaně řídil pan z Cambrai; že okouzlen po něm paní Guyonovou ji nikdy neviděl jinak než jako světici a znamenitou učitelku; a konečně že když se odvážila jasných proroctví, která se, jak viděl, všechna nevyplnila, páska mu z očí nikdy nespadla. Řekněme všechno a nedržme pravdu v zajetí: na svém místě jsme viděli velký a svatý čin, jímž ho kardinál z Noailles zachránil a udržel v jeho úřadech na úkor vlastního bratra, jemuž byly s jejich vědomím určeny a s nímž se kvůli tomu na několik let rozešel. Když pak kardinál sám upadl do nemilosti kvůli aféře konstituce — až k zákazu vidět krále, až k tomu, že se usilovalo o odnětí jeho kardinálského klobouku a o jeho sesazení z arcibiskupského stolce, až k velmi oprávněnému podezření, že ho král dá zatknout a odvézt do Říma —, trápilo mě vědět, že pan z Beauvilliers patří k jeho nejzarytějším odpůrcům a že jeho tak drahá oddanost panu z Cambrai, jehož nauky a knihy byl kardinál z Noailles jedním z největších odpůrců, zbavila tuto duši tak pravdivou, tak přímou, tak upřímnou vděčnosti i lidskosti, když zbožštila jeho předsudky.

Nemohl jsem si odpustit promluvit s ním o tom jednoho dne, kdy si se mnou přišel popovídat do mého pokoje ve Versailles, jak to dělal dost často, aby tam byl volnější. Po několika slovech jsem mu řekl zpříma: „Ale Vy, pane, nikdy nepomyslíte na to, že nebýt vzácné ctnosti a čistoty duše kardinála z Noailles, byl byste vyhnán a jeho bratr by s jeho vědomím dostal všechny Vaše úřady? Byl si jejich určením jist; maršál a maršálka z Noailles mu to dlouhá léta nemohli odpustit. Dobře víte, že Vás znovu upevnil jen s námahou a že se za Vás u krále dokonce zaručil — a dnes byste štval proti člověku, jemuž vděčíte za všechno, a už tak dlouho, a bez něhož byste už tolik let byl ze hry!“ Vévoda chvíli zůstal bez odpovědi, zčervenal, po chvíli ticha to připustil jediným „to je pravda“, hájil se svým svědomím, ale chabě, a od té doby byl se mnou vždy velmi zdrženlivý, pokud šlo o kardinála z Noailles, když jsme hovořili o těchto věcech, v nichž jsme se ostatně nikdy neshodli. Rozhodně to nebyl nedostatek citu u člověka, který měl city tak jemné, a tím méně nevděk. Byl velmi vděčný z povahy i ze zásady, ale taková v něm byla síla slepé oddanosti panu z Cambrai, kterou v sobě z náboženství zbožštil.

Tatáž dispozice ho stavěla vždy na stranu Říma při jeho rozličných výbojích a činila ho vynalézavým v jejich zlehčování a omlouvání. Mívali jsme o tom často živé spory. Jeho úvod byl v takových případech vždy stejný: posvátná práva francouzských králů, jež sám svatý Ludvík hájil proti papežům důrazněji než kterýkoli jiný král; ale případ, o který šlo, podle něho nikdy nepatřil k těm, které bylo třeba hájit.

Svatý Sulpicius, k němuž vždy choval hlavní důvěru — a ne jezuité, s nimiž dobře vycházel, ale které znal a jimž by on i pan z Chevreuse byli rádi odňali list obročí a zpovědnici králů3 —, Svatý Sulpicius, pravím, ho záhy zkazil, pokud jde o Řím, a arcibiskup z Cambrai, který měl své důvody, jež se mu dobře střežil ukázat, to dokonal.

O těchto věcech a o věcech konstituce se mnou mluvil vždycky první, ať z důvěry, ať z naděje, že mě obrátí, až mě na samém konci svého života, když jsme se o tom přeli, oba sami v mém pokoji ve Versailles, požádal, abychom o tom spolu už nemluvili, protože ho to příliš rozrušovalo; a od té doby jsme o tom opravdu už nikdy nemluvili.

Při této oddanosti panu z Cambrai, která ho tak pevným řetězem poutala k celému tomu malému stádci, zachoval věrnost a udržoval s ním styk jen s královým vědomím a ty, které arcibiskupova aféra vzdálila od princů a vyhnala ode dvora, vídal jen ve Vaucressonu, velmi potají, ale s královým svolením. Jak je vidět, do těchto tajemství jsem nikdy zasvěcen nebyl, ale ve Vaucressonu jsem ty lidi vídal volně; i přede mnou se tam mluvilo zcela volně; a po smrti dauphina mi pan z Beauvilliers, pan z Chevreuse i tito vyhnanci otevřeně mluvili o své nesmírné touze po Fénelonově návratu. Všechno, i ty nejmenší věci, které se mohly tohoto preláta dotknout, byly u nich všech hlavní pohnutkou, a to nejneomylněji mocnou. Oba vévodové — a nikdy jsem to nepochopil — zachovávali se mnou vždy naprosté mlčení o nauce a zásadách, jimiž je okouzlení pohltilo, protože mě k nim nepovažovali za způsobilého, nebo protože cítili, že bych na ně nepřistoupil; přesto se přede mnou nejenže ani v nejmenším neostýchali v jakékoli důvěře, jak bylo vidět z tolika věcí, které tu byly vyprávěny, ale vždy se mi otevírali, pokud šlo o jejich přilnutí k panu z Cambrai a k těm, kdo k němu lnuli týmiž pouty, i o všechno, co se jich týkalo.

Po smrti dauphina se mnou tedy mluvili upřímně, aby mě získali, abych se za něj přimlouval u vévody z Orléans, aby byl povolán zpět a po smrti krále velkoryse použit; dobře viděli, že tento princ snadno povede vévodu z Berry, u něhož neměli proč počítat s velkým vlivem, jak bylo jinde poznamenáno, a jemuž na jeho učiteli vůbec nezáleželo; mně na něm v nitru nezáleželo o nic víc, ale panu z Beauvilliers jsem nemohl nic odepřít. Zavázal jsem se tedy jemu i panu z Chevreuse a uspět mi bylo o to snazší, že vévoda z Orléans byl k Fénelonovi přirozeně nakloněn úctou i sympatií. Tato podložená naděje, kterou jsem jim dal, je naplnila blahem. Z řečí vévody z Chevreuse jsem pochopil, že arcibiskupa zpravuje o tom, co se v jeho věci děje. Řekl jsem to vévodovi, který mi to přiznal a pak o tom se mnou mluvil otevřeně, až mi upřímně řekl, že arcibiskup, ačkoli si je jist tím, co pro něj dělám, se mne přesto bojí. Doneslo se mi to i jinými cestami.

Znal jsem ho jen od vidění; když byl vypovězen, byl jsem příliš mladý a od té doby jsem ho neviděl. Ani on mě tedy nemohl znát jinak než z doslechu, a podle toho, jak jsem si stál s oběma vévody, a podle toho, co jsem z toho spolku4 volně vídal ve Vaucressonu, se k němu nemohlo donést nic, co by mu nahánělo takový strach. Ale zvyklý, jak byl, vládnout po božsku nad svým královským chovancem, nad oběma vévody, nad celým tím malým stádcem, bál se, že nebude stejně vládnout nad vévodou z Orléans, že mě najde mezi tímto princem a sebou a že mě neshledá tak povolného pod svým jhem jako ty, které si podrobil. Jeho přesvědčovací moc, zkažená zvykem, nesnesla odpor; chtěl, aby se mu věřilo na první slovo; autorita, kterou si přisvojoval, nepřipouštěla u posluchačů žádné uvažování a jeho vláda ani ten nejmenší odpor; být věštírnou se mu stalo zvykem, z něhož ho nepřimělo nic slevit ani jeho odsouzení se svými následky; chtěl vládnout jako pán, který nikomu neskládá účty, vládnout přímo a bez prostředníků. Kdo si jen trochu vybaví, co je na svém místě řečeno o jeho povaze a jeho počínání u dvora i poté, co z něj byl vyhnán, pozná ho po všech těchto rysech. To v něm vzbudilo strach ze mne, z něhož ho nevyléčilo nic z toho, co jsem pro něj dělal, ani nic z toho, co se o mně dozvídal od obou vévodů. Jeho ctižádost nevěděla, že nebude žít dost dlouho, aby byla ukojena, ba ani aby se viděla na cestě k tomu.

Ať byl vévoda z Beauvilliers sebepevněji pokorný, ať si sebevíc zvykl přikládat váhu názorům vévody z Chevreuse, měl daleko k tomu, aby vždy smýšlel jako on a ve všem se mu podroboval. Na svých místech jsme viděli několik příkladů, mimo jiné v otázce zřeknutí, kdy se postavil na mou stranu proti němu, a já byl stejně zahanben jako překvapen, protože šlo o můj názor. Pokora v něm neubírala důstojnosti; čím upřímněji byl odpoután od všeho, tím víc se držel svého místa, bez nízkého či zbytečného dvoření. Nikdy neudělal jediný krok k Monseigneurovi ani k nikomu z jeho nejbližšího okolí, kteří ho neměli rádi, ani k paní z Maintenon od bouře kvietismu; ta mu nikdy neodpustila, že unikl všem jejím snahám ho zničit, které, jak jsme viděli, čas od času zdvojnásobovala a vzdala se jich, teprve když konečně pocítila jejich bezmocnost.

Vévodu z Chevreuse nenáviděla ještě víc a proti němu neměla o nic víc štěstí. Je k smíchu, že přitom měla dost ráda paní z Chevreuse a velmi ráda její dceru, paní z Lévis, která přitom byla zcela upřímně zajedno se svým otcem a matkou i s panem a paní z Beauvilliers. Tu paní z Maintenon nemohla vystát. Paní z Beauvilliers si z toho mnoho nedělala, neprokazovala jí žádnou úctu, nepatřila jako její sestra k důvěrnému okruhu krále, který s ní přesto jednal velmi vlídně, a nikdy ji nevídala, leda zřídka náhodou na procházkách, na které ji král bral a kam občas přišla i paní z Maintenon, a tehdy velmi zdvořile, rovnocenně, ale se suchou zdvořilostí z obou stran. Teprve nehoráznosti lillského tažení5 a jejich následky sblížily pana z Beauvilliers s paní z Maintenon, která k tomu učinila první kroky. Shoda mezi nimi byla úplná a styk živý, ale ustal naráz s věcí, která jej vyvolala, a navždy pak zůstali tak, jak byli předtím, než k němu došlo.

Ačkoli byl nepřístupný všemu, co nebylo přísnou povinností a nezbytnou slušností, bez společenských styků u dvora a u krále velmi rád stranou — a to nepoměrně víc než pan z Chevreuse —, je s podivem, jak velký respekt budil u krále i všude jinde, jakmile se někde objevil; paní z Chevreuse a paní z Beauvilliers stejně, ačkoli byly do dvorského života zapojeny o něco víc, i když s velkou zdrženlivostí. Princové krve, dokonce i levobočci, nejpřednější velmožové, ministři se k němu přibližovali jen s výrazem úcty, ohleduplnosti a velmi často rozpaků. Sledovalo se, s kým mluví; často jsem se chvíli bavil tím, že jsem viděl oči předních dvořanů — což se stávalo dost často v Marly — upřené na mne, sedícího stranou vedle něho, když mi šeptal do ucha. Neviděl jsem u dvora nikoho v tak velké vážnosti, a to, až na několik týdnů bouře kvietismu, po celý jeho život, i po smrti dauphina.

Od té osudné chvíle se stahoval do ústraní čím dál víc a udržoval se jen silou zbožnosti, odvahy, odevzdanosti Bohu a souladu s jeho vůlí. Trocha hudby se smutnými áriemi a několik večeří u mne, ačkoli řidších než před tou ranou, byly veškerým jeho oddechem. Byl jako stvořený k tomu, aby byl schopen a zároveň hoden vychovat výtečného krále, dobrého, svatého, velkého před Bohem i před lidmi. Vložil do toho všechny své schopnosti a všechnu svou péči a s nadšením a s neustálými díky viděl, že úspěch daleko předčí jeho nejlichotivější naděje. Byl důvěrným rádcem, srdcem, duchem, duší tohoto prince, který měl ducha nesmírně mnoho. Očekával od něho všechno pro obnovení pořádku, spravedlnosti a blaha poddaných všech stavů a pro obnovu království, protože znal jeho záměry, plány a přání, které mu sám vnukl; a ze zkušenosti viděl dost na to, aby se nebál, že svrchovaná moc zkazí jeho srdce nebo zmámí jeho ducha. Konečně měl před očima věk, který v samém rozkvětu přemohl všechny nejstrašnější vášně; ctnost pevně založenou, která prošla podivnými zkouškami; a nakonec dlouhou řadu let, jež skýtala všechen čas pro moudrá a pomalá opatření doma i navenek, z nichž on sám si po těch nejnaléhavějších mohl lichotit, že uvidí počátky; a najednou vidí, jak je odňat tento zázrak schopností a milosti, jehož jsme nebyli hodni, který nám byl ukázán jen proto, abychom obdivovali moc pravice Boží a pocítili přemíru svých hříchů hloubkou svého pádu.

Tehdy, smíme-li se odvážit toho výrazu, se otřásly spoje jeho duše s tělem; jediným pohledem postřehl neblahé následky, které z toho pro Francii plynuly, zakusil nejstrašnější účinky něhy, vstoupil do nicoty, kterou ta hrozná prázdnota zanechala, oživil jí svou úplnou oběť, zkrotil zdrcenou přirozenost úsilím tak strašlivým, že mi často přiznával, že oběť jeho dětí ho v porovnání s tím nestála téměř nic. Vše bylo složeno k patě kříže. Dychtiv vytěžit všechnu hořkost tak vybraného kalicha, neztratil z něj, jak jsme viděli, ani jedinou kapku při svých strašných povinnostech v Saint-Denis, v Notre-Dame a u krále, s vládou nad sebou samým, jež přesahovala lidské síly. Smrt vévody z Chevreuse v něm dovršila zničení živočišného člověka. Jeho samota byla méně samotou než vězením. Krvavé oběti se staly tkanivem jeho života. Vznešené očištění jeho duše, bez ustání vržené k Bohu, dokonalo rozklad hmoty a učinilo z jeho smrti zápalnou oběť. A kdyby to, co mě pravda přiměla uvést o panu z Cambrai a o kardinálu z Noailles, mohlo vrhnout nějaké klamné stíny, ať si čtenář vzpomene, pokud jde o druhého z nich, na svatého Epifania a svatého Jana Zlatoústého;6 a pokud jde o prvního a jeho Guyonovou, na slavného Granadu,7 o jehož osvícenosti a svatosti nikdo nepochyboval a který pro podobné, a ještě překvapivější zaslepení nemohl být svatořečen; a z našich dnů na učeného Boileaua z arcibiskupství8 a na pana Dugueta,9 jehož četná zbožná díla nutí obdivovat rozsah a vznešenost jeho učenosti a osvícenosti — oba byli až do své smrti obdivovateli a oběťmi oné slečny Rose, té podivné pobožnůstkářky, která byla nakonec vyhnána, aniž se jim na ni otevřely oči, a o níž byla řeč v příslušné době.

Měl jsem to potěšení, že jsem zakusil všechnu radost z dokonalého smíření, které jsem, jak jsme viděli na svém místě, zprostředkoval mezi vévodou z Beauvilliers a kancléřem Pontchartrainem, i z opravdového zármutku prvního nad odchodem druhého do ústraní; a měl jsem útěchu vidět kancléře upřímně zarmouceného smrtí vévody. Už před tímto smířením mi kancléř, ačkoli byl přítelem vévody z Chevreuse, občas žertem říkal o obou švagrech, „že je podivuhodné, že při tom, jak jsou spjati zvykem celého svého života, až jsou oba jen jedno srdce, jedna duše, jeden duch, jeden cit, má pan z Beauvilliers anděla, který ho v pravou chvíli zastaví a nikdy neopomene odvrátit ho od všeho, co je na panu z Chevreuse škodlivé a někdy nesnesitelné — to první v jeho počínání, které ničí jeho majetek i zdraví, to druhé v jeho úvahách; anděla, který ho vede k tomu, aby dělal pravý opak, a který přitom ve všem ostatním jejich svazek v ničem nenarušuje, a právě proto jej neporušuje“. Vskutku nebylo nic protikladnějšího než nepořádek a dobrý stav majetku jednoho a druhého, při vší pečlivosti jednoho a obecnější pečlivosti druhého; než přísná střídmost jednoho a hojná strava druhého — jeden k tomu byl přesvědčen filozofií a Cornarovou knihou, druhý Fagonem; přesnost hodin pana z Beauvilliers až na minutu, člověka, který nejvíc šetřil svým časem a omlouval se svému kočímu, jestliže nepřijel přesně ve chvíli, na kterou si objednal kočár, a lhostejnost pana z Chevreuse, který se vždy nechával čekat, o čemž jsme na svých místech viděli zábavné příklady, a jeho nedbání hodin, ačkoli rovněž žárlivě střežil svůj čas; konečně přesnost jednoho, s jakou všechno dělal a dokončoval, kdežto druhý dělal bez ustání a zdálo se, že nikdy nekončí. Proto se pan z Beauvilliers, který chtěl ve všem dobré, s dobrým spokojil; a pan z Chevreuse, který hledal lepší, velmi často minul obojí.

Pan z Beauvilliers viděl věci, jaké byly; byl nepřítelem přeludů, všechno pečlivě vážil, s přesností srovnával možnosti a na jistých základech zůstával ve své volbě neotřesitelný. Pan z Chevreuse, s větším duchem a bez srovnání s větším věděním ve všech oborech, viděl všechno růžově a v plné naději, i to, co jí skýtalo nejméně, a neměl přesnost druhého ani tak přímý úsudek. Přemíra jeho nedostatečně soustředěného světla ho oslňovala klamnými záblesky a jeho obdivuhodná snadnost chápat a usuzovat mu otevírala tolik cest, že snadno bloudil, aniž si toho všiml, a v nejlepší víře na světě. Tyto nedostatky u pana z Beauvilliers nikdy nebyly; ten byl lepší v radě a pan z Chevreuse ve všech akademiích. Měl také přirozeně výmluvnější a strhující řeč, nebezpečnou i půvaby, které se v ní samy rodily: řetězem článků strhávala k omylu, jakmile mu člověk pro nedostatečně bdělou pozornost jednou propustil jeho výchozí tvrzení v celku, a tímto strháváním vedla k omylu, který člověk nakonec prohlédl celý, ale už v nezadržitelném pohybu, v němž cítil, že je do něj vržen. Konečně, abych dokončil tento kontrast dvou mužů tak spjatých, že byli jedno: vévoda z Chevreuse nedokázal ani vstát, ani jít spát; pan z Beauvilliers, ve všem spořádaný, vstával velmi časně a uléhal brzy, to znamená, že vstával od stolu na začátku dezertu a ležel v posteli dřív, než skončila večeře.

Oba byli, jak jsme viděli jinde, ochránci a oporou svých bratrů a sester z druhého manželství a manželek svých otců. Pan z Beauvilliers měl prostředky a neblahou příležitost být v tom štědřejší než jeho švagr; měl v tom také víc štěstí a paní z Beauvilliers v tom předčila sama sebe. Ona vypila do dna kalich pádu biskupa z Beauvais, jehož se pan z Beauvilliers nedožil. Poskytovala tomuto švagrovi byt, dávala mu peníze a v přesvědčení o jeho zbožnosti v něm měla veškerou útěchu. Sama nesla bolest nad jeho prvními výstřednostmi, které se snažila pohřbít v co největším tajemství. Byly takové povahy, že v něm nemohly zůstat dlouho. Neopomněla žádnou péči, laskavost ani opatření, ani ta, jež byla nejméně podle jejího srdce, neboť použila kardinála z Noailles, který se k tomu propůjčil jako její vlastní bratr. Byl jsem svědkem všeho, co se dělo, opravdu něžné a činorodé lásky i nejtrpčí bolesti paní z Beauvilliers. Hrozný skandál, jemuž pro bláznovství toho politováníhodného biskupa nikdy nedokázali zabránit, postupně dospěl vrcholu, jenž byl i vrcholem bolestí vévodkyně z Beauvilliers a novou a těžkou zkouškou její ctnosti; byl by tu býval zamlčen, kdyby dvůr, Paříž, celá Francie a odleskem, který se stal nevyhnutelným, i sám Řím nebyly tímto neštěstím rozezvučeny — neštěstím, které výstřednost počínání, jež bylo pečetí zármutku paní z Beauvilliers, učinila tak neobvyklým a tak podivně veřejným.

U dvora nebylo ženy, která by měla víc ducha než ona, pronikavějšího, jemnějšího, přesnějšího, ale také moudřejšího a ukázněnějšího, a která by nad ním víc vládla. Nikdy ho nechtěla ukazovat, ale nemohla zabránit tomu, aby si ho člověk nevšiml, jakmile otevřela ústa, často i beze slova. Byl přirozeně plný půvabu, s tak velkou lehkostí výrazu, že ji zdobil, až dával zapomenout na její ošklivost, která, ač bez znetvoření či čehokoli odpudivého a při postavě průměrné a urostlé, byla neobvyklá. V jejím duchu byl dokonce i jistý galantní rys. Ráda dávala a kromě ní a paní kancléřové jsem neviděl nikoho, kdo by to uměl dělat s tak dokonalým obratem a půvabem. Její vkus byl vybraný a všestranný: nábytek, ozdoby pro každý věk, stůl, zkrátka ve všem; velmi vznešená, velmi nádherná, velmi zdvořilá, ale s velkým rozlišováním a důstojností. Byla by měla sklon ke světu. Upřímná zbožnost od nejútlejších let a touha líbit se panu z Beauvilliers ji zdržovaly, ale byla pro svět velmi stvořena; a i bez osobního styku s ní to bylo cítit z velkého, vznešeného, nenuceného, s rozvahou přívětivého způsobu, jakým dokázala vést svůj dům nebo společnost u dvora; a urození cizinci u ní hojně obědvali.

Její duch, který se jí občas vymkl, ačkoli vždy s velkou obezřetností, se proti její vůli projevoval natolik, že bylo líto, že mu nedopřává víc volnosti. Její rozhovor byl příjemný, v důvěrném kruhu okouzlující, s živými, jemnými, pronikavými postřehy, po nichž bylo zábavné vidět, jak se za nimi občas rozběhne, aby je zachytila. Jinde v něm bylo cosi strojeného, co přenášelo strojenost i na druhé; a vůbec je pravda, že jen velmi málo lidí, i z nejdůvěrnějších, se s ní cítilo plně volně, na rozdíl od paní z Chevreuse, která při stejné zbožnosti měla mnohem méně ducha. Jinak byla paní z Beauvilliers dokonale přímá a pravdivá, něžná přítelkyně a výborná příbuzná. Almužny a dobré skutky, které ona a pan z Beauvilliers vykonali, lze označit za nesmírné; byly jejich první starostí a vedle modlitby jejich nejmilejším zaměstnáním.

Ve všem zajedno s panem z Beauvilliers si po smrti svých dětí, jak jsme viděli jinde, počínala vůči dětem starého vévody ze Saint-Aignan z druhého manželství tak, že je zahrnula majetkem, péčí a něhou a nikdy jim nedala pocítit, jakou dýkou jí byla tato neustálá připomínka jejích ztrát.

Ztráta pana z Beauvilliers byla mečem, který z jejího srdce už nevyšel a probodl je. Zůstala stejně bohatá, jako vévodkyně z Chevreuse zůstala chudá; proto také kancléř Pontchartrain tvrdil, „že je to stále působení téhož anděla ve prospěch jednoho, aby zahanbil filozofii druhého“.

Paní z Beauvilliers, po celý život tak něžně a zbožně zajedno se svým manželem, zůstala neutěšitelná, ale jako křesťanka a silná žena. Chtěl být pohřben v Montargis, v klášteře benediktinek, kde osm jeho dcer chtělo složit sliby a kde nejstarší byla doživotní představenou, aniž kterákoli z nich chtěla slyšet o opatství; paní z Beauvilliers tam jela a činem zbožnosti, při jehož pomyšlení se člověka zmocňuje nejstrašnější hrůza, chtěla být přítomna jeho pohřbu. Bylo to od té doby také místo jejího nejmilejšího ústraní, po všechna léta jejího života, dlouho a často víckrát do roka; žila tam uprostřed svých dcer a dalších velmi blízkých příbuzných, jimiž byl klášter naplněn, v nejpronikavější bolesti a nejpřísnějším pokání, aniž z toho bylo cokoli znát v hodinách společného oddechu komunity. V Paříži, ve svém rozlehlém domě, velmi daleko od svých sester (a byla to další oběť, zvláště vůči paní z Chevreuse), se necítila povinna žít jako ostatní vdovy, neboť neměla ani děti, ani potřeby. Její ústraní bylo úplné; žádný stůl, ani sebemenší zábava jakéhokoli druhu. Všechno, co by mohlo mít sebemenší nádech zábavy, bylo vykázáno, veškerý styk se světem byl přerušen. Omezila se na svou nejužší rodinu a na co nejmenší počet přátel, kteří byli zároveň přáteli pana z Beauvilliers, s nímž měla všechno společné. Její samota byla úplná, jen zřídka přerušená někým z toho malého počtu. Její dny byly jen modlitbou doma nebo v kostele, občas u sester a u paní ze Saint-Simon, od té doby, co jsme byli v Paříži; nikde jinde, nebo jako by nikdy. V létě trávila dost času na svých statcích, aby tam konala dobré skutky, a byla tam, je-li to možné, ještě osamělejší než v Paříži. Jeden její rys, který si nemohu odepřít, ukáže, kam až dovedla svou ctnost.

Kuchtíci z kuchyně Jindřicha IV., než získal francouzskou korunu, měli štěstí, jak dosvědčilo jmění La Varenna10 a jeho potomstva. Dva další, kteří v této funkci přišli z Béarnu, se jmenovali Joannes a Beziade. Ten druhý by se velmi divil, kdyby viděl svého vnuka d’Avaraye rytířem řádu. Joannes, to jest Jan, jméno u baskických lokajů velmi běžné, byl dán za zahradníka do Chambordu, postupně se stal vrchním zahradníkem, který už nepracoval, a kastelánem zámku. Na svůj stav a svou dobu zbohatl, koupil statky, dal svému synovi jméno jednoho z nich, Saumery; a z Joannes odstranil s a udělal z toho Joanne jako jméno svého rodu. Tento syn se ukázal jako počestný muž, statečný a čestný, sloužil s vyznamenáním, stal se kapitánem a kastelánem Chambordu, jako jsou jiní kastelány královských sídel, a oženil se v Blois s dcerou Charrona, tamního měšťana, který druhou dceru dal Colbertovi ještě před jakýmkoli počátkem jeho štěstí.11 S touto sestrou paní Colbertové měl Saumery, který zemřel velmi starý, kterého jsem vídal přijíždět na krátké návštěvy do Versailles z Chambordu, kam se uchýlil, a kterého lidé vlídně přijímali pro jeho věk a proto, že nikdy nezapomněl, kým je, několik dětí; nejstarší z nich, velmi urostlý, smělý a přiměřeně tomu drzý, záhy opustil službu kvůli zranění, které mu lehce zmrzačilo koleno a kterým se dokázal chlubit a těžit z něj lépe než kterýkoli raněný, jakého jsem kdy na vlastní oči viděl.

Žil v ústraní v Chambordu, na nějž měl právo nástupnictví, s dcerou Besmauxe, guvernéra Bastily, kterou si vzal a která byla ještě nevychovanější a drzejší než on: v provincii se nafukoval, ozdoben úřadem mistra vod a lesů. Byl tedy bratrancem dětí pana Colberta, který ho tam nechal, dokud ho odtamtud nevytáhl pan z Beauvilliers, aby z něho udělal podvychovatele, když vévoda z Anjou, pozdější španělský král, přešel z péče žen do péče mužů. Měl několik dětí a velký apetit. Místo mu právem připadalo jako vrchol nečekaného jmění, ale brzy v něm viděl jen cestu, jak si jmění teprve udělat.

Nebyl to ani duchaplný člověk, ani hlupák, ale chlapík, jemuž byla dobrá každá cesta a který všude slídil. Navazoval známosti, dobrý den říkal do ucha, mluvil skrz prsty a denně vyšel sto schodišť. Zkrátka, uvedl se u vévody z Harcourtu a u těch, kdo byli panu z Beauvilliers nejvíc nepřátelští a kdo měli patrně své důvody, aby ho přijímali. Dělal ze sebe čím dál důležitějšího a vtíral se, kam jen mohl. Nevím, zda něco tušil, ale lillskému tažení se vyhnul, a to až skandálně, cestou do Bourbonne.12 Vrátil se odtamtud ke dvoru v době největšího křiku proti monseigneurovi vévodovi z Bourgogne a všech těch pohybů, o nichž bylo vyprávěno. Viděl, odkud vítr vane, a nestyděl se být jedním z velkých chvalořečníků pana z Vendôme a útočit na monseigneura vévodu z Bourgogne, k němuž byl přidělen a u něhož stále byl. Tato hanebnost ho zneuctila, ale byla dobře odměněna patrony, které mu získala. Zemřel o mnoho let později s více než osmdesáti tisíci livry ročních důchodů z milostí Ludvíka XIV., nepočítaje vojenské milosti pro své děti. Týž vliv z něho udělal podvychovatele dnešního krále, a jeho nejstarší syn dostal neobvyklé nástupnictví i výkon úřadu.

Ten byl velmi počestný muž, statečný, rozumný a skromný, a otce dlouho nepřežil. Měl mladšího bratra, který si hrál na krasavce a na muže úspěšného u žen; a o tom bude nyní řeč.

Pan a paní z Beauvilliers nadále přijímali Saumeryho celkem jako obvykle; přicházel k nim tak nenuceně, jako by si neměl co vyčítat, ačkoli o celém jeho počínání byli velmi dobře zpraveni. Marně jsem jim to vytýkal a ve společnosti jsem se nijak nezdráhal říkat, co si o Saumerym a jeho jednání myslím. Jeho synové rovněž zbohatli. Mladší, onen krasavec, o němž jsem mluvil, si o mnoho později koupil statky, mimo jiné jeden, který se hodil paní z Beauvilliers kvůli lenní svrchovanosti,13 jež by jí jinak způsobila mnoho nesnází, a který jí vyfoukl. Byl bezvýznamný a nebyl významný ani pro Saumeryho, kterému se říkalo Puyfonds a který neměl tytéž důvody. Rozhodla se, že ho od něj vyplatí, a dala mu to sdělit se vší možnou zdvořilostí. Ten chlapík považoval za k smíchu, že ji napadlo uplatnit své právo vůči muži jeho důležitosti, a nestyděl se zeptat, „kdo je tedy ta paní z Beauvilliers, kterou nezná a která si nárokuje, aby se k ní mělo ohledy“. Tvrdohlavě popíral její právo proti všem z rodiny, kdo s ním o tom mluvili.

V nesnázích procesu a jednání stejně drzého jako jeho řeči zjistila paní z Beauvilliers, že z důvodů týkajících se statků a lenní svrchovanosti mu může imponovat a přimět ho, aby povolil, jen d’Antin; sama však neměla žádný způsob, jak se k d’Antinovi přiblížit natolik, aby se její věci ujal. Často jsme viděli, jak měl vždy daleko k panu z Beauvilliers a pan z Beauvilliers k němu. Já jsem k němu neměl blíž; ale ke konci králova života se ke mně velmi přimkl a potom ještě víc. Paní z Beauvilliers, s níž jsem stále žil v nejužším svazku, usoudila, že jen já mohu dosáhnout toho, aby jí d’Antin vyšel vstříc. Dobře se střežila mluvit se mnou o této záležitosti, o níž jsem nevěděl, ale přišla ji vylíčit paní ze Saint-Simon a vybrala si úmyslně dobu, kdy jsem byl v regentské radě. Když jí vysvětlila věc i jednání protistrany a co bych v tom mohl udělat, řekla jí, že je na ní, aby posoudila, zda bych byl schopen jí posloužit, aniž bych se proti Puyfondsovi rozkřikl; ať si vzpomene, jak jsem kvůli nim zatočil s otcem; že se bojí, abych se nevrhl na syna, a to jak prudkými řečmi, tak činy, při vlivu, který mám; že kdybych se v tom jen trochu neovládal, prosí ji naléhavě, aby se mnou o tom nikdy nemluvila, protože za nic na světě nechce zavinit, abych urazil Boha a bližního, a raději svou věc ztratí a zmaří, než aby toho byla příčinou. Bylo tedy třeba se mnou o službu, které se ode mne žádalo, vyjednávat, aniž se cokoli vysvětlilo nebo kdokoli jmenoval kromě paní z Beauvilliers, dokud jsem nepřistoupil na podmínky. Přistoupil jsem na všechny, z touhy být jí užitečný a s velkou zvědavostí rozluštit tak vzácné podmínky a tak zvláštní opatrnost. Záležitost jsem velmi rychle vyřídil, ale ne tak snadno sebe, pokud šlo o to, co jsem slíbil — nebylo to bez toho, že mi noha trochu uklouzla, ani bez velkého úsilí a zásluhy, abych se tolik ovládl.

Tento nevděčný a drzý Puyfonds měl za doby, v níž jsme žili, velké štěstí, že narazil na ctnost tak vznešenou, jakou paní z Beauvilliers přinutil projevit. Tento rys je natolik nad přirozeností, a dokonce i nad ctností více než obyčejnou, a tak jasně charakterizuje vévodkyni z Beauvilliers, že bych měl za to, že se dopouštím víc než krádeže, kdybych ho nechal zaniknout v zapomnění — rys o to hrdinštější, že byla od přírody velmi citlivá.

Její krajní samota ji pomalu hlodala a značně zvětšila tíhu jejího pokání: nebyla na ni zvyklá a nic ji nepřimělo, aby si ji zmírnila. Smrt vévody z Rochechouartu, jejího vnuka, který skýtal ty největší naděje a který ji utěšoval ve všem utrpení, jež jí působil vévoda z Mortemartu svým chováním a jednáním vůči ní, a ztráta vévodkyně z Chevreuse, jež přišly rána za ranou, ji dokonale zdrtily. Zahrnula majetkem vévodu ze Saint-Aignan až i svou závětí, která byla stejně moudrá, spravedlivá i zbožná, a podlehla nakonec nejtvrdším zkouškám dlouhé obrny, kterou snášela s dokonalou trpělivostí a odevzdaností; a od chvíle, kdy začala být zasažena hlava, ji probouzely už jen věci Boží, jimiž se dokázala zabývat, a to i živě, čehož jsem byl často svědkem. Ona i pan z Beauvilliers jimi byli tak naplněni, že to, co jim o tom se mnou občas uniklo, ale vždy stručně, bylo plné obdivuhodné vroucnosti a ohně. Žila téměř dvacet let v nejosamělejším a nejkajícnějším vdovství, paní z Chevreuse přežila o necelý rok a zemřela roku 1733, v sedmdesáti pěti letech, nesmírně bohatá na almužny a dobré skutky všeho druhu.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Simon Arnauld, markýz z Pomponne (1618–1699), státní sekretář pro zahraniční věci v letech 1671–1679; po svém pádu byl roku 1691 povolán zpět do rady jako státní ministr.↩

  2. Vysvětlivka: Nicolas de Neufville, starý maršál z Villeroy (1598–1685), vychovatel mladého Ludvíka XIV., a jeho syn François, maršál z Villeroy (1644–1730), který byl státním ministrem od smrti pana z Beauvilliers (1714) do smrti krále (1715).↩

  3. Vysvětlivka: List obročí (feuille des bénéfices) — seznam uprázdněných církevních obročí, o jejichž obsazení rozhodoval král na návrh svého zpovědníka; za Ludvíka XIV. byl královým zpovědníkem vždy jezuita.↩

  4. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Faciende — klika.↩

  5. Vysvětlivka: Flanderské tažení roku 1708, v němž vévoda z Bourgogne velel spolu s panem z Vendôme; po porážce u Oudenaarde padlo Lille do rukou spojenců a Vendômova klika svalovala vinu na vévodu z Bourgogne.↩

  6. Vysvětlivka: Svatý Epifanios, biskup ze Salamíny na Kypru, přijel roku 403 do Cařihradu, aby vystoupil proti cařihradskému patriarchovi svatému Janu Zlatoústému, jehož podezíral z přízně k origenistům; oba jsou uctíváni jako světci.↩

  7. Vysvětlivka: Luis de Granada (1504–1588), španělský dominikán a proslulý duchovní spisovatel; uvěřil lisabonské řeholnici Maríi de la Visitación, jejíž stigmata a vidění se ukázala jako podvod.↩

  8. Vysvětlivka: Jean-Jacques Boileau (1649–1735), kanovník u Saint-Honoré v Paříži, jehož si cenil kardinál z Noailles; nezaměňovat s kazatelem abbé Charlesem Boileauem.↩

  9. Vysvětlivka: Jacques-Joseph Duguet (1649–1733), bývalý oratorián, jansenisticky smýšlející teolog a plodný autor zbožných spisů.↩

  10. Vysvětlivka: Guillaume Fouquet de La Varenne (1560–1616), původně kuchař Kateřiny Bourbonské, sestry Jindřicha IV., později králův důvěrník a generální kontrolor pošt; založil jmění svého rodu.↩

  11. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tato pasáž, od slov „Dva další, kteří v této funkci přišli z Béarnu“, byla v předchozích vydáních vypuštěna. O Saumerym viz výše.↩

  12. Vysvětlivka: Bourbonne-les-Bains, lázně v Champagni; nezaměňovat s lázněmi Bourbon.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Lenní svrchovanost (mouvance) léna byla, jak už bylo řečeno, závislost nižšího léna na lénu panujícím neboli vrchním. O to, zda Bretaň byla lénem podléhajícím normandskému vévodství, se vedly velmi dlouhé spory.↩