Knihovna · Třicetiletá válka · Dopisy Albrechta z Valdštejna · Svazek I

Předmluva

Dosud netištěné, vlastnoruční důvěrné dopisy a úřední písemnosti Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského a meklenburského, z let 1627 až 1634, které v následující sbírce poprvé předkládám veřejnosti, pocházejí z největší části z archivu císařského polního maršálka a kurfiřtského saského generálporučíka Hanse Georga von Arnim¹ na Boitzenburgu (Boyzenburg) v Ukerské marce, který je dnes majetkem hrabat von Arnim.

Hans Georg von Arnim, jehož podrobnější životopis s mnoha pozoruhodnými listinami najde místo ve druhém svazku této sbírky, byl synem kurfiřtského braniborského nejvyššího dvorního maršálka a zemského fojta Ukerské marky Bernda von Arnim. Narodil se roku 1581 a roku 1613 vstoupil do švédských služeb, kde se těšil mimořádné důvěře Gustava Adolfa. Přesto tuto službu opustil a roku 1621 vstoupil do služeb polských, avšak rovněž jen nakrátko. Roku 1626 vstoupil jako válečný rada a plukovník jízdy i pěchoty do služeb císaře Ferdinanda II., roku 1628 se stal císařským polním maršálkem, roku 1629 se však uchýlil na své statky. Roku 1631 přijal místo generála polního maršálka a později generálporučíka ve službách kurfiřta saského. Jakou důvěru v něho Valdštejn choval, vidíme z velkého počtu vlastnoručních dopisů, které mu psal, a z mnoha důležitých úkolů, jimiž ho pověřoval, a to i poté, co Arnim císařskou službu opustil.

Jakkoli významné však tyto dopisy mohou být pro Arnimův životopis, mnohem větší zájem budí tím, že nám o Valdštejnových činech a povaze podávají svědectví, jakého se nám dosud nikde nedostalo. Neboť od chvíle, kdy Schiller ve své velké tragédii kouzelnou hůlkou básnictví vyvolal postavu Frýdlantského z podsvětí minulosti na světlo přítomného dne, neučinili historikové nic, co by nám o tomto pozoruhodném muži mohlo říci něco bližšího a určitějšího; básník naopak zapůsobil na historiky tak neodolatelně, že v dějepisných knihách, které od onoho dramatu vyšly, nenacházíme jiného Valdštejna než toho, který patří Schillerovi. A třebaže básník bledé stíny, jež přivolal od Styxu, napojil krví života, jako to kdysi učinil Odysseus, aby znovu nabyly barvy a řeči, přece nám až příliš často připomínají, že pily z Léthé a že pozbyly paměti o sobě samých.

Umění, a především poezii musíme přiznat právo povznášet své výtvory z bezprostřední skutečnosti do říše ideální pravdy; avšak postavy poezie mají mít maso a kosti, mízu a sílu, a nemají se vznášet mezi nebem a zemí jako přeludy z mlhy. I ony potřebují pevnou půdu, a Valdštejnův krok a slovo, jak ho Schiller ve své tragédii uvádí na scénu, jsou dost zřetelné, abychom ho nepokládali za stín. Jakkoli vysoko ho však postavila Múza tragická, uplatňuje teď na něho svůj nárok také Múza dějepisná. Dosud nám žádný historik nepodal věrný a pravdivý obraz toho Valdštejna, který patří dějinám, dosud nám žádný nevylíčil jeho život, jeho povahu, celého muže tak, jak se podával on sám. Tím nikterak není řečeno, že má historik dělat komorníka a že se smí domnívat, že svého hrdinu zná, když ho doprovodil až na záchod nebo byl při tom, když si měnil prádlo; takoví od něho ovšem výtečně odkoukali, „jak odkašlává a jak plive“, jeho duch však kolem nich prošel nepoznán. Činy velkého muže sice dost otevřeně vypovídají, čím byl, zvláště ty činy, které patří světovým dějinám; neboť právě ony předstupují při tomto světovém soudu jako porotci k soudnímu zábradlí a volají své „vinen“ či „nevinen“; samo toto svědectví však nestačí. Máme-li poznat celého muže v jeho pravdě, nestačí pohlížet na jeho čin jako na něco, co je mu vnější a co je od něho odtrženo; „Bůh hledí k srdci“, praví staré slovo, které nesmí pominout ani historik. Bohužel se pak mezi badateli našli nejen komorníci pro pokoje, ale i psychologičtí komorníci pro srdeční komory hrdinů, kteří dovedli každý velký čin zmařit tím, že jej pokaždé převedli na nějakou malichernou ješitnost, na nějaký zcela zvláštní skrytý pud; a pokud se naneštěstí ještě k tomu pokoušeli o lékařství, přišly při vyhraných bitvách, revolucích a zákonících ke slovu i větry a zácpy jejich hrdinů. Ve většině případů je ovšem historik ponechán bez pomoci a bez rady; zvlášť zle jsme na tom v Německu. Vedle anglických a francouzských dějepisců zaujímají němečtí vždy jen podřadné místo. Důvod netkví v tom, že by politický život našeho národa neměl ve světových dějinách stejné právo jako život jmenovaných národů, ani v tom, že by našim badatelům chyběl dar podání a praktický i filozofický pohled, nýbrž, jak se zdá, spíše v tom, že mnohá důležitá svědectví a listiny našich dějin práchnivějí hluboko v prachu archivů a badateli k nim není povolen přístup, ani když se chce omezit na doby a muže, kteří už dávno patří dějinám, kdežto v Anglii a ve Francii se vše, co se týkalo politického života národa, tou či onou cestou stalo společným majetkem veřejného života. V Anglii se Shakespeare a parlament postarali o to, aby vlastní dějiny nezůstaly lidu tajemstvím, a ve Francii zčásti národní hrdost, zčásti zvědavost způsobily, že velcí mužové nebyli zapomenuti a zanedbáni; kde chyběla veřejná jednání, vykonaly potřebné paměti, takže úzkostlivé a tajnůstkářské střežení listin, na nichž má zájem každý, by tam bylo zcela marnou námahou. Jen v Německu bylo možné zfalšovat dějiny velkého muže z doby, kdy se nejen psalo, ale i tisklo, tak, jak se to stalo s dějinami Valdštejnovými. – Při tom všem je i německý badatel pro tuto dobu odkázán na prameny; kde však tekou čistě a nezkaleně? Kroniky z nevzdělané, pověrčivé doby s sebou nesou převelmi podivné příměsi; obecně, zhruba a vcelku se sice dozvíme, jak to tehdy ve světě chodilo, avšak stopu za jednotlivostmi brzy zavane vítr, živel, který v dějinách nikdy nechyběl. Lidé se pak vždy rádi drželi pamětí a vlastních životopisů samotných aktérů; ale i ten nejupřímnější a nejpoctivější nám přece dá jen „báseň i pravdu“, jakmile píše s úmyslem, aby se jeho činy dochovaly potomstvu; co básníkovi Múza dopřává, to je u historika, zvlášť je-li sám hrdinou, povážlivé.

Ze všech pramenů, z nichž může badatel, a zvláště životopisec čerpat, se tedy zdají být důvěrné dopisy velkých mužů těmi, v nichž pravda teče nejméně zkalená. Valdštejnovy dopisy o tom přátele dějin znovu přesvědčí, a to způsobem překvapivým a uspokojivým. Vévodu frýdlantského jsme dosud neznali; jeho život zahalil do tajemného šera zčásti on sám, zčásti ti, kdo krvavou stopu jeho smrti dovedli zakrýt jen tím, že přes celý jeho život přetáhli závoj zrady. V těchto dopisech před nás poprvé předstupuje takový, jaký byl. Většinou jsou určeny podřízenému veliteli, jemuž důvěřoval a před nímž nic nezastírá; sděluje mu nejen rozkazy a nařízení týkající se vojska a války, ale hned při jejich zrodu také dalekosáhlé plány, tajné úmysly a záměry. Dopisy jsou psány nepředpojatě. Valdštejn netušil, že to, co tehdy psal, bude po dvou stech letech vytaženo z prachu a zapomnění; nepsal v duchu a s úmyslem pisatele pamětí či vlastního životopisu. Vojevůdci, který často psal z polního ležení, bez přípravy, bylo dopřáno málo rozvahy; musel se soustředit, události a stav věcí naléhaly, a on sám, duch neklidný, se poháněl ještě víc než ostatní; a protože se jeho slovo často kryje s jeho činem, nejeví se nám tento čin jako vnější událost odtržená od toho, kdo ji vykonal, nýbrž podržuje svůj vztah k duchu a srdci, z nichž vzešel.

Co však této sbírce dopisů dodává zcela zvláštní význam, je jednak množství dopisů vlastnoručních, jednak okolnost, že nejsou s proměnlivými přestávkami určeny mnoha lidem, nýbrž v uspořádaném sledu především jednomu. Tím se stávají dějinným deníkem, takže můžeme události sledovat krok za krokem. Netvrdím, že všechny dopisy, ordonance a rozkazy jsou stejně důležité; mezi vlastnoručními (jsou označeny znaménkem +) však sotva bude jediný, který by nám neukázal stopu Valdštejnovy svérázné povahy. Že se však Arnim těšil Valdštejnově důvěře v míře jako žádný jiný vojevůdce z jeho okolí, vyplývá z mnoha důležitých, a snad ještě více z leckterých drobných úkolů, které mu uděluje. Neboť to, že mu zcela samotnému svěřuje obléhání Stralsundu, že mu ukládá jednat s dánskými říšskými rady, aby sesadili krále Kristiána a zvolili dánským králem císaře Ferdinanda II., že se mu úplně svěřuje se svými vztahy ke Švédům a k císaři, a zároveň mu ukládá, aby vypátral den narození švédského krále a místo, kde se narodil, aby mu mohl sestavit horoskop, že ho dále zasvěcuje do svých spletitých peněžních záležitostí, ba dokonce ho pověřuje, „aby mu opatřil bílé pivo, protože nechce hasit žízeň vínem“, že konečně tomuto jedinému muži posílá často v týž den pět, šest, ba i osm listů – to vše dostatečně dokazuje, že vévodovi frýdlantskému v oněch letech jistě nikdo nestál blíž než Arnim.

Poznali-li jsme však v těchto dopisech výmluvný portrét, živý obraz našeho hrdiny, bylo nezbytné zasadit jej do historického rámu. Ozdob a kudrlinek nebylo třeba, postačila prostá lišta; jen zcela bez ohraničení zůstat nesměl. Protože dopisy začínají teprve rokem 1627, bylo nutné dovést Valdštejnův život až k tomuto roku, abychom poznali půdu, na níž se Valdštejn objevuje se zářící hlavou; neboť konstelaci, která určuje jeho životní dráhu, nemáme hledat na nebi; horoskop mu můžeme sestavit jedině z dějinného okolí a z „hvězd osudu v jeho hrudi“. K porozumění poměrům a událostem, jež dopisy naznačují, najde čtenář před každým ročníkem přehled tažení téhož roku; do dějin obléhání Stralsundu bylo pojato několik listin, které již uveřejnil Neubuhr a které s naší sbírkou dopisů nejtěsněji souvisejí. Při dějepisném líčení tažení jsem se většinou držel dopisů; ve druhém svazku se najde soupis pramenů, které se vůbec vztahují k dějinám Valdštejnovým a jichž jsem užil.

O Valdštejnovi bylo napsáno mnoho, avšak poprvé se mu má dostat té spravedlnosti, že obžalovaného samého necháme předstoupit před soud a hájit svou věc, aby od sebe odmítl těžká obvinění, jimiž ho i Schiller ve svých Dějinách třicetileté války žaluje jako „křivopřísežného zrádce“ a „zločince hodného smrti“. Dozvíme se, čím se provinil; zároveň však také, že nebyl souzen, nýbrž na vyšší rozkaz ubit najatými vrahy. Tři tisíce zádušních mší zaplatil Ferdinand II., aby od svého lože zaplašil rozhněvaný stín zkrvavené mrtvoly; jezuitští zpovědníci snad dokázali uklidnit jeho svědomí, avšak světové dějiny žádný rádce svědomí umlčet nedá.

Berlín, 2. června 1828.

F. F.