Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom jedenáctý (1713–1715)
Kapitola třináctá
Moje postavení u dvora. — Podivné chování Desmaretsovo. — Hrubost vůči mně, která se mu stane osudnou. — Maršál z Villeroy předsedou královské rady financí. — Jeho syn arcibiskupem lyonským. — Pokračování mého postavení u dvora. — Macanaz; kdo to byl. — Kardinál del Giudice vykonává v Marly funkci velkého inkvizitora Španělska; pohorší oba krále; je odvolán; veřejně oznamuje sňatek španělského krále; odjíždí s velkou nelibostí; dlouho čeká v Bayonne se zákazem pokračovat v cestě. — Prostředky ve Španělsku proti výbojům Říma. — Marná lítost princezny des Ursins nad parmským sňatkem. — Sňatek španělské královny v Parmě, která odjíždí do Španělska; její průvod. — Sňatek syna prince z Rohanu s dcerou kněžny z Espinoy. — Sňatek hraběte z Roye s dcerou Hugueta, rady parlamentu. — Cesta do Fontainebleau přes Petit-Bourg. — Král ve velmi špatné náladě. — Bavorský kurfiřt ve Fontainebleau. — Zábavy krále u paní z Maintenon zdvojnásobeny a neobvyklé. — Mír Říše a císaře podepsán v Badenu. — Anglický král oznamuje králi své nastoupení na tento trůn, odjíždí do Anglie a provádí tam úplnou změnu. — Maršál z Villeroy přijíždí do Fontainebleau; je jmenován ministrem. — Ministři neskládají přísahu. — Dokonalá neschopnost maršálova. — Návrat maršála z Villars. — Vévoda z Mortemartu přináší králi zprávu o generálním útoku na Barcelonu, která se vzdává na milost i nemilost s Montjuïcem a Cardonou. — Katalánsko podrobeno. — Broglie, Voysinův zeť, přináší podrobnosti o dobytí Barcelony. — Záměry a domácí počínání polského krále, který nechává svého syna cestovat inkognito. — Ten přijíždí do Paříže a ke dvoru; přijat velmi dobře. — Co se na něm shledává. — Jeho průvodci. — Jeho tajné obrácení. — Bavorský kurfiřt přijat králem o samotě a vrací se do Compiègne.
Přiznávám, že se jen těžko odtrhuji od předmětů, které mi byly tak drahé a budou mi drahé po celý život. Je čas znovu si udělat představu o mém postavení u dvora, velmi odlišném od toho, v jakém jsem býval. Ztráta dauphina a paní Dauphine, rozptýlení jejích dam, které už nic neznamenaly, nemilost Chamillartova, odchod kancléře Pontchartraina do ústraní, smrt maršála z Boufflers, vévody z Chevreuse a nakonec i vévody z Beauvilliers mě zanechaly v prázdnotě (nemluvím o srdci, o tom zde není místo), kterou nic nedokázalo nejen vyplnit, ale ani zmenšit. Byl jsem v důvěrném vztahu a v nejužší důvěře těchto ministrů a tak předních pánů, a stejně tak u několika velmi zasvěcených a velmi významných dam, které tak či onak zmizely ze scény. Tyto svazky, a zvláště to, co navzdory nejmoudřejším opatřením přece jen proniklo na veřejnost z mých styků s dauphinem na samém konci jeho života, a ještě víc potom, na mne obrátily všechny pohledy. Žárlivost daleko předbíhala mé štěstí, které se teprve rýsovalo v dálce. Že bych už tehdy mohl vstoupit do státní rady — na což jsem nikdy ani nepomyslel —, se považovalo za tak málo přeludné, že za dauphina i potom o tom pro dobu po králi nikdo nepochyboval; strach z toho způsobil, že to Bloin, zaprodaný panu du Maine, utrousil před králem, což byl nejvhodnější způsob, jak mě odstavit. Řekl mu to jako řeči, které podle něho byly směšné, ale které dvůr za směšné nepovažoval a kterých se obával. Nezdálo se však, že by tato šlechetná služba na krále zapůsobila.
Z celého králova soukromého okolí všeho druhu jsem měl jen Maréchala, který za mne nejednou zlomil kopí proti ostatním, kteří mě před králem napadali a měli k tomu dobré zastání. V ministerstvu jsem už neměl vůbec nikoho: Desmarets se ode mne bez jakékoli příčiny vzdálil, a jakmile jsem to zpozoroval, vzdálil jsem se od něho stejně. Páni z Chevreuse a z Beauvilliers si toho všimli; naléhali na mne, abych ho navštěvoval a omlouval člověka zavaleného tak obtížnými záležitostmi, a když konečně viděli, že mě nepřesvědčí, donutili mě, abych s nimi šel k němu na oběd, což se jim skoro nikdy nestávalo. Desmarets se ke mně choval po celou dobu ledově, nad čímž byli oba vévodové tak pohoršeni, že mi řekli, že ode mne už nic dalšího žádat nebudou. Bylo to ve Fontainebleau, přesně rok před smrtí vévody z Chevreuse. Když jsem později potřeboval s Desmaretsem mluvit kvůli nějakému vydírání finančníků na mých statcích nebo kvůli výplatě služného, prosil jsem vždy paní ze Saint-Simon, aby tam šla. Brzy s ním nebyla o nic spokojenější než já. Nechávala se nahromadit několik věcí, aby s ním o všech mluvila najednou; nakonec se nemohla odhodlat jít tam znovu. Nahromadilo se několik výplat služného; pořád jsem odkládal, abych si o ně šel říct, až mě jednoho dne paní ze Saint-Simon tak naléhavě pobízela, že jsem tam šel po obědě, kdy se s ním obvykle dalo mluvit.
Jeho oběd právě končil, když jsem vstoupil do jeho pracovny ve Versailles, která byla velká. Právě si sedl ke svému psacímu stolu. Jakmile jsem se objevil, šel ke mně rozrušeně, hned při prvním slově mi skočil do řeči a říkal, že je velmi nešťastný, že je obětí veřejnosti, a další stížnosti, při nichž stále zvyšoval hlas. Když jsem tak viděl, jak příliv stoupá před očima, chtěl jsem se pokusit znovu se ujmout slova; okamžitě mě přerušil, zrudl, oči mu vzplanuly, jeho trpké stížnosti, ale neurčité a bez čehokoli, co bych mohl vztáhnout na sebe, se velmi zvýšeným hlasem zdvojnásobily, a najednou se vrhl na papíry, které jsem držel v ruce a které jsem mu chtěl dvěma slovy vysvětlit, než mu je nechám: „Tak se podívejme,“ řekl, „co to všechno je“ — tónem, který mě v mém krajním překvapení přiměl, abych nečekal na nic dalšího. Přišel ke mně až docela blízko ke dveřím; otevřel jsem je, a aniž jsem se ohlédl, běžím dodnes.
Šel jsem vyprávět své dobrodružství paní ze Saint-Simon a několika našim přátelům, kteří s námi obědvali a které jsem tam ještě zastihl, a pevně jsem si slíbil, že s tak nevděčným a tak hrubým zvířetem budu mluvit už jen písemně, až s ním budu mít nezbytně co do činění. Pravda je, že od té chvíle jsem si pevně slíbil, že neopomenu nic, abych ho zbavil možnosti chovat se surově ke komukoli, a podařilo se mi to, jak se uvidí později.
Hned nazítří mi jeden úředník poslal zpět vyhotovení provedená na základě papírů, o nichž jsem právě mluvil, a výplaty se uskutečnily; ale ty výplaty mi náležely, a tato drzost mi nenáležela, takže jsme zůstali v tomto vztahu, a když bylo třeba jít přes něho, posílal jsem mu písemné podání.
Byl tak opojen svým úřadem a svou nečekanou přízní, tak vydán napospas své náladě a lichotkám nových přátel, kterým šlo jen o obchody, že zapomněl na poučení své dlouhé nemilosti i na své skutečné, staré a nezištné přátele. Pan z Beauvilliers a pan z Chevreuse už tehdy nebyli naživu; i k nim ochladl tak, že styky ustaly, a těžce se rozkmotřil s paní z Croissy,1 která byla za jeho nemilosti, od chvíle, kdy směl bydlet v Paříži, celou jeho oporou, a následkem toho byl velmi chladný i k Torcymu. Takový byl ten lidožrout.
Pokud jde o Torcyho, viděli jsme, že jsem s ním nikdy neměl žádné styky, a na jak špatné noze jsem zůstal s Pontchartrainem; s Voysinem, kancléřem a státním sekretářem, jsem neměl ani tu nejlehčí známost, a byl to ostatně oddaný sluha paní z Maintenon a pana du Maine.
Všichni nástupci mých nejdůvěrnějších přátel tak byli proti mně silně zaujati, nebo přinejmenším naprosto lhostejní; a ještě jsem měl důvod nemyslet si, že jsem u kteréhokoli z nich vyvázl tak lacino, až po nástupce pana z Beauvilliers, jak jsme viděli roztroušeně na několika místech; naposledy jsme se spolu dokonce dost rozešli od těch krásných nároků francouzských maršálů při aféře vévody z Estrées a hraběte z Harcourtu, které silně podporoval a o nichž jsem se o něm bez ohledů rozhovořil.
Je dost zřejmé, že mám na mysli maršála z Villeroy; právě získal pro svého syna lyonské arcibiskupství a vrchní velení v celé provincii, jaké měl arcibiskup, jeho prastrýc, a to navzdory jeho mravům i jeho nevědomosti, obojímu dokonale známému. Sotva se uvolnilo místo předsedy rady financí, král mu do Lyonu, kde ještě byl, vzkázal, že mu ho dává. Kromě toho, jak jsme spolu vycházeli, to byl ještě člověk zaprodaný paní z Maintenon, a tedy přinejmenším tehdy i vévodovi du Maine. S Tallardem, Tessém a jinými významnými dvořany jsme vždy táhli pod různými prapory, a ačkoli se mi Harcourt často přibližoval, to, čím jsem byl vévodovi z Beauvilliers, mi nedovolilo, abych se mu kdy podvolil za hranici prosté a nezbytné slušnosti.
Jedním slovem, nebyl jsem už spjat s nikým; Charost navzdory svému úřadu nic neznamenal, a Noailles se všemi svými vnějšími okázalostmi a s vnitřní rakovinou své skryté nemilosti potřeboval spíš mne pro budoucnost než já jeho pro přítomnost. Měl jsem tedy bez jakékoli opory ministerstvo i králův soukromý kruh proti sobě a na dvoře spoustu kopí namířených na mne ze strachu a žárlivosti, které ke mně pojali, a navíc kvůli představě nepříliš vzdálené budoucnosti, totiž regentství pana vévody z Orléans.
Pouto mezi ním a mnou trvalo celý náš život; už nebylo tajemstvím, že jeho rozchod s paní z Argentonu, jeho smíření s paní vévodkyní z Orléans, svornost, v níž od té doby žili, sňatek paní vévodkyně z Berry jsou mým dílem. Králova nemilost, tak okázalá, tak hluboká, nebezpečí španělské aféry, tolikrát obnovovaný povyk kolem jedů, všeobecné vyhýbání se jeho přítomnosti, které stále trvalo, výstrahy a tajné hrozby, o něž se někdo postaral, aby se ke mně donesly, mě od něho nedokázaly odloučit, ani mi zabránit, abych byl jediným mužem u dvora, který se s ním veřejně stýkal a který se s ním veřejně ukazoval v zahradách v Marly, a to i přímo před očima krále. Stálost tohoto chování nebylo možné připisovat nadějím, protože bylo stejné za Monseigneura a princů, jeho synů, kdy jsem od toho nemohl čekat nic než nemilost. Už tehdy se tato malá ohleduplnost považovala za neobyčejnou smělost vzhledem k postavení, v jakém se tento princ nacházel vůči králi a paní z Maintenon, které bylo všem známo a jehož zjevným důkazem se ve své nejasnosti stávala králova závěť, která směřovala všechny kroky k vévodovi du Maine.
Ten nezapomněl na marnost všech svých kroků vůči mně ani na můj krajní odpor k hodnostem, jichž dosáhl. Mé chování k panu vévodovi z Orléans důrazně vyvracelo ohavné obvinění vznesené proti tomuto princi, pro vévodu du Maine tak důležité, z něhož dokázal tak obratně těžit a které pro budoucnost s takovým uměním a takovými úskoky živil a křísil, vždy napůl se svou spojenkyní paní z Maintenon.
Zachoval jsem si neposkvrněnou pověst pravdomluvnosti, poctivosti a cti, na kterou žárlivci, spory o hodnost ani rozličné bouře nikdy nezaútočili; paní ze Saint-Simon měla po celý život tu největší pověst v každém ohledu; všichni věděli, byť jen zhruba, že jsme dauphinem a paní Dauphine ztratili nesmírně mnoho pro přítomnost i pro budoucnost, a znali hořkost našeho žalu. Nikdy jsem neplatil za člověka, který se umí ovládat; bylo tedy zřejmé, že bych se s panem vévodou z Orléans rozešel bez ohledů a bez jakéhokoli zřetele na budoucnost, kdybych ho byl jen v nejmenším podezíral: i to se všeobecně uznávalo, a stýkal jsem se s ním příliš denně a příliš důvěrně, než abych nakonec nic nepodezíral, kdyby k tomu byl jen sebemenší důvod. To bylo to, co na mne přivolalo tolik výstrah a hrozeb ze všech stran, které mě měly přimět, abych své chování k tomuto princi změnil; a jejich marnost se ze strany paní z Maintenon a pana du Maine obracela ve vztek proti mně, neboť ti kromě onoho hlavního cíle, který zde znovu stavím před oči, ačkoli jsem se ho dotkl už jinde, sledovali ještě záměr připravit pana vévodu z Orléans o jediného člověka, který se s ním stýkal a s nímž mohl uvažovat a radit se.
Přisluhovači těchto dvou tak nesmírně předních osob jim v tomto ohledu nechyběli. K nim se navíc přidávala vždy početná skupina závistivců a žárlivců, kteří byli pevně přesvědčeni, že jakmile se pan vévoda z Orléans stane regentem, budu u něho hrát první roli v důvěře i ve vlivu, a kteří si z toho zoufali předem. I to patřilo k obavám pana du Maine a paní z Maintenon.
Pověst duchaplnosti, kterou mi přišili, aby mě zničili u krále, když mě roku 1706 vybral pro římské velvyslanectví, a která tak dobře vyšla podle přání počestných lidí, kteří si ji vymysleli, jak jsme tehdy viděli, zůstala v hlavě pana du Maine, paní z Maintenon i samého krále; většina lidí, kteří tomu uvěřili, to raději přijala za své, než aby se šla přesvědčit, a tak vzniká a trvá tisíc mylných představ, které si lidé každý den vytvářejí. Prošel jsem mnoha příhodami, spory o hodnost i záležitostmi jiné povahy s princi krve a s nejvyššími a nejvlivnějšími osobami u dvora, ba i bouřemi, vesměs věcmi, které jsme zde většinou viděli na svých místech. Žádné z nich jsem se nezalekl, ze všech jsem vždy vyšel dobře. To vše dohromady, spojeno závistí a žárlivostí, budilo strach a vydávalo mě napospas účinkům těchto krutých vášní.
Ačkoli se zdálo, že král začíná chřadnout, navenek ještě nic nehrozilo, a viděl jsem před sebou dlouhou plavbu, při níž se budu muset sám provést mezi těmito útesy a víry; viděl jsem je všechny vynořovat se nebo otevírat přede mnou; cítil jsem, jak velice jsem byl trnem v oku panu du Maine a paní z Maintenon, v jedinečné důvěrnosti s princem, který jim byl terčem, on i já bez sebemenší obrany; jak nebezpečný se jim zdám po jeho boku pro dobu po králi; konečně kolik závistivců, žárlivců a nepřátel trápí tytéž myšlenky z různých hledisek. Už žádná hlavní a důvěrná rada a už nikdo vlivný, kdo by mě podpořil a hájil. Bůh dopustil, že jsem se nezneklidnil; rozhodl jsem se pro moudré chování, ale aniž bych cokoli měnil na svých způsobech, aniž bych se o kohokoli ucházel, a zvláště jsem se rozhodl žít s panem vévodou z Orléans v soukromí i na veřejnosti zcela tak, jak jsem byl zvyklý, a nedopřát nikomu potěšení vidět mě slábnout a hledat, čeho se zachytit. Tento krátký výklad byl nezbytný pro to, co bude následovat, ačkoli ještě není čas mluvit o tom, co se odehrávalo mezi panem vévodou a paní vévodkyní z Orléans a mnou. Vraťme se zatím do světa, který jsme příliš dlouho opustili.
Je třeba si připomenout, že v neděli 26. srpna odevzdal král ve Versailles svou závěť prvnímu prezidentovi a generálnímu prokurátorovi, že téhož rána obdrželi od kancléře edikt, který ji doprovázel, že byl registrován následující úterý 28. a závěť téhož dne uzavřena v místě svého uložení; že nazítří ve středu jel král přenocovat do Petit-Bourgu, že ve čtvrtek 30. srpna přijel do Fontainebleau a že nazítří, v pátek posledního srpna, zemřel ve Vaucressonu vévoda z Beauvilliers. Vraťme se teď na chvíli o kus zpět a podívejme se souvisle na odvolání kardinála del Giudice.
Ať se Španělsko zdá Římu sebepoddajnější, výboje tohoto dvora, který se neustále snaží rozšířit svou moc, často vyvolávají malé bouře. Jeho jho se pokládá za příliš těžké, než aby se nechalo ještě přitížit; jeho rozšiřování se tam brání ze všech sil, a když se Řím rozvášní, madridský dvůr ho zkrotí hladem a donutí ho podrobit se rozumu. To se snadno provede uzavřením nunciatury, jejíž soudní dvůr má velmi rozsáhlou působnost a vynáší římskému dvoru přes dvě stě tisíc tolarů, když se zaplatí všichni úředníci i sám nuncius, který z toho tyje. Mravy zemí s inkvizicí jsou od našich tak odlišné a tento výklad by vedl tak daleko, že se zdržím líčení sporu, který vyvolal římský dvůr a který urazil dvůr madridský.
Macanaz,2 nositel úřadu v Kastilské radě, muž velmi učený a velmi oddaný právům i osobě španělského krále, dostal za úkol psát proti tomuto výboji. Učinil to dílem tak dobře doloženým, že Řím nemohl odpovědět jinak než zneužitím, k němuž se tak často uchyluje. Španělská inkvizice vydala zuřivý dekret proti osobě i dílu Macanazovu a poslala jej do Francie kardinálu del Giudice, velkému inkvizitorovi Španělska, který jej vyhotovil a datoval v Marly posledního července. Král byl velmi pohoršen tímto výkonem jeho úřadu v jeho vlastním domě, mimo jeho španělské území a v jeho království, které žádnou inkvizici ani inkvizitory neuznává. Přesto nechtěl dát navenek nic znát, leda zlehka prostřednictvím Torcyho, který se z králova rozkazu snadno spokojil s omluvami, jež kardinál hojně rozdával a které římské ministry nic nestojí, pokud udělali, co chtěli, a pokud omluvy nezastaví, co udělali.
Ve Španělsku byli velmi rozhořčeni chováním velkého inkvizitora, který zasedal zároveň ve státní radě, který se v Římě mohl tak snadno vymluvit na svou nepřítomnost ve Španělsku a díky oběma svým úřadům tak vhodně vystoupit ve sporu jako smírčí rozhodce, a ne jako soudce tak stranický a tak přísný. Paní des Ursins byla nadšena tak přirozenou příležitostí zbavit se ve Španělsku nepohodlného břemene kardinálovy přítomnosti. Tento záměr měla na čas už tehdy, když ho tak nepatřičně poslala do Francie; ale druhý záměr, který s touto cestou sledovala a který se týkal sňatku španělského krále, ještě nebyl splněn; spokojila se tedy s tím, že španělského krále proti kardinálovi popuzovala, ale vyčkávala, dokud nebude jeho poslání splněno. Kardinál je skutečně dokončil téhož rána, kdy král odpoledne odjel z Versailles přenocovat do Petit-Bourgu, a veřejně mu oznámil sňatek španělského krále, o němž mu do té doby dal zprávu jen soukromě, z úcty a důvěry jeho vnuka, který jej však uzavřel dřív, než mu o něm dal říct jediné slovo.
Král nadále předstíral, že nevidí kardinálův, velkého inkvizitora, výboj ani sňatek. Pozval kardinála do Fontainebleau, kde mu dal krásné ubytování. Ale princezna des Ursins, která znala přesný den, kdy bude dána ta veřejná zpráva o sňatku, si to zařídila tak, že hned nazítří kardinál obdržel výslovný rozkaz, který ho okamžitě povolával zpět do Španělska. Giudice z toho byl zdrcen. V pondělí 3. září přijel do Fontainebleau, nazítří po králově vstávání s ním dlouho mluvil v jeho pracovně, rozloučil se s ním a vrátil se do Paříže. Před nikým netajil svůj zármutek nad odjezdem, a ani dost svůj neklid, protože se nezdráhal říkat, že opouští pozemský ráj, aby se vrátil do země, kde najde jen trní a ani jednoho člověka, jemuž by mohl důvěřovat, a že by s radostí opustil všechny úřady, které ve Španělsku má, kdyby mu jeho pán král prokázal tu milost a jmenoval ho svým velvyslancem ve Francii, aby tu mohl zůstat navždy. O dva dny později mu král poslal diamant za deset tisíc tolarů, a kardinál hned nato odjel se svým synovcem Cellamarem, aby se poštou vrátil do Španělska.
Když přijel do Bayonne, zastihl tam rozkaz, který mu zakazoval vstoupit do Španělska a nařizoval mu, aby v Bayonne vyčkal dalších rozkazů. Zdál se tím velmi sklíčen. Poslal synovce do Madridu a sám zůstal v Bayonne. Necháme ho tam, protože tam zůstal dlouho. Musel tam spolknout i tu potupu, že dostal zákaz vidět novou španělskou královnu, která do Španělska vstoupila, zatímco on v Bayonne nečinně trčel. V pravý čas se uvidí, co se s ním stalo a s Macanazem.
Nevím, co se doneslo princezně des Ursins o povaze princezny parmské, ale pojala taková podezření z jejího povýšeného a podnikavého ducha, že litovala, že ten sňatek dojednala, a dostala chuť ho zrušit. Vyvolala tedy jakési obtíže, kvůli nimž dala vypravit kurýra do Říma ke kardinálu Acquavivovi,3 který tam spravoval záležitosti španělského krále, s rozkazem, aby odložil svou cestu do Parmy, kam měl rozkaz jet požádat o ruku princezny a být přítomen, až si ji v zastoupení vezme vévoda parmský, mladší bratr zesnulého otce princezny, který se oženil s její matkou krátce poté, co nastoupil na vévodský stolec. Paní des Ursins změnila názor příliš pozdě. Kurýr už Acquavivu v Římě nezastihl: kardinál byl na cestě a blízko Parmy, takže nebylo možné couvnout.
Byl přijat s velkými poctami a velkou nádherou: požádal o ruku, ale sňatek odkládal, jak mohl, a toto zdržení vyvolalo mnoho řečí. Výdaje zatím Parmu tížily; sňatek, který se měl slavit 25. srpna, byl slaven až 16. září, a to kardinálem Gozzadinim, legátem a latere pro tento úkon a k tomu, aby španělskou královnu pozdravil jménem papeže. Hned nato odjela, aby se nalodila v Janově a plula po moři do Alicante, v doprovodu markýze z Los Balbases a princezny z Piombina, ženy velmi duchaplné a zvláštní přítelkyně princezny des Ursins. Alberoni, kterého tam poslala do Parmy hned na počátku té sňatkové záležitosti, se vrátil jménem vévody parmského ke svému úřadu ve Španělsku v družině nové královny.
Současně se uzavřely dva méně významné sňatky. Kněžna z Espinoy, úzce spjatá, jak jsme viděli na nejednom místě, se zesnulou paní ze Soubise a jejími syny, dala svou dceru, která byla velmi bohatá, jedinému synovi prince z Rohanu, který měl být na své straně nesmírně bohatý. U krále se zásnuby nekonaly, a o několik dní později paní z Espinoy představila svou dceru, která při večeři zaujala taburetku.
Druhý sňatek nebyl tak rovný co do majetku a rodu. Hrabě z Roucy upustil od toho, že by pro svého syna uzavřel sňatek se slečnou z Monaka, navzdory paní z Monaka a panu Velkému. Oženil ho s dcerou Hugueta, rady parlamentu, jedinou a velmi bohatou, kterou hrabě z Roye velmi naléhavě potřeboval.
Král, který měl po celou cestu velmi špatnou náladu, až se proti svému zvyku zlobil pro maličkosti, propustil kočího, který ho vezl, a obořil se na prvního štolbu, kterého měl rád — jak mi řekla paní ze Saint-Simon, která jela do Fontainebleau a vrátila se odtud jako jediná v jeho kočáru s princeznami —, se zřejmě ještě nevzpamatoval z trýzně, kterou vyčítal vévodovi du Maine a o níž mluvil tak otevřeně a tak hořce s prvním prezidentem, s generálním prokurátorem i s anglickou královnou, kvůli všemu, k čemu ho tak velice proti jeho vůli přiměli. Ve Fontainebleau našel své pokoje zcela změněné. Nevím, zda byly pohodlnější, ale krásnější se nezdály.
Bavorský kurfiřt tam přijel o několik dní později a usadil se u d’Antina, s vlastní tabulí a s nejvyšší hrou na světě, která začínala hned od rána. Přesto chodil hrát k paní Vévodkyni a ona občas k němu. Obvykle ho vozila ve své gondole po kanálu, když se tam král, provázený celým dvorem, projížděl v kočáře. Kurfiřt se účastnil všech honů, kde krále vídal; jinak ho v jeho pracovně vídal velmi zřídka.
Paní z Maintenon se velmi snažila krále u sebe bavit obědy, hudbou a nějakou hrou v jejich nejužším kruhu. Nad divadelním sálem naproti jevišti zřídili tribunu. Na tuto tribunu se chodilo z pokojů paní z Maintenon. Král, který už mnoho let nechodil na představení, se tam několikrát ukázal na několik dějství s několika vybranými dámami kromě těch, které bývaly na obědech. Jednou jsem tam viděl paní z Espinoy. Přesto u paní z Maintenon zhlédl několik celých Molièrových her, které hráli herci, s hudebními mezihrami.
Syn hraběte du Luc4 tam přijel ráno ve středu 12. září se zprávou, že mír císaře a říše s králem byl podepsán 7. v Badenu podle vzoru podepsaného a dohodnutého mezi císařem a králem v Rastattu.
Prior5 tam rovněž při soukromé audienci oznámil králi jménem nového anglického krále jeho nastoupení na tento trůn, jeho blízký odjezd z Hannoveru do Londýna a jeho úmysl zachovávat mír a dobré sousedství. Nový král vykonal 1. října velmi nádherný vjezd do Londýna; zbavil úřadů vévodu z Ormondu,6 lorda Bolingbroka a několik dalších pánů; vyměnil celé ministerstvo královny Anny a vzal si zcela opačné, které stíhalo předchozí kvůli míru Anglie s Francií i kvůli vnitřním záležitostem; navrátil Marlboroughovi všechny jeho úřady a velení; povýšil whigy na úkor toryů. To nevěstilo pro Francii nic příznivého, a také byl zcela na straně císaře.
Maršál z Villeroy přijel z Lyonu do Fontainebleau v úterý 18. září, šťasten, že byl nepřítomen při posledním zahrnutí levobočků poctami a při závěti a mimo dosah těchto tak bouřlivých časů v nejužším důvěrném kruhu, do něhož byl připuštěn. Byl přijat jako miláček zcela čerstvě zahrnutý nejvyššími milostmi, prohlášen státním ministrem a nazítří zaujal své místo ve státní radě. Je k smíchu, že tento úřad, nejdůležitější ze všech, je jediný, k němuž se neskládá žádná přísaha; důvodem je, že před každou státní radou jde dveřník téhož rána vyzvat všechny, kdo jsou jejími členy, aby se dostavili, takže kdyby někdo z nich vyzván nebyl, nepůjde tam a pochopí, že byl propuštěn. Takto se to ovšem nikdy nestává; jejich nemilost se ohlašuje rozkazem odejít buď do vyhnanství na určené místo, nebo jen pryč od dvora. Mnohem později mi Torcy vyprávěl, že král zpočátku bral slovo před maršálem z Villeroy, aby mu lépe vysvětlil, o co jde, že maršál hlasoval tak ubohě a říkal nebo se ptal na tak podivné věci, že král rudl, rozpačitě klopil oči, někdy přerušoval jeho otázky, aby na ně odpověděl předem, a že si nikdy nezvykl — ač jako vychovatel, který svého žáka hýčká — na maršálovu nevědomost, na jeho sproposito, na jeho neschopnost; ten díky dlouhému zvyku na dvůr a na velení armádám, v posledních dobách i na záležitosti a na králově důvěře, všechny překvapoval tím, že nikdy nevěděl, co říká, ani co chce říct. Sám jsem tím byl po králově smrti krajně udiven.
Maršál z Villars přijel z Badenu nazítří po onom druhém, jímž byl značně zastíněn.
Vévoda z Mortemartu přijel do Fontainebleau ve čtvrtek 20. září, vyslán vévodou z Berwicku, který dal 11. září za úsvitu zahájit všeobecný útok na Barcelonu, na nějž obležení nebyli připraveni. Své průlomy hájili špatně a útočníci se zmocnili tří bastionů a dvou kurtin. Ve čtvrtém bastionu, svatého Petra, napadeném současně, se vůbec nebránili. Útočníci se v něm však nemohli udržet pro silnou palbu z kláštera, který jej ovládal. Tam se ztratilo nejvíc, a celkem ta akce stála mnoho na obou stranách. Obležení se stáhli za staré opevnění, které odděluje obě města, a maršál z Berwicku byl rád, aby jim dal příležitost kapitulovat a sobě zabránit vyplenění města; padli tam brigádní generálové Talleyrand a Houdetot. Nakonec se obležení vzdali na milost a nemilost se zárukou života, ale bez jakékoli zmínky o svém majetku; Montjuïc se současně vzdal stejně, a o několik dní později Cardona, jak bylo dohodnuto.
Tento všeobecný útok, při němž Dillon velel jako generálporučík v zákopech a Cilly jako generálporučík s novou zákopovou službou, která ho měla vystřídat, provedlo jednatřicet praporů a třicet osm granátnických rot pod velením generálporučíků markýze z La Vère, bratra prince z Chimay, a Guerchyho, a Châteaufort se šesti sty dragouny současně napadl redutu u moře, podporován Armendárizem se třemi sty jezdci, který byl později místokrálem Peru. Všechno bylo napadeno současně; za celou frontou útoku se ukázal velký zákop, kde se obležení, vyhnaní ze tří bastionů a dvou kurtin, bránili pevněji. Útočníci se rozvinuli a dobyli je; ihned se zmocnili mnoha domů a několika náměstí a udrželi se v nich navzdory několika protiútokům obležených. Berwick byl stále uprostřed nejprudší palby a vydával rozkazy se stejnou chladnokrevností, jako by byl ve svém pokoji. Dal udělat v náspu průkop, aby mohl provést nové rozmístění a s pomocí domů postoupit vpřed. Palba byla velmi prudká ze všech stran a trvala až do čtyř hodin odpoledne, kdy nepřítel dal troubit k vyjednávání. Jeho vyslanci vyšli, bylo několik cest sem a tam. Konečně nazítří 12. se vzdali na milost a nemilost, jak bylo řečeno. Jízda vstoupila ke konci akce průlomy do města.
Útočníci dost trpěli několika minami a fugasami, které obležení během útoku odpálili; při tomto útoku se napočítalo na každé straně asi patnáct set mrtvých nebo raněných, s mnoha důstojníky. Město se drželo jedenašedesát dní otevřených zákopů s krajní odhodlaností a zarputilostí vojsk i obyvatel, zuřivých nad tím, že je císař opustil, a nad tím, že jejich podrobením navždy přijdou o svá privilegia i o privilegia své provincie, na něž byli odjakživa tak žárliví a jichž tak podivně zneužívali. Mniši všech řádů, zvláště kapucíni a všichni ostatní františkáni, ba i jezuité, projevili svou zuřivost námahami a nebezpečími, jimž se neustále vystavovali, i svými vášnivými výzvami, podpořenými vlastním příkladem.
Berwick zavedl všude takový pořádek, že hned nazítří po kapitulaci bylo v celém městě tak klidno, že obchody byly otevřeny jako obvykle. Dal měšťanům odevzdat zbraně, změnil celou starou formu správy, rozpustil deputaci, ustanovil nové úředníky, zavedl novou formu vlády pod názvem junta, než přijdou rozkazy španělského krále, k němuž vyslal prince Lantiho, synovce princezny des Ursins. Miqueleti a dobrovolníci z venkova se přicházeli vzdávat v zástupech. Katalánsko bylo podrobeno. V Barceloně velel Villarroel, o němž byla řeč v souvislosti se španělskou aférou pana vévody z Orléans. Byl naloděn s Bassetem a asi dvaceti dalšími předními vůdci povstání, samými vojáky, a dopraveni na hrad v Alicante, aby tam zůstali do konce svých dnů nebo byli rozděleni do jiných vězení.
Vévoda z Berwicku zůstal měsíc v Barceloně, aby uspořádal všechny vojenské i civilní záležitosti města a provincie, a potom odjel do Madridu. Toto dobytí, které zahrnulo slávou jeho statečnost, jeho schopnosti a jeho prozíravost, bylo pečetí upevnění španělské koruny na hlavě Filipa V. a veřejného klidu, a císař nedokázal skrýt svou krajní nelibost nad ním, navzdory míru.
Broglie, Voysinův zeť, přijel 23. září do Fontainebleau se všemi podrobnostmi. Od něho se dozvědělo, že nebyla žádná kapitulace ani žádné podepsané články, že to vévoda z Berwicku nechtěl připustit a že do Barcelony umístil čtrnáct francouzských praporů s nějakou španělskou jízdou. Pokud jde o Cardonu, převzal ji pro španělského krále Montemar,7 o němž se později tolik mluvilo v Itálii; posádce, jíž celé udělil milost, dovolil, aby odešla podle své volby mimo španělské panství, nebo domů ti, kdo tam měli majetek.
Polský král,8 který se stal katolíkem, aby získal tuto korunu, tak dobře se hodící k poloze jeho kurfiřtství, se v ní od pohromy švédského krále cítil dost pevně, aby si mohl lichotit, že po něm nastoupí jeho syn. Prvním krokem k tomu však bylo, aby i kurprinc přijal katolické náboženství, a v tom se naskýtaly velké obtíže. Jako saský kurfiřt byl rozeným hlavou a ochráncem německých luteránů; na něho se obracely všechny jejich stížnosti týkající se náboženství, jemu příslušelo zjednávat jim nápravu u císaře a říše a dohlížet na provádění všech smluv o tom uzavřených. Tato hodnost mu dávala velkou váhu v říši, a byl o tom tak přesvědčen, že ač se stal katolíkem, našel způsob, jak si tuto diktaturu zachovat. Neměl jiné děti než tohoto syna, jemuž chtěl tutéž autoritu v říši rovněž předat. Celé Sasko bylo přísně luteránské, jeho ostatní země zčásti také; dva katoličtí kurfiřti po sobě nemohli luterány než velmi znepokojit a přimět je, aby si přinejmenším zvolili jiného ochránce.
Velkou překážku nacházel navíc v osobě své choti Christiane Eberhardine, matky kurprince, dcery Christiana Ernsta, markraběte braniborsko-bayreuthského, kněžny pyšné, odvážné a horlivé luteránky, která veřejně odsoudila jeho změnu náboženství i ctižádost, která ho k ní přivedla, a nikdy nechtěla vkročit do Polska ani přijmout jméno, odznaky a hodnost královny. Zašla dokonce tak daleko, že ho nechtěla vidět, když pobýval v Sasku: jakmile se dozvěděla, že odjíždí z Polska, uchýlila se na vzdálený zámek a zdržovala se tam, dokud se zase nevrátil.
Tolik překážek ho nedokázalo odradit. Při svých pobytech v Sasku si získal mysl svého syna, nenápadně mu podstrčil několik spolehlivých služebníků, kteří měli jeho důvěru, a aby ho odvedl od kurfiřtky v době své nepřítomnosti a od zcela luteránského dvora, poslal ho na cesty s malým doprovodem v naprostém inkognitu pod jménem hraběte z Lužice.
K tomu, aby mu svěřil prince i své tajemství, vybral livonského vojvodu,9 a bylo by těžké najít pána, který by měl všechny vlastnosti tohoto muže a byl by stejně schopen vést mladého prince tak důstojně a tak vhodně různými částmi Evropy, které mu ukázal. Polský král k němu přidal schopného převlečeného jezuitu, který k tomu dostal svolení svého generála i papeže a který vedl princovo obrácení i královy záležitosti tak šťastně a s takovou obratností, že byl jmenován kardinálem, když se usoudilo, že je čas obrácení zveřejnit. To je ten, kdo později tak dlouho vystupoval pod jménem kardinála Salerna a zemřel v Římě po devíti nebo deseti letech svého kardinálství.10
Kurprinc s tímto malým doprovodem uviděl celou Itálii, poté co projel část Německa. Dlouho pobýval v Římě, kde tajně složil své odpřisáhnutí.11 Papež mu udělil breve, které mu dovolovalo držet je v tajnosti, takže i jeho služebnictvo bylo oklamáno. Dva nebo tři spolehliví služebníci zachovávali neproniknutelné tajemství, a jejich prostřednictvím poslouchal ve svém pokoji mši otce Salerna a často přistupoval ke svátostem, dřív než se u něho někdo probudil. Přijel do Francie v této době a najal si celý zařízený dům na nábřeží Malaquais, na rohu ulice des Petits-Augustins.
Do Fontainebleau přijel 26. září, poté co strávil několik dní v Paříži. Hned po příjezdu navštívil Madame, která ho představila králi pod jménem hraběte z Lužice, když král vstával od večeře. Ukázal se jako velký a statný mladík osmnácti let, svěží, plavovlasý, s pěknou barvou, velmi připomínající pana vévodu z Berry, rozvážného vzhledu, skromný, ke všemu pozorný, velmi zdvořilý, ale s mírou a důstojností, a takový, který v inkognitu, jež si nikdy nečinilo žádné nároky, dával znát, že si dobře uvědomuje, kým je, a to bez rozpaků. Jeho vojvoda se všem nesmírně líbil svou duchaplností, rozvahou, úsudkem, který se na něm dal pozorovat, svým vystupováním člověka velkého světa a nenuceností ve volném chování, vždy ve správné míře, která navenek nikdy nedávala znát, že je mladému princi mentorem.
V pátek 28. září obědval u bavorského kurfiřta, který po své mši viděl krále v jeho pracovně a večer odjel do Saint-Cloud a odtud do Compiègne. Nazítří král štval jelena. Dal přidělit několik ze svých nejlepších koní kurprinci a vojvodovi a jiné předním osobám z jejich družiny. Po celou dobu jeho pobytu mu prokazoval všechnu pozornost, jakou inkognito dovolovalo, a s vyznamenáním jednal i s vojvodou. Přední osoby u dvora jim dobře vykonávaly pocty hostitelů. Král ho často zval na hony, a když se v Paříži převrhl s kočárem, poslal jednoho ze svých řádných šlechticů, aby se zeptal, jak se mu daří.
Poznámky
Vysvětlivka: Paní z Croissy byla vdova po Charlesi Colbertovi, markýzi z Croissy (1625–1696), bratru velkého Colberta a státním sekretáři pro zahraniční věci, a matka Torcyho; Desmarets, Colbertův synovec, byl tedy jejím synovcem z manželovy strany.↩
Vysvětlivka: Melchor de Macanaz (1670–1760), španělský právník, generální fiskál (královský prokurátor) Kastilské rady; jeho spis z roku 1713, hájící práva koruny proti nárokům římské kurie, odsoudila roku 1714 španělská inkvizice. Saint-Simon píše „Macañas“.↩
Vysvětlivka: Francesco Acquaviva d’Aragona (1665–1725), italský kardinál, který v Římě zastupoval zájmy Filipa V.; roku 1714 jeho jménem požádal v Parmě o ruku Alžběty Farnese.↩
Vysvětlivka: Charles-François de Vintimille, hrabě du Luc, francouzský velvyslanec ve Švýcarsku, byl vedle maršála z Villars druhým francouzským zplnomocněncem na mírovém kongresu v Badenu (1714).↩
Vysvětlivka: Matthew Prior (1664–1721), anglický básník a diplomat, který se podílel na tajném vyjednávání utrechtského míru a od roku 1712 zastupoval Anglii v Paříži.↩
Vysvětlivka: James Butler, 2. vévoda z Ormondu (1665–1745), torijský generál, který roku 1712 vystřídal Marlborougha ve velení anglické armády ve Flandrech; roku 1715 uprchl do Francie a přidal se k jakobitům.↩
Vysvětlivka: José Carrillo de Albornoz (1671–1747), španělský generál, později vévoda z Montemaru; roku 1734 porazil Rakušany u Bitonta a získal Neapolsko pro dona Carlose, syna Filipa V.↩
Vysvětlivka: August II. Silný (1670–1733), saský kurfiřt od roku 1694, který roku 1697 přestoupil ke katolictví, aby byl zvolen polským králem; roku 1706 ho Karel XII. donutil k abdikaci, po švédské porážce u Poltavy (1709) se na polský trůn vrátil. Zemřel 1. února 1733 ve Varšavě vysílen cukrovkou a vleklou chorobou nohy (roku 1727 mu byl amputován prst); jeho jediným legitimním synem byl Fridrich August, pozdější August III.↩
Vysvětlivka: Vojvoda (palatin) byl v polsko-litevském státě nejvyšší zemský úředník vojvodství, s místem v senátu; livonský vojvoda spravoval tu část Livonska, která patřila Polsku.↩
Vysvětlivka: Giovanni Battista Salerno (1670–1729), italský jezuita, jenž doprovázel saského kurprince na jeho cestách a připravil jeho obrácení; kardinálem byl jmenován roku 1719 a zemřel v Římě.↩
Ediční poznámka: Saský kurprinc Fridrich August složil katolické vyznání víry tajně 27. listopadu 1712 v Boloni, nikoli v Římě; veřejně je oznámil až roku 1717.↩