Knihovna · Třicetiletá válka · Dopisy Albrechta z Valdštejna · Svazek I

Úvod

Čechy, vlast Valdštejnova

Když poutník překročí severovýchodní hřbet saského Krušnohoří a stane na výšině u Nakléřova (Nollendorf), přehlíží s potěšením údolí rozložená před ním a řadu vrchů Českého středohoří. Brzy ho upoutají podivně, avšak stejnoměrně zaoblené vrcholy hor, a přírodozpytec znalý hor tu nachází bohatou látku ke zkoumání. Tyto vrchy, dnes pokryté hustými lesy, byly kdysi otevřenými ohnivými jícny, z nichž se násilím osvobozovaly přírodní síly spoutané v nitru. Žhavá láva se z rozpukaných skal vylévala do úrodných údolí, sloupy plamenů stoupaly vysoko a svítily do daleka a horký popel roznášela bouře přes hory do sousedních zemí.

Kdysi strašlivé jícny jsou nyní uzavřeny, žádní svědkové nám o oněch divokých vzpourách nemohou podat zprávu; čedičový útvar, který na některých místech přechází ve skutečnou lávu, nám však nedovoluje pochybovat o převratech, jež se tu kdysi udály. Živelní duchové, bouřlivě se deroucí ze žaláře otroctví, se vybouřili, avšak země dosud chová ve svých hlubinách posvátný oheň. K uzdravení trpících vysílá vzhůru léčivé prameny, a ty nám podávají zprávu o dávno minulém čase i o tom, že v srdci české země to dosud teple tluče.

Příroda bývá často nazývána symbolem ducha, podivuhodným zrcadlem, v němž člověk v tisíci obrazech poznává sám sebe. Nikde však nejsou dějiny národa vepsány do dějin přírody tak čitelnými tahy jako v této zemi.

Neboť co jsme řekli o oněch výbuších spoutaných sil přírody, to se zde opakovalo i v dějinách, a to o to děsivěji, oč prudší je výbuch tam, kde řetězy trhají spoutané síly ducha.

Nežijí už svědkové, kteří stáli u hranice, na níž hořeli Hus a Jeroným Pražský, nežijí ti, kdo s Žižkovými mstícími zástupy táhli do sousedních zemí, ani ti, kdo viděli popraviště, které dal postavit Ferdinand II.; dějiny však nemlčí, a jako pod mechem na horách stopy lávových proudů, tak pod listy dějin stále nacházíme čerstvě zachovanou stopu tam, kde kdysi krev tekla proudem.

Vášně, jež kdysi zuřily v divokém výbuchu, došly klidu – zčásti ovšem klidu hřbitovního –, avšak vnitřní, posvátný oheň, který vyšlehl tak zhoubnými plameny, když ho chtěli násilím zadržet, žhne stále; jména Hus a Jeroným dokázal Rudolf II. vymazat z kalendáře, nikoli však ze srdcí jejich krajanů, a jako se léčivé prameny Čech, divotvornější než sám svatý Nepomuk, staly pravými poutními místy, kde nemocné lidstvo hledá a nalézá uzdravení, tak si i pod mírnou vládou, po všech bouřích a strastech, čisté evangelium tu a tam otevřelo pramen, z něhož ti, kdo se lopotí a jsou obtíženi, čerpají útěchu a uklidnění.

Síly, které se v této zemi v říši přírody i ducha ohlašují ve strašlivé obecnosti, se nám tedy znovu zjevují i v jednotlivém duchu; Čechy jsou Valdštejnovou vlastí.

Jak tento mimořádný muž na jedné straně patří přírodním silám, jež se tajnou vědou snaží prozkoumat a určit, a na druhé straně silám ducha, kterým říkáme vášně; jak v něm obojí propukají, až se pod nimi zhroutí – to vylíčit je úkolem toho, kdo píše jeho život. Domníváme se, že dopisy, které po sobě zanechal a které zde poprvé uveřejňujeme, k tomu přispívají nikoli nevýznamně. K porozumění těmto dopisům, jež začínají rokem 1627, je však nutné dovést život našeho hrdiny až k tomuto okamžiku a uvést přitom nejdůležitější události politické a náboženské revoluce, jejímž synem se jeví. Jednotlivé ročníky dopisů bude provázet přehled toho, co se v tomtéž roce událo.