Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom jedenáctý (1713–1715)

Kapitola čtrnáctá

Smrt a rodina paní z Bullionu; její povaha. — Smrt a povaha Sézanna; jeho rodina. — Smrt a povaha bailliho z La Vieuville a hraběnky z Vienne. — Bailli de Mesmes po něm nastupuje, ale nenahradí ho na maltském velvyslanectví. — Smrt, povaha, rodina, závěť markýzy ze Saint-Nectaire. — Španělská královna vystupuje na břeh v Monaku a jede po souši do Španělska. — Její věno. — Její přijetí inkognito. — Béthune, první šlechtic komory pana vévody z Berry, který měl v roce jeho smrti službu, vrací jeho Zlaté rouno do Španělska a dostane je. — Vévoda ze Saint-Aignan přiváží španělské královně při jejím průjezdu nevalný dar od krále. — Chalais španělským grandem s vyloučením toho, aby měl ve Francii hodnost a pocty s tím spojené. — Princ z Rohanu a kníže z Espinoy vévody a pairy. — Pletichy, které je jimi učiní. — Pyšná lest prince z Rohanu. — Druhý přijímá jméno vévody z Melunu. — Cesta nového krále Sicílie na Sicílii a jeho návrat. — Maffei; jeho úřady; jeho povaha. — Návrat z Fontainebleau přes Petit-Bourg; král během cesty zachmuřen. — Nesnáze s konstitucí. — Amelot vyslán do Říma kvůli konání národního koncilu ve Francii. — Otec Tellier mi navrhuje, abych byl královým komisařem na koncilu; jeho nevědomost; jeho překvapení nad mým odmítnutím. — Podivná smrt Brûlarta, biskupa ze Soissons; jeho povaha. — Smrt pana ze Saint-Louis, který žil v ústraní v La Trappe. — D’Avaray velvyslancem ve Švýcarsku. — Hrabě du Luc velvyslancem ve Vídni a státním radou meče. — Císařovna korunována uherskou královnou v Prešpurku. — Kolínský a bavorský kurfiřt přijati králem v Marly. — Saumeryho syn vyslancem krále u bavorského kurfiřta. — Pompadour a d’Alègre marně velvyslanci ve Španělsku a v Anglii. — Návrat vévody z Berwicku s kordem s diamanty darovaným španělským králem. — Sazba ceny pěších pluků. — Penze deset tisíc livrů princi z Montbazonu. — Zvýšení listin „brevet de retenue“ na jeho úřadech o sto padesát tisíc livrů pro Torcyho. — Deset tisíc tolarů Amelotovi na jeho cestu. — Proces pro impotenci vedený proti markýzi z Gesvres jeho ženou; urovnán. — Pan vévoda z Orléans se cítí dosti špatně. — Velké svědectví krále o mně. — Králův výrok o panu vévodovi z Orléans.

V Paříži zemřela paní z Bullionu. Pocházela z těch Rouillé od pošt a nebyla stará; byla to žena duchaplná, ale ve své rodině panovačná; obratná, povýšená, ctižádostivá, a nedokázala se smířit s tím, že je rozená Rouillé a manželka Bullionova, který byl zavřen doma na venkově a měl být zavřen mnohem dřív, než se to stalo. Jinde už o ní byla řeč. Její sestry měly povolnější manžely. Markýz z Noailles, bratr kardinálův, a Bouchu, státní rada, jim svou smrtí umožnili provdat se za vévodu z Richelieu a za vévodu z Châtillonu. Paní z Bullionu by úžasem a radostí zemřela, kdyby se byla dožila roku 1724 a viděla svého syna rytířem řádu.

V téže době zemřel v Rouenu Sézanne. Byl nevlastním bratrem vévody z Harcourtu po otci a nevlastním bratrem vévodkyně z Harcourtu po matce, generálporučíkem a ještě velmi mladým. Byl to velký krasoň, velmi zaujatý svými zásluhami a schopnostmi, který tím však ostatní příliš nezaujal, a velmi zhýčkaný skvělým postavením svého bratra, jenž ho vychoval jako syna. Jeho nemocí byla mnohaletá chřadnoucí slabost, která ho stravovala a v níž se lékařství nevyznalo. Byl přesvědčen, a lidé tomu věřili také, že mu jeho milostné pletky v Itálii s milenkami, které vévoda mantovský veřejně a lacino vydržoval, na něž však velmi žárlil, vynesly pomalý jed. Ze svého manželství s jedinou a velmi bohatou dcerou Nesmonda, velmi významného generálporučíka námořních vojsk, nezanechal dětí. Harcourt mu ve Španělsku vymohl Zlaté rouno, které bylo určeno jemu samému. Po jeho smrti je získal pro svého druhého syna. Ten syn zanedlouho zemřel; rouno bylo dáno třetímu. I ten zemřel velmi brzy. Ale časy se změnily a toto tak posloupné rouno z rodu Harcourtů odešlo.

Zemřel také bailli z La Vieuville, velvyslanec Malty, na následky operace kamene, a všichni ho litovali. Byl to jeden z nejpříjemnějších lidí, jaké jsem poznal, a velmi poctivý muž, ve svém úřadě vznešený a nádherný, nakolik to jen šlo, aniž by komukoli ukřivdil. Byl synem zesnulého pana z La Vieuville, vévody na breve, který zemřel jako vychovatel pana vévody z Orléans, tehdy vévody z Chartres, měsíc poté, co byl při jmenování roku 1688 přijat za rytíře Řádu Svatého Ducha. Jeho švagrová, hraběnka z Vienne, která hodně hrála a v Paříži se hodně stýkala s velkým světem, zemřela brzy nato v Paříži u vévodkyně z Nemours, k níž si přišla na návštěvu. Bailli z La Vieuville byl špatně nahrazen; pan du Maine si nemohl nechat ujít tuto příležitost, jak si prvního prezidenta připoutat ještě víc jeho nejcitlivějším místem. Pohnul krále, aby se přimluvil za bailliho de Mesmes, jeho bratra, a ten se stal velvyslancem. Byl to člověk bez ducha a bez vzhledu, nesmírně zhýralý, velký rozhazovač, dost neznámý, který svému úřadu dělal hanbu nejedním způsobem a nejednou mu hrozilo, že o něj přijde.

V Paříži zemřela v jednasedmdesáti letech markýza ze Saint-Nectaire. Byla duchaplná a uměla intrikovat, bývala dvorní slečnou královny, velmi hezkou, aniž se o ní kdy mluvilo; byla rozená Longueval a zbohatla smrtí svého bratra, který padl jako generálporučík v Itálii a nebyl ženatý. Roku 1668 se provdala za bratrance vévody z La Ferté, syna jeho strýce. Ten zabil ve Vídni v Rakousku v souboji hraběte z Roure a zůstal po tom souboji bez ruky. Měl velké rozepře se svou matkou, rozenou z Hautefortu, která se podivně znovu provdala za Maupeoua, prezidenta parlamentu (à mortier) v Metách. Kvůli těmto rozepřím byl roku 1671 v Privas zavražděn, bylo mu teprve sedmadvacet let. Silné podezření padlo na jeho matku a na jejího druhého syna, rytíře ze Saint-Nectaire, že na tom měl tolik podílu, že za to strávil přes pětadvacet let ve vězení a dostal se z něho jen narovnáním. Potom se ve společnosti ukazoval s velmi otupělým výrazem. Paní ze Saint-Nectaire měla jedinou dceru, jejíž krása vzbudila tolik rozruchu; ta zemřela před matkou a zanechala po Florensacovi, bratru vévody z Uzès, syna, který nežil dlouho, a dceru, která se provdala za krásného hraběte z Agénois, jehož princezna de Conti a parlament učinili vévodou a pairem z Aiguillonu. Paní ze Saint-Nectaire odkázala všechen svůj majetek Canymu, z přátelství k jeho otci Chamillartovi, pro případ, že by děti její dcery nezanechaly potomstvo.

Vyslanec Parmy měl 11. října ve Fontainebleau audienci u krále kvůli sňatku parmské princezny. Bylo to trochu pozdě. Dostala věnem sto tisíc pistolí a šperky za tři sta tisíc livrů. Nalodila se do Alicante v Sestri di Levante. Silná bouře jí moře zprotivila. Vystoupila na břeh v Monaku, aby po souši projela Provence, Languedoc a Guyennu a dostala se do Bayonne, kde chtěla navštívit španělskou královnu, vdovu po Karlu II., sestru své matky. Ceremoniář Desgranges jí vyjel naproti do Provence s rozkazem doprovázet ji a postarat se, aby ji guvernéři, generální místodržitelé a intendanti provincií, jimiž měla projíždět, dávali doprovázet a ve všem jí posluhovali, přestože cestovala v naprostém inkognitu.

Markýz z Béthune, dnes vévoda ze Sully, první šlechtic komory pana vévody z Berry, který měl v době jeho smrti službu, odvezl jeho Zlaté rouno zpět do Španělska. Byl Desmaretsovým zetěm a paní des Ursins nepromeškala tuto příležitost, aby mu rouno dala udělit. Vévodu ze Saint-Aignan, druhého prvního šlechtice komory, který by byl velmi rád rouno odvezl v naději, že je dostane, král utěšil tím, že ho poslal ke španělské královně, aby jí při jejím průjezdu vyřídil jeho pozdravy a předal jí dar od něho. Dar se skládal z jeho portrétu, vykládaného čtyřmi diamanty, a z několika klenotů. Bylo na něm znát, jak málo byl král s tím sňatkem spokojen, neboť nestál víc než nějakých sto tisíc franků.

Princezna des Ursins dala v téže době učinit španělským grandem první třídy Chalaise, svého důvěrníka, syna bratra svého prvního manžela, kterého jsme tu na nejednom místě viděli, jak ho používala k mnoha tajným věcem. Bylo nutno požádat o svolení krále, který je chtěl dát jen pod podmínkou, že se už do Francie nevrátí, anebo že se smíří s tím, že tu nebude požívat žádné hodnosti ani poct, jako by španělským grandem nebyl. Tato novota, k níž od nastoupení Filipa V. na španělský trůn ještě nedošlo, měla paní des Ursins dát co přemýšlet. Byla to rána bičem, která mířila přímo na ni. Chalais se grandem přesto stal, a věru už byl pro něho nejvyšší čas; v dalším uvidíme, že nad dosažení takových velkých milostí nic není.

Král, když v sobotu 20. října vyšel od oběda, vzal prince z Rohanu do svého kabinetu. Řekl mu, že ho činí vévodou a pairem, a také knížete z Espinoy, protože nemůže tuto milost odepřít zásluhám jeho matky, a přikázal princi z Rohanu, aby jí tu zprávu od něho donesl. Kněžna z Espinoy přišla králi poděkovat, když se vrátil z lovu, a on ji zahrnul zdvořilostmi; a když mu děkoval kníže z Espinoy, řekl mu, že je jeho matce velmi zavázán a že jí nemůže dost projevovat vděčnost, úctu a oddanost.

Princ z Rohanu si vroucně přál být vévodou a pairem a často o to žádal; nikdy jsem také neviděl člověka tak spokojeného, ani nikoho, kdo by to dával najevo upřímněji, ačkoli upřímnost nebyla jeho oblíbenou ctností. On a paní z Espinoy právě oženili a provdali své děti. Je třeba připomenout si důvěrné spojenectví, o němž byla řeč na svém místě; že ho chytrá paní ze Soubise s ohledem na Monseigneura a na budoucnost uzavřela s paní z Lislebonne a jejími dvěma dcerami, které se k němu kvůli přítomnosti ochotně propůjčily; že paní ze Soubise proto sjednala sňatek zesnulého knížete z Espinoy, syna své sestry, s druhou dcerou paní z Lislebonne; a že spojenectví bylo takové, že slečna z Lislebonne, abatyše v Remiremontu, po smrti Monseigneura, a její sestra paní z Espinoy byly s princem a kardinálem z Rohanu jedno, a tak to zůstalo po celý jejich život.

Paní ze Soubise před svou smrtí vymohla na králi slib, že prince z Rohanu učiní vévodou a pairem. Ať už její krása dokázala z Rohanů udělat knížata sebevíc, přiznávala zcela otevřeně, že to visí jen na knoflíku a že ve Francii není pro rody pravé a pevné velikosti než vévodství-pairie. Tak to viděl i lotrinský dům, jemuž skutečnou knížecí hodnost nelze upřít, v době své největší moci. Nahromadil jich ve svých různých větvích deset nebo dvanáct najednou. Po tomto stupni pak vystoupil ke všemu, čeho se odvážil v otázce hodností, a odtud k věcem nejvyšším, které tak málem převrátily stát a vzaly korunu potomstvu svatého Ludvíka a Huga Kapeta — k hodnostem a výsadám, které si dokázal uchovat i při pádu Ligy a jejichž požívání až dodnes vzbuzuje údiv a úžas všech, kdo myslí a uvažují. Co paní ze Soubise tak moudře takřka zajistila, dokonal její syn kardinál. Stal se s otcem Tellierem jedinou a touž osobou ke zkáze kardinála z Noailles a ke všem rozsáhlým a zhoubným záměrům tohoto strašlivého jezuity, jemuž se, jak jsme viděli jinde, nakonec docela odevzdal; a nenechal si ujít konstelaci pro svůj rod tak příznivou, jakou pro něho byla nynější aféra konstituce, a chtěl zároveň využít tak mocných opor pro knížete z Espinoy, syna svého bratrance, jehož sestra se právě provdala za jeho synovce. Paní z Espinoy měla, jak jsme viděli jinde, odedávna s paní z Maintenon podivné a neviditelné styky, tak silné a důvěrné, že bylo stěží možné, aby jí nevyhověla podle přání; a tak tato spleť věcí udělala oba nové vévody a pairy. Brzy uvidíme třetí pairii, vzešlou stejným způsobem z této plodné konstituce. Vévodstvím-pairií, zřízeným pro knížete z Espinoy, se stalo Joyeuse; kníže však dal přednost jménu svého rodu, který je opravdu velmi vznešený, a přijal jméno vévody z Melunu.

Princ z Rohanu, unesený tou pevnou věcí, za níž se tak dlouho hnal, použil lsti a chtěl udělat víc než kdokoli z lotrinského domu, ze savojského domu či z ostatních skutečných cizích knížat, kteří byli vévody — s jedinou výjimkou hraběte ze Soissons, manžela oné všemocné neteře kardinála Mazarina, pro niž byl vymyšlen úřad vrchní správkyně domu královny.1 Dal povýšit na vévodství-pairii Frontenay, jehož vévodou na breve učinil Ludvík XIII. Soubise, onoho proslulého rebela.2 Princ z Rohanu však dal změnit jeho jméno a dát mu své vlastní, zdvojené: Rohan-Rohan, po vzoru některých větví německých rodů, jako Baden-Baden, které se tak odlišují od jiných téhož jména; on sám prý proto, aby se odlišil od vévodství-pairie Rohan, které přešlo na rod Chabotů, ale ve skutečnosti proto, aby mohl dál nosit jméno prince z Rohanu pod záminkou, že by jinak vznikal ustavičný zmatek mezi jmény vévody z Rohanu a vévody z Rohan-Rohan, kteří oba existují. Touto obratností si zachoval jméno prince z Rohanu a hlupákům nechal věřit, že neráčil užívat titulu, po němž, jak ani neskrýval, tak vroucně a tak dlouho toužil a jehož dosažení ho naplnilo radostí.

Vévoda savojský, díky míru nový sicilský král, se odebral se svou chotí královnou na svůj ostrov, aby se dal korunovat, sám jej poznal a zavedl tam svou vládu. Strávil několik měsíců v Messině a Palermu uprostřed početného dvora z největších pánů a první šlechty Sicílie. V této době se vrátil do Turína a místokrálem tam zanechal hraběte Maffeiho,3 muže velmi duchaplného a jemného, který měl velkou jeho důvěru a kterého často pověřoval choulostivými a tajnými záležitostmi.

Právě jeho poslal k Pont-de-Beauvoisin při sňatku paní vévodkyně z Bourgogne, aby viděl, jak bude ve Francii přijata. Potom působil na různých důležitých velvyslanectvích, nakonec v Paříži, kde dostal Řád Zvěstování, který je nejvyšší poctou savojského dvora, při posledním jmenování tohoto řádu, které jeho pán vykonal. Maffei byl poddajný, prozíravý, úlisný, schopný největších záležitostí i nejobratnějšího provedení, jak to v pravý čas uvidíme na Sicílii. Přitom veselý, dokonce velmi zhýralý a výborný společník, vždy a všude ve společnosti těch nejlepších. Měl velké vědomosti a hodně sloužil ve válce. Zemřel ve vysokém stáří, u nového krále ve velkém podezření a od katastrofy prvního krále,4 k němuž byl jedině oddán, docela opuštěný.

Král se ve středu 23. října vrátil z Fontainebleau, přenocoval v Petit-Bourgu a nazítří ve Versailles.5 Paní ze Saint-Simon, která jela v jeho kočáře, mi řekla, že nebyl o nic lépe naladěn než cestou tam a že když ho tak viděla pořád, zdálo se, že jeho zdraví ubývá. Byla to také jeho poslední cesta do Fontainebleau.

Velmi ho také trápila aféra konstituce, do níž mu otec Tellier dal vložit jeho svědomí i jeho autoritu. S kardinálem z Noailles se vedla spousta jednání. Kardinál z Estrées, který se do nich z králova rozkazu zprvu vložil, se z nich téměř okamžitě stáhl, rozhořčen ustavičnými šibalstvími otce Telliera a Bissyho, o nichž nemlčel. Kardinál z Polignaku se do toho vmísil mnohem později. Výsledek byl týž; zůstal u krále ve špatném světle a rozešel se s kardinálem z Rohanu s takovým hlukem, že mu ani neblahopřál k vévodství-pairii jeho bratra. Všechno, co bylo učené a v dobré víře, šlo za kardinálem z Noailles: v episkopátu, celé slavné univerzity, mnišské a řeholní řády, kapituly a faráři Paříže a nesčetní ze všech provincií, konečně parlamenty a všichni vzdělaní laici, kteří nebyli otroky jezuitů; i u dvora byl potají jen jeden hlas.

Mezi přijímajícími nebylo ani stínu jednoty: jedni, biskupové i jiní, se v malém počtu připojovali k tomu, co učinilo shromáždění čtyřiceti,6 a i ti každý s nějakými odchylkami; většina přijímajících, aniž se připojila, měla mezi sebou všelijaké rozdílné výklady; i sami čtyřicet začali kolísat ve výkladu svého pastýřského listu o přijetí; byl to chaos a babylonská věž, jak ukázal výtah pořízený ze všech pastýřských listů biskupů, kteří si všichni při přijímání odporovali, aniž by se jediný shodl s druhým.

Bylo tedy jasněji než kdy jindy vidět, že bez hrozeb a slibů, odměn a nejtvrdších a nejrozsáhlejších trestů, bez úskoků a otevřeného násilí by byla konstituce všeobecně odmítnuta a že mezi přijímajícími šlo jen o to, najít způsob, jak přijmout pouze slova a celý smysl odmítnout.

Papež navíc, velmi nespokojený, že nenašel slepou a jednotnou poslušnost, za kterou mu otec Tellier tolik ručil a bez níž by se do této ohavné aféry nikdy nepustil, dal čtyřiceti biskupům zvlášť veřejným breve pocítit svůj hněv nad jejich troufalostí, že se odvážili jeho bulu vykládat a nepřijali ji slepě; takže ti, kdo udělali nejvíc, papeže podráždili o nic méně než ostatní. Neboť on chce vynášet věštby a nevykládat je, ze strachu, aby jeho domnělá neomylnost neutrpěla nějakou trhlinu; a chtěje být jediným biskupem a jediným svrchovaným soudcem víry a pokládaje ostatní biskupy za ty, kdo mají svou autoritu jen od něho samého, nikoli bezprostředně od Ježíše Krista — proti výslovnému, jasnému a opakovanému textu evangelia a proti víře všech století i papežů, kteří se od ní odchýlili teprve v posledních z nich —, kladl za zločin všechno, co nebylo nejslepější poslušností a nejpokornějším přijetím všeho, co ráčí vyhlásit, ať je to sebenesmyslnější a sebenesrozumitelnější, a za zločin ještě větší snahu tomu porozumět, vyložit to, ba odvážit se ho o výklad požádat, jak byli ve všech stoletích o výklad žádáni papežové ve všem nejasném, co od nich vycházelo, a oni jej vždycky dali a vždycky biskupy povzbuzovali, aby je o něj žádali, po příkladu samého Ježíše Krista, jak to tolik jasných a výslovných míst evangelia tak zřejmě dokazuje.

Tolik obtíží tedy vedlo k rozhodnutí, aby král vyvinul úsilí u papeže a dosáhl od něho nějakého výkladu, anebo svolení, aby se ve Francii konal národní koncil, který, jak lze soudit z toho, co bylo právě řečeno, je pro Řím strašidlem. Amelot, přítel jezuitů, ale muž čestný a s velkým talentem k vyjednávání a k záležitostem, jak se tolikrát ukázalo na jeho různých velvyslanectvích, byl tedy jmenován, aby jel do Říma bez jiného postavení než prostého králova ministra. Král s ním dvakrát či třikrát mluvil ve svém kabinetu a Amelot odjel v prvních dnech prosince.

Král tedy, když 25. října přijel z Fontainebleau do Versailles, jmenoval Amelota 29. Svátek Všech svatých připadl na čtvrtek a nazítří odjel král do Marly, kde zůstal až do soboty 1. prosince. Někdy na začátku tohoto pobytu mě otec Tellier, který mi stále dvořil a neúnavně se mnou mluvil o konstituci, ať už mohl být se svými rozhovory se mnou o ní sebeméně spokojen, mnoho hovořil o národním koncilu a učinil mi návrh, který jsem u člověka tolika ducha a tak znalého machinací a úskoků nikdy nedokázal pochopit. Po mnoha řečech, jimiž mi chtěl tento koncil zalíbit — a já bych ho opravdu velmi schvaloval, kdyby bylo možné, aby ho nechali docela svobodný —, mi řekl, že je rozhodnut konat ho v Senlis; že v Paříži to není možné z mnoha důvodů, které mi uvedl a které všechny směřovaly k tomu, aby se on sám stal plně pánem a tyranem koncilu; že je zapotřebí města, aby se všichni mohli ubytovat, a blízko Paříže, aby se z ní dalo čerpat jednak světlo, to jest jeho rozkazy, a jednak zásobování; dost daleko od Paříže, aby nebylo možné tam často jezdit, a dost daleko i od dvora, aby nevzniklo zdání, že omezuje svobodu, a zároveň aby preláti nemohli dvůr navštěvovat; pak se na mě podíval s vlídným, ale živým výrazem: „Jste,“ dodal, „guvernérem Senlis; musíte být králův komisař na koncilu; nikdo k tomu není schopnější než Vy a nic se nehodí lépe.“ — „Já, otče,“ zvolal jsem zděšeně, „komisařem na koncilu! Za nic na světě to nepřijmu, ani Vás nenapadej na to myslet.“

Zpovědníkovo překvapení bylo nevýslovné, a u člověka tolika ducha, opakuji to znovu, byla nevýslovná i neohrabanost jeho odpovědi. „Jakže, pane!“ řekl mi mírným tónem, jímž se mě snažil získat zpět, „pokládal byste tu funkci za nedůstojnou Vás, protože jste vévoda, a císařové ji svěřovali svým komitům Východu nebo svého paláce pro koncily své doby?“7 Dal jsem se do smíchu a odpověděl jsem mu, že jsem nikdy nevěřil, že by naši vévodové sahali komitovi Východu ani po kotníky, ba ani vévodové burgundští. Že je také pokládám za hluboko pod autoritou a mocí oněch komitů paláce velkých císařů; že jsem tedy velmi daleko od toho, abych se s nimi srovnával, a stejně daleko od toho, abych funkci králova komisaře na koncilu nepokládal za nesmírně čestný úřad; ale že je tak nad mé schopnosti a tak naprosto proti mé chuti, že ho prosím, aby myšlenka, která ho napadla, nešla dál, protože bych byl zoufalý, kdybych se odmítnutím znelíbil, které bych však přesto učinil.

Údiv dobrého otce se zdvojnásobil a neodpověděl mi nic. Snažil jsem se zmírnit příkrost svého zvolání i toho, co po něm následovalo, abych zbytečně nedráždil tak nebezpečného člověka, o němž jsem jasně viděl, že si mě po tom všem, co tak zřetelně viděl ve všech našich rozhovorech, pošetile vyhlédl, aby ze mě udělal kata koncilu a vykonavatele všech svých vůlí pod jménem krále; o mně pro tento úřad už nemluvil, ale jinak vždycky jako obvykle.

Za těchto okolností se přihodila událost, kterou se se vší možnou péčí snažili utajit, ale kterou úskoky a autorita přes všechen strach z moci a autority nedokázaly zabránit, aby nenadělala velký hluk. V Paříži zemřel Brûlart, biskup ze Soissons,8 nijak starý, uprostřed pevného a trvalého zdraví. Byl bratrem Puysieuxe, rytíře řádu, o němž byla nejednou řeč, a Silleryho, štolby zesnulého pana prince de Conti až do jeho smrti. Byl dlouho biskupem v Avranches, kde, prosycen pýchou a ctižádostí, zuřil, že je, jak říkal pan z Noyonu, biskupem druhého řádu, vzdáleným všem prostředkům, jak se uplatnit. Huet,9 tak známý svou vzácnou učeností, který býval podvychovatelem Monseigneura, byl biskupem ze Soissons a cenil si jen svých knih. Brûlart mu navrhl výměnu biskupství a nabídl mu doplatek. Huet svolil a ten druhý si myslel, že už udělal kariéru, když se tak přiblížil k Paříži, k Sillery a k remešskému arcibiskupskému stolci, na nějž, jak si lichotil, mu jeho nová hodnost prvního suffragána usnadní přeložení. Aby toho dosáhl, oddal se celý dvoru a jezuitům, zakročil proti nejlepším knihám a obětoval klid řeholních komunit své nové diecéze.

Zmocnila se ho zuřivost, když viděl svá očekávání zmařena, zvlášť když měl tu neprozřetelnost, že se nahlas chlubil a veřejně počítal s remešským arcibiskupstvím. Byl tak pošetile ješitný, že svou bolest dával najevo i Maillymu, přeloženému z Arles do Remeše a později kardinálovi, a že si veřejně stěžoval. Lítost následovala těsně za prudkostí jeho bolesti a vzteku, který byl silnější než on; bál se následků pro svou kariéru; nešetřil podlézáním a lnul čím dál víc k jezuitům a ke všemu, o čem si myslel, že by se mohlo líbit dvoru. Dobrým otcům to bylo jen k potěše. Pohrdali jím tím víc a našli v něm to, co mají nejradši: sluhu pro všechno, z naděje na to, co nikdy nepřijde, který se nikdy neodváží rozzlobit, ani se jim přestat zcela poddávat, ze strachu, aby nepřišel o dřívější služby.

Brûlart měl mnoho ducha a učenosti, ale obojí velmi nepříjemné, protože to provázel výraz povýšenosti, pohrdání druhými, nadřazenosti, pedantství, důležitosti, sebestřednosti a panovačnosti, rozlitý v jeho řeči i v celé jeho osobě až po tón hlasu a chůzi, který bil do očí a činil z něho jednoho z těch lidí, kteří mají takový dar budit nelibost a odcizovat, že jakmile otevřou ústa, člověk umírá touhou říct jim ne. K tomu všemu přidával zpupnost a onu nadutost La Rochefoucauldů, z nichž pocházela jeho matka, a domýšlivost synů ministrů, ačkoli jeho otec byl jen synem vyhnaného ministra. Zakládal si ještě na vybrané společnosti, krásném písemnictví a krásné řeči: zkrátka, byl členem Francouzské akademie i Akademie nápisů.

Aféra konstituce se mu zdála vhodná k tomu, aby mu přinesla velkou kariéru. Vrhl se do ní celý a měl ten žal, že v ní nebyl mezi prvními. Účastnil se různých komisí, kde se jeho horlivost a práce velmi líbily, když onemocněl. V nemoci se ho zmocnily úvahy o slepotě štěstěny k němu, z nichž se zrodily další o jeho vlastní slepotě vůči ní. Odtud lítost, pak hrůzy, výčitky svědomí, které se proměnily v řev, v hlasité protesty proti konstituci a ve veřejné vyznání, že ji podporoval proti svému vědomí a svědomí. Jeho rozechvělá rodina nevěděla co lepšího udělat, než ho skrývat a odstranit nepotřebné sluhy z vedlejších pokojů, odkud ho bylo slyšet vykřikovat svou lítost, svá vyznání o konstituci, své protesty. Ti, kdo ho obklopovali, doufali, že ho uklidní řečmi prelátů, s nimiž v této aféře nejvíc pracoval: křičel, že jsou to svůdci, a nechtěl vidět ani jednoho. Nakonec mu museli dát přijmout svátosti s největší opatrností a v naprosté samotě, kromě několika spolehlivých sluhů, bez nichž se nebylo možné obejít, ze strachu z veřejného pokání proti konstituci a proti tomu, co pro ni udělal. Jeho nářky, výčitky sobě samému, jeho křik neustaly a tak také zemřel, stále při plném vědomí, v úzkostech a výbuších nejživější lítosti a v nejstrašnějších obavách z Božích soudů.

Ať se rodina snažila sebevíc utajit konec tak výmluvný, jehož výbuchy trvaly téměř po celou nemoc, příliš mnoho lékařů či ošetřovatelů, příliš mnoho sluhů, příliš mnoho i příbuzných a dokonce přátel na počátku toho překvapení bylo těch věcí svědky. Byli jimi příliš vyděšeni, než aby se od jednoho k druhému brzy nerozšířily. Zapíralo se, dusilo se, co se dalo, ale marně. Příliš mnoho lidí to vidělo a slyšelo a v prvním rozrušení se nedokázalo zdržet, aby to nevyprávělo. Autorita způsobila, že se po prvních dnech skoro nikdo neodvážil mluvit o tom nahlas; ale skutečnost tím nepřestala být jistá, doložená a veřejná. Aspoň se dobře postarali, aby se o tom král nic nedozvěděl, a tím bylo vyhráno všechno. Tento politováníhodný biskup byl první obětí konstituce, která si jich obětovala mnoho dalších a obětuje si je ještě každý den už třicet let.

Odvraťme oči od tak strašné podívané a utěšme se šťastným koncem jednoho předurčeného ke spáse. Pan ze Saint-Louis byl šlechtic z dobrého rodu, jménem Le Loureux, který to dotáhl na jízdní pluk. Sloužil dokonce jako brigádní generál s velkým vyznamenáním, poctěn úctou, přátelstvím a důvěrou generálů, pod nimiž sloužil, zvláště pana z Turenne; a král, před jehož zraky rovněž sloužil, mu vždycky projevoval úctu a laskavost a často o něm takto mluvil, i několikrát po jeho odchodu na odpočinek. Pocházel z krajů mezi Perche a hrabstvím Évreux; jezdil tam někdy na zimu a toto sousedství mu dalo poznat pana z La Trappe, jemuž, aniž ho kdy viděl, jen na základě pověsti o reformě, kterou podnikal, [šel] nabídnout své služby v době, kdy pan z La Trappe nebyl v La Trappe v bezpečí před starými mnichy, kteří tam do té doby žili podivným životem a netajili se tím, že se ho chtějí zbavit.

Tento čin pana z La Trappe dojal; všechno, co Saint-Louis na něm pozoroval, ho okouzlilo. Od té doby už nejel domů, aby pana z La Trappe nenavštívil. Přišel o jedno oko, které si vypíchl koncem proutku, když trestal koně. Zánět přešel i na druhé oko, o něž mu hrozilo přijít, právě když král uzavřel ono dvacetileté příměří, které válka roku 1688 porušila.10 Tyto okolnosti dohromady přiměly Saint-Louise odejít ze služby. Prodal svůj pluk nejstaršímu synovi Villacerfovu, pro něhož byl pluk přejmenován na Royal-Anjou a který padl v jeho čele. Saint-Louis dostal od krále dost vysokou penzi; král dával najevo, že jeho odchodu lituje. Ve volném čase na něho přišly úvahy. Bůh se ho dotkl; bránil se. Nakonec ho silnější milost přivedla do La Trappe.

Pan z La Trappe ho umístil v domě, který právě postavil mimo obvod svého kláštera, aby tam ubytovával komendatární opaty na místě, odkud by nemohli rušit řeholní kázeň. Saint-Louis, živý a vznětlivý, který měl rád společnost a který, ač nikdy nepropadal hodování, měl potěšení ze stolu, který neměl vzdělání ani latinu, ani nečetl, byl zpočátku takovou samotou velmi zaražen. Prodělal krutá pokušení, proti nimž potřeboval všechnu svou odvahu a onen obdivuhodný dar vedení, jímž ve vysoké míře vládl ten, kdo se laskavě ujal vedení jeho, přestože byl tolik zaměstnán vedením svého domu a spisy, které musel z nutnosti podniknout na obranu jeho řeholní kázně. Říkal Saint-Louisovi stále, aby si vytvořil pravidlo života a zbožných úkonů tak mírné, jak bude chtít, jen když mu zůstane věrný. Saint-Louis si je vytvořil a zůstal mu věrný až do smrti, ale pravidlo, které si vytvořil, by se každému jinému zdálo velmi tvrdé. Setrval v něm jedenatřicet let ve všemožných dobrých skutcích a zemřel tam svatě někdy v této době, v pětaosmdesáti letech, dokonale zdráv na těle i na duchu až do té nemoci, která ho odnesla, aniž mu zmátla hlavu.

Všichni čestní a vznešení lidé, kteří jezdili do La Trappe, ho tam rádi navštěvovali; mnozí se s ním dokonce spřátelili. Nepoznal jsem člověka, který by měl přímější srdce, byl prostší a pravdivější a měl větší a ve všem správnější úsudek, při velmi malém duchu, který mu nahrazovala zkušenost se světem, kterou měl a neztratil, a velká zdvořilost. Byl jsem jediný z celého kraje, koho občas navštěvoval v La Ferté, a domů jezdil jen zřídka a zůstával tam velmi krátce. V La Trappe, kde byl velkým příkladem, byl neobyčejně milován, vážen a oplakáván, stejně jako všemi, kdo ho znali. Kdysi byl ženatý a neměl dětí.

Král jmenoval d’Avaraye, generálporučíka, aby ve švýcarském velvyslanectví vystřídal hraběte du Luc, jemuž dal velvyslanectví ve Vídni a uprázdněné místo státního rady meče.

Císař dával v téže době s velkou nádherou v Prešpurku korunovat svou choť císařovnu na uherskou královnu a snažil se tam od stavů dosáhnout, aby prohlásily dcery za způsobilé nastoupit na jejich trůn. To bylo daleko od volby, a to i pro syny, kterou tak dlouho drželi a na kterou si ještě činili nárok; ale rakouský dům se tak mocně upevnil ve své moci, že nebylo nic, čeho by se nedomníval dosáhnout.11

Kolínský kurfiřt, který před několika dny přijel s nádherným doprovodem do Paříže, tam byl zdržen dnou. Přijel 11. listopadu kolem třetí hodiny do Marly, byl čtvrt hodiny sám s králem v jeho kabinetu a vrátil se do Paříže. Bavorský kurfiřt, rovněž přijevší z Compiègne do svého domku v Saint-Cloud, přijel 15. do Marly štvát s králem jelena a král ho po lovu provedl svými zahradami. Kurfiřt večeřel u d’Antina, hrál v salonu před večeří i po ní a vrátil se do Saint-Cloud. Nejstarší syn Saumeryho byl jmenován, aby kurfiřta, až odjede do svých zemí, doprovázel jako králův vyslanec u něho.

Byli jmenováni také Pompadour a d’Alègre: první na španělské velvyslanectví, kam, jak byl král dobře jist, nepojede; a d’Alègre na anglické, kam nejel také, ale z jiných důvodů. Oba přijali s radostí. Zvlášť Pompadour vypadal jako u vytržení. Nikdy v životě nebyl ničím; viděli jsme na svém místě, že po dlouhém, velmi bezvýznamném životě on a jeho žena prodali svou dceru Dangeauovi, aby se zachytili u dvora. Jejich prostřednictvím a díky ochraně, kterou si z toho vytěžili u paní z Maintenon, spíš zdánlivé než skutečné, se po hlavě vrhli k princezně des Ursins. To znamenalo vábit ji velvyslancem zcela jejím a touto volbou ji přesvědčit, že její chyby ve věci její suverenity a sňatku španělského krále jsou smazány a že král víc než kdy jindy chce, aby ve Španělsku vládla naprosto. Pompadour a jeho žena, ba i Dangeauovi, viděli otevřené nebe, řády a hodnosti, jak prší na Pompadoura, jehož jistá grandeza přejde na jeho dceru a na Courcillona, a Pompadoura navíc s důvěrou dvora i paní des Ursins, jak se stává významnou osobou. Tenhle džbán mléka dobré ženy je okouzloval; Pompadour už dělal důležitého a Dangeau se tím celý nadouval. Bohužel tohle štěstí zůstalo jen vyhlídkou; vždyť ta volba také byla jen pro oko.

Vévoda z Berwicku přijel12 a byl přijat králem, jak si zasloužil; král mu pozítří poskytl v Marly ve svém kabinetu dlouhou audienci. Vévoda bydlel stále v Saint-Germain a, jak jsme poznamenali jinde, nikdy neměl v Marly ubytování; měl však volnost jezdit tam dvořit, aniž o to žádal, a při všech králových pobytech tam jezdil každé ráno. V Madridu strávil jen týden. Španělský král ho tam obdaroval kordem s diamanty, který měl po Monseigneurovi.

Král stanovil sazbu pro pěší pluky, jejichž cena vystoupila do přemrštěné výše. Tato prodejnost jediné brány, jíž lze dospět k vyšším hodnostem, je velkou ranou ve vojsku a zadržuje mnoho lidí, kteří by byli výbornými důstojníky. Je to sněť, která odedávna rozežírá všechny stavy a všechny části státu, pod níž stát stěží nepodlehne, a která ve všech ostatních zemích Evropy naštěstí není známa vůbec, nebo jen velmi málo.

Rohanové, příliš kvetoucí a příliš čilí, než aby nevytěžili ze všeho, dokázali, že jejich princ z Montbazonu, který touto sazbou ztrácel čtyřicet tisíc livrů na pluku Picardie, až se stane polním maršálem a prodá jej, dostal penzi deset tisíc livrů. Torcy dostal v téže době zvýšení listiny „brevet de retenue“ o padesát tisíc tolarů na svých dvou úřadech, takže mu to dělalo šest set padesát tisíc livrů na úřadu státního sekretáře a dvě stě tisíc livrů na úřadu kancléře řádu. Amelot dostal deset tisíc tolarů na svou cestu.

Markýz a markýza z Gesvres bavili veřejnost svými spory už čtyři roky; ona neměla otce, matku ani tchyni. Vévoda z Tresmes měl u sebe v domě svou sestru hraběnku z Revelu a svěřil jí svou snachu; ta byla držena tak zkrátka, že se nudila a rozhodla se žalovat manžela pro impotenci, aby dala jejich manželství zrušit. K tomu došla až po mnoha domácích výstupech. Podporovala ji babička a příbuzní; Caumartinové, bratři její matky, se kvůli tomu otevřeně rozešli s Gesvreovými, s nimiž byli odjakživa důvěrnými přáteli a kteří ten sňatek sjednali. Při projednávání pře před officialitou13 se na líčení sešla celá Paříž; obhajovacími spisy (factums) se nešetřilo a lítaly všude. Snadno si lze představit všechny hlouposti, jimiž oplývaly řeči před soudem, písemná podání i hovory, které se o tom vedly a které byly opětovně předmětem konverzace u dvora i ve městě. Oba byli několikrát soudně prohlédnuti, s hanbou a posměchem, které jsou neoddělitelnými průvodci takových příhod. Gesvreové umírali žalem. Nakonec markýza z Gesvres, která měla mnoho ducha, se toho hanebného rámusu nabažila a podala kardinálovi z Noailles řádné zpětvzetí tohoto ošklivého sporu výměnou za narovnání, jímž si stejně dobře zajistila, že už nebude na nikom závislá, že bude bydlet s manželem v samostatném domě, oni dva sami, že na venkově bude moci pobývat jen s ním, že jí budou vydržovat koně, kočáry, komorné a lokaje, aby mohla vyjíždět a jezdit, kam se jí zlíbí, a že jí bude řádně vypláceno osm tisíc livrů ročně na šaty a drobné radosti. Obě strany byly velmi spokojeny; s trochou rozumu by byly spokojeny dřív a nebyly by světu dělaly komedii.

Ve středu 28. listopadu jsem byl odpoledne hodinu s vévodou z Orléans, který byl jako obvykle úplně zdráv; paní vévodkyně z Orléans, která měla několik lehkých záchvatů horečky, byla ve Versailles; odtud jsem šel za králem, který byl ve svých zahradách. Když jsem byl nějakou dobu na jeho procházce, vyhnala mě odtud ke konci dne zima a šel jsem se ohřát do malého salonu, který odděloval jeho byt od bytu paní z Maintenon, a čekal jsem, až se král vrátí k sobě převléknout a přejde k ní. Když jsem tam byl asi sedm osm minut úplně sám, slyšel jsem volat pana Fagona, pana Maréchala a další jména toho druhu, o nichž se předpokládalo, že jsou v králově kabinetu a čekají na jeho návrat. Vzápětí se volání zdvojnásobilo a salonem zároveň proběhli modří hoši. Zeptal jsem se jich, co se děje. Řekli mi, že pan vévoda z Orléans je na tom velmi zle. Hned jsem tam běžel. Našel jsem ho spíš vlečeného než podpíraného dvěma jeho lidmi, celého rozepjatého, bez nákrčníku, jak ho vodili po jeho bytě, se všemi okny otevřenými. Byl ještě červenější než obvykle, ale obličej nijak zkřivený, oči trochu strnulé a udivené, řeč volná a beze změny. Řekl mi hned, že ho to popadlo najednou jako závrať a že si myslí, že to nic nebude. Brzy nato přišel Fagon, Maréchal atd., kteří ho nechali ještě chodit, dali mu vzít nějaké esence a poté mu radili, aby si lehl do postele, ale aby v ní nespal. Chtěli mu pustit žilou, ale on se tomu vzpíral; na několik hodin povolili. Zůstal jsem u něho sám. Řekl mi, že v nejistotě, co by to mohlo být, a protože má jasnou hlavu a necítí nikde žádné ochrnutí, chce se ohmatat, naslouchat sám sobě a vycítit se dřív, než se rozhodne pro pouštění žilou, protože jsou jedy, při nichž je pouštění žilou bezpodmínečně smrtelné.

Jakmile se král vrátil k sobě, poslal Maréchala zjistit, jak se mu daří, a vyřídit mu, že jelikož ví od Fagona, že to nic nebude, a jelikož se mu špatně chodí do schodů, nepřijde ho navštívit. Zůstal jsem tam pořád až do po půlnoci, téměř stále sám. Přišlo velmi málo lidí, většinou společně v hloučcích, které jen vešly a odešly. Paní vévodkyně z Berry a Madame odjely do Versailles navštívit paní vévodkyni z Orléans, které jsem během večera dvakrát napsal. Žilou se pouštělo pozdě. Maréchal tam přišel čtyřikrát či pětkrát až do králova uléhání a dva dny nato mi vyprávěl, že se ho král pokaždé ptal, koho zastihl u pana vévody z Orléans, a že mě pokaždé jmenoval, a že při jednom z posledních případů mu král, který na ty předchozí nic neodpověděl, řekl: „Pan ze Saint-Simon je velkým přítelem mého synovce; přál bych si, aby nikdy jiné neměl, protože je to velmi čestný muž a dává mu jen dobré rady. O ty si starosti nedělám; přál bych si, aby se jiných neřídil.“

Toto vyprávění mi přece jen ulevilo. Přiznám bez pýchy, ale poctivě, že jsem nemohl mít obavy o svou pověst; ale pan vévoda z Orléans byl u krále tak krutě pronásledován tím, co měl král nejdůvěrnějšího, na mě se snášelo tolik varování a hrozeb kvůli mému úzkému styku s ním, že aniž jsem se bál o svou pověst u krále či u kohokoli jiného, měl jsem všechny důvody soudit, že mu toto tak důvěrné spojení vadí a je mu velmi nepříjemné, a cítil jsem se velmi dobře, když jsem nemohl pochybovat, že tomu tak není. Tato králova odpověď Maréchalovi mi s novou a zcela jasnou zřejmostí ukázala, odkud ke mně přicházelo tolik varování, bez ustání opakovaných, a tolik hrozeb kvůli tomu, jak jsem se choval k panu vévodovi z Orléans, i naléhavé důvody, které měli, aby mě od něho odstrčili, a které jsem vysvětlil nejednou.

Hledal jsem, odkud mohl král nabýt tak lichotivého mínění, smím říci tak pravdivého, a zároveň tak opačného tomu, co se mě neustále snažili přesvědčit. Bylo víc než zjevné, že je nedlužím paní z Maintenon, panu du Maine, nejužšímu okruhu lidí na nich závislých ani žádnému z ministrů. Snad Maréchalovi; ale ten by mi byl řekl kdy a při jaké příležitosti, a to nebylo z odpovědi, kterou mu král dal, aniž ji Maréchal vyvolal, znát; snad panu z Beauvilliers; co se mi zdálo nejpravděpodobnější, bylo celkově to, že jsem nikdy nebyl podezírán z žádné z tak závažných věcí, které byly tolik házeny na pana vévodu z Orléans, ani v nejlehčí představě, mezi tolika nepřáteli a závistníky, které jsem nijak nešetřil; a mé úplné a stálé oddělení po všechny časy od všeho, co byly nejen milenky, hýření a večeře, ale i od všech přátel pana vévody z Orléans pro zábavu a z Paříže; zvláště to, že se král nakonec dozvěděl, že jsem to byl já, kdo oddělil pana vévodu z Orléans od paní z Argentonu, kdo ho usmířil s paní vévodkyní z Orléans, kdo udržoval jejich svornost a byl jejím trvalým poutem; a snad paní vévodkyně z Orléans sama, která byla velmi šťastná, že jsem neustále s panem vévodou z Orléans, měla příležitost říci o tom králi něco. Mně to však nikdy neřekla ani nenaznačila.

Maréchal mi dodal, že když se toho večera při malém uléhání, poté co dvořané, kteří tam mají právo vstupu, vyšli, chopil příležitosti a znovu zavedl řeč na pana vévodu z Orléans, od něhož znovu sestoupil, aby krále přiměl o tomto princi mluvit — král se mu totiž zdál velmi suchý ke všem zprávám, které mu o něm celé to odpoledne podával —, začal ho chválit pro jeho ducha, pro jeho různé vědy, pro umění, která ovládal, a žertem říkat, že kdyby byl člověkem, který si musí vydělávat na živobytí, měl by pět nebo šest různých způsobů, jak si vydělat tučně. Král ho nechal chvíli mluvit, pak, když se usmál nad tou představou, jíž Maréchal svou řeč takřka zakončil, nasadil vážný výraz a pohlédl na Maréchala: „Víte,“ řekl mu, „co je můj synovec? Má všechno, co jste právě řekl: je to chvastoun zločinů.“ Při tomto Maréchalově vyprávění jsem byl krajně ohromen tak velikým tahem štětce; tím byl pan vévoda z Orléans opravdu vystižen jediným rysem, v nejvěrnější a nejdokonalejší podobě. Musím přiznat, že bych nikdy nevěřil, že je král tak velký mistr. Pan vévoda z Orléans se cítil tak dobře, že byl nazítří u králova vstávání a odtud odjel do Versailles, kde zůstal. Z pobytu v Marly zbývaly už jen dva nebo tři dny. Užil několik lehkých léků a už to na něm nebylo znát.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Evžen Mořic Savojský, hrabě ze Soissons († 1673), otec prince Evžena, byl manželem Olympie Manciniové, neteře kardinála Mazarina, pro niž byl zřízen úřad vrchní správkyně domu královny.↩

  2. Vysvětlivka: Benjamin z Rohanu, pán ze Soubise (1583–1642), bratr Jindřicha z Rohanu, jeden z vůdců hugenotských povstání za Ludvíka XIII.↩

  3. Vysvětlivka: Hrabě Annibale Maffei (1666–1735), savojský diplomat a vojevůdce, místokrál Sicílie za Viktora Amadea II.↩

  4. Vysvětlivka: Viktor Amadeus II. se roku 1730 vzdal trůnu ve prospěch svého syna Karla Emanuela III.; když se pak pokusil vládu znovu převzít, dal ho syn roku 1731 zatknout a Viktor Amadeus zemřel roku 1732 ve vazbě na zámku v Moncalieri.↩

  5. Ediční poznámka: Středa připadla roku 1714 na 24. října; král tedy přijel do Versailles 25. října, jak autor uvádí níže.↩

  6. Vysvětlivka: Shromáždění biskupů svolané do Paříže (1713–1714) přijalo bulu Unigenitus většinou asi čtyřiceti hlasů a spolu s ní pastýřskou instrukci, která ji vykládala; menšina vedená kardinálem z Noailles se k přijetí nepřipojila.↩

  7. Vysvětlivka: Komit Východu (comes Orientis) byl v pozdní římské říši vysoký úředník spravující diecézi Oriens; císaři posílali na církevní koncily své vysoké úředníky (komity) jako své zástupce.↩

  8. Vysvětlivka: Fabio Brûlart de Sillery (1655–1714), v červnu 1689 jmenován biskupem v Avranches, ale ještě téhož roku je vyměnil s Huetem za Soissons, kde byl roku 1692 potvrzen a vysvěcen (Saint-Simonovo „dlouho biskupem v Avranches“ tedy neplatí), člen Francouzské akademie.↩

  9. Vysvětlivka: Pierre-Daniel Huet (1630–1721), proslulý učenec, podvychovatel Monseigneura, později biskup v Avranches.↩

  10. Vysvětlivka: Řezenské příměří (1684) mezi Francií, císařem a Španělskem mělo platit dvacet let; porušilo je již roku 1688 vypuknutí války o falcké dědictví.↩

  11. Vysvětlivka: Uherský sněm uznal dědičnost koruny v mužské linii Habsburků roku 1687; ženskou posloupnost (pragmatickou sankci) přijal až roku 1723.↩

  12. Vysvětlivka: Berwick se vracel ze Španělska, kde v září 1714 dobyl Barcelonu.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Officialita byla biskupský soud. Officiál neboli církevní soudce měl pravomoc nade všemi duchovními diecéze a v některých případech i nad laiky, například v pořech týkajících se manželství, kacířství, simonie atd. Officiál mohl ukládat jen tresty kanonické. Šlo-li o tresty tělesné, musel věc postoupit světskému soudci. U každého officiála byl promotor, který vykonával funkce veřejného žalobce.↩