Knihovna · Paměti vévody de Saint-Simon · Paměti vévody de Saint-Simon III: Smrt dědiců trůnu
Tom jedenáctý (1713–1715)
Kapitola sedmnáctá
Pařížský parlament a ostatní podle jeho vzoru. — Jejich původ; jejich povaha; odkud nazvány parlamenty. — Zkrácená rekapitulace. — Starobylá vláda. — Legisté. — Radové; odkud toto jméno. — Legisté, kteří se stali soudci. — Původ a doklad horních a dolních sedadel. — Parlament, jakými stupni nabývá dnešní podoby. — Ze šlechticů si jedině pairové zachovávají hlas a místo v parlamentu, kdykoli toho chtějí užít. — Přednost pairů ve všech parlamentech; jediní ze šlechticů do nich vstupují před králem, když tam přichází, a proč. — Kancléř jediný z korunních hodnostářů na dolních sedadlech při lits de justice a mluví tam ke králi jen na kolenou, jediný z nich, jemuž král nedává oslovení bratrance, a jediný z taláru tam mluví a podává mínění vsedě a pokrytý. — Proč všechny tyto věci. — Původ předsednictví a jeho nároku zastupovat krále. — Místo prezidentů vždy nalevo od místa pairů. — Původ registrace ediktů atd. v parlamentech; souzení velkých pří atd. v nich a titulu soudu pairů, který si osobuje pařížský parlament. — Nutnost zmínky o přítomnosti pairů v rozsudcích velkých pří a v registracích sankcí. — Původ nároku parlamentů přidávat registracemi nezbytnou moc. — Původ remonstrancí, zprvu dobrých, později zvrhlých ve zneužívání. — Výboje římského dvora potlačované parlamentem; nedávají mu žádné právo vměšovat se do jiných státních záležitostí ani do vlády. — Parlament příslušný jedině ke sporným věcem mezi soukromníky; slavnostně to uznává při regentství paní z Beaujeu. — Soud pairů na každém místě, kde je král shromáždí. — Registrace mírových smluv v parlamentu jen z důvodu čistě soudního. — Regentství Marie Medicejské je první, které se odehrálo v parlamentu, a proč. — Počátek jeho nároku vměšovat se do státních záležitostí a oné chiméry poručníků králů, kteří ho ve všem tom ustavičně krotili. — Opatření Ludvíka XIII. při jeho smrti, stejně obdivuhodná jako marná, a proč. — Regentství Anny Rakouské; proč prošlo parlamentem. — Nebezpečné výhody, které si z toho sbor osobuje a které Ludvík XIV. později tvrdě potlačuje. — O regentství pana vévody z Orléans v parlamentu bude pojednáno v pravý čas. — Vévoda z Guise, který dělá všechno, aby se zmocnil koruny, je prvním velmožem, který se stává kostelním správcem, a aby se zalíbil parlamentu, nechává ke své přísaze paira připojit výraz rada svrchovaného dvora. — Záměr parlamentu od té doby vůči pairům. — Výraz rada svrchovaného dvora konečně navždy odstraněn z přísahy pairů. — Nutnost vyložit nudné podrobnosti. — Pořádek a formy vstupu na zasedání dolních sedadel a odchodu z něho. — Prezidenti si nepokrytě osobují přednost před princi krve a pairy při odchodu ze zasedání dolních sedadel. — Pořádek a formy vstupu na zasedání horních sedadel a odchodu z něho. — Místo při lits de justice: pairů nahoře, kteří podávají mínění vsedě a pokrytí, a rovněž korunních hodnostářů; prezidentů a ostatních soudců dole, kteří podávají mínění s odkrytou hlavou a na kolenou; a kancléře dole, který mluví ke králi jen na kolenou, protože je legista, ale podává mínění a vyhlašuje vsedě a pokrytý, protože je korunním hodnostářem. — Prezidenti si osobují podávat mínění mezi královnou regentkou a králem; roku 1664 jsou vráceni k podávání mínění po posledním korunním hodnostáři; tak to od té doby trvá. — Změna přijímání pairů úskokem a překvapením z horních sedadel, kde se konalo, na dolní sedadla, kde zůstalo od roku 1643. — Kontrast původního stavu legistů v parlamentech s jejich pozdějšími uzurpacemi. — Úsilí a vztek prezidentů roku 1664 a potom. — Novion, první prezident, zbavený místa pro své podvody, žárlí na povýšení Gesvreů.
Chceme-li si učinit správnou představu o podstatě a povaze této korporace, je třeba si připomenout, co bylo řečeno o legistech, o způsobu, jakým se vynášely rozsudky, a o třech stavech, které tvoří národ; že každého soudili jemu rovní; že velcí vazalové soudili své vazaly, každý ve svém lénu spolu s předními leníky, kteří od něho drželi léna; a že velcí a bezprostřední leníci koruny, známí od založení monarchie pod různými jmény a nakonec jako pairové Francie, soudili velké pře a závažné záležitosti spolu s králem a s ním vykonávali moc zákonodárnou a ustavující pro velká ustanovení státu; co byli vysocí baroni a velcí preláti a že k tomu byli zprvu občas, posléze vždy povoláváni, ale osobně, jednou ti, podruhé oni, a to králem, takže své právo odvozovali jen z toho, že je král obeslal, stejně jako později korunní hodnostáři, jichž bylo třeba ve věcech týkajících se jejich úřadů, kdežto pairové tam přicházeli všichni ze svého práva a bez nich se nedalo nic učinit; že když pře neustále přibývaly, neboť léna proti své původní povaze přešla i na ženy a stala se předmětem dělení, dědictví a zástav, a když se ve všech těchto věcech zvykem zavedla v různých provinciích rozdílná obyčejová práva a nahromadila se nařízení, vedlo to k rozmnožení parlamentů o různých svátcích, které trvaly osm, deset či patnáct dní, aby se ty pře vyřídily; že svatý Ludvík, který miloval spravedlnost, uvážil, jak málo poučení mohou tito soudci, tak urození a tak zaujatí válkou, přinést k rozhodování tolika spletitých otázek a rozdílných místních obyčejových práv, a posadil jim k nohám legisty, aby je mohli poradit, když se k nim skloní, aniž však byli povinni to činit, nebo, učinili-li to, řídit se jejich míněním, které celé shromáždění neznalo a které legisté říkali jen do ucha tomu pánovi, u jehož nohou seděli, když se s nimi chtěl poradit, a že odtud se těm legistům začalo říkat radové; že lid, svou povahou nevolný, byl postupně osvobozen a pak se z dobroty pánů, jejichž nevolníky byli, stal zčásti vlastníkem, vytvořil měšťanstvo a lid, a ti, kdo měli statky zvané nešlechtické (rotures), protože nemohli držet léna, byli odtud nazváni neurozenými (roturiers); že z tohoto osvobozeného lidu se ti, které jejich rozum a píle povznesly nad zemědělství a řemesla, věnovali místním obyčejovým právům, znalosti nařízení a římského práva, které zůstalo v užívání v několika provinciích po dobytí Galie a od té doby se tam vždy uplatňovalo. Tito lidé se množili spolu s přemi, učinili si z nich předmět studia, stali se rádci těch, kdo pře vedli, i rodin v jejich záležitostech. Pro své zaujetí zákony, z něhož si udělali řemeslo, byli nazváni legisty a svatý Ludvík je povolal do parlamentů, aby sedali na podnožce lavic soudců, kteří byli takoví, jak bylo vysvětleno, a byli jim na dosah, aby jim do ucha podávali objasnění k tomu, co se před nimi projednávalo, a pomáhali jim utvořit si úsudek a mínění, když se ti páni domnívali, že to potřebují, a skláněli se k nim, aby se jich zeptali. [Je třeba si připomenout,] že když pak pře přibývaly víc a víc, a tedy i shromáždění k jejich souzení, která podle toho, že se na nich spolu mluvilo, přijala stejně jako velká shromáždění pro závažné pře a pro velká ustanovení státu, a ze stejného důvodu mluvení spolu, jméno parlament, páni, jak pairové, kteří tam zasedali ze svého práva, tak ti, které tam král povolával jmenovitě, se často omlouvali zaneprázdněním válkami nebo vlastními záležitostmi; tehdy nutnost vyřizovat pře vedla k tomu, že v jejich nepřítomnosti, aby byl počet dostatečný, dostali rozhodující hlas titíž legisté, kteří, těžíce z nepřítomnosti pravých soudců, za něž je nutnost nechávala zaskakovat, využili času a získali rozhodující hlas i vedle nich, avšak stále sedíce u jejich nohou na podnožce jejich lavic.
Hle, jak se tito legisté z pouhých našeptávačů, s nimiž se radilo jen podle libovůle a kteří nesměli promluvit jinak než do ucha soudcům z řad pánů, stali sami soudci vedle nich. Odtud, jak bylo řečeno, když se jim to pokorné sezení stalo nepříjemným, si osobovali vložit opěradlo mezi nohy pánů a svá záda, potom poněkud zvýšit tu podnožku lavice pánů, která jim sloužila za sedadlo, a pozvolna z ní udělat lavici. Takový je původ horních a dolních sedadel velké komory a po ní i velkých komor ostatních parlamentů, zřízených v provinciích podle tohoto prvního vzoru, které všechny měly zprvu každý jen jednu komoru, a když pak přibylo pří i soudců, rozmnožily počet komor, odkud se první, předtím jediná, ve všech [dvorech] nazývá velkou komorou, aby se odlišila od ostatních.
Je třeba si dále připomenout, že tyto parlamenty, v nichž se soudci-legisté měnili s každým parlamentem o Velikonocích, o Všech svatých atd., stejně jako páni, kteří nebyli pairy a které tam král jmenovitě obsílal, páni i legisté, trvaly až do nepokojů orleánské a burgundské strany za Karla VI.1 Jeho časté a dlouhé recidivy, které mu nedovolovaly vybírat členy těchto parlamentů, vydávaly jejich jmenování té ze dvou stran, která měla tehdy navrch. Nepořádky, které z toho vzešly, vedly ke změně dosavadního zvyku; a aby se při každém parlamentu znovu neupadalo do téže nesnáze, bylo stanoveno, že titíž členové jimi zůstanou doživotně a že noví budou dosazováni jen po smrti stávajících; a to je doba, která učinila legisty fakticky jedinými soudci, protože když už nešlo o to věnovat mimochodem čtrnáct dní nebo tři týdny souzení pří, páni a šlechtici, které tam králové dosud při každém zasedání jmenovitě povolávali, jednou ty, podruhé jiné, nemohli opustit službu ve zbrani ani své domácí záležitosti, aby strávili život souzením při všech těch různých zasedáních parlamentu, takřka všichni odešli a nechali svá místa zaplnit legisty, kteří neměli nic lepšího na práci. Mezi nimi si církev ponechala kleriky, odkud pocházejí duchovní radové, aby tam bděli nad jejími zájmy, ale z téhož těsta jako ti legisté, protože biskupové a velcí preláti, zaměstnaní svou rezidencí, často velkými záležitostmi, a dokonce i válkou, nemohli těm častým shromážděním věnovat svůj čas a opustili je stejně jako šlechta.
Tak legisté, kteří se stali soudci, a fakticky jedinými soudci, a to doživotními, nabyli vážnosti. Neštěstí státu a naléhavá potřeba peněz přiměly naše krále, aby z nich peníze vytloukli, a tak z doživotní funkce udělali úřady a nakonec úřady dědičné a prodejné. Hle, tito soudci se tedy stali úředními magistráty, a těch magistrátů v důsledku týchž finančních potřeb přibývalo a rozmnožili se až do toho davu, který dnes vidíme a který pod různými jmény zaplňuje Paříž i provincie v rozličných soudech vyšších i nižších. Konečně parlament, usazený natrvalo v Paříži, povznesl své členy-legisty, a protože už nesoudil při různých svoláních během roku, nýbrž po celý rok, nabyl konečné stálosti, která z něj udělala sbor magistrátů, vzor, podle něhož pohodlí vzdálených sporných stran a do nekonečna rozmnožený počet pří dal postupně vzniknout ostatním parlamentům; a odtud, jak bylo řečeno, z potřeby financí, vzešel nápad i provedení tolika zřízení soudů všude, vyšších i nižších tolika druhů, a toho davu prodejných a dědičných úřadů taláru.
Legisté, kteří se všemi těmito různými stupni stali jedinými, kdo tvořili parlament, jenž se stal trvalým a usedlým v Paříži, a sami byli úředníky s prodejným a dědičným titulem, zbavení šlechticů, kteří opustili přechodné kalamáře, jakmile se staly trvalými, i předních duchovních, které stejně jako šlechtice už králové nepovolávali jako před Karlem VI., měli vedle sebe už jen pairy, kteří tam ze svého práva, aniž je králové povolávali, na rozdíl od vysokých baronů, korunních hodnostářů, prelátů a šlechticů v jistém počtu, a to jmenovitě ke každému parlamentu a nikdy týchž, vstupovali a soudili, kdykoli se jim zlíbilo tam dostavit. Odtud si tam zachovali svůj vstup a rozhodující hlas, kdykoli tam chtějí zasednout, jak v pařížském parlamentu, tak ve všech parlamentech království, kde bez obtíží mají přednost před guvernérem provincie a diecézním biskupem, jsou-li tam s nimi.
Odtud také ten rozdíl, že pairové zasedají v parlamentu ještě před příchodem krále, když tam přichází, kdežto korunní hodnostáři a všichni ostatní, které se králi zlíbí obeslat jako svůj doprovod, smějí zasednout jen v jeho průvodu a po něm, ačkoli korunní hodnostáři sedí na horních sedadlech s rozhodujícím hlasem, s vyloučením guvernérů a generálních místodržitelů provincií a rytířů řádu obeslaných králem, kteří sedí dole a nemají hlas; a to je pozůstatek toho, co bylo řečeno o oněch starých shromážděních, kterých se ze svého práva účastnili jen pairové, dlouho jediní, potom ti z vysokých baronů, které tam králové obsílali atd. A nesmí se zapomenout, že ačkoli korunní hodnostáři mají své místo na horních sedadlech, jediný kancléř má své dole, jak bylo řečeno výše, protože ačkoli je druhým korunním hodnostářem a tak významným ve všem, a právě tam ve svém triumfu hlavy justice a předsedy pod králem, není nic než legista a nyní magistrát, a jako takový nemůže zasedat na horních sedadlech. Z téhož důvodu mu nepřísluší oslovení bratrance, jež naši králové dávají nejen vévodům a pairům a vévodům registrovaným, ale i vévodům neregistrovaným a všem ostatním korunním hodnostářům.
Když se tak parlament stal usedlým a trvalým po celý rok, legisté, kteří se stali doživotními, pak úředními a dědičnými, byli nejen soudci a magistráty, ale jedinými, kdo parlament tvořili, s vyloučením všech ostatních šlechticů kromě pairů; a protože to byl soudní dvůr určený k souzení pří, jichž bylo bez počtu, pairové tam přicházeli jen v mimořádných případech; tak tito magistráti, jediní páni místa, vystoupili na horní sedadla a ten zvyk se nepozorovaně udržel i v přítomnosti pairů.
Procesních forem přibývalo spolu s přemi a kličkování, které je zprvu učinilo nezbytnými, se pak živilo jejich rozmanitostí, a obojí se rozmnožilo do nekonečna; odtud vznikla zvláštní řeč v žádostech a v rozsudcích, která vyhlášení rozsudků činila často obtížným pro méně zběhlé magistráty a všem ostatním nemožným. Odtud předseda shromáždění tuto funkci vykonával dál i v přítomnosti pairů, a pak už z titulu úřadu, tak jako se legisté z pouhých rádců stali magistráty.
Z tohoto úředního předsednictví a z toho, že se spravedlnost vykonává jménem krále, vzešla myšlenka, že krále představuje ten, kdo tento úřad zastával, potom nárok, který se časem upevnil, protože nikdo nedal pozor na to, co z toho mohlo vyplynout u lidí, kteří uměli tak, jak už vidíme, užívat umění růst a povyšovat se.
Později ostatní prezidenti, které dala zřídit potřeba financí a kteří podle zvláštní čapky, již nosili a kterou zvětšili tak, že si ji už nemohli nasadit na hlavu a museli se spokojit s tím, že ji drží v ruce, vešli ve známost pod jménem présidents à mortier (prezidenti s moždířem), si osobovali, že s prvním prezidentem tvoří jediného a téhož prezidenta, čili jediný a týž sbor předsednictví, a v důsledku toho že jsou spolu s ním všichni dohromady zástupci krále; a se stejným úspěchem.
Nicméně přes všechno toto domnělé zastupování mají lavici oddělenou od radů jen dole, kde sedí sami; neboť nahoře sedí radové hned za nimi na téže lavici; a jak nahoře, tak dole zaujímají jen levou stranu, pairové pravou. Když nezasedají žádní pairové, zaujímají ji radové celou, kromě těch, kdo sedí na lavici prezidentů, kteří se dobře vystříhali změnit stranu, aby ji nemuseli postoupit pairům, když nějací do parlamentu přijdou. Tyto pravé a levé strany budou ještě vysvětleny níže.
Hle tedy magistráty, prezidenty z titulu úřadu, kteří vykonávají předsednictví i v přítomnosti dauphina, regenta, je-li nějaký, a kteří je postupují jen kancléři Francie nebo strážci pečetí, je-li nějaký a není-li kancléř přítomen. Tento pokrok následoval velmi brzy po vypuzení prelátů a šlechticů.
Když se tak starý způsob, že každého soudí jeho lenní pairové atd., změnil postupným zřízením parlamentů svolávaných králem v různých dobách roku, které se pak pozvolna, po stupních, staly takovými, jak bylo právě vysvětleno, nemohli už edikty, nařízení a deklarace králů vyhlašovat velcí leníci, kteří už neměli lenní dvory. Bylo však třeba, aby byly známy, aby se zachovávaly. Mohly tedy být vyhlašovány už jen prostřednictvím shromáždění těchto parlamentů svolávaných králi v různých dobách roku; a po jejich přeměně v parlament pevný, usedlý a nepřetržitý tímto soudem; a později ostatními parlamenty, každým pro jeho obvod, které byly zřízeny po vzoru pařížského v různých provinciích, aby se ulehčilo sporným stranám a urychlilo vyřizování pří.
Odtud vzešel zvyk soudit závažné pře a vyhlašovat velká ustanovení v pařížském parlamentu, zprvu jediném, potom prvním, sídlícím v hlavním městě a nejblíže králům a velmožům království. Legisté, kteří jej tvořili a stali se soudci a magistráty, a jak jsme viděli, soudci i v přítomnosti pairů, ba samého krále, jimi zůstali i při těchto velkých příležitostech; a odtud tento parlament, s vyloučením ostatních v království, pozvolna přijal jméno a titul soudu pairů.
Je pravda, že si nikdy nečinili nárok být příslušní k závažným přím ani rozhodovat o velkých ustanoveních sami a bez účasti pairů, v nichž jediných z podstaty věci to právo spočívá, nýbrž jen souběžně s nimi a podílejíce se na něm díky jejich přítomnosti; a to je to, co při těchto velkých příležitostech vedlo k tomu, že se do rozsudků a registrací vkládala ona posvěcená slova, která jim dávají všechnu sílu a platnost: soud dostatečně obsazený pairy; slova, která dost často přešla i do obyčejných rozsudků a registrací, když byli pairové přítomni.
Z tohoto zasílání ediktů, nařízení, deklarací králů, královských patentů atd. parlamentu, aby byly známy a zachovávány a aby k nim parlament přizpůsobil své rozsudky ve věcech, které se jich týkaly, daly nepokoje ve státě parlamentu příležitost osmělit se a činit si nárok, že jsou prostředníkem mezi králem a jeho lidem, že jsou ochránci, strážci a opatrovníky tohoto lidu, a že když je lid edikty utiskován, náleží parlamentu podávat proti nim králi remonstrance.
Zvyk, který se zavedl ve věcech čistě právní úpravy, kde parlament svými připomínkami často vyjasňoval a napravoval to, co v těch ediktech atd. nebylo dost jasné nebo dost v souladu s obecným či veřejným právem, mu dal příležitost k remonstrancím proti fiskálním ediktům, k utvoření nároku, o němž jsem právě mluvil, a k jeho upevnění díky zvyku, k němuž králové sami parlament pozvolna přivedli, totiž aby svou autoritou činil proti zásahům římské kurie, a někdy dokonce proti zásahům některých biskupů v království, to, co jim politika doby nedovolovala činit samým; odtud si parlament osoboval autoritu lidovou, k níž jej jako za ruku dovedla autorita policejní. Zneužívání ze strany oblíbenců, špatná správa financí, slabost vlád a okolností mu daly volnou ruku, aby toho využil a získal si lid, za jehož ulehčení zdánlivě bojoval, zatímco upevňoval svou autoritu.
Odtud dospěli k nároku, že edikty atd. se jim nezasílají jen proto, aby byly zveřejněny, aby je každý znal a zachovával a aby k nim parlament sám přizpůsobil své rozsudky. Odvážili se činit si nárok na moc souběžnou s mocí krále, ba převažující nad ní, pokud jde o účinnost ediktů, nařízení, deklarací, královských patentů atd., které jim byly předkládány k registraci; odtud v běžné řeči změnili tento výraz na ověřovat a registraci na ověření, protože parlament se už neostýchal tvrdit, že tyto zákony mohou platit jen z autority jejich registrace, jinak že zůstávají zbytečné, neplatné a bez výkonu, takže to jsou oni, kdo je svou registrací činí pravými zákony, a tím, že je takovými činí, je činí pravdivými a účinnými, tedy je ověřují a činí jejich výkon nezbytným a nezachovávání je stavějí pod zákonné tresty, jimž by jinak nepodléhalo, a neposlušnost by byla dovolena a hájena jako vůči věci, která nenastala ani se nestala. Fiskální edikty byly parlamentu velmi užitečné k upevnění této autority. Tím, že je odmítali, získali si lid, který v nich nalezl ochranu proti daním; zajistili si ty, kdo záviděli oblíbencům a ministrům, a oddali si ctižádostivce, kteří chtěli rozvracet stát a donutit ostatní, aby s nimi počítali.
Ačkoli králové vždy proti tomuto domnělému souběhu moci protestovali, zlé časy je nutily snášet jej fakticky takřka bez ustání, a dějiny jsou plné tohoto zápasu, v němž králové vítězili jen obratností, lstí a často tím, že si nejvlivnější členy parlamentu získávali peněžitými milostmi.
Tato nová moc, tak směle uchvácená, ač nikdy neodsouhlasená, spoutala krále oporou všech, kdo se báli zneužívání ze strany oblíbenců a ministrů, a navykla i největší ve státě uchylovat se k ní, když se cítili poškozeni, a to v případech nejzávažnějších, které neměly nic společného, nemluvím jen o příslušnosti parlamentu, ale ani s jeho uzurpacemi.
Nikdy se neodvážil pozvednout oči tak vysoko, aby si osoboval něco v otázce regentství. Vévoda z Orléans, později král pod jménem Ludvík XII., dotčen tím, že je z něho vyloučen, ačkoli byl nejbližším mužským příslušníkem královské krve, a že vidí, jak jím byla vůlí umírajícího Ludvíka XI. a se souhlasem těch, jimž příslušelo jej dát, obdařena žena, paní z Beaujeu, jeho dcera, mnohem starší sestra nezletilého Karla VIII.,2 obrátil se se svými stížnostmi na parlament. Ten mu ústy prvního prezidenta de La Vacquerie3 odpověděl oněmi slavnými slovy, tak známými a tak přesně přepsanými ve všech dějinách: „že parlament je soudní dvůr zřízený jen k tomu, aby vykonával spravedlnost jménem krále jeho poddaným, nikoli aby se vměšoval do státních záležitostí a do velkých ustanovení království, leda na výslovný králův rozkaz“, čímž se vévoda z Orléans nemohl ani domoci slyšení a odtud se chopil zbraní s oním smutným výsledkem, jejž každý zná.45
Toto svědectví prvního prezidenta de La Vacquerie, tak hodnověrné, vydané na plném zasedání parlamentu, a od magistráta proslulého vážností svých mravů a své učenosti, je pravda, jejíž zjevnost a obecná známost, právní i faktická, se zdála příliš tíživá jeho nástupcům i těm, kdo později nastoupili do ostatních parlamentních úřadů.
Staré uzurpace zvaly k novým, a tak parlament velmi nelibě nesl, že nemá žádný podíl na regentstvích Kateřiny Medicejské, a stejně hlasitě jako marně křičel kvůli tomu, že v rouenském parlamentu spolu s pairy a korunními hodnostáři učinila prohlášení zletilosti Karla IX.,6 a to s tou novotou, že ten princ teprve vstupoval do svého třináctého roku7, který byl od té doby navždy pokládán u nezletilých králů za dovršený, jakmile započal; což byl ve skutečnosti spíše než výklad nařízení Karla V., schváleného a vydaného spolu s ním všemi velmoži státu, které stanoví zletilost králů na čtrnáct let, změna a nový zákon naroubovaný na starý.
Pařížský parlament vyslal deputaci. Bylo mu odpovězeno, že soud pairů nemá místo, že je všude, kde se králi zlíbí shromáždit pairy, a tak tomu skutečně je. Pařížský parlament zůstal bez činu jako bez odpovědi a od té doby se neodvážil svůj nárok obnovit, kdykoli se králům zlíbilo soudit pairy atd. ve svém kabinetu spolu s pairy, ať to bylo kdekoli, a s těmi, které k sobě chtěli povolat. Stalo se to několikrát.
Rozsudek nad vévodou z La Valette,8 vynesený v kabinetu Ludvíka XIII. v Saint-Germain-en-Laye po zrušení obléhání Fuenterrabíe, je jedním z posledních příkladů. Byl k němu povolán první prezident s několika málo členy parlamentu; a protože se zasedalo kolem stolu rady, zaujali pairové první místa po obou stranách, po nich korunní hodnostáři a za nimi první prezident, bez jakékoli obtíže.
Regentství Marie Medicejské je prvním příkladem, jejž může parlament uvést na doklad toho, že se vměšoval do věcí státu a vlády, vyjmeme-li spory s Římem, kde politika králů vždy chtěla stavět parlament mezi sebe a onen dvůr a nechat ho dělat to, co sami nechtěli činit zjevně. Registrace mírových smluv neznamená nic, protože parlament nebyl nikdy tázán o radu při jejich vyjednávání a uzavírání. Děje se ut notum sit, stejně jako u ediktů, deklarací, nařízení, královských patentů, a aby se podle ní řídily jeho rozsudky mezi soukromníky, stěžuje-li si někdo na porušení a plenění ze strany jiných soukromníků. Odmítnutí registrovat madridskou smlouvu, které mu nařídil František I., bylo jen aktem poslušnosti v souladu s obecným hlasem národa, a jeho registrace, i kdyby ji byl provedl, by Karlu V. nebyla k ničemu víc. Je tedy třeba klást první zasahování parlamentu do státních záležitostí a vlády do doby neblahé smrti Jindřicha IV.
Tato ohavná událost, jejíž podrobnosti těmto pamětem ušetří všechny dějiny a paměti oné doby, naplnila celý dvůr hrůzou a celé město zděšením. Princ de Condé byl za hranicemi království a byl prvním princem krve; Monsieur9 byl ještě mladší než nezletilý král a jiný syn Francie nebyl; ostatní princové krve, a byli jen dva, princ de Conti a hrabě ze Soissons,10 byli pro královnu nebezpeční z nejedné příčiny; v Paříži bylo málo velmožů, takže vévoda z Épernonu,11 počítaje s tím, že bude hrát velkou roli, bude-li mu královna zavázána celou svou mocí, myslel jen na to, jak jí ji opatřit co nejveřejnějším a nejslavnostnějším způsobem a jak jí zajistit co nejvíc lidí tím, že je přibere k činu, který je pak jejich vlastní zájem zaváže hájit, aniž v té náhlé chvíli pomyslel na důsledky.
Využil tedy na místě autority svého úřadu generálního plukovníka pěchoty, dal svolat parlament, ačkoli byl svátek, obklíčil Justiční palác zvenčí i velkou komoru a zaplnil velký sál vojskem, to vše okamžitě a, jak se říká, v mžiku, a hned tam poslal s královnou tu hrstku pairů a korunních hodnostářů, která tam byla; a královna byla okamžitě se souhlasem všech prohlášena regentkou a sama obdařena svrchovanou mocí.
Odtud chtěl parlament využít nepokojů, které následovaly, k vměšování do vlády, a to je počátek jejich chiméry, že se nazývají poručníky králů. Jejich pokusy jim nevynesly žádný akt, na němž by mohli v tomto ohledu cokoli zakládat, jen ukázaly, že to nevázlo na nich a že ty nepokoje rozmnožili.
Ludvík XIII. jim při mnoha příležitostech dobře uměl říci, „že nejsou nic než prostý soudní dvůr k souzení pří soukromníků a k vykonávání spravedlnosti jeho jménem, bez jakéhokoli práva přesahujícího jejich spornou pravomoc“; a to na plném zasedání parlamentu, kde sám zasedal, jindy jejich deputacím; a po celou svou vládu je v těchto mezích uměl udržet.
Jeho smrt, stejně hrdinská, křesťanská a svatá, která pro Francii příliš brzy završila jeho statečnost, jeho činy, jeho spravedlnost a zázrak tolika ctností u panovníka tak úmyslně špatně vychovaného a zrozeného na trůně, dala parlamentu druhý faktický titul pro regentství. Ten panovník, který neměl důvod spoléhat na dobrou vládu královny, své choti, a ještě méně na moudrou správu Monsieura, svého bratra, chtěl je vyvážit jednoho druhým; a oba autoritou, kterou chtěl dát panu Princi, a regentskou radou, kterou jmenoval.
Nedůvěřuje právem moci a účinku vůle i největších, nejmoudřejších a nejspravedlivějších králů, jakým byl, po jejich smrti, pokusil se to nahradit tím, že přesvědčí o spravedlnosti a prozíravosti svých opatření. Shromáždil tedy ve své komnatě příslušníky své krve, pairy, korunní hodnostáře, velké hodnostáře svého dvora, své ministry a přední ze státních radů a z členů parlamentu a v jejich přítomnosti dal jednomu ze státních sekretářů přečíst svou závěť. Všichni ji chválili, schvalovali, obdivovali; ale chyběla forma, jak ji povýšit na zákonné ustanovení, tak jako chyběla u závěti Karla V., který ji připojil k nařízení o věku zletilosti králů. Proto také ono nařízení, tak odporující prvnímu pohledu na věc, tak protivné zájmu regentů a nejmocnějších ve státě, zůstalo stálým zákonem až do této chvíle, a obě závěti, tak moudré, tak prozíravé, tak spravedlivé, jedna téhož Karla V., druhá Ludvíka XIII., nebyly nijak provedeny.
Královna, jejíž ctižádost podněcovali ti, v jejichž zájmu bylo, aby byla plnou paní, aby oni sami byli pány pod jejím jménem, [se dala přesvědčit,] aby napodobila Marii Medicejskou, tím snáze, že parlament byl zpraven o králových opatřeních pro regentství, protože je dal přečíst jeho předním členům; že jde-li o to připravit Monsieura, pana Prince a ty, kdo byli jmenováni do regentské rady, o jejich autoritu a obdařit jí jen sebe, nemůže v to doufat jinak než lichocením parlamentu, jehož členové byli na jakémkoli zájmu spojeném s těmi princi a ministry mnohem nezávislejší než velmoži státu, a přemožením počtem hlasů lidí, kteří budou doufat ve větší milosti od ní než od součinnosti rady a z nichž žádný nebyl v postavení, aby si je vynutil, jako velmoži království svou pověstí, svými spřízněními a svými úřady. To ji přimělo jít dát vyhlásit své regentství do parlamentu, kde byla skutečně sama obdařena veškerou královskou autoritou díky malomyslnosti obou princů, po jejichž příkladu se členové regentské rady neodvážili odepřít.
Parlament pak v nepokojích tohoto regentství dobře uměl využít své výhody na úkor státu a královské autority, kterou Ludvík XIV. jen s velkou námahou získal zpět, a vrátit parlament do jeho mezí, v nichž jej pak dobře uměl držet, dokud žil, až tak, že jednou přišel v šedém oděvu konat své lit de justice s prutem v ruce, jímž parlamentu pohrozil, a mluvil k němu slovy odpovídajícími tomuto gestu.12
Regentství pana vévody z Orléans je třetím po sobě jdoucím příkladem ve prospěch parlamentu v otázce regentství, o němž si vyhrazuji promluvit v pravý čas.
Zlé časy jsou vždy časy novot a výbojů. Počátky Ligy, které jich přinesly množství všeho druhu, nebyly o nic méně příznivé výbojům parlamentu. Vévoda z Guise,13 který nemířil k ničemu menšímu, než vsadit si korunu na hlavu a odtud ji přenést do svého rodu, si předsevzal získat si všechna srdce. Byl, jakoby dědičným právem po svých předcích, modlou vojska a katolické strany i římské kurie, která myslela jen na to, jak využít doby k rozšíření své autority ve Francii a ke zničení svobod gallikánské církve, památky prastaré, která ji tak bolestně zraňuje. Byl si víc než jist rakouským rodem, který až do svého konce nikdy jeho rod nezklamal, a to až tak, že jej ve všem, v čem mohl, učinil svým nástupcem; který však chtěl jen rozvrat Francie, aby těžil z jejích trosek. Svedl ministry hodnostmi řádu a kabinet dobrodiními a strachem; disponoval teologickými školami a kazateli, takřka všemi preláty; lid jej zbožňoval, a aby si jej získal ještě víc a stále víc si oddal faráře, je prvním člověkem, neříkám jeho stavu, ale říkám i z nejméně vznešené šlechty, který byl kostelním správcem své farnosti a razil tím cestu, po níž pak po francouzsku šli i nejvznešenější páni. Nezapomněl se pokusit získat ani parlament. Jeho předkové i on sám se povznesli k pairii a nahromadili jich ve svém rodě několik. Jejich moc je pak přiměla překročit všechny meze, a tuto hodnost, jíž se on sám na svých počátcích tak velice dovolával po příkladu svých předků a strýců, se nerozpakoval zprostituovat, aby se přiblížil svému velkému záměru.
Přísaha pairů při jejich přijetí v parlamentu zní: „pomáhat králi v jeho vysokých a důležitých záležitostech, zachovávat porady soudu v tajnosti a chovat se ve všem tak, jak má činit dobrý, ctnostný, velkodušný vévoda a pair Francie.“ To jsou posvěcená slova, slovo od slova, užívaná od zavedení přísahy pairů, když kterýkoli z nich poprvé přichází zasednout do parlamentu. Je táž i pro duchovní pairy; mění se v ní jen titul hraběte místo vévody pro světské i duchovní pairy, kteří jsou hrabaty a pairy. Již tehdy pohlížel parlament na jejich hodnost se žárlivostí, a protože se jich nemohl zbavit jako ostatních prelátů a ostatních šlechticů, hledal, jak je znechutit a jak jim ubrat, aniž se to však odvážil zkusit.
Naskytla se příležitost přijetí pana z Guise, který se jí chopil a nechal ke slovům přísahy „jako dobrý, ctnostný a velkodušný vévoda a pair“ připojit tato: „a jak má činit dobrý rada svrchovaného dvora“. Ať bylo spojení hodnosti pairy Francie s postavením rady svrchovaného dvora jakkoli zrůdné a ať se tak zdálo všem, veřejné rozhořčení bylo umlčeno vahou vévody z Guise a jeho příklad dlouho platil za zákon.
Dlouho poté se našli pairové méně povolní, kteří tuto podivnou novotu odmítli, a léta tak plynula mezi více poddajnými než renitentními;14 nakonec už o tom pairové nechtěli ani slyšet. Parlament cítil, že věc je neudržitelná, ať se na ni podíváme z kterékoli strany; připojená slova byla pozvolna vypouštěna; ale teprve na začátku doby, kdy byl prvním prezidentem poslední Harlay,15 bylo rozhodnuto, aniž do toho král zasáhl jinak, než že to shledal spravedlivým, že už o tom nikdy nebude řeči.
Tento pokus, který trval tak dlouho, ukazuje jasně snahu magistrátů snížit pairy v parlamentu pozvolna na úroveň radů, a hned uvidíme, kam byla jejich drzost dále dohnána, i temnou vynalézavost, které se nikdy neunavili, stejně jako neuvěřitelnou nedbalost a lhostejnost pairů.
Princové krve, tak právem rození pairové od Jindřicha III. a mající přednost přede všemi ostatními, se tehdy ještě neodlišovali od pairů, jak to od té doby nepřestali činit vším, co se jim zlíbilo podniknout. Pro parlament bylo tedy obtížné pokusit se držet pairy při zasedáních zkrátka, aniž by to dopadlo i na prince krve. Mohli to učinit, když k přísaze pairů připojili postavení radů svrchovaného dvora, protože princové krve žádnou přísahu neskládají; ale tak tomu nebylo u ostatních výbojů, které se chystaly.
Tento výklad bude možná nudný, ale je nezbytný pro to, co má následovat o spiknutí pana du Maine, které by se bez něho nedalo pochopit, a poslouží prostým vylíčením faktů k odhalení ducha třetího stavu, neodvažuji se říci hlouposti šlechty ani slabosti královské krve, a jednání magistrátů, směřujícího stále k témuž cíli po tak dlouhou řadu let. Po tomto vyprávění se připojí plán velké komory s čísly, která odkážou na vysvětlivky, jež spolu s prohlédnutím plánu objasní to, co by samotný výklad objasnil jen stěží.
Jsou obecně dva rozdílné způsoby, jak vcházet na zasedání a odcházet z něho, jeden pro dolní sedadla, druhý pro horní. Dole vcházejí magistráti otvorem, který zábradlí ponechává mezi sedadlem tlumočníka a stolkem písaře. Tento otvor je naproti královskému koutu, šikmo. Když vyjdou z tohoto otvoru, prezidenti přecházejí parket, aby došli ke svým lavicím; radové naopak jdou podél lavic po každé straně, procházejí mezi lavicemi a malými stolky rozestavenými před lavicemi, a tak každý dojde na své místo.
Princové krve a pairové nevcházejí, dokud magistráti nejsou na místě. Vejdou a dojdou na svá místa, princové krve tak, že přecházejí parket jako prezidenti. Jinde jsme viděli, že tomu tak nebývalo, i kdy se to změnilo. Pairové jdou touž cestou jako radové.
Toto rozlišení prezidentů, z něhož chtějí vyvozovat přednost, je ve skutečnosti nicotné, ale pro prince krve vzhledem k postavení lavic přednost je. Prezidenti sedí sami na té, která je naproti vchodu, a proto je zbytečné, aby k ní šli po dvou stranách čtverce, neboť zaplňují tu, k níž jdou rovnou, každý naproti svému místu. Princové krve, kteří stejně jako pairové a radové zaplňují jen jednu postranní lavici, najdou svá místa, když jdou podél ní, a přecházeli by parket zbytečně, kromě prvních míst lavice pairů, která se v pravém úhlu stýká s místem prvního prezidenta; takže bylo schválným příkořím vůči nim nutit je obcházet lavice do pravého úhlu, aby došli na svá místa, od čehož je osvobodil pan Princ, onen hrdina; a co se týče procházení mezi lavicemi a malými stolky, kterých je před lavicemi jen několik pro pohodlí zpravodajů a jejich spisů, je to možná nová schválnost, aby se lépe odlišilo přecházení parketu prezidenty, ale nebudu to tvrdit, protože neznám její původ.
Pokud jde o odchod ze zasedání, věc se velmi měnila. Kdysi odcházeli pairové první, v čele magistrátů. Potom prezidenti dosáhli toho, že kráčeli v jedné řadě s pairy, kteří tak měli po jejich pravici čestné místo. Od té doby, co byla při přijetí vévody z Guise změněna přísaha, se prezidentům zdálo, že jejich důstojnost je dotčena tím, že kráčejí v jedné řadě s lidmi, kteří snášejí postavení radů svrchovaného dvora. Byli však v rozpacích kvůli princům krve, které nemohli od pairů oddělit.
Nakonec se osmělili: odvážili se navrhnout princům krve, aby při odchodu kráčeli za posledním z prezidentů, a ti princové s tím souhlasili, čímž se tomu pairové nemohli vyhnout. Omezíme se na prosté vyprávění a úvahy přenecháme čtenářům. Dále uvidíme, že toto jho bylo nakonec setřeseno, i dva rozdílné způsoby odchodu, které se od té doby užívaly pro pairy, a jiný, zvláštní pro prince krve.
Při horních sedadlech jsou princové krve až dodnes a pairové u krbu, poblíž lóže, kdežto magistráti jsou v bufetu, kam princové krve a pairové mají právo chodit, ale kam nikdy nechodí, aby nemuseli vcházet ani vycházet s magistráty, leda někdo, kdo jim chce říci slovo, a ten tam jde, když tam jsou, a odejde dřív, než se oni sami chystají k odchodu. Od té doby, co byla velká komora opravena a krb byl přemístěn od lóže a přistaven ke zdi velkého sálu Justičního paláce, zdržují se princové krve a pairové během bufetu dál u téže lóže. Dbají na to, aby byli upozorněni, když se z něho vychází.
První z nich, následován po jednom všemi ostatními podle pořadí služebního stáří, vyjde z lóže v tutéž chvíli, kdy první prezident vyjde z lóže bufetu. První z princů krve, nebo není-li žádný, první z ostatních pairů, měří svůj krok podle kroku prvního prezidenta, za nímž jdou ostatní prezidenti a radové, tak aby kráčeli podél obou lavic ve stejné výši a došli na svá místa u královského koutu v tutéž chvíli. Podél lavice na straně pairů, pod jejich stupněm, mezi tímto stupněm a přesahem opěradla dolních sedadel, se staví lavice bez opěradla pokrytá kobercem s liliemi. Tam usedají pairové, kteří by podle svého služebního stáří neměli místo na zadní lavici, a po nich radové, kromě těch, kdo sedí na lavici prezidentů; a ti obcházejí dolní sedadla vně zábradlí a vcházejí lóží u krbu za pairy.
Při odchodu vstanou všichni najednou; a pairové a prezidenti, stojíce a s odkrytými hlavami jako při příchodu, se pozdraví; první prezident a první z princů krve, nebo v jejich nepřítomnosti první z ostatních pairů, se stáhne ke své lavici, neboť je tam prostor, druhý na každé straně stejně, když první prošel kolem něho, a tak třetí i všichni ostatní, a odcházejí tak v tomtéž pořadí a touž cestou, jakou přišli. Pairové procházejí velkými dveřmi, které vedou přímo do velkého sálu, a prezidenti, následováni rady, malými dveřmi, které vedou do parketu zřízenců a odtud do velkého sálu.
Tento parket zřízenců je jakýsi malý předpokoj mezi velkým sálem a velkou komorou, kde sporné strany čekají, když se jedná za zavřenými dveřmi; a kde se zastavuje kříž pařížského arcibiskupa a garda pařížského guvernéra, když arcibiskup a guvernér jdou zasednout do parlamentu. K doprovázejícím zřízencům se vrátím později.
Prezidenti byli velmi spokojeni, že takto pokojně mají při odchodu ze zasedání na dolních sedadlech přednost před pairy, ba i před princi krve, a celý talár sdílel tuto slávu s uspokojením; ale čím víc si na ni zvykali, tím víc hořkosti shledávali ve změně, kterou jejich velikosti přinášela přítomnost krále. Dolní sedadla [jsou] tehdy místem všech magistrátů a prezidenti parlamentu (à mortier) tam sedí u nohou duchovních pairů. Nelichotili si, že by mohli vystoupit nahoru, a utěšovali se tím, že vidí dole jako sebe i kancléře, svou hlavu. Ale podávat mínění s odkrytou hlavou a na kolenou jim působilo velké hoře, zatímco viděli pairy, a dokonce i korunní hodnostáře, podávat mínění vsedě a s pokrytou hlavou. Nacházeli v tom sice jistou podobnost s kancléřem, který se krále táže na mínění s odkrytou hlavou a na kolenou u jeho nohou a po celé zasedání k němu nemluví v jiném postoji, ačkoli je druhým korunním hodnostářem, protože je stavem legista a magistrát; ale ačkoli sedí na téže úrovni jako ostatní magistráti, na místě, které při velkých slyšeních zaujímá písař, mluví tam, podává mínění vsedě a s pokrytou hlavou, a stejně tak vyhlašuje rozsudek. Prezidenti vyjednali a dosáhli toho, že jakmile kleknou, když začínají mluvit, kancléř jim jménem krále přikáže vstát, ale že při vstávání položí jedno koleno na svou lavici, že budou podávat mínění nebo mluvit vždy s odkrytou hlavou v tomto postoji a že na konci řeči kleknou na zem. Tak se to zachovává dodnes.
Úmyslně poukazuji na tento ponižující způsob, jakým třetí stav mluví před králem, a na jeho místo dole, na rozdíl od baronstva, kvůli nepředstavitelnému kontrastu toho, co se prezidenti odvážili podniknout. Usilovali podávat mínění před pairy a před princi krve, a prosadili to. Povzbuzeni tímto nečekaným úspěchem, chtěli podávat mínění před syny Francie, a podařilo se jim to. Konečně tak dobře využili zrušení závěti Ludvíka XIII., po němž královna tak vášnivě toužila a jež se dala přesvědčit, aby se obrátila na parlament, že svolila, ač královna a regentka, aby prezidenti podávali mínění před ní, hned po králi.
Tato nehoráznost trvala až do roku 1664; pairové konečně požádali o spravedlnost, z čehož vznikl proces, v němž se parlament jako sbor stal stranou, a celý talár za ním. Spisy jsou v rukou všech, stejně jako po slyšení obou stran vynesený a velmi slavnostní rozsudek, jímž je král vrátil do pořadí při podávání mínění, kde měli být, totiž po posledním ze všech, kdo sedí na horních sedadlech, což se od té doby vždy dodržuje až dodnes; proto se o tom nebudu šířit a opět přenechám čtenáře jeho úvahám.
Protože v dějinném vyprávění je časový sled přednější než přirozená souvislost výkladu, přeruším zde souvislost s rozsudkem z roku 1664, k níž se vrátím později, abych promluvil o úplné změně, k níž došlo při přijímání pairů v parlamentu.
Pairové byli až do smrti Ludvíka XIII. vždy přijímáni v parlamentu při velkém slyšení za otevřených dveří, a tedy na horních sedadlech; advokát předkládal jmenovací listiny s řečí, generální advokát mluvil po něm a podával návrh. Pair po vykonání přísahy, tak jak se koná dnes, vystoupil na své místo. Projednávala se pře takové povahy, aby mohla být rozhodnuta při tomtéž slyšení, aby nový pair podal mínění, a po skončení slyšení se odcházelo.
Pan z Monaka,16 znavený nadvládou Španělů, uzavřel s Ludvíkem XIII. smlouvu, že se oddá Francii, kterou tajně vyjednal poslední vévoda z Angoulême,17 guvernér Provence, který se tam tehdy nacházel. O těchto pánech z Monaka bylo dost řečeno při příležitosti sňatku posledního Monaka-Grimaldiho s dcerou pana Velkého, než abychom tu přerušovali nit výkladu. Jedním z článků smlouvy bylo ujednáno, že pan z Monaka bude učiněn vévodou a pairem. Provedl ji s velkou obratností a odvahou, vyhnal španělskou posádku z Monaka a přijal tam francouzskou, a král ji ze své strany rovněž splnil. To se stalo roku 1642. V tom roce bylo nově zřízeno vévodství Valentinois s pairií a registrováno v parlamentu a pan z Monaka byl posledním vévodou a pairem Ludvíka XIII. a také posledním rytířem Svatého Ducha, jehož řetěz obdržel z rukou tohoto panovníka v táboře před Perpignanem, který byl jeho posledním činem. Pan z Monaka se odtud vrátil do Monaka, kde zůstal až do doby po smrti Ludvíka XIII., a nějaký čas po ní, ale téhož roku, přijel do Paříže a využil té cesty, aby se dal přijmout v parlamentu.
Byla to doba slabosti, kvašení a stranického rozdrobení; pro tuto korporaci to byla doba triumfu, neboť se k ní podruhé obrátili kvůli regentství, a navíc kvůli zrušení královy závěti a odevzdání veškeré moci královně. Parlament počítal s její vděčností a ještě víc s jejím strachem, a tedy s jejími a jejích ministrů ohledy, na počátku nezletilosti, uprostřed těžké války, kdy potřeba peněz učiní souhlas parlamentu nezbytným pro registraci ediktů, při moci, kterou mu právě přiznali ve všem, co se právě stalo, a kdy velmoži státu, dbalí svých soukromých zájmů, byli takřka všichni na hranicích nebo ve svých guvernérstvích; zkrátka doba, kdy každý hledal oporu a kdy vše přispívalo k tomu, aby byl parlament významný, smělý a podnikavý.
Tato korporace nikdy nepřestala pracovat na tom, jak přiblížit pairy úrovni radů, od té doby, co vévoda z Guise, zabitý v Blois, a po něm ostatní pairové snesli změnu přísahy pairů, která byla vysvětlena, a ještě víc od té doby, co prezidenti parlamentu (à mortier) dosáhli toho, že je při odchodu ze zasedání následovali princové krve a ostatní pairové, ačkoli je pravda, že příležitost k tomu se naskytala zřídka, protože se jen velmi vzácně stávalo, že by nějací byli přítomni malým slyšením dole nebo písemným procesům, které se tam soudí, neboť všechny velké pře a až dosud všechna přijetí pairů se konala a projednávala na horních sedadlech, kam každý vcházel a odkud odcházel po své straně, jak bylo vysvětleno.
Doba tak příznivá výbojům parlamentu se stala ještě příznivější osobou, která přišla složit přísahu pairy Francie a zaujmout jeho místo. Pan z Monaka byl cizinec, který strávil celý život doma mezi Španěly a Italy, nikdy ve Francii nebydlel, nic v ní neznal a neměl v ní ani příbuzné, ani přátele, ani známé: pan z Angoulême mu jich se svou smlouvou a sousedstvím mohl opatřit víc, [ale] nebyl pairem a o zasedáních parlamentu nevěděl víc než on. Tato korporace se tedy dlouho nerozmýšlela; přijala ho na dolních sedadlech před malým ranním slyšením, se zpravodajem, který referoval o jeho jmenovacích listinách, což je forma přijímání radů. Byla to novota velmi smělá a velmi podivná, a přesto nepozornost, nevědomost a lhostejnost byly již takové, že nevím, zda si toho někdo všiml. Pan z Monaka to přinejmenším nemohl tušit, a jestliže si toho jiní mohli všimnout, slabost a netečnost byly rovněž takové, že se to nevytklo.
Takový je novodobý počátek této úplné změny přijímání pairů v parlamentu. Nepokoje a autorita této korporace, která v nepořádcích stále roste, a táž slabost pairů zachovaly bez hluku tento nový způsob přijímání, který se nakonec udržel až dodnes.
Výboje, jichž parlamenty dosáhly, jim měly připadat dost krásné, aby se jimi spokojily. Provedly onu podivnou novotu v přísaze pairů, která byla vysvětlena a kterou se pairové doznávali k postavení radů svrchovaného dvora; snížily je při jejich přijímání na roveň radům; měly přednost před princi krve, a tedy i před pairy, při odchodu ze zasedání na dolních sedadlech, a tato příležitost, dosud vzácná, se stávala častější a slavnostnější od té doby, co se tam konala přijetí pairů. Konečně podávaly mínění mezi králem a královnou regentkou, tedy před ní, před syny Francie, princi krve a pairy. To byl pěkný kus cesty pro legisty, našeptávače baronstva sedící na jeho podnožce, aby mu byli na dosah, když se kterémukoli z těch pánů zlíbilo poradit se s nimi do ucha, aniž však k tomu byli povinni nebo se museli řídit radou, kterou jim legisté také říkali do ucha.
Viděli jsme, že pokud jde o hodnost a funkce pairie, dnešní pairové jsou ve všem tíž jako ve všech dobách, a sami legisté, kteří se stali takovými, jaké je dnes vidíme, nemohou zastřít ani sobě, ani komukoli svůj stav legistů, a dokonce i ve svém triumfu své místo u nohou pairů a korunních hodnostářů, navzdory všemu umění a času, které z té podnožky udělaly lavici, a že jako takoví podávají mínění a mluví jen s odkrytou hlavou a na kolenou, stejně jako třetí stav, jehož jsou svými úřady členy, ať by se někteří z nich chtěli prohlašovat za jakkoli urozené a ať dospěli k jakkoli zrůdnému pořadí při podávání mínění, až tak, že v něm předcházeli královnu, matku svého krále a regentku království. Jaký div pro poddané z lidu, jaký by i prvním v království nepřišel na mysl, že by si ho troufli nárokovat, a jaká zrůda velikosti na hliněném podstavci!
Domácí nepokoje a válečné nesnáze navenek tuto nehoráznost udržely. Ale po Pyrenejském míru se vrátily myšlenky i možnost napravit hlavní nepořádky. Tento, který se zdál nejkřiklavější ze všech, byl, jak jsme viděli, roku 1664 zrušen a první prezident spolu se všemi ostatními vrácen na své původní místo při podávání mínění, po posledním ze všech, kdo seděli na horních sedadlech.
Bylo to padnout z velké výšky, když po podávání mínění před královnou regentkou podávali mínění už jen po posledním korunním hodnostáři, z nichž první, totiž konetábl, je-li nějaký, sedí a podává mínění až po posledním pairovi Francie, nebo, je-li sám pairem, podle svého služebního stáří mezi nimi. Proces byl veden sporně a spisy, k nimž svými schopnostmi mnoho přispěl vévoda z Luynes, jsou v rukou všech, stejně jako spisy prezidentů. Ti byli tak obratní, že přiměli parlament jako sbor stát se spolu s nimi stranou; vyčerpali umění i vliv, aby protáhli řízení a oddálili královo rozhodnutí.
Čím víc hluku věc způsobila, tím větší byla zuřivost z prohry a touha se pomstít. Ale neodvážili se nic podniknout proti pořadí při podávání mínění, které zůstalo až dodnes v řádu, jak je rozhodl rozsudek z roku 1664. Spokojili se v tomto ohledu tím, že stáhli spisy a podání vytištěné roku 1664, kde jsou vidět podpisy vévodů z Guise a z Elbeufu podle jejich služebního stáří: prvního po duchovních pairech, druhého po vévodovi z Uzès. Jejich citlivost v tom byla dokonce tak vášnivá, že se uchýlili až k výhrůžkám a násilí, aby zabránili jejich novému vytištění, a pak jejich rozšiřování a prodeji, když za regentství bylo pořizováno nové vydání, které bylo provedeno a veřejně prodáváno navzdory jejich výbuchům, tak málo slušícím stavu legistů a vážnosti magistrátů.
Jejich vztek je dlouho nutil hledat náhrady, které se neodvážili riskovat v prvních letech po roce 1664. Lamoignon, první prezident, zemřel roku 1677; nastoupil po něm Novion,18 který byl z tohoto krásného místa vyhnán roku 1689 pro své darebnosti a falšování rozsudků, které při podepisování měnil. Zpravodajové si toho všimli dávno předtím, než se odvážili si stěžovat; nakonec s ním přední členové velké komory promluvili a donutili ho snést, aby se jeden z radů jako svědek díval, jak podepisuje. U rozsudků vynášených při slyšení měl ještě smělejší způsob; vyhlašoval je podle své libovůle. Každá strana zasedání, od níž sbíral mínění, se dlouho divila, jak mohla celá druhá strana zastávat jiné mínění, než jaké měla většina na její straně, a tak to šlo dlouho. Protože se to stávalo čím dál častěji, jejich překvapení způsobilo, že si je navzájem sdělili. Ještě vzrostlo, když se od sebe dozvěděli, že je oběma stranám společné už dlouho a že ty rozsudky, které je vyvolávaly, nebyly míněním žádné z obou stran. Rozhodli se s ním promluvit, až si toho všimnou příště. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat a náhoda chtěla, že pře se týkala obsazení místa kostelního správce; několik z nejvlivnějších členů velké komory s ním promluvilo, jak se mezi sebou dohodli, a docela skromně ho zatlačili do kouta; když už nevěděl kudy kam, dal se do smíchu a odpověděl jim, že by byl velmi nešťastný, kdyby jako první prezident nemohl udělat kostelního správce, když se mu zachce. Tyto roztomilosti byly nakonec doneseny králi v barvách, jaké si zasloužily, a byl by býval hanebně a okázale vyhnán, nebýt vévody z Gesvres, prvního šlechtice komory, který byl odjakživa s králem velmi zadobře a mluvil s ním velmi volně; ten od něho dosáhl, že Novion podá demisi jako člověk, který se chce uchýlit na odpočinek, a sám se ujal toho, že ji králi přinese. Věc proběhla takto a Harlay, tehdy generální prokurátor, se stal prvním prezidentem a La Briffe, prostý dvorní referendář, generálním prokurátorem.
Poznámky
Vysvětlivka: Karel VI. Francouzský (1368–1422), král od 1380, trpěl od roku 1392 opakovanými záchvaty šílenství; za jeho vlády soupeřily o moc strana orleánská (armagnacká) a burgundská, což vyústilo v občanskou válku.↩
Vysvětlivka: Ludvík Orleánský (1462–1515), od 1498 král Ludvík XII.; Anna Francouzská, paní z Beaujeu (1461–1522), dcera Ludvíka XI., řídila spolu s manželem vládu za svého nezletilého bratra Karla VIII. od roku 1483.↩
Vysvětlivka: Jean de La Vacquerie († 1497), první prezident pařížského parlamentu od roku 1481.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Ludvík Orleánský byl poražen a zajat v bitvě u Saint-Aubin-du-Cormier roku 1468.↩
Ediční poznámka: Bitva u Saint-Aubin-du-Cormier se odehrála 28. července 1488, nikoli 1468.↩
Vysvětlivka: Kateřina Medicejská (1519–1589), vdova po Jindřichu II., vládla za nezletilého syna Karla IX.; jeho zletilost byla vyhlášena v srpnu 1563 na zasedání rouenského parlamentu.↩
Ediční poznámka: Karel IX. (nar. 27. června 1550) byl prohlášen zletilým 17. srpna 1563, tedy ve třinácti letech, na počátku čtrnáctého roku věku.↩
Vysvětlivka: Bernard de Nogaret de La Valette, vévoda z La Valette (1592–1661), syn vévody z Épernonu, byl obviněn z viny na nezdaru obléhání Fuenterrabíe (1638) a roku 1639 v nepřítomnosti odsouzen k smrti; uprchl do Anglie a po smrti Ludvíka XIII. byl rehabilitován.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Jde zde o Gastona, vévodu z Orléans, bratra Ludvíka XIII.↩
Vysvětlivka: François Bourbonský, princ de Conti (1558–1614), a Karel Bourbonský, hrabě ze Soissons (1566–1612), strýcové prince de Condé.↩
Vysvětlivka: Jean-Louis de Nogaret de La Valette, vévoda z Épernonu (1554–1642), bývalý oblíbenec Jindřicha III., generální plukovník pěchoty.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Viz poznámky na konci svazku (v tomto vydání Přílohy vydavatele k Tomu 11).↩
Vysvětlivka: Jindřich I. Lotrinský, vévoda z Guise (1550–1588), vůdce Katolické ligy; byl zavražděn z rozkazu Jindřicha III. 23. prosince 1588 na zámku v Blois.↩
Poznámka vydavatelů (edice 1856): Latinský výraz (renitentes), který znamená „zápasící proti“; předchozí vydavatelé jej nahradili slovem résistants (vzpírající se).↩
Vysvětlivka: Achille III. de Harlay (1639–1712), první prezident pařížského parlamentu 1689–1707.↩
Vysvětlivka: Honoré II. Grimaldi, kníže z Monaka (1597–1662), uzavřel s Francií roku 1641 smlouvu z Péronne a roku 1642 obdržel vévodství Valentinois; je to praděd pana z Monaka, o jehož sňatku s dcerou pana Velkého bylo řečeno dříve.↩
Vysvětlivka: Louis-Emmanuel z Valois, vévoda z Angoulême (1596–1653), syn Karla z Valois, guvernér Provence.↩
Vysvětlivka: Nicolas Potier de Novion (1618–1693), první prezident pařížského parlamentu od 1678 do 1689, kdy byl přinucen odstoupit.↩