Staré texty

Knihovna · Stalinův stát · Uviděl jsem kata

Výslech I. Zahájení výslechu

1. Zahájení výslechu

A. J.: Město Vladimir, 20. března 1991. Vojenský prokurátor druhého oddělení Správy Hlavní vojenské prokuratury podplukovník Jablokov Anatolij Jurjevič1 za účasti specialisty, pracovníka Správy KGB SSSR pro Vladimirskou oblast Zotova Nikolaje Petroviče, při dodržení požadavků článků 157, 158 a 160 trestního řádu RSFSR vyslechl jako svědka, za použití zvukového a obrazového záznamu, následujícího svědka. Vaše příjmení, jméno a jméno po otci?

D. T.: Tokarev Dmitrij Stěpanovič.

A. J.: Den, měsíc a rok narození?

D. T.: 1. října 1902. Skoro vrstevník století.

A. J.: Místo narození?

D. T.: Podle dřívějšího názvu?

A. J.: Ano.

D. T.: Ves Isajevo-Dedovo, Orenburgská gubernie a Orenburgský újezd.

A. J.: Vzdělání?

D. T.: No, jak se vzdělání počítá? Systematického vzdělání jsem měl málo… Absolvoval jsem vysokou pohraniční školu. Plný kurz. Diplomy se tenkrát nedávaly, dnes se ta škola jmenuje Institut pohraničních vojsk Sovětského svazu. To je moje hlavní vzdělání.

A. J.: Stranická příslušnost?

D. T.: Člen KSSS od roku 1927.

A. J.: V současné době jste v důchodu?

D. T.: Ano, už dávno důchodce.

A. J.: Od kterého roku?

D. T.: Od čtyřiapadesátého.

A. J.: Rodinný stav?

D. T.: Ženatý.

A. J.: Poměr k vojenské službě?

D. T.: No, teď ve výslužbě.

A. J.: Vaše domácí adresa?

D. T.: No právě tahle, kde sedíte, ulice…, město Vladimir, ulice Volodarského číslo 11, byt 1. Dřív jsem měl celý dům, jak se dnes říká, ve dvou úrovních. A potom, když jsme zůstali dva, jsem horní patro odevzdal. Zůstali jsme dole.

A. J.: Nebyl jste trestán?

D. T.: Nikdy jsem nebyl trestán.

A. J.: Národnost?

D. T.: Rus.

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, v souladu se zákonem Vás musím poučit o trestní odpovědnosti…

D. T.: To je mi známo…

A. J.: … podle článků 182 a 1812 trestního zákoníku Ruské federace za odepření a vyhýbání se výpovědi a za vědomě křivou výpověď.

D. T.: Správně.

A. J.: (nepříliš zřetelně) Dobrá, podepíšete potom.

A. J.: Výslech zahájen v 10 hodin 45 minut. Před zahájením výslechu byli jeho účastníci vyrozuměni o použití, v souladu s článkem 141…

D. T.: Nerozuměl jsem, blíž… I Vy ke mně blíž.

A. J.: Před zahájením výslechu byli jeho účastníci vyrozuměni o použití, v souladu s článkem 141 trestního řádu Ruské federace, obrazového záznamu, pořizovaného videokamerou „Panasonic M-7“ na videokazetu (název nezřetelný) 180 minut. Obrazový záznam bude pořizovat specialista Zotov Nikolaj Petrovič. V souladu s článkem 133-prim trestního řádu Ruské federace byl specialista poučen, že je povinen účastnit se vyšetřovacího úkonu za účelem pořízení obrazového záznamu a že je oprávněn činit prohlášení, která se zanesou do protokolu. Za vyhýbání se plnění povinností je stanovena odpovědnost. Je Vám to jasné?

N. Z.: Jasné (nezřetelné).

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, byl jste v této věci už vyslýchán3?

D. T.: Ano, k tomu došlo.

A. J.: Potvrzujete dříve učiněnou výpověď?

2. Tři upřesnění

D. T.: Dříve učiněnou výpověď potvrzuji, ale chci udělat malé upřesnění. Na otázku toho soudruha, který mě vyslýchal, jak se rozsudky posílaly z Moskvy do Kalininu4, zda přese mne, nebo mimo mne, jsem tehdy vypověděl, že přese mne. Chci to upřesnit — pak jsem si to promyslel a teď si už přesně vzpomínám, že odpovědní pracovníci, kteří přijeli z Moskvy řídit tuto operaci — a byl mezi nimi starší major státní bezpečnosti Siněgubov5, bývalý náčelník Hlavní správy pro obsluhu železniční dopravy, dále Blochin6, komandant NKVD SSSR, a brigádní velitel Krivenko7, náčelník Hlavní správy konvojových vojsk — ti to celé řídili.

Musím se trochu vrátit a poznamenat toto: když nás povolali do Moskvy, aby nám vysvětlili, jaká operace nás čeká — a bylo to zhruba v březnu třicá… čtyřicátého roku — nepovolali jen mne, kromě mne povolali ještě mého prvního zástupce Pavlova8 a komandanta Rubanova9. Důvod povolání nám nevysvětlili a my jeli, Pavlov cestou ještě žertoval na zadním sedadle auta: „Jedeme se svým komandantem.“ A komandanti10, abyste věděl, ti vykonávali, ti uváděli ve skutek rozsudky smrti.

Takže když jsme přijeli, bylo tam ještě… ano, poslali nás rovnou ke Kobulovovi11. Ten tehdy zastával, myslím, funkci Berijova zástupce12… Nebo možná ještě předtím, než ho jmenovali, byl nejdřív jmenován náčelníkem vyšetřovací části, po 17. listopadu 38. roku13 — a to datum Vám ještě připomenu, má velký význam. Poslali nás ke Kobulovovi, a když jsme vešli, bylo tam… bylo tam asi tak patnáct dvacet lidí, teď si nevzpomínám. Nikoho z těch, kdo tam byli, jsem neznal, kromě samotného Kobulova, u kterého jsem býval. Kobulov nám vysvětlil, že je pokyn vyšší instance — nám sice tu vyšší… totiž nám tu vyšší instanci nejmenoval, teprve později jsem se dozvěděl, že bylo rozhodnutí politbyra14 — o zastřelení příslušníků represivních orgánů Polské republiky, kteří byli zajati při našem vstupu do východních… na území východních oblastí Polska.

Když se mluví o zastřelení polských důstojníků, pokládám to za ne zcela správné. Důstojníků tam bylo mnohem méně než řadových lidí. Kdo byl střílen, jak jsem se potom dozvěděl: všichni policisté bez ohledu na hodnost, počínaje nejnižšími, všichni vězeňští pracovníci, všichni pohraničníci, velitelé požární služby — a to je, myslím, celý ten kontingent. Jestli se mezi zajatci našli prostě vojenští příslušníci, tedy mám na mysli důstojníky, ty posílali do jiných táborů, kam, to nevím. Tím spíš, že uplynulo víc než půl století… Takže vnáším toto upřesnění: nestříleli se důstojníci, nýbrž příslušníci represivních orgánů Polska.

A. J.: Jasné. Dmitriji Stěpanoviči, to je jen k Vašemu táboru, že?

D. T.: Ano, mluvím jen o táboře, který byl na území Kalininské oblasti. Druhá věc, kterou prosím vzít v úvahu: ten tábor tam zaujímal jaksi… no, úplně nezávislé postavení na Správě NKVD pro Kalininskou oblast. Podléhal přímo Moskvě. Zaujímal na území Kalininské oblasti jakoby exteritoriální postavení a moji pracovníci k němu, k tomu táboru, neměli naprosto žádný vztah, žádný. Byl tam svůj zvláštní oddíl, byli tam svoji pracovníci podle tabulky, náčelník tábora, kterého jsem jednou viděl, jedinkrát, ale nemluvil jsem s ním (nezřetelné) já prostě, když jsme tam přijeli, podívali jsme se, uviděl jsem ho, a to je všechno. Ani jeho příjmení sotva dokážu uvést, a příjmení ostatních zaměstnanců… pro dávnost doby i pro nepotřebnost… nebyla mi potřeba.

A. J.: No, upřesníme to.

D. T.: Ano, a teď třetí upřesnění — uvedl jsem při minulém výslechu, že všechny rozsudky (jak jsem potom zjistil, nebyly to rozsudky, ale prostě seznamy, koho je třeba zastřelit) se posílaly přese mne. Tak to není. Posílaly se takto: ti mnou jmenovaní Blochin, Siněgubov a Krivenko bydleli v salonním vagonu na nádraží, na slepé koleji. Tam spali, tam jedli, a posílat se muselo jen přes Správu. Adresovalo se to zhruba takto: „Kalinin, Správa NKVD, pro Blochina.“ Kdo z nich byl starší, to mi je těžko posoudit, protože je-li to adresováno Blochinovi, pak je asi patrně třeba považovat za staršího té skupiny jeho, ale podle hodnosti, řekněme to tak, je starší Siněgubov…

A. J.: Starší major byl.

D. T.: … nosil dva kosočtverce, starší major státní bezpečnosti. Ale tyhle podrobnosti neznám.

3. Porada u Kobulova

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, říkal jste, že Vás tam povolali, na tu poradu u Kobulova — o čem ta porada byla? Jaké poučení jste dostal?

D. T.: Poučení takové, že… už jsem Vám něco řekl. Kobulov říká: „Shromáždili jsme Vás proto, abychom Vám řekli, že padlo rozhodnutí vyšší instance zastřelit některé zajatce zajaté… dopadené v Polsku.“ Když jsem se dozvěděl o rozsahu té operace, po pravdě řečeno, ač nejsem z bojácných, přece jen pohraničník… Říkám: „Bogdane Zacharoviči,“ obracím se na Kobulova, „dovolte mi, abych po skončení porady zůstal, chci si s Vámi promluvit mezi čtyřma očima.“ — „Dobrá, zůstaň.“ Zůstal jsem. Když jsem zůstal, říkám: „Takových operací jsem se v životě nikdy neúčastnil, tím spíš, když jsem se dozvěděl o rozsahu téhle operace, bojím se, že nic nedokážu udělat.“ — „My s Vámi,“ povídá, „ani nepočítáme!“ — řekl to zle! Vlastně mi tím oznámil, že nejsem způsobilý pro svou funkci. Jak to? „S Vámi nepočítáme, pozvali jsme Vás proto, že se ta operace bude odehrávat na území Vaší oblasti a bez pomoci Vašich pracovníků se to tady neobejde, tak jsme pozvali Vás a zástupce… prvního zástupce, aby někdo z Vás věděl, co se děje.“ — „Děkuji Vám, je mi všechno jasné.“ A vyšel jsem z Kobulovovy kanceláře s ulehčenou duší.

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, a co řekl Kobulov, kolik lidí mělo být zastřeleno?

D. T.: Řekl — asi 14 tisíc lidí15. Celkem, v celém Sovětském svazu.

A. J.: A kde přesně, ve kterých táborech, to Vám nejmenoval?

D. T.: Jmenoval, ale teď to nedokážu říct, vím, že… Vím, že ve Smolenské oblasti a, myslím, v Charkovské, no tam, myslím že ano, i v Charkovské — odtud byli povoláni náčelníci Správ také, aby věděli, co se bude na území jejich oblastí dít.

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, prosím zopakovat ještě jednou — kdy to bylo? Kdy to bylo, ta porada u Kobulova?

D. T.: Myslím, že to bylo v březnu čtyřicátého roku. Proč si to pamatuju: tehdy mi udělili hodnost majora státní bezpečnosti, předtím jsem byl plukovník, nosil jsem zelené výložky pohraničních vojsk, pořád jsem doufal, že se do pohraničních vojsk vrátím, považoval jsem se za kompetentnějšího právě v pohraničních vojscích, ale nepodařilo se mi to. Tak tedy, v březnu 40. roku, datum se bojím říct.

A. J.: Dmitriji Stěpanoviči, a kdy v té věci padlo rozhodnutí politbyra?

D. T.: Víte, že já jsem se o tom, že bylo rozhodnutí právě politbyra, dozvěděl — v přítomnosti Nikolaje Petroviče… Jak se jmenujete?

N. Z.: Ano, ano, ano.

D. T.: V přítomnosti Nikolaje Petroviče jsem říkal soudruhovi, který mě vyslýchal, dokonce jsem se zeptal: „Cože, bylo usnesení politbyra?“ On říká: „Ano, bylo.“ Poprvé jsem se to dozvěděl od něho, a do té doby jsem věděl — „vyšší instance“. Jaká vyšší instance? Domýšlel jsem se, výš než politbyro u nás žádná instance není — sedmé nebe. Jen jsem se domýšlel, a s konečnou platností jsem se to dozvěděl až od Vašeho zástupce. To je všechno.

A. J.: Jasné. Jasné. Vaše doplnění jsou u konce, že? Všechna?

D. T.: Moment… Ano, teď, když jsem mluvil o způsobu posílání rozsudků — a potom, jak jsem zjistil, byly to prostě seznamy!

A. J.: Seznamy, ano.

D. T.: Prostě pro všechny.

A. J.: Seznamy podepsali, (nezřetelné) mám celý svazek.

D. T.: Máte?

A. J.: Ano.

D. T.: No, najdete je. Ano, přesvědčte se, že to tak je. Posílaly se takhle: „Kalinin, Správa NKVD, pro Blochina.“

A. J.: No, podíváme se, podíváme. Mám je.

D. T.: Ano, zhruba takhle. Všechno najdete. Pro Blochina. To je, nakolik si vzpomínám. Posílalo se to pod pěti pečetěmi, pamatuju se, přičemž balíky byly dost objemné. To jsem chtěl upřesnit.

Vysvětlivky

  1. Jablokov, Anatolij Jurjevič — vojenský prokurátor oddělení rehabilitací Hlavní vojenské prokuratury SSSR. Ve vyšetřovací skupině ve věci č. 159 („katyňská věc“) zástupce vedoucího, v letech 1992–1994 ji vedl. Kromě Tokareva vyslechl i Pjotra Sopruněnka a bývalého předsedu KGB Šelepina. Třináctého července 1994 věc zastavil usnesením, v němž uznal vinnými Stalina, členy politbyra, Beriju a další podle článku 6 Norimberské charty; Hlavní vojenská a Generální prokuratura jeho usnesení o tři dny později zrušily a vyšetřování předaly jinému prokurátorovi.↩

  2. Články 182 a 181 trestního zákoníku — ustanovení o odepření výpovědi a o vědomě křivé výpovědi. Jablokov je cituje jako „trestní zákoník Ruské federace“, ačkoli v březnu 1991 šlo ještě o zákoník RSFSR; podobných anachronismů má ve výslechu víc.↩

  3. Trestní věc č. 159 — vyšetřování katyňského zločinu, zahájené 27. září 1990 Hlavní vojenskou prokuraturou SSSR spojením dřívějších věcí z Charkova a Kalininské oblasti. Zastaveno 21. září 2004 pro úmrtí viníků; usnesení o zastavení bylo utajeno a poškozeným nebylo zpřístupněno 116 ze 183 svazků spisu.↩

  4. Kalinin — město se v letech 1931 až 1990 jmenovalo Kalinin; dnes Tver. Budova Správy NKVD stojí v Sovětské ulici a sídlí v ní lékařský institut.↩

  5. Siněgubov, Nikolaj Ivanovič (1895–1971) — v roce 1940 zástupce náčelníka Hlavní dopravní správy NKVD, starší major státní bezpečnosti. Starší major státní bezpečnosti nebyl major: hodnosti státní bezpečnosti byly o několik stupňů výš než armádní a tato odpovídala zhruba generálmajorovi. V roce 1943 se stal Hrdinou socialistické práce za zajištění železniční dopravy; v srpnu 1958 byl vyloučen ze strany a v lednu 1959 zbaven titulu i všech vyznamenání — za falšování vyšetřovacích materiálů a nezákonné metody výslechu, nikoli za Katyň. Trestně stíhán nebyl nikdy. Dvacátého šestého dubna 1940, uprostřed kalininských poprav, byl vyznamenán Řádem Čestného odznaku — týmž dnem jako Blochin Řádem rudého praporu. Je mezi 125 odměněnými rozkazem č. 001365 z 26. října 1940.↩

  6. Blochin, Vasilij Michajlovič (1895–1955) — od roku 1926 komandant OGPU, od roku 1938 náčelník komandantského odboru NKVD, tedy útvaru, který vykonával rozsudky smrti. Historik Nikita Petrov odhaduje počet jím osobně zastřelených na deset až patnáct tisíc. V dubnu 1940 osobně řídil popravy v Kalininu; 26. dubna 1940, tedy uprostřed nich, byl vyznamenán Řádem rudého praporu. V dubnu 1953 propuštěn pro nemoc, 23. listopadu 1954 zbaven generálské hodnosti a potom i důchodu. Zemřel 3. února 1955 na infarkt. Tokarevovo tvrzení, že se Blochin zastřelil, se v archivních pramenech nepotvrzuje a stojí osamoceně. V procesu s Berijou nebyl Blochin ani obviněn — platil za pouhého vykonavatele rozkazů.↩

  7. Krivenko, Michail Spiridonovič (1904–1954) — v dubnu 1940 kombrig. Tokarev ho označuje za náčelníka Hlavní správy konvojových vojsk NKVD; ve skutečnosti byl v té době náčelníkem jejího štábu, velení Správy konvojových vojsk převzal až v roce 1942 a Hlavní správu pro věci válečných zajatců vedl v letech 1945–1947. Generálporučík (1944), Řád Lenina (1945). Nikdy nebyl stíhán ani zbaven hodnosti; zemřel v říjnu 1954. Je mezi 125 odměněnými rozkazem č. 001365. Zdroj: N. V. Petrov, Награждены за расстрел. 1940 (Moskva 2016).↩

  8. Pavlov, Vasilij Pavlovič (1910–1962) — od prosince 1939 zástupce náčelníka kalininské Správy NKVD. Tokarevovo tvrzení, že se zastřelil, kádrové spisy nepotvrzují. V únoru 1941 se stal Tokarevovým nástupcem v čele kalininské Správy a vedl ji znovu v letech 1943–1945, poté byl náčelníkem čeljabinské Správy MVD a od roku 1948 zástupcem náčelníka Dalstroje v Magadanu. Generálmajor (1945), Řád rudého praporu. Zemřel 3. dubna 1962 v Leningradě. Je mezi 125 odměněnými Berijovým rozkazem č. 001365 z 26. října 1940. Zdroj životopisných údajů: N. V. Petrov, Награждены за расстрел. 1940 (Moskva 2016).↩

  9. Rubanov, Andrej Maximovič (1902–1982) — od dubna 1939 komandant administrativně-hospodářského oddělení kalininské Správy NKVD, nadporučík státní bezpečnosti. Podle výpovědi jeho kazaňské spolubydlící Meňajevové pil a v polovině padesátých let jí v opilosti řekl: „Bože, kolik lidí mi prošlo rukama, a jenom těch Poláků.“ Tokarevovo tvrzení, že se zbláznil, kádrové spisy nepotvrzují. Komandantem byl dál v Estonsku, Tádžikistánu a Tatarstánu, naposledy u KGB Tatarské ASSR do srpna 1957; v roce 1972 ještě pracoval jako inspektor záchranné služby. Řád Lenina (1950), Řád rudého praporu, tři Řády rudé hvězdy — poslední v roce 1967 —, od kolegia OGPU čestná zbraň z roku 1932 „za nelítostný boj s kontrarevolucí“. Zemřel v březnu 1982 v Kazani. Je mezi 125 odměněnými rozkazem č. 001365. Zdroj: N. V. Petrov, Награждены за расстрел. 1940 (Moskva 2016).↩

  10. Komandant, komandatura — útvar a funkce v aparátu NKVD, jejichž náplní byl mimo jiné výkon rozsudků smrti. Nejde o velitele v běžném smyslu.↩

  11. Kobulov, Bogdan Zacharovič (1904–1953) — v roce 1940 náčelník Hlavní hospodářské správy NKVD a komisař státní bezpečnosti 3. hodnosti. V Berijově návrhu byl do složení trojky dopsán rukou místo škrtnutého Beriji. Zatčen s Berijou v červnu 1953 a 23. prosince 1953 zastřelen — za spiknutí a velezradu, nikoli za Katyň.↩

  12. Berija, Lavrentij Pavlovič (1899–1953) — lidový komisař vnitra SSSR od listopadu 1938, autor návrhu na zastřelení polských zajatců. Rozkazem z 26. října 1940 odměnil 125 příslušníků NKVD za provedení akce. Zatčen v červnu 1953, odsouzen a 23. prosince 1953 zastřelen za velezradu a terorismus. Katyň v obžalobě nefigurovala.↩

  13. Listopadové plénum 1938 — plénum ÚV VKS(b) ze 17. listopadu 1938, které odsoudilo „přehmaty“ masových operací a ukončilo Velký teror. Ježov byl krátce nato vystřídán Berijou. Tokarev přišel do Kalininu v prosinci 1938 právě v rámci této revize. Ježovova éra — období, kdy stál v čele NKVD Nikolaj Ježov (1936–1938), tedy Velký teror. Ježov byl sám v roce 1940 zastřelen.↩

  14. Rozhodnutí politbyra — usnesení politbyra ÚV VKS(b) z 5. března 1940, bod 144 protokolu č. 13 (Zvláštní složka), o zastřelení 14 700 zajatců ze tří táborů a 11 000 vězňů ze západních oblastí Ukrajiny a Běloruska. Jeho text je doslova závěrečná část Berijovy zprávy Stalinovi č. 794/B. Viz obrazovou přílohu.↩

  15. Čtrnáct tisíc, o nichž Tokarev mluví, je první z obou čísel usnesení — počet zajatců ze tří táborů. Jeho paměť tedy po padesáti letech sedí na dokument.↩