Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu

Tom jedenáctý (1713–1715)

Kapitola šestnáctá

Původ a povaha francouzské monarchie a jejích tří stavů. — Její vláda. — Březnová, potom květnová pole. — Pairové Francie pod různými jmény, od založení monarchie ve všem titíž co do hodnosti a nezbytných funkcí. — Lenní pairové; jejich funkce. — Vysocí baroni; jejich původ, jejich užití, jejich podstatný rozdíl od pairů Francie. — Změna služby zrušením lenní služby a zavedením placeného vojska. — Původ povyšování do šlechtického stavu. — Kapituláře našich králů. — Legisté; kdo to byli; jejich užití; jejich vzestup. — Radové; původ tohoto jména. — Parlamenty; původ tohoto jména. — Vzestup parlamentu. — Rozmnožení soudců a soudních dvorů či tribunálů. — Horní a dolní sedadla velké komory parlamentů. — Rovnost dnešních pairů s pairy všech dob, pokud jde o hodnost pairů Francie a co s ní souvisí. — Jména, jež pairům dávali naši králové všech věků. — Pairie je apanáží, svědkem Uzès. — Návrat ke koruně. — Apanáž; co to je. — Verifikovaní vévodové; Bar. — Neverifikovaní vévodové. — Korunní hodnostáři. — Neverifikovaní vévodové v ustavičném soupeření s korunními hodnostáři.

Nelze pochybovat, že první Faramundovi nástupci byli méně králi než vojevůdci, kteří stáli v čele bojovného národa, jenž se už nemohl udržet ve svých hranicích, rozlil se se zbraní v ruce a dobýval. Chlodvík1 dal jako první tomuto novému státu větší pevnost, své hodnosti větší majestát, a křesťanstvím, které přijal, svým poddaným, jejichž byl snad prvním králem, více řádu a pořádku; a více pravidelnosti a styků se sousedy. Nová dobytá monarchie byla zcela vojenská, nikdy despotická. Hlavní náčelníci, kteří pomohli ji vytvořit, byli povoláváni ke všem poradám o válce, o míru, o zákonech, které bylo třeba vydat a hájit, ke všem, které se týkaly věcí uvnitř i navenek.

Když se výboje rozmnožily, dali Frankové, kteří je vykonali, své jméno Francie Galii, kterou si podrobili, a od svých králů dostávali podíly z dobyté půdy podle svých zásluh, své váhy a svých úřadů. Tyto podíly jim byly místo žoldu. Měli je nejprve doživotně a ke konci prvního rodu2 téměř všichni do vlastnictví.3 Tehdy ti, kdo měli podíly nejrozsáhlejší, rozdělili jejich části mezi Franky nižší, než byli sami, za týchž podmínek, za jakých sami drželi své podíly od krále, totiž za věrnost vůči všem a proti všem, za vydržování vojska na vlastní náklad a za povinnost přivést je k tomu, kdo jim dal jejich půdu, aby pod ním sloužili ve válce, tak jako on sám byl zavázán králi touž věrností a touž válečnou službou, kdykoli ho král povolal. Z toho vzniklo panství a vazalství. Ti, kdo měli své podíly od králů, se brzy nazývali feudi4 a věrní podle věrnosti, k níž se zavázali a kterou slíbili, když přijímali tyto podíly, jež se nazývaly léna;5 a úkon jejich přijetí se slibem věrnosti a vojenské služby králi se nazýval hold.6 Tito první páni byli tedy velcí feudatáři, kteří měli pod sebou další feudatáře, jak bylo právě řečeno, a ti od nich drželi léna s touž povinností věrnosti a vojenské služby vůči nim. Odtud pochází šlechta, známá dlouho před tímto jménem pod obecným označením miles, válečník, neboli šlechtic — obojí synonyma, když se jméno šlechtic začalo užívat — na rozdíl od podrobených národů, které se pro své úplné nevolnictví nazývaly nevolníky.

Tato šlechta — abych mluvil srozumitelně — nestačila obdělávat svou půdu. Dala z ní podíly nevolníkům, každý ve své závislosti, nikoli za podmínku vojenské služby jako léna, nýbrž za činži a rentu a za různé podmínky, z nichž vzešla rozličná práva k půdě. Tak se tento nevolný lid, který neměl nic, zčásti začal stávat vlastníkem, kdežto zčásti nadále nevlastnil vůbec nic; a z těchto dvou druhů nevolníků, z nichž jedni se stali vlastníky a druzí ne, se skládá lid, neboli to, čemu se později říkalo třetí stav, a co se jako dnes dalo už tehdy rozlišit na měšťanstvo a prostý lid. Tyto pachtovní statky,7 dávané nejprve nejlepším obyvatelům měst, se rozšířily i na nejlepší obyvatele venkova. Brzy se staly známými pod jménem roture (nešlechtický statek) na rozdíl od lén, a jejich držitelé pod jménem roturiers (nešlechtici)8 na rozdíl od lenních pánů — výraz, který měl a velmi dlouho si podržel jen svůj přirozený význam a který pýcha později obrátila v hanlivý.

Také církev vykonala své pokojné výboje; štědrostí králů a velkých pánů se jimi stali i biskupové a opati. Dostali velmi rozsáhlé podíly půdy, dávali z nich léna, jak to dělali velcí páni, a odtud pocházejí velká obročí, která vidíme ještě dnes; a tehdy věrnost a vojenská služba, kterou dlužili králům a která byla dlužna i jim samým od jejich vazalů, a jejich velký světský stav způsobily, že byli považováni za rovné ostatním velkým pánům. Když dospěli až sem, nevědomost těchto pánů si udělala náboženskou povinnost z toho, ponechat jim přednost pro spojení jejich kněžství s jejich velkými lény, takže šlechta, která byla jediným sborem státu, dovolila vytvořit druhý, který se stal prvním; a oba vytvořili svými pachtovními statky ještě jiný, neboť z mnoha nevolníků udělaly vlastníky, a ti spolu s ostatními nevolníky, kteří vlastníky nebyli a kteří všichni byli podrobeným lidem, se časem stali třetím sborem státu pod již zmíněným jménem třetí stav.

Tato zcela vojenská říše se také zcela vojensky spravovala prostřednictvím toho, čemu se říkalo březnová a pak květnová pole. Každý rok v březnu, a později už ne v březnu, ale v květnu, svolával král shromáždění. Určoval jeho den a místo. Každý prelát a každý velký pán se tam dostavil se svými vazaly a se svým vojskem. Tam byly pod širým nebem připraveny jakési dvě komnaty,9 jedna pro preláty, druhá pro velké pány, totiž pro hrabata, známá už tehdy pod tímto jménem; hned vedle, na otevřeném prostranství, stál vojenský dav, totiž vojsko a vazalové, kteří mu veleli. Král, sedící na vyvýšeném soudním stolci, čekal na odpověď obou komnat na to, co jim dal předložit. Když bylo všechno dohodnuto, vyhlásil král nahlas usnesení, která byla přijata, ať občanská, ať vojenská; a vojenský dav okamžitě propukl v opakované výkřiky slávy na znamení své poslušnosti. V tomto davu žádný duchovní, žádný nešlechtic, žádný lid; všechno byli válečníci neboli šlechta, což bylo totéž, jak bylo poznamenáno. Tento dav o ničem nerokoval, nebyl ani tázán; byl zastoupen svými pány a jeho jediným podílem bylo tleskat jejich usnesením, spojeným s usneseními krále, který je vyhlašoval. Odtud se vyráželo do války, když bylo třeba ji vést. O tomto krátkém nástinu by se dalo dlouze mluvit; jde však o vylíčení co nejstručnější, jak je nezbytné, a ne o sepsání pojednání.

Tato forma vlády trvala nepřetržitě za prvního rodu našich králů a toto shromáždění se nazývalo placita, od placet, totiž od toho, co se mu zalíbilo usnést a rozhodnout.

Pipin,10 první z druhého rodu, vynesený na trůn velkými vazaly díky vlivu, moci a autoritě, kterých si dokázal získat, zachoval tutéž formu vlády; ale v květnu místo v březnu, který byl shledán jako příliš časná jarní doba pro konání placit. Karel Veliký, jeho syn, v nich stejně tak pokračoval, pokud mu to jeho cesty dovolovaly, ale bez svých velkých vazalů nikdy nepodnikl nic významného, ať šlo o válku, mír, dělení mezi své děti či veřejnou správu, kdežto ve Španělsku a v Itálii jednal sám. Starého zvyku se drželo i jeho potomstvo. Za něho velcí vazalové vzrostli v moci a autoritě natolik, že za posledních králů tohoto rodu byli vazaly téměř jen podle jména, k čemuž dala podnět změkčilost, slabost a neschopnost těchto králů.

Pozvolna přestaly spory o léna docházet až ke králům. Feudatáři rozhodovali spory, které jejich vazalové nedokázali skončit mezi sebou soudem sobě rovných; a nejzávažnější pře rozhodovali velcí feudatáři shromáždění s králem. Tyto spory se množily s rozmnožením udílení lén za rozdílných podmínek, v nepořádku válek, které nutily dělat dluhy a které donutily uvést do obchodu léna, jež v něm nikdy nebyla, takže pak přecházela různými stupni často sporného dědění, a nakonec i na ženy, bez ohledu na slavný salický zákon, který je vylučoval z veškeré salické půdy:11 zákon, který se týkal jen této půdy, totiž té, jež byla dána místo žoldu a jež odlišovala dobyvatele Franka od podrobeného Gala, léna od nešlechtických statků, šlechtu od lidu, zůstal omezen výhradně na léno všech lén, jímž je koruna.

Když druhý rod spěl k zániku pro slabomyslnost posledních králů, byl Hugo Kapet,12 vévoda Francie, hrabě pařížský, blízký příbuzný císaře, jehož děd už o korunu soupeřil, vynesen na trůn se souhlasem všech velkých vazalů království; a on je potvrdil ve všem, co od koruny drželi, a rozšířil to stejně jako jejich autoritu; to je doba, kdy se vévodové a hrabata, velitelé vojsk a doživotní guvernéři provincií, kterým pak byla udělena v léno velká panství, stali z lenních pánů svrchovanými pány nejen těchto panství, ale i provincií, jejichž dosud byli jen guvernéry. Říkám svrchovanými pány, protože ačkoli byli vazaly koruny za tatáž panství a tytéž provincie, jejich moc se stala tak rozsáhlou a tak velkou, že se svrchovanosti velmi blížila.

Jméno pair Francie, neznámé za prvního rodu, dlouho i za druhého, možná dokonce i na počátku třetího, chybělo jen největším z těchto prvních velkých feudatářů neboli velkých vazalů koruny, neboť jak přiznávají nejlepší autoři, vykonávali tytéž funkce jako ti, kdo se objevili pod jménem pairů Francie, a ti hned nato konali přesně totéž, a vše týmž způsobem, a to bez zřizovacích listin u prvních šesti světských i duchovních, kteří ho nesli. To stačí k důkazu, že bez jména nebo pod jinými jmény je podstata táž bez změny i bez přerušení a že to, co bylo tehdy známo pod jménem a titulem pair Francie, sedělo vedle trůnu od počátku monarchie, a pod jménem pairů Francie a pairie Francie od té doby, kdy na něj byl vynesen šťastně panující rod.

Toto jméno pair se ujalo nepozorovaně z toho, že každý byl souzen svými pairy, totiž sobě rovnými. Tak mělo každé velké léno své lenní pairy, jejichž pozůstatky vidíme až do našich dnů v pairech Cambrésis a jiných velkých či menších lén, a jméno pairů Francie zůstalo největším z těchto velkých feudatářů, kteří drželi svá velká léna od krále; kteří s ním soudili závažné pře všech velkých lén, přímo nebo v odvolání, a pomáhali mu ve správě státu, vojenské i vnitřní, při vydávání zákonů, jejich změnách a úpravách a při vydávání velkých státních sankcí na těchto placita conventa neboli každoročních shromážděních. Brzy všechny hlavní lenní svrchovanosti pánů podléhaly králi nebo těmto pairům, jejichž rozsah panství pohltil ostatní hlavní vazaly.

Naši králové měli kromě vazalů své koruny, kterými byli už téměř jen tito první velcí pairové Francie, také vlastní vazaly jakožto vévodové Francie a hrabata pařížští, jimiž byl Hugo Kapet, než dosáhl koruny, a jež jim přenechal. Viděli, jak staří velcí páni vymírají a pairové Francie se zvětšují o jejich velká léna. Pomýšleli tedy, jak jim na placitech dát přísedící, na něž by si nemohli stěžovat, a připustili k nim některé z velkých vazalů vévodství Francie, kteří rovněž podléhali bezprostředně jim, ne jako králům, ale jako vévodům Francie, aby tam pairové nebyli sami pro nedostatek velkých bezprostředních vazalů.13 Ti se nejprve nazývali vysocí baroni vévodství Francie, pak vysocí baroni Francie. Povolávali tam také některé biskupy, protože úbytek velkých lén tato shromáždění zmenšil; a zvykem, který si naši králové osvojili, povolávat tam některé z těchto vysokých baronů, vyvažovali příliš velkou autoritu malého počtu těchto příliš mocných pairů Francie. Rozdíl, který se udržel až do našich dob ve všech rozličných druzích shromáždění, jež nastoupila po placita conventa, spočíval v tom, že všichni pairové se jich účastnili z práva, tvořili jejich podstatu, že se tam nic nedělo bez jejich účasti, ať všech, nebo části z nich, a že potřebovali exoine, totiž zákonnou a závažnou omluvu, aby se mohli z účasti vymluvit; kdežto přítomnost vysokých baronů tam nutná nebyla, mohli se jich účastnit jen tehdy, když je tam král jmenovitě povolal, nikdy tam nebyli povoláni všichni ani jejich většina a téměř nikdy titíž několikrát po sobě; tito vysocí baroni, povolávaní na tato shromáždění podle volby a vůle králů, tam tedy byli jen přísedícími, připuštěnými osobně pokaždé zvlášť, a nikoli nezbytnými; kdežto pairové jimi byli natolik, že se všechno dělalo s nimi a nic bez nich.

Z tohoto nepřerušeného řetězu od zrodu monarchie je vidět, že tatáž zákonodárná a ústavodárná moc pro velké sankce státu nutně spolupůsobila, a to z nutnosti spočívající v témž druhu osob, ať pod jakýmkoli jménem, velkých vazalů, velkých feudatářů, leudi, věrných, avšak vždy bezprostředně podléhajících koruně, posléze pairů; a že tato moc za všech tří rodů našich králů náležela výhradně jim samým, s vyloučením všech ostatních pánů, ať byli jakkoli velcí.

Spory a pře o léna kvůli dědictví, dluhům, dělení, zabavení pro nesložený hold, pro neposkytnutou službu nebo pro zločiny se stále víc množily, stejně jako záležitosti občanské správy, a učinily velká shromáždění častějšími i mimo obvyklou dobu měsíce května. Protože porady nebyly vojenské a už se z nich nevyráželo do války, vojenský dav se na nich už nescházel. Tato shromáždění tvořili král, pairové a ti z vysokých baronů a několik biskupů, které tam král povolal; a z toho pozvolna vzešlo, že záminka nepořádku plynoucího z lenní služby, rozmnožené tím, že lén bylo pod velkými lény a podlény bez počtu, a zneužívání této služby vazaly velkých lén i proti samým králům, když s nimi velcí vazalové válčili, způsobily, že králové, posílení v autoritě a moci, dosáhli zrušení této lenní služby, jak pro lenní pány všeho druhu, tak pro sebe; pod rozličnými záminkami změnili formu vojska a převedli je v podstatě na odvody, žold a rozdělení do setnin, zhruba do stavu, v jakém je dnes. Tak vzali králové do svých rukou prostředky moci a odměn, které zcela ochromily moc a sílu všech velkých vazalů a všech lenních pánů, za nimiž už jejich lidé do války nešli; tak zmizel onen vojenský dav květnových polí a brzy už vůbec pohromadě neexistoval. Do vojska byli připuštěni i jiní než tito staří Frankové původem; odtud ta umělá šlechta, která moc králů ještě zvětšila.

Čistě občanská shromáždění nebyla neznámá ani v době placita conventa neboli květnových polí, jak dosvědčují kapituláře Karla Velikého a jeho synů. Byla to shromáždění, která tito panovníci svolávali do svých falcí, ale skládala se jen z týchž velkých feudatářů a prelátů, s nimiž se rokovalo na květnových polích; vydávala se na nich nařízení týkající se církve, náboženství a obecných, avšak občanských záležitostí, což nebránilo obvyklému konání květnových polí.

Když však tato květnová pole neboli placita conventa zmizela se změnou formy vojska, o níž jsme právě mluvili, a když shromáždění nabyla podoby, kterou jsme vyložili chvíli předtím, než jsme se zmínili o kapitulářích, nadměrný počet procesů, které se stále víc množily, a z téže příčiny různá nařízení a rozdílné obyčeje rozličných provincií se staly pro pairy a pro ty z vysokých baronů, kteří byli na tato shromáždění povoláváni, tak tíživými, že svatý Ludvík,14 který miloval spravedlnost, povolal legisty, aby tyto procesy rozpletli a zjednodušili a usnadnili pairům a vysokým baronům rozhodování světlem, které jim do věci vnášeli.

Tito legisté byli nešlechtici, kteří se věnovali studiu zákonů, nařízení a rozdílných zvyklostí jednotlivých krajů, čemuž se později říkalo obyčeje; radili jednotlivým feudatářům při rozhodování, které měli vynést se svým lenním pánem, odkud pozvolna vzešly panské soudy neboli vrchní soudní pravomoci pánů — velmi nedokonalé obrazy těch, které vykonávali, než je králové pomalu svou autoritou změnili, po změně formy vojska a po připojení několika velkých lén ke své koruně.

Tito legisté sedali na stupínku lavice, na níž zasedali pairové a vysocí baroni, aby se s nimi mohli pairové a baroni radit, aniž by opouštěli svá místa, a hned. Tato porada však byla čistě dobrovolná, nebyli povinni se jí řídit, a tito legisté, zdaleka nehlasujíce, neměli jinou funkci než objasnit pairům a vysokým baronům pokaždé a v každém bodě, s nímž se k nim naklonili, aniž kvůli tomu vstávali; načež, nebo i bez toho, hlasovali, jak se jim zdálo, buď ve shodě, nebo v rozporu s tím, co se od legistů dozvěděli o tom, nač se jich ptali. Odtud jim přišlo jméno radové, protože radili pairům a vysokým baronům, když se jich chtěli ptát o objasnění, a ne jméno soudců, kterými nebyli; a toto jméno radů jim zůstalo jako titul, ač bylo zprvu jen přechodné podle jejich funkce.

Pozvolna se pairové, zaměstnaní válkou a jinými velkými záležitostmi, často zdržovali účasti na těchto shromážděních, kde šlo jen o sporné věci, jež se netýkaly závažných záležitostí. I králové se jich zbavovali. Vysocí baroni tam byli povoláváni v malém počtu a někteří z nich se také omlouvali, takže aby se vyřídil stále rostoucí počet procesů, které rozmanitost místních obyčejů a nařízení neustále rozmnožovala, dali králové legistům rozhodující hlas, a tito, navyklí na tuto čest, si ji pozvolna dokázali udržet i v přítomnosti samých pairů. Nikoho však dosud nenapadlo, že by tito legisté tehdy ani dlouho potom získali nebo si nárokovali rozhodující hlas v závažných záležitostech nebo ve velkých sankcích státu. Kromě toho, že pro to není žádný příklad, stačí je srovnat s pairy a vysokými barony oněch dob. V dalším bude vidět totožnost dnešních pairů s oněmi, pokud jde o hodnost, podstatu a funkce, jak jsme to už začali ukazovat. Sledujme legisty.

Táž nutnost vyřídit tento stále rostoucí příval procesů dala podnět k častějším shromážděním. Naši králové je vypisovali na určité svátky v roce do svých paláců, jednou na ty, jindy na jiné, a tato shromáždění dostala jméno parlamenty, od toho, že se tam spolu mluvilo; odtud parlamenty vánoční, svatodušní, svatomartinské atd. Pairové se jich účastnili, kdy se jim zlíbilo, aby tam soudili, aniž byli povoláváni; vysocí baroni, které tam král osobně povolal, v malém počtu; a ti z legistů, které si král přál. Nikdy žádný vysoký baron ani legista, který nebyl králem jmenován a povolán, nikdy titíž na dvou shromážděních po sobě, pokud to bylo možné.

Tyto parlamenty trvaly v této formě až do Karla VI. Za této nešťastné vlády je skládaly podle své vůle strany orleánská a burgundská, podle toho, která měla navrch, v obdobích, kdy král nebyl schopen je jmenovat. Nepořádek, který z toho vzešel, způsobil, že v dobrých obdobích tohoto panovníka bylo shledáno vhodným ponechat doživotně tato pověření, která platila jen pro jednotlivé shromáždění. Tak se tato pověření pozvolna proměnila v úřady; a protože shromáždění začala trvat dlouho, bylo třeba volit mezi mečem a kalamářem, a šlechtici, kteří byli vybíráni, aby v nich zasedali s legisty, nemajíce už na to kvůli válkám, které je zaměstnávaly, čas, se této funkce téměř všichni vzdali, takže jich zůstal jen velmi malý počet, z nichž vzešly nejvýznačnější rodiny pařížského parlamentu, z nichž už žádná nezbývá. Celé toto vylíčení je spíš přiškrcené než dostatečně vyložené, ale historická a doložená pravda je v něm zachována úzkostlivě. Spis o zřeknutích, o němž byla řeč výše a který se najde mezi Doklady, ačkoli je také velmi zkrácený, vysvětluje úplněji a uspokojivěji to, co bylo dosud vyloženo a co bude vyloženo dále.

Zůstal velmi pozoruhodný památník postavení legistů, sedících u nohou pairů a vysokých baronů na stupínku jejich lavic, a to i od doby, kdy se parlamenty staly tím, čím je vidíme dnes. Měli pro své shromáždění jen jednu komoru, které se říká velká komora od doby, kdy vznikly komory vyšetřovací, žádostí, Tournelle atd., zrozené z této jediné komory. Jsou v ní ještě vidět horní sedadla, která byla lavicí pairů a vysokých baronů, a dolní sedadla, která byla stupínkem této lavice, na němž sedali legisté; ze stupínku si nakonec udělali lavici, jak ji vidíme dnes, a z této lavice pak vystoupili na horní sedadla. To je počátek uzurpací, které umění na jedné straně a nedbalost a slabost na druhé straně rozmnožily do nekonečna. Avšak navzdory této uzurpaci se magistratura, která se stala tím, čím ji vidíme, dosud neodvážila nárokovat si výstup na horní sedadla při lits de justice.15 Sám kancléř, ačkoli je druhým korunním hodnostářem, jediným, který si zachoval postavení a vyznamenání kdysi společná všem, a hlavou justice, ale legistou a soudcem, sedí při nich na stolici bez opěradla na dolních sedadlech, kdežto nejen pairové, ale i všichni ostatní korunní hodnostáři sedí na horních sedadlech po obou stranách krále.

Nakonec se shromáždění parlamentu, jehož členové legisté se stali doživotními, jak jsme právě vyložili, stalo celoročním a usedlým v Paříži kvůli stále rostoucímu množství procesů a zavedení procesních řádů. Pairové, kteří si v něm zachovali své právo a své zasedání, v něm soudili, kdy se jim zdálo, jako to činí ještě dnes; a odtud tento první a nejstarší ze všech parlamentů přijal jméno soud pairů, který se stal vzorem ostatních parlamentů, jež nutnost rozhodovat do nekonečna rozmnožené procesy přiměla krále postupně zřizovat v různých částech království, každý s vlastním obvodem, k ulehčení poddaným.

Místo určené pro toto shromáždění, kde se pairové scházeli, kdy se jim zlíbilo, místo v hlavním městě a v paláci našich králů, se stalo místem vlastním a přirozeným pro závažné záležitosti a velké sankce království, a odtud si ještě přisvojil jméno soudu pairů. Říkám přisvojil, protože mu nepřísluší a protože všude, kde se našim králům zlíbilo shromáždit pairy, aby tam rozhodovali závažné záležitosti nebo vydávali nejdůležitější sankce, byl pro ten den soudem pairů jejich kabinet, venkovský dům, jiný parlament než pařížský, všechna tato různá místa; a toho je mnoho příkladů i od doby, kdy si pařížský parlament toto jméno osvojil.

Takoví byli legisté, takovými se staly parlamenty, jejichž autorita neustále rostla nepořádky dob, které přivodily prodejnost úřadů a pak je zavedením paulette16 učinily dědičnými a nakonec do nekonečna rozmnožily soudní dvory a jejich úřady.

Nyní je třeba vrátit se k posouzení rovnosti starých pairů s moderními pairy až po dnešní, pokud jde o hodnost, nezbytné funkce a moc zákonodárnou a ústavodárnou, a k tomu se zbavit povrchních předsudků, které se tak snadno a tak ochotně nacházejí v jejich tak velké nerovnosti co do původu, moci a postavení, z níž však neplyne vůbec nic, pokud jde o hodnost samu a o všechno, co k hodnosti paira náleží.

Abychom se o tom dobře přesvědčili, stačí projít dějiny — s výjimkou dob zmatku a útlaku státu, jako byly události, kdy málem podlehl řezníkům, univerzitě atd. za Karla VI., dříve za zajetí krále Jana a naposledy pod náporem Ligy17 — a podívat se, zda se ve státě kdy vykonalo něco velkého, sankce, rozhodnutí závažných pří atd., bez svolání, nutné přítomnosti a rozhodnutí pairů, od počátku monarchie až po vzájemná zřeknutí Filipa V. a vévodů z Berry a z Orléans francouzské a španělské koruny za nejabsolutnějšího ze všech francouzských králů, nejžárlivějšího na svou autoritu, který se ve velkých i malých věcech nejsoustavněji projevoval jako nejvíce nepřátelský hodnosti vévody a paira a nejpečlivěji se snažil ji oloupit. Důkazy tohoto velmi krátkého výkladu jsou rozesety ve všech dějinách všech dob a s jistotou na ně odkazujeme, neboť zde není místo psát o nich celé svazky, kdybychom je chtěli sesbírat. Sama korunovace a spravedlivá a moudrá deklarace Jindřicha III. ve prospěch princů krve,18 která je všechny činí rozenými pairy z titulu jejich narození, by poskytly množství důkazů.

Duchovní pairové jsou živým důkazem, kterému se dosud nelze vyhnout. Viděli jsme, jak vznikla velká obročí a jak se preláti, kteří se štědrostí králů a jejich velkých feudatářů stali velkými pány, stali velkými pány a někteří i sami velkými feudatáři. Církev ve stínu nevědomosti a tuposti laiků tehdy vzrostla natolik, že se zneužitím duchovní moci a strachem z ní oděla veškerou mocí světskou. Neznámý původ pairie spojené s titulem vévodství se stolci v Remeši, Laonu a Langres a s titulem hrabství se stolci v Beauvais, Châlons a Noyonu nelze přičítat jiné době. Hle tedy šest duchovních pairií bez zřizovacích listin, stejně jako vévodství Burgundsko, Normandie a Guyenne a hrabství Toulouse, Flandry a Champagne; všech dvanáct se stejnými právy a funkcemi, pokud jde o hodnost, a navzdory nezměrné vzdálenosti v původu a moci mezi šesti světskými a šesti duchovními, v témž postavení, s týmiž vyznamenáními a v rovnosti. Těchto šest prelátů se nelišilo od svých nástupců až do našich dnů, a jestliže dávali přednost šesti světským, bylo to z důvodu stáří, neboť mezi nimi bylo všechno dokonale a úplně rovné. S výjimkou Remeše a Beauvais — a co to ještě bylo ve srovnání se světskými pairy z Burgundska atd. — není, až na hodnost, téměř menších stolců než ostatní čtyři, a lze tvrdit, že není žádný, který by se nevyrovnal Laonu a Noyonu. Když se však páni znovu naučili číst a vrátil se jim rozum, a jejich vazalům po jejich příkladu, domáhali se zpět toho, co si církev uzurpovala, a ačkoli si zachovala, co nejvíc mohla, z výbojů, které učinila nad hrubostí laiků, zůstala jakoby oloupená ve srovnání s tím, jakou moc a autoritu kdysi měla. Jen těchto šest stolců si, ač ztratily církevní zlořády, zachovalo neporušené své postavení, své funkce, moc zákonodárnou a poradní v čele největších, nejmocnějších a nejvznešenějších pánů království, a to jedině právem své pairie.

Dokonce se někdy stalo, že jim jejich pairie dala přednost i při obřadech zcela církevních, jako se to přihodilo při všeobecném procesí všech sborů, konaném v Paříži na poděkování za vysvobození Františka I.19 Byl na něm arcibiskup lyonský s křížem neseným před sebou, jakožto uznaný Sensem, jemuž byla Paříž tehdy podřízena jako sufragánní biskupství. Biskup z Noyonu si nárokoval přednost před ním. Přednost mu byla přiznána rozsudkem parlamentu jakožto pairovi Francie. Využil jí a arcibiskup lyonský ustoupil a procesí se zúčastnil.

V oněch dávných dobách, kdy tyto staré světské pairie bez zřizovacích listin ještě existovaly, aspoň ty nejmocnější, v držení největších knížat, jako byli burgundští vévodové, angličtí králové atd., nebylo těchto šest duchovních pairií o nic významnějších co do pozemků a důchodů než dnes; a biskupové těchto stolců, jejichž řadu známe, nebyli o nic významnější co do původu ani postavení než biskupové dnešní, a jestliže v Remeši a v Laonu bylo několik kardinálů a několik jiných z královské krve nebo ze svrchovaných rodů, bylo to jen zřídka, a na ostatních stolcích mnohem vzácněji nebo nikdy; a přesto vidíme těchto šest biskupů ve všem a všude rovných co do postavení, moci a zákonodárné a ústavodárné autority ve státě, a ony jiné pairy, tak velké samy o sobě a tak mocné svými državami, jak si s nimi a jako oni počínají bez sebemenšího rozdílu, pokud jde o autoritu moci, pořadí při zasedáních, účast a rozhodování závažných pří a užívání téže zákonodárné a ústavodárné moci pro velké sankce království, s nimi a jako oni bez stínu rozdílu, rovní ve všem, co se týkalo hodnosti a výkonu pairie, a také v postavení, ačkoli jinak ve všem tak naprosto nesouměřitelní. Je to řada a řetěz, které nám dějiny předkládají ve všech nejvzdálenějších dobách až po naše dny a které zároveň ukazují, jací byli tito biskupové co do své osoby, podle řady, kterou nám podávají; kdežto pokud jde o to, co se týká jen biskupského úřadu, neměli víc výhod než všichni ostatní biskupové ve Francii, kde se v oněch staletích a dlouho potom autorita metropolitů nad sufragány plně vykonávala. Tím zůstává zřejmé, že původ a moc, plynoucí z velikosti rodu a osobní hodnosti, z počtu a rozsahu držav a majetků, autorita, stupeň a církevní jurisdikce, jsou vedlejší a naprosto lhostejné pro hodnost, postavení, autoritu, moc a funkce paira Francie, která odjakživa měla přednost před největšími osobnostmi království co do rodu, rozsahu lén a světských držav i před nejvýznačnějšími metropolity, jak se to neustále ukazovalo na těchto biskupech. Z toho plyne, jak bude ještě objasněno níže, že noví pairové, kteří mají zřizovací listinu po vzoru oněch prvních, u nichž žádnou neznáme, a kteří byli zřízeni, aby je nahradili, a pak aby rozmnožili jejich počet, a kteří všichni zcela soustavně požívali, pokud jde o tuto hodnost, všeho, co bylo právě řečeno o oněch prvních, byli pairy jako oni v naprosté rovnosti ve všem, co k pairii náleží, a z ruky do ruky až po nás, jejichž původ a majetek nejsou nižší než u těchto šesti duchovních pairů ve všech dobách.

Stručnost, pod níž nutně sténá látka tak bohatá, pojednávaná z donucení v odbočce, mě přiměje vynechat nesčetné existující doklady, z nichž je vidět, co naši králové smýšleli a říkali o hodnosti a funkcích pairů, jak ve zřizovacích listinách pairií, které vydávali, tak jinde; uvedu jen jedno místo Filipa Sličného,20 za jehož doby byli ti staří pairové z Burgundska atd. v plném lesku své osobní velikosti, rodu a pozemkové moci, tak odlišném od osobního postavení tehdejších i dnešních biskupů-pairů. Jde o dopis Filipa Sličného papeži z roku 1306, který se dodnes zachoval v originále a v němž ho prosí, aby výběr osoby k obsazení uprázdněného laonského stolce odložil na jejich příští setkání. In Laudunensi Ecclesia, píše mu, quam licet in facultatibus tenuem, intra ceteras nostri regni utpote paritate seu paragii regni ejusdem dotatam excellentia, nobilissimam reputamus, ejusque honorem, nostrum et, regni nostri proprium arbitranmur…. Personam praefici cupientes, quae honoris regii et regni zelatrix existat, et per quam praefata Ecclesia debitis proficiat incrementis urgente causa rationabili, Sanct. Ap. attentis precibus, supplicamus… per quam etiam sicut nobis et status nostri regni expedire conspicimus regimen ipsius paritatis seu paragii, quod est honoris regii pars non modica, poterit in melius augmentari, atd. Slova tohoto dopisu, ať v souvislosti, ať jednotlivě, jsou tak výslovná, že nepotřebují žádný komentář, aby byla pochopena a vynikla. Tento text je tak pozoruhodný, že vykládat jej by znamenalo jej oslabit. Není v něm slovo, které by nezasáhlo a neukazovalo s nejzářivější jasností to, co bylo řečeno výše. Tady je ve francouzštině. Vidíme v něm jedním pohledem nepatrnost a víc než průměrnost laonského stolce, vyjmeme-li pairii, a zároveň vznešenost této hodnosti, která činí tuto církev nejušlechtilejší a nejvznešenější ze všech, jejíž čest je pokládána za čest samého krále a království, jejichž je přední součástí, a jejíž rozmnožení světského majetku je považováno za důležité pro krále a pro stát, který k tomu účelu naléhavě prosí papeže atd., a který považuje výběr biskupa pro tuto církev za věc tak důležitou pro sebe a pro své království, a který toto biskupství-pairii nazývá dvakrát apanáží.21

Co může výslovněji dokázat krajní nerovnost pozemkové moci a osobní hodnosti na jedné straně, a na druhé naprostou totožnost, pokud jde o hodnost pairie a o všechno, co v sobě zahrnuje, mezi pairií laonskou a oněmi velkými, starými a prvními; mezi osobou dosud neznámou a oněmi starými a prvními pairy Francie; a tudíž marnost dávat se ohromit nerovností ve všem, co se týká pairie, založenou na všem, co je jí zcela cizí, jako je rod, pozemková moc, svrchovanost? A abychom se o tom, je-li to možné, ještě lépe přesvědčili, je třeba dodat, že v oněch dávných dobách, totiž 19. a 26. února 1410, dal králův generální prokurátor v při arcibiskupa a arcijáhna remešského přednést podle starého přirovnání svatého Ludvíka, že „pairové byli zřízeni, aby podporovali korunu, jako kurfiřti, aby podporovali říši, a proto se nemá trpět, aby byl pair exkomunikován, protože je třeba s ním obcovat při králových radách, a král by ho musel živit, kdyby neměl z čeho žít; je ovšem velký rozdíl mezi řečenými pairy a kurfiřty říše, kteří činí císaře, kdežto řečení pairové nečiní krále, který pochází z rodu a nejbližšího stupně.“

Bylo by těžké vyslovit zákonodárnou a ústavodárnou moc pairů jasněji a důrazněji, než to činí toto místo. Přirovnání si od svatého Ludvíka vypůjčil generální prokurátor při soudním jednání, a aby je neoslabil, dbá na to, aby předešel tak přirozené námitce volby císařů kurfiřty, kdežto pairové naše krále nevolí, neboť ti přicházejí ke koruně dědičným právem spojeným s nejstarším z jejich vznešeného rodu. Šlo o exkomunikaci, která v oněch dobách způsobovala, že se třásli panovníci i největší z poddaných, a která otřásala pevností trůnů. Exkomunikovaný, ať byl jakéhokoli postavení, byl vyloučen ze všeho, až po radu a službu. Kdokoli s ním mluvil, upadl už tím samým do téže exkomunikace. Francouzští králové, prvorození synové církve a zakladatelé světské velikosti papežů a jejich stolce, si nárokovali, že exkomunikaci nepodléhají. Rádci, které si vybírali pro své záležitosti, totiž jejich ministři, si nenárokovali účast na této výsadě. Generální prokurátor, rozený strážce práv koruny, se o nich nezmiňuje ani slovem. Ale nezbytní rádci, ti, kdo svou pairií z práva vykonávali s králem zákonodárnou a ústavodárnou moc pro velké sankce království, ti, bez jejichž spoluúčasti se tyto sankce nemohly obejít, aby měly sílu zákona, ani závažné pře velkých lén nebo osoby velkých a bezprostředních feudatářů, aby byly platně a s konečnou platností rozhodnuty, podstatné a nedílné součásti koruny, bez styku s nimiž nebylo možné se obejít ve všem, co se týkalo státu, ti jediní nemohli být exkomunikováni, ani sami, ani za to, že jednali s exkomunikovaným.

Hle podstatný rozdíl mezi ministry králů podle jejich volby a vůle a rozenými ministry z titulu lén a hodnosti pairie, nepostradatelnými ministry království, které svatý Ludvík přirovnal ke kurfiřtům říše, ne co do práva volby císařů v dědičném království, nýbrž co do rovného, stejného a podobného práva kurfiřtů v říši a pairů Francie ve Francii, kde císař ani král nemohli vydat zákon, sankci ani rozhodnutí závažné pře bez jejich účasti a jejich dobrozdání, které jediné dávaly sankci nebo rozhodnutí závažné pře sílu zákona nebo svrchovaného rozsudku.

A o kom se generální prokurátor takto vyslovuje? O právní výsadě vůči exkomunikaci, tehdy tak rozsáhlé, tak uznávané a tak obávané i největšími, o výsadě nutné a plynoucí z práva neodlučitelného od koruny; jde o paira Francie jakožto paira Francie, ačkoli paira Francie z titulu jeho stolce, totiž z titulu, který by ho jako biskupa, nebýt úcty k pairii s ním spojené, činil víc než kohokoli jiného podřízeným papeži a podrobeným jeho cenzurám; o paira nejistého původu, neboť je to biskup, tak vzdáleného dědičnému rodu oněch velkých knížat a panovníků oděných pairií; o paira, který s nimi nemá nic společného kromě hodnosti paira a který by v poměru k rozsahu lén a územní moci byl sotva almužníkem a sluhou těchto velkých a mocných pairů, a přece touto hodností, kterou s nimi sdílí, týž jako oni, ve všem jim rovný, stejný jako oni v právech, postavení, zákonodárné a ústavodárné moci a v nezbytné účasti na velkých funkcích státu, a právě tím stejně nedotknutelný jako oni a týmž společným právem stejně vyňatý z možnosti být exkomunikován, i když jeho arcijáhen jedná za něho a z jeho příkazu.

Generální prokurátor dovršuje důkaz, nakolik je velikost hodnosti paira, tak dokonale podobná, rovná a ve všem stejná hodnosti oněch velkých a mocných světských pairů, nezávislá na této velikosti a moci čistě osobní, když dodává, že „kdyby pair Francie neměl z čeho žít, byl by ho král povinen živit“. Marně bychom se rozšiřovali o důkazech, že je den, když vidíme svítit slunce; stejně marně bychom se po tak nadmíru přesvědčivých důkazech snažili dokázat, že nejchudší pairové, nejvíce zbavení držav a územní moci, nejvzdálenější slavnému rodu oněch velkých a mocných pairů, ba i panovníků, jsou jejich spolupairy ve všem, co se týká hodnosti, postavení, poct, velikosti, oprávnění, moci, autority a funkcí jejich společné hodnosti pairů Francie, a tudíž že právě v tom jsou dnešní pairové ve všem a všude pairy, takovými jako oni staří pairové, jinak nesrovnatelně nad nimi vynikající, neboť arcibiskup z Remeše, biskup z Laonu a ostatní čtyři, v dávných dobách takoví, jaké je vidíme dnes, byli nesporně rovni co do hodnosti, postavení, funkcí, autority a zákonodárné a ústavodárné moci, jedním slovem ve všem stejní a dokonalí spolupairové vévodů burgundských, normandských atd., a spolupairové i pairů zřízených později ve všech dobách až po nás, a jedni i druzí bez jakéhokoli umenšení toho, co náleží hodnosti paira Francie, ačkoli tak nepodobní co do původu, moci a vnějších atributů cizích pairii oněm starým pairům, tak velkým, tak mocným a z nichž někteří byli králi a panovníky.

Tak velkolepá jména, která králové ve svých rozličných zřizovacích listinách pairií a v řadě jiných listin, a soudci, jejichž úřadem je mluvit za ně a jejich jménem, dávají ve všech staletích pairům Francie, jsou dalším důkazem všeho, co bylo uvedeno o velikosti a funkcích, o postavení a bytí pairů Francie jakožto takových, nezávisle na jakékoli jiné velikosti cizí této hodnosti i u těch, kdo ji drželi. Všechno v nich označuje první místo ve státě a onu moc, neodlučitelnou a nutně spočívající jen v nich, vydávat s králem velké sankce království a rozhodovat závažné pře. Vidíme je neustále nazývány „poručníky králů a koruny; velkými soudci království a salického zákona; oporami státu; částí královské moci; drahokamy a drahocennými květy koruny; pokračováním a rozšířením královské moci; sloupy státu; správci a usměrňovateli státu; ochránci a strážci koruny (výraz generálního advokáta Le Maître při lit de justice roku 1487); největším darem a největším vypětím moci králů“ (jak to ještě vlastními slovy řekl a uznal Ludvík XIV.); nebrali bychom konce s těmito označeními, jejichž důraz vyčerpává jakýkoli výklad a které jsou nejvýslovnější, pokud jde o velikost postavení, o výkon zákonodárné a ústavodárné moci a o totožnost pairií a pairů všech staletí a všech dob, neboť tyto výrazy žádné nevyjímají a platí jen pro pairy jakožto takové, z titulu hodnosti jejich pairie, aniž by u nich šlo o jakýkoli jiný druh velikosti; a rozšiřovat se v důkazech o věci tak jasné a tak zjevné by znamenalo upadat do opakování, ještě méně snesitelných v odbočce než jinde.

Spokojíme se s poznámkou, že doby těchto výrazů byly ještě přesné a čisté v tom, co se chtělo vyjádřit. K tak velkolepé řeči vedla naše krále a jejich mluvčí jen pravda; jakékoli nadsázky byly, aspoň ve veřejných listinách nesoucích královo jméno, ještě šťastně neznámé; nikomu v nich nebylo dáváno nic než pravdivé, přesné a oprávněné, a nikdo se dosud neodvážil nárokovat si víc; nic v nich tedy nebylo vkládáno z lichocení, přízně či slabosti, nic pro ozdobu, pro výmluvnost, pro sluch, všechno pro skutečnost účinnou a existující, všechno doslova pro pravdu, přesnost a užívání; a teprve o mnoho let později se do listin začala vkrádat zkaženost, nároky v nich převládat, slabost v nich povolovat, a nakonec teprve v našich dnech dávají ti, kdo dostávají patenty, do nich vkládat všechno, co se jim zlíbí, i to nejnepravdivější a nejzneužívavější ve svůj prospěch, a to ještě osobní, nikoli hodnosti či úřadu, který je jim patentem udělován. Zřizovací listiny se tedy vyjadřovaly jen přesně, a soudci, mluvící jménem krále a pod jejich autoritou, odpovědní vlastním jménem králům i soudním dvorům za své výrazy a označení, by se byli dobře střežili odchýlit se od přesnosti, pravdy a nejpřesnější určitosti, což by jim soudní dvory nebyly prominuly a z čehož by je byli králové přiměli vydat přísný počet, zvláště šlo-li o výrazy a slova tak se dotýkající jejich osoby a koruny, kdyby tyto výrazy a slova nebyly obsahovaly nejposvátnější, nejskutečnější a nejúzkostlivější upřímnost a pravdu.

Je nemilé tak prodlužovat odbočku; ještě nemilejší by však bylo — ne snad neříci všechno, neboť to tu zdaleka není možné, ale aspoň neukázat a takřka nenaznačit to, co je podstatné nenechat neznámým.

Ne každá apanáž je pairií, ale každá pairie je natolik apanáží, že vidíme, jak pairie a apanáž22 jsou jakoby synonyma v citovaném dopise Filipa Sličného o laonském biskupství, kde je tomu tak a kde se to vyskytuje dvakrát. Mezi pairií laonskou a všemi pairiemi dnešními však není žádný rozdíl v rozsahu ani v moci léna, ani v osobní velikosti biskupa tohoto stolce oproti dnešním pairům.

Tato pravda o apanáži nebyla nikdy zpochybněna. Ludvík XI.,23 tak žárlivý na svou korunu a na všechno, co k ní náleželo, prohlašuje roku 1464 ve zřizovací listině Angoulême zcela jasně: Že odedávna drží pairové své pairie jako apanáže; a abychom to nezvratně uťali, stačí pohlédnout na zřizovací listinu Uzès.24

Uzès je obyčejný statek, jeho pán je obyčejný pán; není to ani Anjou, ani syn Francie atd. Je to pairie a pair Francie, který svým lénem ani svou osobou nemá nic, co by neměli jiní pairové, existující i pozdější než on, a u něho se nelze chytat oné kůry cizí pairii, jejíž lesk oslňuje u oněch starých pairů, tak velkých rodem i mocí, a která slouží k oklamání těch, kdo z tohoto celku dělají jedinou věc a chtěli by vnést rozdíl i do samé hodnosti pairů a jejích atributů mezi tyto pairy tak velké samy o sobě a jejich dnešní spolupairy. Zřizovací listina Uzès zcela výslovně zjevuje dokonalou rovnost v hodnosti pairie a ve všem, co s sebou nese, mezi dnešními pairy a oněmi starými pairy, jinak jim tak nepodobnými velikostí a mocí cizí jejich hodnosti paira Francie, která jim byla čistě osobní. Zřizovací listina dává Uzès jako apanáž vévodovi z Uzès a dodává tato slova: „Že připadne-li tato pairie pro nedostatek mužského potomka zpět koruně, bude moci řečené vévodství-pairie sloužit jako část apanáže pro nejmladší děti Francie a být přiměřené jejich velikosti a hodnosti.“

Nevím, jaký výraz by mohl být použit, aby byl jednoznačnější než tento. Uzès, zřízené jako vévodství-pairie, se tedy už tím samým stalo apanáží, a to apanáží přiměřenou nejmladším dětem Francie, přiměřenou, pravím, jejich velikosti a hodnosti, vrátí-li se Uzès pro nedostatek mužského potomka koruně. Nic tedy nebylo zapomenuto ani pro povahu a podstatu apanáže, ani pro hodnost apanáže, neboť je prohlášena za přiměřenou velikosti a hodnosti synů Francie. Sotva lze namítnout, že se ve zřizovací listině praví jako část apanáže, neboť nemůže být částí apanáže, aniž by byla apanáží svou podstatou, a to podstatou přiměřenou velikosti a hodnosti synů Francie. Ale proč část apanáže? Protože vévodství Uzès, které má veškerou hodnost přiměřenou velikosti syna Francie, nemá ani rozsah, ani důchod, který by mohl stačit k vytvoření celé jeho apanáže, tak jako ve větším měřítku vévodství Chartres atd. nejsou apanáží, nýbrž částí apanáže, která byla vytvořena pro Monsieura, bratra Ludvíka XIV., a tak je tomu u apanáží všech synů Francie. A o apanážích těchto princů je třeba říci totéž, co bylo dokázáno o starých pairech, jejichž osobní velikost byla cizí jejich hodnosti paira Francie a všemu, co tato hodnost s sebou nese. Tak i apanáž syna Francie je apanáží, ale má rozšíření cizí apanáži, jako jsou důchody, právo navrhovat na úřady a obročí, práva a udílení pověření, která nepocházejí z apanáže, nejsou apanáží, ale jsou těmto princům přiznána osobně pro velikost jejich narození a k vydržování jejich dvora: všechno to jsou věci osobní těchto princů a naprosto cizí povaze a vlastní kvalitě apanáže.

Nakonec z toho zcela jasně vyplývá, že pairie Francie byly vždy pairům dávány a jimi drženy ve všech staletích až po dnešek jako apanáže, a jako vlastní apanáže synů Francie; a tento řetěz, víc než jednou citovaný, pokračuje tak ze staletí do staletí až do našich dnů, pokud jde o hodnost, postavení, podstatu a funkce pairů Francie všech věků jakožto takových, nezávisle na nerovnosti osoby, moci a rodu; o čemž by i vévodové z Uzès poskytli nadmíru přesvědčivé důkazy co do postavení, práv atd., kdybychom měli čas se tu u toho zastavit.

Abychom však nic nezamlčeli, co by mohlo ponechat sebemenší zdání oprávněnosti vytáčkám, které postrádají i zdání, je třeba říci, že zřizovací listiny pozdější než listina Uzès obsahují většinou odchylku od návratu zřízeného statku koruně pro nedostatek dědiců, a tato klauzule je v nich formulována s takovou neslušností, že praví: bez této odchylky by obdarovaný zřízení nebyl chtěl přijmout. Každá výjimka ze zákona jej potvrzuje. Tato zásada není pochybná; a nemůže být přesnější výjimky ze zákona než tato, neboť je nejen jasná, přesná a formální, ale dokonce zachází tak daleko, že vyjadřuje příčinu a důvod, a to velmi neslušný.

Je tedy pravda, že zákon je v nich jasně potvrzen právě tímto výrazem a že všechny pairie, v jejichž zřizovací listině se nachází, se v ničem neliší od všech těch, kde se nenachází; tudíž že všechny jsou svou povahou zcela stejné, podobné, rovné a tytéž, a že to, co Filip Sličný a Ludvík XI. — abychom se tu spokojili s citáty, které jsme viděli — řekli o laonském pairovi a laonské pairii, je řečeno a je dokonale a plně pravdivé o všech pairech a o všech pairiích dnešních; z čehož nezvratně vyplývá, že všechno, co bylo řečeno, zastáváno a viděno o prvních a nejstarších pairech, pod jakýmkoli jménem byli zprvu známi, o prvních a nejstarších pairech, u nichž nemáme zřizovací listinu, o prvních a nejstarších pairech zřízených po nich a o jejich pairiích, lze a je třeba říci o pairech všech dob a o jejich pairiích až po dnešek, pokud jde o hodnost paira a pairie Francie a o všechno, co s sebou nese co do postavení, práv a zákonodárné a ústavodárné moci, bez výjimky, bez rozlišení, bez rozdílu, bez dělení, jedním slovem, že jsou ve všech dobách ve všem spolupairy, nezávisle na osobní velikosti rodu a moci cizí hodnosti pairie Francie, jim všem společné, jejíž totožnost se v nich všech nese od věku k věku bez nejmenšího přerušení všeho, co k ní náleží.

Že existují apanáže, nebo spíše části apanáží, které nejsou pairií Francie — neboť bylo málo celých apanáží daných synům Francie, které by neměly pairii —, že existují statky vratné koruně, udělené v léno pod touto podmínkou, které nejsou ani pairiemi, ani apanážemi, to jsou věci zcela cizí tomu, o čem se tu pojednává, a nemají na to sebemenší vliv. Chtěli jsme jen ukázat, že dnešní pairie, ne co do rozsahu léna a jeho moci, a dnešní pairové, ne co do velikosti rodu a majetku, nýbrž co do hodnosti paira a podstaty pairie a všeho, co k ní náleží, jsou rovní, stejní a ve všem a všude spolupairy, bez jakéhokoli rozdílu, výjimky či nepodobnosti, pairům všech dob, a jejich pairie pairiím oněch; že tyto nově zřízené pairie jsou zřízeny podle vzoru všech předchozích; že jsou svou povahou apanáží a vratné koruně, a že jejich podstata je podle slov našich králů o pairii Uzès dost majestátní, aby byla přiměřená tomu stát se apanáží synů Francie, přiměřená, pravím, jejich velikosti a hodnosti; že výjimka ze zákona jej potvrzuje; že Laon pro nejvzdálenější doby a Uzès pro naše nemají nic vnějšího, ba ani cizího pairii, oproti dnešním pairům, a že všichni dnešní pairové, ve všem shodní, pokud jde o hodnost paira, s pairy všech dob, mají s nimi i s pairy všech věků stejnou, podobnou a úplnou shodu.

Co je tedy apanáž? Tady to je ve dvou slovech. V nejstarších dobách se francouzské království dělilo na tolik svrchovaných a nezávislých států, kolik synů naši králové zanechali, často i za svého života. Nepořádek a oslabení, které z těchto dělení vzešly, je napravily, a nejstarší syn krále nastoupil na celé království. Tehdy se naši králové ocitli vůči svým mladším synům v téže nutnosti jako soukromníci, totiž postarat se o jejich obživu a o obživu dětí, které se jim narodí. Neměli žádné dědictví, z něhož by ji vzali, neboť dědictví králů je spojeno s korunou, mají-li nějaké, když na ni nastupují, a připadnou-li jim nějaká dědictví poté, co na ni nastoupili, jsou s ní rovněž a z práva spojena. Synové koruny tedy musí být živeni a zaopatřeni korunou, totiž z majetku koruny; a protože majetek koruny je už tím samým nezcizitelný, část majetku, která je jim dána, je jim jen propůjčena, to jest nemohou s ní nakládat, nýbrž jen ji užívat, oni i jejich potomci po meči, aby se pak, pro nedostatek mužského potomka, vrátila koruně; a to je to, co je známo pod jménem apanáž.

Odtud lze snadno usoudit, jaké hodnosti je statek daný jako apanáž, neboť září paprskem samé koruny, který se rozlévá na jeho držitele; a jaké nové světlo vrhá na to, co bylo dosud řečeno o hodnosti paira a o pairii Francie, o jménech dávaných pairům atd., to, co jsme citovali od našich králů, kteří v různých dobách prohlašují, že pairie a apanáž jsou synonyma a že pairie jsou odjakživa apanážemi, a nedávno ještě o vévodství Uzès. Konečně je třeba k této přirozené úvaze připojit to, co naši králové až po Ludvíka XIV. včetně řekli o pairech a pairiích, a jejich přiznání, že je to největší vypětí jejich moci a to největší, co mohou učinit a dát. Řekli to nezávisle na kvalitě apanáže, která je pairii, jak jsme viděli, svou povahou vlastní. Spojíme-li dohromady představu, která vzniká ze sloučení těchto dvou věcí v jedné, jaká nádhera a jaký majestát! Také naši králové nemohli pro své mladší syny a pro své bratry až po dnešek, ani pro prince své krve, ač tak jedinečně velké majestátním účinkem, který na ně má salický zákon, učinit víc, než je učinit a prohlásit všechny pairy Francie z práva jejich vznešeného narození, aniž by vůbec měli pairii, a s předností před všemi ostatními pairy. To učinil Jindřich III., a to tím spravedlivěji, že bylo velmi nepatřičné, aby princové, které jejich narození povolávalo ke koruně, nastane-li ten případ, měli před sebou nejstarší z větví mladších než jejich, které mohly nastoupit až po nich, a pairy, kteří se mohli stát jejich poddanými, aniž sami měli jakékoli právo nástupnictví na korunu.

Kdyby to tu místo vynucené odbočky, a tím samým tak nutně zkrácené, že je jakoby zmrzačená, bylo pojednání, nabízela by se zcela přirozená příležitost promluvit o vévodech bez pairie verifikovaných v parlamentu a poučit mnoho lidí, kteří jsou přesvědčeni, že je vymyslel zesnulý král, že tato hodnost je zřetelně známa nejméně od roku 1354 zřízením vévodství Bar ve prospěch Roberta, vévody z Baru, jehož rod je znám od roku 1044 v osobě Ludvíka, hraběte z Montbéliardu, z Mousonu a z Ferrette, který získal hrabství Bar sňatkem se Žofií, druhou dcerou Fridricha II., vévody hornolotrinského, a Matyldy Švábské; jeho potomstvo přijalo jméno Bar a jeho desátý potomek Robert se roku 1364 oženil s Marií, dcerou našeho krále Jana a Bony Lucemburské.

Měl s ní Jindřicha, Filipa, Eduarda, Ludvíka, Karla a Jana a čtyři dcery, z nichž nejstarší byla Jolanda. Jindřich byl otcem Roberta, který zemřel bez dětí25 jako všichni jeho strýcové a byl takřka posledním z tohoto rodu. Ludvík byl biskupem-vévodou z Langres, biskupem-hrabětem z Châlons, biskupem ve Verdunu a kardinálem: přežil všechny své bratry i synovce. Jolanda, nejstarší z jeho sester, se provdala za Jana Aragonského, syna aragonského krále Petra IV. a Eleonory Portugalské. Jan se stal portugalským králem a Jolanda, jeho manželka, zemřela v Barceloně roku 1431.26 Zanechala mimo jiné děti Jolandu Aragonskou, která ze svého manželství s Ludvíkem II., vévodou z Anjou, králem neapolským a sicilským, měla dobrého krále Reného, vévodu z Anjou, krále neapolského a sicilského, jemuž Ludvík, kardinál z Baru, jeho prastrýc z matčiny strany, vévoda z Baru a poslední muž svého rodu, daroval vévodství Bar. Jolanda z Anjou, dcera krále Reného a vévodkyně lotrinská po své matce Isabele, nejstarší dceři a dědičce Karla I., vévody lotrinského, a Markéty Bavorské, přinesla roku 1444 vévodství Lotrinsko a Bar věnem Ferrymu Lotrinskému, hraběti z Vaudemontu, svému bratranci, a z tohoto manželství pocházejí všichni lotrinští vévodové.

Tito vévodové, ačkoli svrchovaní a z tak význačného rodu, pokládali hodnost vévodů z Baru za takovou čest, ačkoli byli jako takoví vazaly francouzské koruny, že přijali její znaky, které odložili teprve dlouho potom; a na branách Nancy je dosud vidět jejich erb ozdobený vévodským pláštěm, jak jsem jej tam sám viděl a zaznamenal.

Stejně tak bylo bez pairie zřízeno a roku 1498 verifikováno Valentinois pro proslulého Cesara Borgiu,27 tak známého svými zločiny a ohněm, který pro jeho povznesení tolikrát po celé Evropě rozdmýchal papež Alexandr VI., jehož byl levobočkem; Longueville roku 1505, a další ve prospěch princů savojského rodu, jako Nemours, a princů krve, jako Estouteville. Nebudeme se zdržovat uváděním dalších, ale poznamenáme, že od té doby vždy nějaká existovala a že například Longueville atd. vymřela teprve po podobném zřízení La Feuillade a dalších Ludvíkem XIV.

Vidíme tu tedy dvě věci: starobylost těchto vévodství bez pairie verifikovaných a velikost těch, v jejichž prospěch byla zřízena, mezi nimiž se kromě Baru počítají princové z rodu lotrinského a savojského, levobočci Francie a rod Longueville, velmi velcí francouzští i cizí páni, a nad to všechno princ krve. Proto jsou tato vévodství, pokud jde o hodnost lén a apanáže, postavena na roveň pairiím, ale bez úřadu, který pairie má navíc a který dává pairům ony velké funkce, jichž jsme se dotkli, a získal jim ona velká jména, která jim králové dali; protože však postavení hodnosti verifikovaného vévody je cizí příčině této odbočky, nebudeme ji rozšiřovat o důvody, které ukazují, že verifikovaní vévodové, jimž zvyk říká dědiční, jsou tím, čím byli vysocí baroni.

Abych však nenechal žádný ze tří druhů vévodů známých ve Francii bez nějakého vysvětlení, když se tu tak přirozeně nabízí, dodám slovo o vévodech neverifikovaných, jimž zvyk nevhodně říká vévodové na breve, neboť žádné breve nemají, nýbrž listiny jako ostatní, které však nejsou verifikovány, a tudíž nepůsobí nic skutečného ani dědičného, jen prosté pocty u dvora, bez postavení a bez existence v království. Jen s těmi se přou korunní hodnostáři z titulu svých úřadů, skutečných a existujících ve státě, proti prostým poctám podobnosti, bez léna i úřadu, bez úředního charakteru, postavení či existence v království. A o těch také kardinál Mazarin drze říkával, že jich nadělá tolik, že bude hanba jím být i nebýt, a přesto se jím sám udělal.

Pokud jde o jejich původ, upadlo se do téhož omylu jako u vévodů verifikovaných: měli je za vynález doby nezletilosti Ludvíka XIV. Je pravda, že pro tyto by snad bylo těžké najít je dříve než za Františka I.; také nejsou ve státě ničím; ale Roannez se za této vlády stalo vévodstvím tímto způsobem. Pak jsme stejně tak viděli Dunois pro rod Longueville, Albret ve prospěch Jindřicha, navarrského krále; Brienne pro Charlese de Luxembourg, švagra vévody z Épernonu, a mnoho dalších pro velmi velké francouzské i cizí pány; a takoví neverifikovaní vévodové existovali vždy až do současnosti, a vévoda z Chevreuse, velký komoří, nejmladší syn vévody z Guise zabitého v Blois, byl dlouhá léta vévodou tohoto posledního druhu, než se stal vévodou a pairem.

Korunní hodnostáři nemají s příčinou této odbočky nic společného a mluvit o nich tu by znamenalo ji zneužít. Ať jsou jejich úřady sebevětší, zvláště oba první, nemají ani všeobecnost, ani majestát úřadu paira Francie, a důkazy toho nejsou obtížné. Jejich úřad je navíc jen doživotní a léno jakožto korunní úřad nemají žádné, ačkoli se najdou lenní sliby a holdy někdy skládané našim králům za tyto úřady, ale bez jakékoli zmínky o lénu.

Pairové mají tedy největší léno a největší úřad, jaký může francouzský král dát a jakým může být oděn vazal, i syn Francie, a tím spíš poddaný. Verifikovaný vévoda má léno bez úřadu, což zakládá velký rozdíl mezi pairem a jím, a mezi ním a korunním hodnostářem, který má jen úřad, a to doživotní a bez léna, ale úřad ve všem velmi nižší než úřad paira Francie, a to tak, že dokonce neverifikovaní vévodové, kteří nemají ani léno, ani úřad, nic skutečného ve státě, kteří mají jen vnější pocty a obraz ostatních vévodů, jichž jsou jen marnou a fiktivní kůrou, neustupují z titulu tohoto obrazu bez skutečnosti, který v nich je, neustupují, pravím, korunním hodnostářům, kteří nemají jako oni toto vnější zdání podobnosti s ostatními vévody, byť marné. Ani korunní hodnostáři nechtějí ustupovat těmto neverifikovaným vévodům z titulu svých úřadů a toho, čím skutečně ve státě jsou, takže soupeření mezi nimi je neustálé a při dvorských obřadech — neboť tito neverifikovaní vévodové nemají místa při jiných — jdou smíšeně, jak král předepíše, což bylo vždy a za všech dob upravováno stejně.

Když jsem tak stručně, jak to bylo možné, ukázal, jaká je hodnost vévody a paira ve všech věkách monarchie až po ty, kdo jsou jí dnes oděni, je třeba pokusit se ukázat také, co je pařížský parlament a ostatní parlamenty utvořené podle jeho vzoru, a snažit se to učinit s touž zřejmostí a touž stručností; to je druhá část odbočky nezbytné k pochopení toho, co bude třeba dále vyprávět.


Poznámky

  1. Vysvětlivka: Faramund je pověstný první král Franků z 5. století, o jehož skutečné existenci nejsou zprávy. Chlodvík I. (asi 466–511), franský král z rodu Merovejců, sjednotil Franky, dobyl většinu Galie a přijal křest.↩

  2. Vysvětlivka: Saint-Simon dělí francouzské krále tradičně na tři „rody“ (races): první rod jsou Merovejci, druhý Karlovci (od Pipina roku 751), třetí Kapetovci (od Huga Kapeta roku 987), k nimž patří i Valois a Bourboni.↩

  3. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Beneficii (bénéfices) se nazývaly pozemky, které byly po dobytí rozdány franským bojovníkům. O povaze těchto pozemků viz Essais sur l’Histoire de France (Eseje o dějinách Francie) pana Guizota.↩

  4. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Saint-Simon napsal toto slovo takto místo leudi, které se vyskytuje níže. Slovo leudes pochází z německého leuten (doprovázet) a označovalo druhy neboli věrné barbarských králů.↩

  5. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 11).↩

  6. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz výše poznámku o lenním holdu.↩

  7. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Bezvýznamné pozemky dávané do pachtu (baillettes).↩

  8. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Slovo roturier pochází z barbarské latiny ruptarius (qui rumpit terram, ten, kdo láme zemi); původně se vztahovalo na rolníky, kteří byli odsouzeni k tělesným pracím neboli k robotě.↩

  9. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 11).↩

  10. Vysvětlivka: Pipin III. Krátký (714–768), majordomus franské říše, se roku 751 dal provolat králem místo posledního Merovejce a založil rod Karlovců; byl otcem Karla Velikého.↩

  11. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Salickou půdou je třeba nejspíš rozumět půdu dobytou, a zejména prostor obklopující hlavní sídlo. Viz poznámky pana Pardessuse k Salickému zákonu.↩

  12. Vysvětlivka: Hugo Kapet (asi 940–996), vévoda Franků a hrabě pařížský, byl roku 987 zvolen králem a založil rod Kapetovců. Jeho matka byla sestrou císaře Oty I. a jeho děd Robert I. byl v letech 922–923 králem proti Karlu Prostému.↩

  13. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Vazalové, kteří podléhali přímo králi.↩

  14. Vysvětlivka: Ludvík IX. Svatý (1214–1270), francouzský král od roku 1226, zemřel na křížové výpravě u Tunisu a roku 1297 byl svatořečen; platil za vzor spravedlivého krále.↩

  15. Poznámka vydavatelů (edice 1856): O lits de justice viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 11).↩

  16. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Tato daň dostala jméno po finančníkovi Pauletovi, který byl jejím prvním nájemcem. Paulette pochází z roku 1604; soudci platili každoročně šedesátinu ceny svého úřadu, aby se stali jeho vlastníky.↩

  17. Vysvětlivka: Řezníci jsou pařížští cabochiens, kteří spolu s univerzitou ovládli roku 1413 Paříž v době bojů orleánské a burgundské strany za choromyslného Karla VI.; král Jan II. Dobrý byl po bitvě u Poitiers (1356) v anglickém zajetí, v němž Paříž ovládlo povstání Étienna Marcela. Liga je Katolická liga Guisů, která v 80. a 90. letech 16. století vládla Paříži proti Jindřichu III. a Jindřichu IV.↩

  18. Vysvětlivka: Deklarací z prosince 1576 přiznal Jindřich III. princům krve přednost před všemi ostatními pairy bez ohledu na stáří jejich pairií.↩

  19. Vysvětlivka: František I. (1494–1547), francouzský král od roku 1515, byl zajat v bitvě u Pavie (1525) a z vězení v Madridu byl propuštěn roku 1526 po podpisu madridské smlouvy.↩

  20. Vysvětlivka: Filip IV. Sličný (1268–1314), francouzský král od roku 1285, proslulý sporem s papežem Bonifácem VIII. a zrušením templářského řádu.↩

  21. Poznámka vydavatelů (edice 1856): V dopise Filipa Sličného nejde o apanáž, nýbrž o parage (paragium). Slovo parage označovalo rovnost mezi šlechtici; odtud výraz paritas, užitý v tomtéž dopise jako synonymum paragium.↩

  22. Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz předchozí poznámku.↩

  23. Vysvětlivka: Ludvík XI. (1423–1483), francouzský král od roku 1461, upevnil královskou moc proti velkým vazalům, zejména proti burgundskému vévodovi Karlu Smělému.↩

  24. Vysvětlivka: Uzès v Languedocu bylo povýšeno na vévodství roku 1565 a na vévodství-pairii roku 1572; v Saint-Simonově době to byla nejstarší existující světská pairie a vévoda z Uzès zasedal jako první mezi vévody a pairy.↩

  25. Ediční poznámka: Robert z Baru, hrabě z Marle († 1415 u Azincourtu), zanechal dceru Jeanne, provdanou za Ludvíka Lucemburského, hraběte ze Saint-Pol.↩

  26. Ediční poznámka: Jan I. Aragonský (1350–1396) se stal králem aragonským (1387), nikoli portugalským; jeho matkou byla Eleonora Sicilská, třetí manželka Petra IV., nikoli Eleonora Portugalská.↩

  27. Vysvětlivka: Cesare Borgia (1475–1507), syn papeže Alexandra VI. (Rodriga Borgii), dostal roku 1498 od Ludvíka XII. vévodství Valentinois; svými výboji v Romagni a bezohledností se stal vzorem Machiavelliho Vladaře.↩