Knihovna · Třicetiletá válka · Dopisy Albrechta z Valdštejna · Svazek I

Kapitola první: Narození, škola ve Zlaté Hoře, Altdorf, Innsbruck

Valdštejnovo narození. Valdštejn žákem ve Zlaté Hoře; studentem v Altdorfu; pážetem v Innsbrucku.

Albrecht Václav Eusebius svobodný pán z Valdštejna, ve světových dějinách proslulý pod jménem „Wallenstein“, narozený v Praze 14. září 1583, byl synem Viléma z Valdštejna, pána na Heřmanicích (Herzmanicz)¹, a Markéty, rozené Smiřické (Smiecziczky)²; oba rodiče byli protestanti a hlásili se k luterské evangelické víře, v níž byl vychován i syn. Již z nejranějších let se dochovaly stížnosti na chlapcovu zatvrzelou povahu. V otcovském domě ho nedokázal zkrotit žádný učitel; otec ho odvezl na knížecí školu do Zlaté Hory (Goldberg), kde ho svěřil přísné kázni kantora Fechnera.³ Kdekoli šlo o to provést nějaký divoký kousek, byl náš Albrecht v čele; hry na vojáky a rvačky ho zaměstnávaly víc než knihy, a učitelé se viděli nuceni poslat nezkrotného mladého pána zpět k rodičům. Přesto otec rozhodl, že se má věnovat vědám, a v srpnu 1599 ho s jeho domácím učitelem Heldrichem ze Zhořelce (Görlitz) poslal do Altdorfu, na univerzitu svobodného říšského města Norimberka. Valdštejnovi bylo nyní šestnáct let a nevázaný život akademické mládeže odpovídal jeho povaze. Dodnes se uchovávají akta univerzitního soudu, v nichž jsou Valdštejnovy rozpustilé kousky zaznamenány; významu nabyla Valdštejnovou pozdější proslulostí, a tak je zde uveďme.

Actum Altdorf.

Dne 7. prosince 1599 si stěžoval pan dr. Schopper propter nocturnas actiones ante aedes suas (na noční výtržnosti před svým domem). Pachateli tohoto činu byli, jak se po mnohé námaze zjistilo, svobodný pán z Valdštejna, Sebisch, Jeroslaus Secolinsky, Joh. de Lopes et famulus Secolinsky, qui aufugit (a Secolinského sluha, který uprchl).

Dne 9. ledna 1600 se dostavili Baro a Waldstein a Gotthardus Livo, jehož baron bodl do nohy. Nato byli smířeni a baron musel zraněnému (vulnerato) nahradit škodu.

Dne 14. téhož měsíce byl Baro a Waldstein žalován, qui famulum suum Joh. Reheberger loris mirum in modum tractasset, quia otiosus per fenestram in forum prospectaverat (že svého sluhu Joh. Rehebergera neslýchaně zřezal řemeny, protože zahálčivě vyhlížel z okna na náměstí), a protože ho tak nelidsky zřídil, byl chlapec poslán do Norimberka k pánům scholarchům.⁴ Nato došel 19. téhož měsíce rozkaz pánů scholarchů, že baron má za to zaplatit akademii 30 zlatých pokuty a vyrovnat se s chlapcovým příbuzenstvem. Baron si na to stěžoval a namítal, že chlapec byl nedbalý; nabídl se, že zaplatí lékaři, dá chlapce vyučit poctivému řemeslu a přiřčenou pokutu zaplatí.

Žena řezníka Hanse Bauera žádá jménem chlapce 100 zlatých bolestného, nepočítaje v to lazebníka a pokutu pánům.

Nakonec se pan baron vyrovnal se zástupci svého sluhy, totiž s krejčím Hansem Westeerem a řezníkem Hansem Bauerem, a slíbil dát za všechno dohromady 45 zlatých; z toho se má chlapec živit a uspokojit lazebníka. K tomu 3 tolary na jeho mzdu a dále šaty, za něž dal 4 zlaté; tuto dohodu obě strany přijaly a byly s ní spokojeny; 5 zlatých z toho již také bylo vyplaceno.

Dne 3. února byl zbytek k oněm 5 zlatým složen u pana rektora, k tomu 4 zlaté za šaty a 3 tolary čelední mzdy, které byly vydány ženě Hanse Bauera na její nářek a pláč.

Dne 9. února dal pan rektor se svolením správce chlapcově sestře 4 zlaté.

Dne 17. března poté byl na rozkaz pana správce zbytek vydán Christoffu Ambergerovi, měšťanu a pekaři, jako chlapcovu ustanovenému poručníkovi, a ten z toho akademii vystavil kvitanci.

Protože baron při Fuchsově usmrcení přispěl svým dílem⁵ a i jinak napáchal mnoho svévole, pročež byl držen ve vazbě a bylo mu uděleno consilium abeundi (rada, aby odešel), obrátil se kvůli tomu ad Magistratum Noricum (k norimberské městské radě).

I tento list se dochoval a uveřejňujeme jej.

Urozeným, ctihodným, počestným a velemoudrým pánům purkmistru a radním chvalitebného říšského města Norimberka, mým příznivým pánům a přátelům.

Můj přátelský pozdrav, urození, ctihodní, počestní a velemoudří, přízniví páni a přátelé. Z toho, že páni na mou prosbu poněkud zmírnili vazbu, která mi byla uložena, poznávám jejich příznivé smýšlení vůči mně a přátelsky a snažně jim za to děkuji. Avšak rozkaz, který páni dali zdejší své chvalitebné univerzitě, zní tak, že se mi vedle vazby má uložit, abych se po řádném zaplacení odtud odebral, kterážto slova v sobě jaksi zahrnují tacitam relegationem (mlčky vyslovené vyloučení); a to by nejen mé osobě, ale i urozeným pánům, panu Karlovi a panu Adamovi, oběma pánům z Valdštejna, tajným radům Jeho římského císařského Veličenstva (mého nejmilostivějšího krále a pána), jakož i celému mému chvalitebnému rodu mohlo být k velké potupě a újmě. Proto tímto pány přátelsky a snažně prosím, aby se ráčili spokojit s dlouhou vazbou, jež mi byla uložena, zmíněné vyloučení zcela prominuli a odpustili a ponechali na mé svobodné vůli, kdy se odtud odeberu, a rovněž mě nyní z vazby propustili. Já jsem naproti tomu ochoten řádně zaplatit svým věřitelům, nebýt pánům dlouho na obtíž a chovat se napříště ve všem tak, jak se na pána sluší, a také se pánům za to podle svých sil přátelsky odvděčit.

Dáno v Altdorfu 20. ledna 1600.

Váš ochotný

Albrecht z Valdštejna, svobodný pán.

O tom, jaký měl tento list výsledek, se nedochovaly žádné doklady; víme jen tolik, že Altdorf opustil již v dubnu 1600. Podle rozšířené pověsti prý Valdštejn, aby unikl hanbě, že nový karcer bude pojmenován po něm jako po prvním, kdo do něho musel nastoupit, pustil dovnitř napřed svého psa. Důkladné historické bádání nás o tento kousek připravilo; karcer se tehdy jmenoval „Stumphel“ podle jistého Stumpfleina, který jej musel zasvětit už roku 1576.

Po krátkém pobytu v otcovském domě vstoupil Albrecht jako páže do služeb markraběte Karla z Burgau, syna arcivévody Ferdinanda, hraběte tyrolského. Ve službách tak malého dvora nebyly vyhlídky na skvělou dráhu, zvláště pro kacíře a českého šlechtice.

Jednoho dne (roku 1604) Albrecht usnul u otevřeného okna nebo na pavlači ve třetím patře innsbruckého zámku. Neklidný sen ho z této výše srazil dolů, avšak polekaný jinoch dopadl na zem bez úhony. Zachránit ho mohl jen zázrak; Panna Maria, jíž byl tento zázrak připisován, bohužel tentokrát zachránila život kacíři, ale horliví kněžouři si přesto dovedli zázrak vyložit ve svůj prospěch: Maria prý páže přijala do svého lůna jen proto, aby se dal přijmout do lůna samospasitelné církve; mimoto tak zázračná záchrana ukazovala na vysoké poslání.

Ať už na tuto příhodu pohlížíme jakkoli vnějškově, na Albrechtovu mysl měla rozhodný vliv; poprvé se zamyslel sám nad sebou. To, že nyní přestoupil ke katolické církvi, už nesmíme pokládat za lehkomyslný studentský kousek; uznal nad sebou neznámou moc, věřil, že je povolán k velkým věcem, a poznat toto povolání se nyní stalo úkolem jeho života.