Knihovna · Stalinův stát · Uviděl jsem kata

Úvod

Co je tento text

Dvacátého března 1991 vstoupil do bytu v ulici Volodarského číslo 11 ve městě Vladimiru podplukovník justice Anatolij Jurjevič Jablokov, vojenský prokurátor druhého oddělení Hlavní vojenské prokuratury SSSR. Doprovázel ho pracovník vladimirské správy KGB Nikolaj Petrovič Zotov jako specialista na obrazový záznam. Výslech začal v deset hodin čtyřicet pět minut a byl nahráván kamerou Panasonic M-7.

Vyslýchaný byl osmaosmdesátiletý penzista, téměř slepý — předkládané dokumenty mu prokurátor musel předčítat. Jmenoval se Dmitrij Stěpanovič Tokarev a od prosince 1938 do roku 1945 byl náčelníkem Správy NKVD Kalininské oblasti.

Nešlo o rozhovor ani o vzpomínku. Byl to procesní úkon v trestní věci číslo 159, ve vyšetřování katyňského zločinu, které sovětská a po ní ruská prokuratura vedla od roku 1990. Svědek byl na začátku poučen o trestní odpovědnosti za křivou výpověď a za odepření výpovědi a sám se na toto poučení v průběhu výslechu odvolal: „Jsem poučen o odpovědnosti. A znám postup. Mohu mluvit jen pravdu.“

Co se stalo

Pátého března 1940 podepsalo šest členů politbyra ÚV VKS(b), mezi nimi Stalin, rozhodnutí zastřelit bez soudu přibližně pětadvacet tisíc sedm set polských zajatců a vězňů. Zajatci byli drženi ve třech táborech: v Kozelsku, Starobělsku a Ostaškově. Každý tábor měl své místo smrti. Zajatci z Kozelska byli zastřeleni v Katyňském lese u Smolenska, zajatci ze Starobělska v Charkově, zajatci z Ostaškova v budově Správy NKVD ve městě Kalininu, dnešním Tveru, a pohřbeni u vesnice Mednoje.

Tuto okolnost je třeba mít na paměti po celou dobu četby. Slovo „Katyň“ se vžilo jako souhrnné označení celého zločinu, ale Katyň je jen jedno ze tří míst a Tokarev s ním neměl nic společného. Jeho svědectví se týká Kalininu a Mednoje.

Liší se i to, kdo byl v Ostaškově držen. Nebyli to především armádní důstojníci, jak se o katyňském zločinu obvykle mluví, nýbrž policisté všech hodností, vězeňští dozorci, pohraničníci, četníci a velitelé hasičských sborů. Tokarev na to během výslechu opakovaně upozorňuje a dvakrát svou výpověď v tomto smyslu výslovně upřesňuje; připadá mu to zjevně důležité.

Popravy probíhaly v suterénu budovy Správy NKVD v Kalininu — dnes je v ní lékařský institut — od počátku dubna do druhé poloviny května 1940, vždy v noci. Zastřeleno tam bylo nejméně šest tisíc dvě stě osmdesát sedm lidí: tolik jmen je na šedesáti sedmi odesílacích seznamech z období od 1. dubna do 19. května 1940, které Jablokov Tokarevovi při výslechu předložil. Zpráva, kterou předseda KGB Alexandr Šelepin napsal Chruščovovi třetího března 1959, když navrhoval zničit spisy popravených, uvádí šest tisíc tři sta jedenáct. Sám Tokarev si na konci výslechu vybaví číslo šest tisíc dvě stě devadesát pět — a připojí k němu „plus jeden“, zastřeleného zločince, kterého na to místo pohřbili omylem. Těla byla nákladními auty odvážena za Mednoje a zahrabávána rypadlem.

Kdo promluvil

Tokarev nebyl kariérní čekista. Přišel od pohraniční stráže a do Kalininu byl poslán v prosinci 1938, několik týdnů po listopadovém plénu, které odsoudilo „přehmaty“ Ježovovy éry. Měl dělat pořádek: nechal pozavírat vyšetřovatele, kteří bili zatčené, a zakázal mučení. Sám to ve výpovědi připomíná a lze mu to z větší části věřit.

Je to také člověk, který ví, že mluví do protokolu, a vyjadřuje se podle toho. Tokarev soustavně popírá vlastní účast na popravách. Do popravčí cely nevstoupil. Stříleli řidiči a dozorci pod velením moskevského kata Vasilije Blochina. Jeho správa nevedla na zajatce jediný spis a s ostaškovským táborem neměla nic společného, protože tábor podléhal přímo Moskvě. Kobulov mu na poradě řekl: „S vámi ani nepočítáme.“ Prémii za operaci nedostal, Kobulov ho ze seznamu vyškrtl vlastní rukou. Když popravy začaly, vyjednal si v obkomu služební cesty po okresech a schválně je protahoval.

Část z toho je doložitelná a Jablokov to ani nezpochybňuje — jeho úkolem bylo najít pohřebiště, ne usvědčit svědka. Část je obhajoba starého muže. Čtenář by měl mít na paměti obojí a nečíst výpověď ani jako přiznání, ani jako omluvu.

Protože toho, co Tokarev nepopírá, je dost. Věděl o rozhodnutí předem; byl kvůli němu povolán do Moskvy. Na Kobulovův pokyn poskytl na operaci své lidi. Byl v „rudém koutku“, kde se u zajatců před zastřelením ověřovala totožnost čtyřmi otázkami, a sám se jednoho z nich zeptal, kolik mu je let; bylo mu osmnáct. Viděl Blochina, jak si obléká koženou zástěru a rukavice s manžetami nad lokty. Po skončení operace zakázal svému pomocníkovi pohřbít na tom místě kohokoli dalšího — a když o pět let později předával úřad svému nástupci, ukázal mu, kde to je.

Proč tento text stojí za čtení

Je to jediná podrobná výpověď vysokého funkcionáře NKVD o technice těchto poprav, navíc pořízená na obrazový záznam. Díky ní bylo nalezeno pohřebiště u Mednoje; první exhumace tam proběhly v srpnu téhož roku.

A pak je tu to, co z textu dělá čtení, které se nezapomíná. Kožený oblek. Kufr německých pistolí Walther, protože sovětské se příliš rychle opotřebovávaly. Dveře obité plstí, aby nebylo slyšet výstřely. Dvě stě padesát lidí na noc — tři sta se první noc ukázalo jako příliš mnoho, slunce vyšlo dřív, než byli hotovi. Rypadlo místo hrobníků a prokurátorův údiv nad tím, že nikdo nepoužil vápno. Alkohol po návratu, nikdy předtím. Odměna ve výši měsíčního platu. Banket v salonním vagonu, na který Tokarev nešel. A čtyři muži, kteří u toho podle Tokareva byli a potom se zastřelili, a jeden, který se zbláznil.

Tokarev to všechno vypráví věcně, bez výčitek i bez vychloubání, a občas s jazykovou opatrností, která prozradí víc než přiznání: slovo „práce“ o popravách dává do uvozovek a pak dodá, že si na ně taky zvykl.

Co se s nimi stalo

Tokarev opakovaně naznačuje, že operace své vykonavatele zničila: Blochin, Pavlov a Sucharev se prý zastřelili, Rubanov se zbláznil. Kádrové spisy, které zpracoval historik Nikita Petrov, to nepotvrzují. Blochin zemřel v roce 1955 na infarkt. Pavlov se deset měsíců po popravách stal Tokarevovým nástupcem v čele kalininské Správy, skončil jako generálmajor a zástupce náčelníka Dalstroje v Magadanu a zemřel roku 1962 v Leningradě. Rubanov byl komandantem dál — v Estonsku, Tádžikistánu a Tatarstánu —, dostal Řád Lenina a ještě v roce 1967 Řád rudé hvězdy; zemřel roku 1982 v Kazani. Sucharev jezdil dál, nakonec jako inspektor dopravní bezpečnosti kazaňské milice, a z ministerstva vnitra odešel v roce 1959 pro věk.

Na otázku, kdo byl potrestán, tedy tahle kniha odpovídá takto: nikdo. Ani v Moskvě, ani v Kalininu. Beriju a Kobulova zastřelili za spiknutí, Siněgubov přišel o vyznamenání za falšování výslechů, Blochin o generálskou hodnost — pokaždé za něco jiného. Vykonavatelé dožili na penzi, většinou v témže městě: Belogorlov a Zajcev 1971, Cukanov a Antonov 1975, Bogdanov a Kačin 1983. Tikunov, který po Cukanovovi převzal vnitřní věznici, zemřel v únoru 1988, dva roky předtím, než Sovětský svaz katyňský zločin přiznal. Jediný, kdo se penze nedožil, byl dozorce vnitřní věznice Ivan Belov: v roce 1941 narukoval jako řadový vojín a padl bez zprávy.

A Tokarev sám? V seznamu odměněných měsíčním platem, který Berija podepsal v říjnu 1940, opravdu není. Dvacátého šestého dubna 1940, uprostřed poprav, byl ale vyznamenán Řádem Čestného odznaku — týmž dnem jako Blochin Řádem rudého praporu a Siněgubov týmž odznakem jako on. Čím byl ten dekret zdůvodněn, z dostupných pramenů nevíme. Zemřel 19. listopadu 1993 ve Vladimiru, dva a půl roku po tomto výslechu, aniž byl kdy z čehokoli obviněn.

Jak vyšetřování skončilo

Jablokov trestní věc číslo 159 ukončil třináctého července 1994 usnesením, v němž skutek kvalifikoval obdobně podle článku 6 norimberské charty a za odpovědné označil Stalina, Molotova, Vorošilova a Mikojana i ty, kdo zločin po léta zakrývali. Usnesení bylo zrušeno a Jablokov z případu odvolán. Vyšetřování pak formálně pokračovalo ještě deset let. V roce 2004 bylo zastaveno; samo usnesení o zastavení bylo utajeno a poškozeným nebylo zpřístupněno sto šestnáct ze sto osmdesáti tří svazků spisu.

Záznam výslechu, který následuje, tedy není dokumentem uzavřeného soudního procesu. Je to doklad o vyšetřování, které skončilo dřív, než došlo k rozsudku.

Ediční poznámka

Překládáno z ruského přepisu zvukového záznamu výslechu. Polské vydání Zeznanie Tokariewa (Zeszyty Katyńskie 3, Varšava 1994) bylo použito pouze jako kontrola čtení; jeho text ani poznámkový aparát se nepřebírají. Vysvětlivky jsou vlastní. Životopisné údaje o příslušnících NKVD v nich vycházejí z kádrových spisů zpracovaných Nikitou Petrovem (Награждены за расстрел. 1940, Moskva 2016); znění Berijova rozkazu č. 001365 z 26. října 1940 je převzato z edice Катынь. Март 1940 г. — сентябрь 2000 г. Vysvětlivky jsou číslovány průběžně a umístěny pod čarou u prvního výskytu jména nebo pojmu.

Ruská jména se přepisují podle pravidel české transkripce z ruštiny, nikoli v polské podobě, kterou má zdrojové vydání: tedy Tokarev a Jablokov, nikoli Tokariew a Jabłokow.

Mluvčí jsou označeni zkratkami A. J. (Anatolij Jablokov) a D. T. (Dmitrij Tokarev); zasáhne-li do hovoru Nikolaj Zotov, je uveden jako N. Z. Poznámky pořizovatele záznamu o nezřetelných místech, pauzách a dění před kamerou jsou v kulatých závorkách kurzivou. Zachována je mluva originálu včetně nedokončených vět, oprav a opakování; výslech byl vedený ústně a jako ústní projev se také čte.

Mluvčí jsou v textu označeni: A. J. — Anatolij Jurjevič Jablokov, vojenský prokurátor; D. T. — Dmitrij Stěpanovič Tokarev, svědek; N. Z. — Nikolaj Petrovič Zotov, specialista obrazového záznamu.