Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom jedenáctý (1713–1715)
Kapitola patnáctá
Švédský král dorazil z Turecka do Stralsundu. — Croissy velvyslancem u něho. — Setkání obou španělských královen. — Dvůr vládnoucí královny. — Vévoda ze Saint-Aignan se k ní připojuje a doprovází ji do Madridu. — Smrt Alexandra Sobieského v Římě. — Van Holl, bohatý finančník; co se stane z jeho syna. — Smrt hraběnky z Brionne. — Smrt Jarnaca; jeho povaha. — Smrt, původ, rodina, kariéra a povaha kardinála z Estrées. — Vtip abbého z La Victoire. — Roztržitosti. — Kardinál z Estrées, když se vzdává biskupství v Laonu, kardinálem už deset let, dostává jako první breve na zachování hodnosti a poct vévody a paira. — Kousek biskupa-hraběte z Noyonu při hostině u kardinála z Estrées na oslavu přijetí biskupa-vévody z Laonu do parlamentu. — Kousek kardinála z Estrées, jak se zbavit svých správců majetku. — Vtip kardinála z Estrées. — Stálý a soustavný plán jezuitů zavést ve Francii inkvizici. — Sňatek Goesbriantova syna s dcerou markýze z Châtillonu. — Saský kurprinc při králově vstávání. — Bergeyck se loučí před odchodem na odpočinek. — Bavorský kurfiřt přijat králem o samotě. — Albergotti zpět z Itálie. — Jmenováni různí vyslanci. — Bissy opatem v Saint-Germain-des-Prés. — Rohan a Melun přijati jako vévodové a pairové, Melun s dispenzí a podmínkou. — Bláznovství v Sceaux. — Neklid vévody du Maine; žertovné slovo, které mu přitom uklouzne. — Černý záměr vévody du Maine. — Nutná zkrácená odbočka o hodnosti paira Francie a o pařížském parlamentu a ostatních parlamentech.
Švédský král dorazil konečně 22. listopadu se dvěma průvodci do Stralsundu. Zdržím se toho, abych víc vyprávěl o panovníkovi, který na světě nadělal tolik a tak podivného hluku a o němž psalo tolik per. Torcyho bratr Croissy1 byl k němu ihned jmenován velvyslancem a brzy nato odjel.
Když španělská královna přijížděla do Pau, zastihla kus cesty před městem španělskou královnu vdovu, svou tetu,2 která jí jela naproti. Přijela z Bayonne výslovně proto, aby ji viděla. Když se jejich kočáry přiblížily, vystoupily obě zároveň a po pozdravech nastoupily samy dvě do krásného kaleše, který královna vdova přivezla prázdný a který své neteři, královně, darovala. Večeřely spolu o samotě. Královna vdova ji doprovodila až do Saint-Jean-Pied-de-Port (neboť v tamějším kraji, stejně jako ve Španělsku, se horským průsmykům při jejich vstupu říká ports, brány). Tam se rozloučily; královna vdova jí dala mnoho darů, mimo jiné soupravu diamantových šperků. Vévoda ze Saint-Aignan3 se ke španělské královně připojil v Pau a z králova rozkazu ji doprovodil až do Madridu. Poslala Grilla, janovského šlechtice, z něhož později nechala udělat španělského granda, aby králi poděkoval za vyslání vévody ze Saint-Aignan a za dar, který jí přivezl. Španělský král jí sestavil dvůr: markýze ze Santa Cruz nejvyšším hofmistrem — byl jím až do své smrti, ve Španělsku jsem ho dobře znal a budu mít příležitost o něm mluvit; markýze z Gastañagy velkým štolbou; princeznu des Ursins camarera mayor, která celý ten dvůr vybrala; vévodkyni z Havré a princezny z Masserana, ze Santo-Buono, z Robecque a Lanti dámami paláce, z nichž první byla dcerou a poslední snachou zesnulé vévodkyně Lanti, sestry princezny des Ursins. Později k nim přibyly další.
Alexandr Sobieski,4 rytíř Řádu Svatého Ducha, druhý syn krále Jana Sobieského, polského krále, zemřel v Římě neženatý. Vedl dosti nenápadný a dosti potulný život kvůli nárokům, z nichž mu žádný nikde nevyšel. Papež ho za to patrně chtěl odškodnit skvělým pohřbem, na jehož průvod se chtěl dívat z oken svého paláce.
Van Holl, bohatý finančník, generální pokladník námořnictva a potom velký audienciér,5 který v Paříži i ve svém krásném domě v Issy pořádal velkou hru a hostil u bohatého stolu mnoho lidí ode dvora a jehož princ a kardinál z Rohanu navštěvovali a měli velmi rádi, [stejně jako] maršál z Villeroy a spousta dalších, si natolik rozvrátil poměry, že udělal úplný bankrot, u něhož uznal za vhodné nebýt. Říkalo se, že ho našli v Issy mrtvého v posteli, a se spěchem se pohřbil buď on, nebo poleno. Tvrdilo se, že si nahrabal, aby mohl někde žít v neznámu. Byl to Holanďan. Jeho syn, chráněný Rohany a některými dalšími, se nejprve neodvážil ukázat; pozvolna se objevil, stal se dvorním referendářem a prošel různými intendanturami. Není bez ducha ani bez schopností. Z Van Holla se udělal panem de Vanolles: „de“ je urozenější a jméno francouzštější.
Ve stejné době zemřela hraběnka z Brionne, bohatá dědička z rodu Épinay v Bretani, jedna z nejnešťastnějších žen, jaké kdy žily, aniž si to zasloužila. Zanechala dceru, která zemřela o několik let později neprovdaná, a prince z Lambesc.
Zároveň zemřel v Paříži na neštovice Jarnac. Vyznamenal se ve válce a měl mnoho ducha, a to vzdělaného, který mu získal mnoho přátel. S dědičkou z Jarnac-Chabot, s níž se oženil, nezanechal děti. Sám neměl nic; byl to nejmladší syn z větve Montendre rodu La Rochefoucauld. Věděl, jak co udělat, a chtěl něco dokázat, a se svým selským vzezřením, které měl navzdory svému původu, by to byl daleko dotáhl. Byla to škoda, velmi ho litovali.
Kardinál z Estrées6 zemřel v Paříži, ve svém opatství Saint-Germain-des-Prés, skoro v plných osmdesáti sedmi letech; až do této nemoci, která byla velmi krátká a nechala mu až do konce úplně jasnou hlavu, se vždy těšil dokonalému zdraví těla i ducha. Je spravedlivé a zajímavé chvíli se zastavit u osobnosti, která byla po celý život významná a která v době své smrti byla kardinálem, biskupem z Albana, opatem v Longpont, v Mont-Saint-Éloi, v Saint-Nicolas-aux-Bois, ve Staffardě v Piemontu, kde Catinat ještě před tím, než se stal maršálem Francie, vyhrál slavnou bitvu, v Saint-Claude ve Franche-Comté, kde byl jeho koadjutorem jeho synovec abbé z Estrées a z něhož bylo před několika lety učiněno biskupství,7 v Anchinu ve Flandrech a v Saint-Germain-des-Prés v Paříži. Byl také komturem řádu, ze jmenování roku 1688.
Zásluhy, jimž napomohly náhody štěstěny, obojí ve čtyřech posledních pokoleních, udělaly z nevýznamných a dosti nových šlechticů z Boulonnais rod nesmírně a velmi neobvykle proslavený, z něhož zbývá už jen slečna z Tourbes, sestra posledního maršála z Estrées. Kardinál, jejich strýc, si v tom nic nenamlouval a docela prostě říkal, že zná své předky až k jednomu, který byl pážetem královny Anny, vévodkyně bretaňské, ale že za ním už nic neví a že se nemá pátrat dál. Nuže, to páže, které nijak velké kariéry neudělalo a oženilo se s jednou La Cauchie, bylo dědem jeho děda, jehož otec byl synem levobočka z rodu Vendôme-Bourbon, a jeho žena byla Babou, dcera pana z La Bourdaisière a jedné z rodu Robertet, lidí ve velké přízni. Tato Babou měla šest sester. Byly krásné, provdané, intrikánky; za jejich časů se jim říkalo Sedm smrtelných hříchů. To bylo to, co kardinálova děda začalo spojovat příbuzenstvím a uvádět do společnosti. Babou, jeho babička, byla stejně odhodlaná jako intrikánská. Pozoruhodné je, že byla zabita v Issoire, kam se uchýlila a které poslední den roku 1593 hájila proti ligistům.
Zanechala dva syny a šest dcer, z nichž tři se proslavily. Starší syn padl rok po matce při obléhání Laonu, druhý je první maršál z Estrées, otec kardinálův. Z dcer se nejstarší stala druhou ženou maršála z Balagny, levobočka slavného biskupa z Valence, bratra maršála z Montluc. Maršál z Balagny se zbraněmi a obratností učinil svrchovaným pánem Cambrai. Dlouho tam nemohl odolávat Španělům, jimž zemi i pevnost uchvátil. Jeho první žena, sestra proslulého Bussyho d’Amboise, která neměla o nic méně odvahy než on, zemřela vzteky a hořem několik okamžiků poté, co opustila Cambrai, roku 1595. Balagny zemřel roku 1603 a jeho druhá žena o dva roky později. Druhou byla Gabriela d’Estrées,8 jejíž krása udělala štěstí jejímu otci a jejíž příběh je příliš známý, než abych se u něho zdržoval. Byla sestrou kardinálova otce, ale zemřela téměř třicet let před jeho narozením. Třetí, která se proslavila, se provdala za prvního vévodu z Villars, k jehož vzestupu velmi přispěla. Abychom se vrátili k jejich otci: Gabriela, tehdy už plně a veřejně milenka Jindřicha IV., ho učinila guvernérem Paříže a Île-de-France po panu z O a velmistrem dělostřelectva po panu ze Saint-Luc. Tento úřad vykonával už velmi dlouho předtím během dlouhé nemoci svého tchána La Bourdaisièra, který ho zastával. Pan z Estrées býval komořím vévody z Alençonu, guvernérem části jeho apanáží a byl s ním zadobře; a tento princ, který z pohrdání ke svému bratru Jindřichu III. nosil vždy Řád svatého Michala a Řád Svatého Ducha nikdy nechtěl, mu ho při prvním jmenování roku 1579 zjednal; dělostřelectva se vzdal roku 1599 a dostal je pan z Rosny, pozdější první vévoda ze Sully, tehdy v plné přízni, který jako litkup dosáhl toho, že guvernérství Île-de-France přešlo z otce na syna; to zůstalo pánům z Estrées až do čtvrtého a posledního pokolení. Dělostřelectvo bylo tehdy jen úřadem. Korunním úřadem se stalo teprve v rukou pana ze Sully, který si ho nechal roku 1601 zřídit. Je to poslední ze všech, protože od té doby žádný další zřízen nebyl.
Matka kardinála z Estrées byla neteří onoho prvního a slavného vévody ze Sully, dcerou jeho bratra, hraběte z Béthune, tolik známého svými schopnostmi, svými velkými velvyslanectvími v Římě i jinde a velkým množstvím rukopisů, které nashromáždil, jeho syn rozmnožil a daroval králi. Byla tedy sestrou onoho druhého hraběte z Béthune, rytíře cti královny, který byl rovněž známý svými velvyslanectvími, a hraběte z Charostu, který byl kapitánem tělesné gardy a potom vévodou na breve, děda vévody z Charostu, vychovatele královy osoby. Tyto věci už zestárly; je dobré osvěžit si je v paměti, ale nerozšiřovat se o nich víc.
Otec kardinála z Estrées byl po celý život významnou osobností díky svým vysokým úřadům, svým zásluhám, svým schopnostem a vážnosti, kterou si po celý život udržel. Maršálem Francie se stal roku 1626 a je to jedinečné, že on, jeho syn a jeho vnuk byli nejen maršály Francie, poslední ještě za otcova života, ale všichni tři i služebně nejstaršími maršály Francie, a to dlouho. Prvnímu maršálovi bylo devadesát dva let, když se roku 1663 stal vévodou a pairem v oné kruté várce čtrnácti9 a složil přísahu. Bylo mu devadesát osm, když roku 1670 zemřel. Z tohoto prvního manželství měl tři syny: vévodu z Estrées, který zemřel v lednu 1687 v Římě, kde byl čtrnáct nebo patnáct let velvyslancem; druhého maršála z Estrées; a kardinála z Estrées. Tento druhý vévoda z Estrées byl otcem třetího, který zemřel před padesátkou na kámen v Paříži roku 1698, a biskupa-vévody z Laonu, zesnulého roku 1694. Třetí vévoda z Estrées byl otcem posledního, který zemřel bez potomků v červenci 1723, ve věku přes čtyřicet let; a druhý maršál z Estrées byl otcem třetího, kterého se dožil vidět španělským grandem a maršálem Francie a který zdědil hodnost vévody a paira; a abbého z Estrées, komtura řádu, který zemřel jako jmenovaný arcibiskup z Cambrai, když čekal na buly, a který zastával několik velvyslanectví, stejně jako oba jeho strýcové a jeho děd. Z tohoto krátkého výtahu je vidět pět světských vévodů a pairů, dva duchovní vévody-pairy, jednoho kardinála, jednoho španělského granda, tři služebně nejstarší maršály Francie, dva komtury a pět rytířů Řádu Svatého Ducha, tři velvyslance, jednoho státního ministra a dva viceadmirály, nepočítaje guvernéry provincií; a tak krásky povznášejí rodiny, které z nich umějí těžit! Paní ze Soubise a krásná Gabriela jsou toho příkladem pro potomstvo. Vraťme se nyní ke kardinálovi z Estrées.
Narodil se roku 162710, prožil se svým otcem čtyřicet let a uměl těžit z jeho rad i z jeho vážnosti. Mezi otcem a jeho synovci a prasynovci z Vendôme, jimž byl po celý život rádcem, trvalo po celý jeho život nejdůvěrnější spojenectví, a kardinál se na něm podílel od mládí. Byl to muž, jakého nebylo na světě lépe a ušlechtileji utvářeného tělem i duší, duchem i tváří; bylo vidět, že byl v mládí krásný, a ve stáří byl úctyhodný; vzezření vlídné, a přece majestátní, vysoká postava, vlasy téměř bílé, výraz tváře, který prozrazoval mnoho ducha a dodržel, co sliboval; nadřazený duch a duch krasoducha, vzácná učenost, rozsáhlá, hluboká, přesná, jasná, určitá, mnoho pravé a moudré teologie, stálá oddanost svobodám gallikánské církve a zásadám království, přirozená výmluvnost, mnoho půvabu a lehkosti ve vyjadřování, žádná chuť jich zneužívat ani předvádět ducha a vědění; nesmírně ušlechtilý, nezištný, okázalý, štědrý, plný cti a poctivosti, veliký důvtip, veliká pronikavost, dobrý a spravedlivý úsudek, často až příliš zápalu při vyřizování záležitostí. V mládí býval galantní a zůstal jím, aniž kdy porušil jakákoli pravidla slušnosti. Uprostřed proudu záležitostí, po většinu jeho života neustálých, byl ve všem spořádaný, dobročinný a velmi bohabojný. Byl to muž, jakého nebylo na světě v nejlepší společnosti, nejpoučnější, nejpříjemnější, a jehož vždy pohotová paměť nikdy nic nezapomněla ani nezaměnila z toho, co věděl, viděl a četl; vždy veselý, vyrovnaný a bez sebemenších nálad, ale často neobyčejně roztržitý; rád prokazoval podstatné služby, pomáhal, zavazoval si lidi, snadno se k tomu nabízel a nikdy si to nepřipisoval k dobru; uměl také nenávidět a dát to pocítit; ale ještě lépe uměl milovat. Byl to muž velmi velkorysý; byl také velký dvořan, velmi pozorný k ministrům a k přízni, ale s důstojností, s nenuceností, která mu byla vlastní, a neschopný čehokoli, co nepovažoval za správné udělat. Jezuité ho nikdy v ničem nedokázali nahlodat, ani král v jejich prospěch, ani v tom, co se mu vydávalo za jansenismus, ani naposledy, jak jsme viděli, v otázce konstituce, ani mu zabránit, aby o všech těchto věcech jednal, a dokonce mluvil s největší volností, aniž to snížilo jeho vážnost u krále.
Tolik velkých a milých vlastností způsobilo, že ho všichni milovali a ctili; jeho vědění, jeho duch, jeho pevnost, jeho volnost, ostrost jeho výrazů, když se mu zlíbilo, jemný a někdy kousavý žert, okouzlující způsob podání způsobovaly, že se ho báli a brali na něho ohled, a to až do jeho smrti, i ti, kteří se stali postrachem všech; při veliké, ale odstupňované zdvořilosti si uměl být vědom sám sebe, býval někdy povýšený, někdy prchlivý. Nebyl to člověk, u něhož by bylo radno v čemkoli ohledávat půdu. To vše dohromady z něho dělalo muže nesmírně milého a spolehlivého a vždy mu to získávalo velký počet přátel.
Biskupem-vévodou z Laonu se stal v pětadvaceti letech, vysvěcen byl ve dvaceti sedmi a o pět let později velmi zazářil na shromáždění duchovenstva roku 1660. Měl hlavní podíl na ukončení slavné aféry čtyř biskupů tím, čemu se říkalo mír Klementa IX.11 Otcem uveden do důvěrného kruhu rodu Vendôme, vyjednal a uzavřel roku 1665 sňatek slečny z Nemours s vévodou savojským a roku 1666 sňatek její mladší sestry s Alfonsem, portugalským králem. První byla matkou prvního sardinského krále, tak známá pod jménem Madame Royale, které si přisvojila při sňatku svého syna; druhá proslula svým odvážným rozhodnutím, na němž měl kardinál z Estrées velký podíl, vyměnit manžela a zůstat vládnoucí královnou. Obě byly dcerami předposledního vévody z Nemours, kterého v souboji zabil jeho švagr vévoda z Beaufortu,12 a dcery Césara, vévody z Vendôme, levobočka Jindřicha IV. a krásné Gabriely, sestry kardinálova otce. Získal za to se souhlasem krále portugalskou nominaci a zlé jazyky ho obviňovaly, že s vyhlídkou na kardinálský klobouk sjednal sňatek svého synovce s dcerou slavného Lionna, ministra a státního sekretáře pro zahraniční věci; o tom kolovaly dost veselé písničky, jimiž se on sám bavil první.
Ten klobouk se vlekl a znepokojoval ho. Abbé z La Victoire, který měl mnoho ducha a velmi se pohyboval ve velkém světě, byl jeho dobrým přítelem, a tehdy bylo módou konat spoustu návštěv. Jednou večer, když přišel velmi pozdě k večeři do domu, kde ho čekali ve vybrané společnosti, ptali se ho netrpělivě, odkud jde a co ho mohlo tolik zdržet. „Ach,“ odpověděl abbé žalostným hlasem, „odkud jdu? Celý dnešní den jsem doprovázel tělo ubohého pana z Laonu.“ — „Jakže, pana z Laonu!“ vykřikli všichni, „pan z Laonu zemřel! Včera byl zdráv, to je žalostné; povězte nám tedy, co se stalo?“ — „Stalo se,“ pokračoval abbé stále stejným tónem, „že si pro mě přijel, abychom spolu konali návštěvy, že jeho tělo bylo celou dobu se mnou a jeho duch v Římě, že jsem se s ním právě rozloučil a jsem k smrti znuděný.“ Při tomto vyprávění se zármutek změnil ve smích.
Na svém místě jsme viděli onen velký oběd ve Fontainebleau pro toskánského prince, jediného, koho zapomněl pozvat, ačkoli slavnost byla pořádána jen kvůli němu. Ve styku s lidmi míval takové roztržitosti, které byly jen zábavné, protože se nikdy netýkaly záležitostí ani ničeho vážného.
Kardinálem se stal od Klementa X. roku 1671, ale in petto, vyhlášen byl konečně následujícího roku; stal se protektorem portugalských záležitostí a roku 1676 se zúčastnil konkláve, na němž byl zvolen Inocenc XI.; o šest měsíců později byl v Mnichově kvůli sňatku Monseigneura13. Roku 1681 se vzdal svého biskupství ve prospěch svého synovce, syna vévody z Estrées; a přestože byl už deset let kardinálem, požádal o breve na zachování hodnosti a poct vévody a paira a dostal je. Je to první případ, a pokud jsem za první označil stejnou milost udělenou d’Aubignymu při jeho přeložení z Noyonu do Rouenu, je to proto, že jsem nepočítal tuto, udělenou kardinálovi, který nikdy neměl jiné biskupství než jedno ze šesti připojených k šesti nejstarším kardinálům, které si zvolil za svůj titul, když dosáhl potřebného služebního stáří.
Na hostině, kterou dal v den přijetí svého synovce do parlamentu a kde byli pan Princ, pan Vévoda, později naposledy známý jako pan Princ, a starší pan princ de Conti,14 spolu s mnoha pairy, si pan z Noyonu, když se zasedalo ke stolu, všiml hlouposti sloužících z domu — kardinál se na ně potom pořádně rozzlobil —, kteří prostřeli tři cadenas15 pro tři prince krve. Šel a odnesl všechny tři jeden po druhém, pak se na všechny tři podíval a dal se do smíchu: „Pánové,“ řekl jim, „je to tak, že je kratší tři odnést než jich nechat přinést nějakých dvacet.“ I oni se tomu zasmáli, jak jen dokázali, protože právo je naprosto uznané a nebylo možné se kvůli tomu zlobit. Slyšel jsem to vyprávět několik hostů i samotného pana z Noyonu, který to nikdy nevyprávěl bez nového potěšení.
Kardinál z Estrées se vrátil do Říma kvůli aféře regálie a kvůli různým otázkám svobod gallikánské církve, které dokázal velmi dobře hájit. Říkalo se však, že z vedlejších místností bylo slyšet, jak spolu křičí a hádají se, on a don Livio Odescalchi,16 a že záležitosti vyřizují pěstmi. Několik let byl v Římě pověřen francouzskými záležitostmi spolu se svým bratrem vévodou, který tam zůstal čtrnáct let velvyslancem; bydleli a stolovali spolu v největší svornosti. Vévoda tam zemřel roku 1687 a kardinál zůstal sám s celou tíhou na bedrech. Potom musel unést i celou tíhu podivného velvyslanectví markýze z Lavardinu a všechny zuřivé výbuchy téhož papeže, málo schopného, velmi umíněného a zcela oddaného nepřátelům Francie; z toho všeho se vymotal s velkou obratností a důstojností a uchoval si velkou osobní vážnost u dvora, kde si tehdy zakládali na tom, že budou krále ve všem urážet. Konečně se dočkal smrti tohoto hloupého papeže, jemuž císař Leopold tolik dlužil a jemuž Anglie a princ oranžský dlužili svou revoluci a svou korunu a z něhož by Římané byli rádi udělali světce. Po zvolení Alexandra VIII., Ottoboniho, kterého prosadila Francie a který si z ní vystřelil, se kardinál z Estrées po roce 1689 vrátil ke dvoru. Nebyl tam ani dva roky, když se vrátil na konkláve, na němž byl roku 1691 zvolen Inocenc XII., Pignatelli. Zůstal dva roky v Římě, pověřen spolu s kardinálem z Janson záležitostmi, aby dovedl do konce záležitosti duchovenstva. Pak se vrátil do Francie, kde zůstal až do roku 1700, kdy se znovu vypravil na konkláve Klementa XI., Albaniho, odkud odjel do Benátek a do Madridu. V příslušné době jsme viděli, co v obou těchto městech vykonal, i jeho poslední návrat do Francie roku 1703.
Když se stal opatem v Saint-Germain-des-Prés, žil se svými řeholníky jako otec a každý večer u něho byli dva, tři nebo čtyři učení mniši, kteří s ním až do jeho ulehnutí rozmlouvali o svých dílech a kteří přiznávali, že se od něho mnoho naučili.
Nesnesl, aby se mluvilo o jeho domácích záležitostech. Když na něho jeho intendant a jeho hofmistr naléhali a sužovali ho, aby se konečně podíval na své účty, které neviděl už velmi mnoho let, určil jim jednou den. Žádali, aby zavřel dveře, aby je nikdo nerušil; svolil s nevolí, pak si to rozmyslel a řekl jim, že přinejmenším kardinála Bonzi, který byl v Paříži a byl jeho přítelem a kolegou, nemůže nepřijmout, ale že by byl div, kdyby právě tento jediný člověk, jehož nemůže odmítnout, přišel zrovna ten den. Hned nato poslal důvěryhodného sluhu ke kardinálu Bonzi s naléhavou prosbou, aby k němu toho a toho dne přišel mezi třetí a čtvrtou hodinou, že ho zapřísahá, aby nevynechal, a že mu řekne proč; ale především, aby to vypadalo, že přichází sám od sebe. V určený den ráno si dal zavolat svého švýcara a zakázal mu po celé odpoledne pustit dovnitř kohokoli, kromě jediného kardinála Bonzi, který jistě nepřijde; ale kdyby ho to napadlo, aby ho neodmítal. Jeho lidé, nadšení, že ho budou mít celý den u jeho záležitostí, aniž je někdo vyruší, přišli kolem třetí hodiny; kardinál nechal svou rodinu a těch pár lidí, kteří ten den u něho obědvali, a odebral se do kabinetu, kde jeho správci rozložili své papíry. Říkal jim tisíce nesmyslů o výdajích, jimž nerozuměl ani za mák, a bez ustání, aniž to dával znát, pokukoval k oknu a potají vzdychal po rychlém vysvobození. Krátce před čtvrtou vjel na nádvoří kočár; správci se rozzlobili na švýcara a křičeli, že tedy nebude možné pracovat. Kardinál, celý šťastný, se vymlouval na rozkazy, které dal. „Uvidíte,“ dodal, „že to bude ten kardinál Bonzi, jediný člověk, kterého jsem vyjmul a kterého zrovna dnes napadne přijít.“ Vzápětí ho ohlásili; on krčil rameny, ale dal odnést papíry i stůl, a správci odcházeli a láteřili. Jakmile byl s Bonzim sám, vyprávěl mu, proč ho o tu návštěvu požádal, a oba se tomu od srdce nasmáli. Nikdy potom ho jeho správci už nenachytali a do konce života o tom nechtěl ani slyšet.
Museli to opravdu být poctiví a schopní lidé. Jeho stůl byl každý den skvělý a v Paříži i u dvora plný nejlepší společnosti. Jeho ekvipáže byly rovněž skvělé, měl početné služebnictvo, mnoho šlechticů, almužníků a sekretářů. Hodně dával chudým, plnými hrstmi svému bratru maršálovi a jeho dětem, kteří tehdy nebyli zámožní; a zemřel, aniž by komukoli dlužil jediný tolar.
Jeho smrt, na kterou se dlouho připravoval, byla pevná, ale budující a velmi křesťanská; nemoc byla krátká — nikdy předtím žádnou neměl — a hlavu měl až do konce úplně jasnou. Všichni ho litovali: něžně jeho rodina, jeho přátelé, jichž měl mnoho, chudí, jeho služebnictvo a jeho řeholníci, kteří cítili, co v něm ztrácejí, a kteří brzy nato poznali, že vyměnili otce za vlka a tyrana. Abbé z Estrées se stal opatem v Saint-Claude, kde byl koadjutorem.
Při vší své upřímnosti ohledně vlastního původu mu nerovné sňatky vadily. Maršálka z Estrées, jeho švagrová, dcera žida Morina, která měla tolik ducha a světa, od něho často schytávala žerty, které ji, aniž by v nich bylo cokoli hrubého, v nejnečekanější chvíli vyvedly z míry. O abbém z Estrées říkal, že z Portugalska vyjel, aniž do něho vjel: byl tam totiž velvyslancem a nekonal slavnostní vjezd. Rád se bavil tím, že ho přiváděl k zoufalství.
Posmíval se starému vévodovi z Charostu, svému bratranci, který si od té doby, co se stal pairem, liboval v tom, že chodil soudit do parlamentu a bral s sebou vévodu z Estrées. „Bratránku,“ říkal kardinál Charostovi, „to zavání L’Escalopierem.“ Jinde jsme viděli, co udělalo L’Escalopiera prezidentem parlamentu (à mortier), a sňatek jeho dcery a dědičky s Charostovým otcem.
O paní des Ursins byl kardinál výtečný: nedokázal o ní přestat, byl v tom vždy nový a s volností, která si nic neodpírala.
Jedno jeho slovo ke králi se traduje dodnes. Byl u jeho oběda — král mu vždy projevoval zvláštní pozornost, kdykoli se před ním objevil —; král se k němu obrátil a stěžoval si na nepohodlí, že už nemá zuby. „Zuby, Sire,“ odpověděl kardinál, „ech, kdopak je má?“ Vzácné na této odpovědi je, že je ve svém věku měl ještě bílé a velmi krásné a že jeho ústa, velmi velká, ale příjemná, byla utvářena tak, že je při mluvení hodně ukazoval; král se proto odpovědi zasmál, a s ním celé shromáždění i on sám, kterého to vůbec nepřivedlo do rozpaků. O něm by se dalo vyprávět bez konce; to, co se ho týká, zakončím něčím vážnějším.
Na svém místě jsme letmo viděli — říkám letmo, protože není mým záměrem zdržovat se u této rozsáhlé látky —, že se aféra konstituce na chvíli projednávala u něho. Vůdcové strany buly nedokázali odvrátit toto přikázání věci, k němuž krále vedla jeho úcta ke schopnostem kardinála z Estrées a jeho touha po míru. Brzy zjistili, že kardinál ví na ně příliš mnoho teologie, a to příliš přesně, a že se také příliš vyzná ve světských záležitostech. Ten, kdo v mládí tak dobře dokázal ukončit aféru čtyř biskupů, nebyl ve stáří, se zkušeností a autoritou, kterých nabyl, mužem, jakého potřebovali. Rozhodli se tedy přerušit porady, k nimž kardinál z Estrées neměl nejmenší chuť, protože v nich až příliš jasně viděl na jedné straně přímost a pravdu, na druhé zaslepení, stranictví, úskoky a násilí.
Právě v krátké době těchto porad chodil otec Lallemant, jeden z hlavních jezuitských štváčů, tak často, jak jen mohl, vyzvídat, co se děje v opatském paláci v Saint-Germain-des-Prés. Když tam jednou byl s maršálem z Estrées, který bydlel u svého strýce, a oba hovořili o věci, která byla na pořadu dne, zatímco kardinál pracoval ve svém kabinetu, začal otec Lallemant vychvalovat inkvizici a nutnost zavést ji ve Francii. Maršál ho chvíli nechal mluvit, pak mu vstoupila krev do tváře a na ten ohavný návrh mu ostře odpověděl a skončil tím, že nebýt úcty k domu, v němž se nacházejí, dal by ho vyhodit oknem.
Tento plán, který je odedávna oblíbeným plánem jezuitů a jejich nejoddanějších stoupenců, jakožto plán, jehož uskutečnění by korunovalo jejich moc na této i na oné straně Alp, je ten, k němuž si zpovzdálí neustávali urovnávat všechny cesty a na jehož prosazení neustávali pracovat, od té doby co jim naději a prostředky k tomu poskytlo zničení míru Klementa IX. a jejich mistrovské dílo, aféra konstituce; ty zavedly skutečnou inkvizici tím postupem, jaký se v ní od jejího zrodu den ode dne víc a víc uplatňuje a který je předehrou a dobrou přípravou, aby si na ni svět zvykl.
Jejich otec Contencin, který se vrátil do Evropy kvůli jejich čínským záležitostem, v nichž byl jedním z největších dělníků, a roku 1729 se tam vracel, se nemohl zdržet, aby při nalodění v Port-Louis neřekl, že brzy bude vidět buď inkvizici přijatou a zavedenou ve Francii, nebo všechny jezuity vyhnané. Toto slovo nadělalo velký hluk a velmi silně se rozlehlo až do Paříže.
Roku 1732 mě navštívil otec du Halde, který vydal úskočné zprávy o jejich rozličných misiích pod názvem Lettres édifiantes et curieuses (Listy budující a zajímavé) a později velmi dobře udělané dějiny a mapy Číny, v nichž však není méně lstivosti, jako ke mně občas chodíval od té doby, co jsem ho poznal jako sekretáře otce Telliera. Byl jsem s ním spokojen v jedné záležitosti, která se za života krále týkala La Trappe, a po králově smrti jsem mu zjednal slušnou penzi, která ho natrvalo usadila v jejich pařížském profesním domě, v pohodlí a s vážností. Hodně kroužil kolem a nakonec mi řekl totéž, co před patnácti lety řekl otec Lallemant maršálovi z Estrées, a s jezuitským medem mi chtěl dokázat, že nic není lepší ani nutnější než zavést ve Francii inkvizici. Je pravda, že jsem ho tak hrubě usadil, že se mi o tom do konce života neodvážil znovu zmínit. Tak tihle dobří otcové chodí, sondují a sejí, aniž se kdy dají odradit, dokud se k tomu se zbraní v ruce nedostanou díky zaslepenosti vlády, za jakoukoli cenu a všemi možnými cestami. Jinak by bylo o čem se šířit u látky tak zajímavé a tak podivně závažné; zde musí stačit, že jsem se jí dotkl natolik, abych doložil úmysl, plán a stálou a vytrvalou práci k dosažení tohoto ohavného cíle.
Goesbriant, který platil za velmi bohatého a měl oporu ve vlivu svého tchána Desmaretse, oženil svého syna s jednou z dcer markýze z Châtillonu; jeden byl oslněn spřízněním, druhý jměním a tím, že se za nic zbaví jedné ze svých dcer, kterých měl spoustu, a žádného syna.
Saský kurprinc viděl krále při jeho vstávání a král mu prokázal mnoho zdvořilostí. Bergeyck se pak s králem rozloučil a král ho zahrnul chválou, až mu řekl, že lituje krále, svého vnuka, že ho už nemá v čele svých financí. Odebral se do Flander, v létě na jeden statek, v zimě do Valenciennes, a uchoval si přátele a velkou pověst a vážnost.
Bavorský kurfiřt střílel bažanty v malém parku ve Versailles, potom viděl krále o samotě v jeho kabinetu, hrál u paní Vévodkyně, večeřel u d’Antina a vrátil se do Saint-Cloud. V tomto malém parku střílel jen král a za svého života velmi zřídka zesnulý Monseigneur.
Albergotti se vrátil z Florencie a z několika dalších malých italských dvorů, kde podle všeho plnil nějaké králem svěřené poslání. Král zároveň jmenoval Rottembourga svým vyslancem u pruského krále a různé další pro Řezno a německé dvory.
Bissy, biskup z Meaux, navržený králem na kardinála, dostal opatství Saint-Germain-des-Prés a úplné osvobození od poplatků, jako by už byl kardinálem. Toto sousto bylo vždy určeno kardinálům nebo princům. Takové štěstí tak nepatrného člověka bylo věru zásluhou konstituce.
Oba vévodové a pairové, které právě udělala, byli přijati do parlamentu v úterý 18. prosince. Jinde jsme viděli, že to byl král, kdo poprvé stanovil pro vstup do parlamentu věk pětadvaceti let, a co tuto novotu způsobilo. Vévoda z Melunu, který jich ještě neměl a který se bál, že by se mohli udělat další, kteří by je měli, a že by se s nimi ocitl v případě pana z La Rochefoucauld se mnou, dosáhl svolení, aby byl přijat před tímto věkem a tentokrát hlasoval, ale pod podmínkou, že do parlamentu nebude chodit, dokud mu nebude pětadvacet. Byl tedy přijat spolu s princem z Rohanu, který ve svém nádherném domě uspořádal spíš slavnost než velkou hostinu. Tak skončil tento rok, jehož běh jsem nepovažoval za vhodné přerušovat začátkem aféry, která pokračovala v roce, do něhož nyní vstupujeme, a která měla podivné následky.
Sceaux bylo víc než kdy jindy dějištěm bláznovství vévodkyně du Maine; dějištěm hanby, rozpaků a zkázy jejího manžela, způsobené nesmírností jejích výdajů, a podívanou pro dvůr i město, které se tam hrnuly a vysmívaly se tomu. Sama tam hrála Athalii s herci a herečkami, a další hry, několikrát týdně. Probdělé noci17 s loterií, hry, slavnosti, iluminace, ohňostroje, jedním slovem slavnosti a rozmary všeho druhu a každý den. Plavala v radosti ze své nové velikosti18 a zdvojnásobovala kvůli ní svá bláznovství, a vévoda du Maine, který se jí vždy třásl a který se navíc bál, aby jí sebemenší odpor docela nepomotal hlavu, to všechno snášel, až do té míry, že tam žalostně dělal hostitele, nakolik se to dalo srovnat s jeho stálou přítomností u krále v jeho soukromí, aniž by se od ní příliš vzdaloval.
Ať byla jeho radost sebevětší, ať dosáhl sebevětší a sebenepředstavitelnější velikosti, nebyl proto o nic klidnější. Podoben oněm tyranům, kteří svými zločiny uchvátili svrchovanou moc a kteří se bojí všech svých zotročených spoluobčanů jako mnoha nepřátel spiknutých k jejich zkáze, považoval se za sedícího pod oním mečem, který dal Dionýsios, tyran syrakuský, zavěsit na koňské žíni nad svým stolem nad hlavu člověka, kterého tam posadil, protože ho považoval za šťastného, a jemuž tím chtěl dát pocítit, co se bez ustání děje v něm samém. Pan du Maine, který tak rád vyjadřoval nejvážnější věci žertem, říkal svým důvěrníkům otevřeně, že je jako veš mezi dvěma nehty (princů krve a pairů), jimiž nemůže nebýt rozmáčknut, nebude-li se mít dobře na pozoru. Tato úvaha kalila nadbytek jeho spokojenosti, i spokojenosti z velikosti a moci, k nimž ho povzneslo tolik machinací. Bál se princů krve, jakmile dosáhnou věku, kdy pocítí potupu a nebezpečí rány, kterou zasadil tomu nejvznešenějšímu v jejich původu a tomu, co je nejvíc odlišuje od všech ostatních lidí; bál se parlamentu, který ani před jeho očima nedokázal skrýt rozhořčení nad tím, jak porušil všechny nejsvatější a nejnedotknutelnější zákony, a nemohl se uklidnit ani bezmeznou oddaností prvního prezidenta, příliš zostuzeného svou nevědomostí, příliš zneuctěného svým životem a mravy, než aby mohl doufat, že s jeho pomocí udrží jeho sbor v rukou. Konečně se bál i vévodů, tak bázlivé jsou tyranie a nespravedlnost.
Strach ho tedy přivedl na záměr rozeštvat své nepřátele tak dokonale a poštvat je proti sobě tak vášnivě, aby ho ztratili z očí a aby jim unikl v průběhu jejich dlouhého a prudkého zápasu, který by jim vzal veškerou možnost spojit se proti němu, což se mu zdálo nejvíc obávanou věcí. Abychom porozuměli, jak k tomuto velkému cíli dospěl, je třeba vysvětlit jisté věci mezi pairy a parlamentem. Spokojíme se s nezbytným, protože zde není místo, kde tuto látku do hloubky probírat, ale toto nezbytné nemůže být tak krátké, jak bychom si zde přáli.
Je třeba nejprve vidět, co je hodnost pairů Francie, zda není dnes táž, jaká byla u oněch mocných panovníků nebo téměř panovníků, jejichž vévodství a hrabství-pairie byla v různých dobách připojena ke koruně, a co je pařížský parlament a ostatní parlamenty království. Je to znalost nezbytně předcházející věcem, o nichž je čas vyprávět.
Poznámky
Vysvětlivka: Louis-François-Henri Colbert, hrabě z Croissy (1677–1747), mladší bratr Torcyho, voják a diplomat; nezaměňovat s jejich otcem Charlesem Colbertem, markýzem z Croissy, státním sekretářem pro zahraniční věci.↩
Vysvětlivka: Marie Anna Falcko-Neuburská (1667–1740), vdova po španělském králi Karlu II., žila od roku 1706 v Bayonne; byla sestrou matky nové královny Alžběty Farnese, vévodkyně parmské Doroty Žofie.↩
Vysvětlivka: Paul-Hippolyte de Beauvilliers, vévoda ze Saint-Aignan (1684–1776), nevlastní bratr vévody z Beauvilliers, který mu vévodství postoupil; v letech 1714–1718 francouzský velvyslanec ve Španělsku.↩
Vysvětlivka: Aleksander Benedykt Sobieski (1677–1714), druhý syn polského krále Jana III. Sobieského a královny Marie Kazimíry; usadil se v Římě, kde roku 1714 zemřel.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Úředník velké kanceláře. O velkých audienciérech viz řád, který Ludvík XIV. vydal pro vedení pečeti (viz výše).↩
Vysvětlivka: César d’Estrées (1628–1714), biskup-vévoda z Laonu, od roku 1672 kardinál, dlouholetý francouzský diplomat v Římě a v letech 1702–1703 francouzský velvyslanec u Filipa V. ve Španělsku; zemřel po krátké nemoci 18. prosince 1714 v Paříži.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Biskupství Saint-Claude bylo zřízeno 22. ledna 1742.↩
Vysvětlivka: Gabriela d’Estrées (1573–1599), milenka Jindřicha IV. a matka jeho legitimovaných dětí, mezi nimi Césara z Vendôme; zemřela náhle roku 1599.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz výše.↩
Ediční poznámka: Správně 5. února 1628.↩
Vysvětlivka: Čtyři biskupové (z Aletu, Pamiers, Angers a Beauvais) odmítli bezvýhradně podepsat protijansenistický formulář; spor urovnal v letech 1668–1669 takzvaný mír Klementa IX., při němž formulář podepsali s výhradou.↩
Vysvětlivka: Karel Amadeus Savojský, vévoda z Nemours, a jeho švagr François de Vendôme, vévoda z Beaufortu, oba velitelé frondy, se rozešli ve sporech o velení a přednost; 30. července 1652 se utkali v Paříži v souboji a Beaufort Nemourse zastřelil z pistole.↩
Ediční poznámka: Sňatek Monseigneura v zastoupení se konal v Mnichově až 28. ledna 1680, tedy více než tři roky po konkláve z roku 1676.↩
Vysvětlivka: Vzpomínka se týká doby kolem roku 1681: panem Princem je tu Velký Condé (Ludvík II. Bourbonský), panem Vévodou jeho syn Jindřich Julius, pozdější pan Princ († 1709), a starším princem de Conti Ludvík Armand I. († 1685).↩
Vysvětlivka: Cadenas — uzamykatelná schránka s příborem, solničkou a ubrouskem, kterou u stolu prostírali jen králi, princům krve a několika nejvyšším hodnostářům na znamení výsady.↩
Vysvětlivka: Livio Odescalchi († 1713), synovec papeže Inocence XI., jeden z nejbohatších mužů tehdejší Evropy; roku 1696 koupil od zadluženého Flavia Orsiniho vévodství Bracciano i s titulem; Orsiniho vdova Anne-Marie de La Trémoille proto po manželově smrti (1698) přestala užívat titul vévodkyně z Bracciana a začala se psát „princesse des Ursins“ (Orsini), jménem, pod nímž později proslula jako důvěrnice královny a fakticky nejvlivnější osoba madridského dvora (1701–1714).↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): O probdělých nocích v Sceaux viz poznámku výše.↩
Vysvětlivka: Ediktem z července 1714 přiznal Ludvík XIV. svým legitimovaným synům, vévodovi du Maine a hraběti z Toulouse, i jejich potomkům právo nastoupit na trůn po vymření princů krve.↩