Knihovna · Třicetiletá válka · Dopisy Albrechta z Valdštejna · Svazek I

Kapitola druhá: Cesty, astrologie v Padově, Kepler, první tažení a první sňatek

Valdštejn na cestách; studuje v Padově astrologii. – Kepler. – Valdštejnovo první tažení a první sňatek.

Dvojím směrem, jímž se nyní dává, lze Valdštejna přirovnat k doktoru Faustovi, jak nám ho vylíčil básník. Neboť jednou se vrhá do víru světského života, projíždí Francii, Španělsko, Nizozemí a Itálii, pak se však uchyluje do tajemné komnaty astrologa a chce z běhu hvězd vyčíst chod svého osudu. Vypráví se, že se dovedl velmi obratně přizpůsobit mravům a způsobu života různých národů a že se i v oblékání řídil zemí, v níž právě pobýval. Na těchto cestách ho několik let provázel Paulus Virdungus z Frank, který se rovněž velmi horlivě zabýval astrologií a astronomií, ačkoli v dopise Keplerovi z roku 1608 píše, že ony cesty jeho studia velmi přerušily.¹ Jakkoli se však rozptyloval v hluku světa, nakonec ho přece zase obestřely svou magickou mocí kruhy putujících planet, a v Padově, kde si daleko zcestovalý poutník na delší čas odpočinul, ho nacházíme jako horlivého žáka astrologa Argoliho, u něhož se učil kabale a tajné vědě, jak z hvězdy, která vládla při narození, určit další běh lidského života.

V době, kdy se bortí půda zpuchřelé skutečnosti, kdy se to, co platilo po staletí, stává pohádkou, žene hlubší povahy neodolatelná touha hledat si domov a pevnou oporu jinde. Záliba v magii a astrologii, jak se objevuje na počátku 16. století, nestojí v dějinách lidského ducha osamoceně; o pět století dříve se ukazuje cosi podobného. Tehdy křesťanstvo již nenacházelo uspokojení ve slově Božím, seschlém v suché podání; toužilo po bezprostřední přítomnosti a jistotě Spasitele, který se kdysi zjevil, a tato touha hnala národy k Božímu hrobu. Avšak toho, jehož hledali, v hrobě nenalezli, neboť jeho království nebylo z tohoto světa. S tímto poučením se křižáci vrátili; Germán však byl příliš svěží a zdravý, než aby se stravoval touhou po abstraktním záhrobí a než aby se jako Ind s celým bohatstvím okolního světa pohroužil do nazírání nekonečna a ztratil se v něm. V době, kdy se hroutilo papežství a s ním stará římská církev, hnala sice touha po jistotě a pravdě lidské myšlenky k nekonečnému hvězdnému nebi, které se při všeobecném převratu věcí jevilo jako to jediné pevné. Víra tehdy ještě zápasila s pověrou, od níž se ještě neosvobodil ani sám Luther; avšak jakkoli se zdá, že lidé přiznávali hvězdám onoho světa moc nad zdejší planetou, usilovali mnohem spíše o to, aby ony vzdálené světy podřídili službě světu našemu. Už z toho, že se za drahami hvězd plížili s chtivostí vědění, tímto smrtelným jedem všeho tajemného a neznámého, poznáváme, jak malý ostych před nimi měli; zároveň je to však i podstatný rozdíl oproti věštbám starověku. Rozhodující teď už není let ptáků, plamen na oltáři a jiné veskrze nepochopitelné, či spíše bezpojmové nahodilosti; astrologie byla povýšena na vědu a hvězdy odpovídají jen tomu, kdo se snaží jejich běh zkoumat vědecky. A i když se římští augurové honosili tajnou vědou, vyšší stanovisko astrologie přece vždy tkví v tom, že v tom, čím se zabývá, totiž v běhu hvězd, je přítomen rozumný systém, řád světa. Je v tom větší troufalost ducha, člověka vůbec, který nyní svou osobnost pokládá za tak oprávněnou a rozumnou, že její odlesk nachází ve věčném hvězdném nebi, v tom, co je v proměnlivosti neproměnné.

Proto vidíme, že se muži velké povahy a velkého ducha, a především matematikové a astronomové oné doby zabývají astrologií; přede všemi ostatními tu musíme jmenovat Keplera, kterého roku 1620 nacházíme u Valdštejna v Zaháni.² Tři císaři, Rudolf II., Matyáš a Ferdinand II., si od Keplera dali sestavit nativitu a radili se s ním v mnoha životních záležitostech. V kalendáři na rok 1618 Kepler prognostikem šesterého (či sedmerého) M, z něhož se vyčetla slova (Magnus) Monarcha Matthias Mense Martio Morietur (tj. „(Veliký) mocnář Matyáš zemře v měsíci březnu“), předpověděl smrt císaře Matyáše, čímž si tehdy získal větší proslulost než svým nesmrtelným objevem zákonů absolutně volného pohybu nebeských těles.³ Ani tehdy sice nechyběli rozumní pochybovači o takovém vědění o hvězdách; když však proti astrologii vystoupil dr. Philipp Faselius, napsal proti němu Kepler „Výstrahu některým teologům, lékařům a filozofům, aby při spravedlivém zavržení hvězdopravecké pověry nevylili s vaničkou i dítě, a nejednali tak proti svému povolání“.⁴

Císaři, jejichž astronomem byl, i jiná knížata se na Keplera mnohokrát obraceli s dotazy na konstelaci; odpovídal pak podrobně, i když s jistou zdrženlivostí.

Astrologie hraje ve Valdštejnově životě tak velkou úlohu, že chceme pro bližší poznání toho, jak se tato věda pěstovala, odkázat na pozoruhodný Keplerův dopis císaři Rudolfu II., týkající se sporu papeže Pavla V. s Benátčany.⁵ Kepler císaři opatrně nepředkládá ani tak mínění své jako mínění astrologů a za jistý výsledek ručit nechce.

Přesto se, ačkoli mluví jen proto, „že to bylo poručeno“, pouští do tolika podrobností, že svůj zájem o věc nezapře.

Že papež má svého Marta ve znamení Raka, mohlo by skoro platit za ironii, kdyby list nebyl psán tak vážným tónem. Že by Kepler, jak mu bylo vyčítáno, využíval lehkověrnosti císařů ke svému prospěchu, nelze nijak prokázat; stejně málo však i to, že by astrologii zavrhl celou. V dopise anglickému přírodozpytci Thomasi Harriotovi se o tom Kepler vyslovuje bez obalu.⁶ V tomto dopise shledáváme, že Kepler, ač se vzdává různých astrologických tretek, si přece jen leccos vyhrazuje a že to s vírou, že lidské věci stojí pod vlivem hvězd, myslí opravdu vážně. Pro ducha, jako byl Kepler, není hvězdné nebe jakýmsi odloučeným oním světem; svět je mu jedním celkem, totalitou, a proto také znovu přejímá staré Pythagorovo učení o harmonii sfér. I o Valdštejnovi se říkalo, že si astrologií chtěl jen dodat tajemného zdání; byl prý na to mužem příliš osvíceným. V dopise z roku 1628, v němž se Valdštejn shání po nativitě krále Gustava Adolfa, nalézáme důkaz, že to s ní myslel opravdu vážně. Pokud však jde o takzvané osvícenství, o tom ještě nemohlo být řeči, neboť vzdělanost byla tehdy teprve na cestě k němu. Reformace se rozešla s bezprostřední, zvenčí danou vírou; úkolem bylo dosáhnout smíření zprostředkujícím věděním. Proto nás nemůže překvapit, že právě v prvních dobách reformace nacházíme u vyznavačů nového učení ještě pověry všelijakého druhu. I Kepler byl luterský protestant, a to nikoli jen navenek, nýbrž podle svého nejvnitřnějšího a nejsvětějšího přesvědčení.⁷

Opustili jsme Valdštejna v Padově, zaměstnaného vědou o hvězdách. Argoli rozpoznal ve Valdštejnově povaze cosi neobyčejného, a tak mu i z běhu hvězd věštil věci neobyčejné. Kde jinde však mohl Valdštejn hledat naplnění svého osudu než na poli slávy; vytáhl do války, kterou Rudolf vedl proti dědičnému nepříteli křesťanstva. Zde našel nejen ukojení své žízně po činech vůbec, nýbrž zároveň boj, v němž bojovalo i jeho nejvnitřnější přesvědčení. Neboť i později, když už byl vévodou frýdlantským a meklenburským, směřovala jeho mysl především k válce proti Turkům, jak se o tom dočteme v dopisech psaných jeho vlastní rukou.

Mír uzavřený 11. listopadu roku 1606⁸ ho přivedl zpět do Čech, kde mu otec zanechal nevelký dědický podíl. Bez bohatství a bez vysokých příznivců se při vší své podnikavosti viděl postaven jen na nízký stupeň života; o obě tyto páky se teď bylo třeba postarat. Jako ten, kdo odpadl od evangelické víry, nemohl doufat, že natrvalo získá důvěru strany, která byla s císařem ustavičně ve sporu o svobodu víry; musel se držet vídeňského dvora, jakkoli pohrdal kněžourským klamem i dvorskými patolízaly.

Aby své postavení učinil skvělejším, oženil se s bohatou, již letitou vdovou z rodu z Víckova (Wiczkova) na Moravě;⁹ námluvčím mu byl pražský arcibiskup. Vypráví se, že se odkvetlá choť snažila získat si Albrechtovu náklonnost nápoji lásky, které ho jako nebezpečný jed přivedly na pokraj smrti. Choť zemřela dříve a Valdštejn se stal dědicem jejích bohatých panství na Moravě. Zde žil v zapomenutém ústraní a záměrně se neúčastnil bratrské války, která císařskému domu a zemím k němu náležejícím přinesla mnoho zlých dnů. Než budeme Valdštejnovu životní dráhu sledovat dále, musíme nyní poznat běh dějin jeho vlasti, neboť jinak by nám celý zjev takového muže zůstal hádankou.

Podrobná zpráva o vlasatici neboli kometě, která se nedávno objevila v měsíci září a říjnu roku 1607, a o jejích významech. Dále rozprava o tom, co komety vlastně jsou, odkud přicházejí, kým jsou řízeny jejich pohyby a jakým způsobem mají lidskému pokolení něco naznačovat. Halle v Sasku 1608, in 4°.

Astronomická zpráva o dvou velkých a podivných zatměních Měsíce pozorovaných v uplynulém roce 1620, jakož i o velkém zatmění Slunce, které nastane v roce 1621 dne 11./21. května, s krátkým zopakováním všech velkých zatmění Slunce, jež byla v Evropě pozorována během 80 let, a toho, jaký byl pokaždé předtím i potom stav věcí duchovních i světských. Sestavil Joh. Kepler. Ulm 1621.

Rozprava o velké konjunkci neboli setkání Saturna a Jupitera v ohnivém znamení Lva, k němuž dojde v měsíci červenci roku 1623, jakož i o mnoha rozmanitých prognostikách na tento rok, co vlastně dalo ke každé z nich podnět a co lze od té i oné očekávat, s připojeným obvyklým prognostikem o počasí, úrodnosti, jakosti vzduchu a o tom, co z hvězd přirozeným způsobem vyplývá pro lidské záležitosti. Linec 1623, in 4°.

Pozn. překl.: Spis jmenovaný v textu je Keplerův *Tertius interveniens* (1610); lékař, proti němuž je namířen, se psal Feselius.


*Augustissime imperator.*

*Saepe declaravi, me non existimare, quod coelum se particularibus cum voto immisceat. Sed tamen quia jubeor, dicenda est ab initio sententia Astrologorum. Stella nova effulsit in Sagittario. Urbs Venetorum refertur sub Cancrum. Nihil itaque huic motui cum stella nova, nisi sub generali ratione totius orbis terrarum. At contra Eclipsis Solis in 18 Librae est in primo quadrangulo, Venetiae etiam sub primo quadrangulo, scilicet sub Cancro. Et negotium hoc videtur inde natum, ex quo Eclipsis fuit scilicet ab Octobri superiori. Certe sub moderno Pontifice natum est, qui nondum annum sederat. Ergo Eclipsis Solis ex Astrologorum sententia connexa est cum hoc negotio. Addo ego Astronomicum argumentum probabile ex mea sententia. Eclipsis illa fuit totalis in mari Tyrrheno infra Romam et per Neapolim et Calabriam atque Siciliam: ut et per confinia Galliae et Hispaniae montesque Pyrenaeos. Significat igitur malum, cui implicentur Gallus et Patrimonium Petri, et Principes Italici, multo vero maxime Rex Hispaniarum, et Venetiae propter iter marinum Occidentis et Orientis Eclipsi subjectum, illud Hispani, hoc Venetorum. Igitur ex Astrologorum sententia multa sunt argumenta pro Venetis contra Pontificem. Primum Eclipsis cadit Venetae urbi non in medium Coeli, non in horoscopum aut locum Solis: sed praecise in imum Coeli et oppositum Solis. Nam Venetiae sunt fundatae, quando Sol in sexto Arietis fuit in Medio Coeli; Pontifex vero natus est, quando Sol fuit in quarto gradu Librae, prope locum Eclipsis, praecise in opposito loco Solis urbis Venetiarum; quod delectabit Astrologos. Deinde apud Venetos Sol exaltatur, apud Pontificem cadit. Tertio constellationes mense Aprili et Majo anni MDCVI, quando exarsit contentio, fuerunt similes constellationibus urbis Venetiarum. Nam fuit oppositio Solis et Martis. Quarto Saturnus stetit in quadrato Solis utriusque: sed hoc non est contra Venetos; quia Sol fuit illis in fundatione in hujus Planetae opposito. Quinto, Jupiter tunc fuit in 28. 29. Aquarii, loco eo, quem Saturnus nascente Pontifice obtinuit, et in domicilio Saturni, ipse peregrinus. Sexto, Pontifex iste natus videtur magnis turbis, quia fuit oppositio magna Saturni et Jovis in Leone et Aquario, Sole non configurato, quod facit, ut turbae haec magis in malum inclinent. Et Saturnus in Aquario fortior est Jove. Sic medium Coeli fuit 10° Sagittarii, locus conjunctionis magnae, quae fuit MDCIII Decembris. Septimo, Pontifex habet Martem suum in Cancro, signo Venetiarum, quod itidem praedicabunt Astrologi. Et quia Cancer est casus Martis, significari dicent Astrologi, quod bellum contra Venetos non bene sit processurum. Contra Veneti habent Martem in Libra, quod est quidem detrimentum Martis: unde Cardanus dixit, quod Veneti non possint esse felices bellatores; sed tamen eum habent in loco Solis Pontificis, ubi Sol cadit, et in loco Eclipsis. Hinc dicerent Astrologi, quod non futurum sit bellum valde magnum, plus tamen nocituri Veneti. Et quia Eclipsis Pontifici cadit in ipsissimum locum Mercurii et quadratum Martis, potior est significatio, quod res gerenda sit consiliis et calliditate. Octavo Lucas Gauricus praedixit Venetis imperium usque ad annum MDCCCLXXX. Contra ex eo themate coelesti, quod tribuit Restaurationi Ecclesiae S. Petri a Julio II. Pontifice Augustissimo institutae, anno MDVI d. XIIX. Aprilis: ponit Gauricus haec verba: „Stellae insalubres cum nodo Austrino dispendia intolerabilia denunciabant, et inferent ad calcem usque virginei partus MDCVIII.“ Nono, non est contemnendum, quod Venetiis nullum omen praecessit, sicut anno MDLXXI, quando instabat amissio Cypri, Arsenale conflagravit. At Romae non ita pridem initio anni MDCVI, vel fine anni MDCV. magna contigit inundatio. Ventus vero ille, qui fuit circa Pascha MDCVI. communis fuit toti Europae, signum humidi anni secuturi. Decimo, si quis velit ludere, potest id per Eclipsin Solis proximam anno MDCV. Sol significat Romanum Pontificem, Luna Venetos, quia est Domina maris, et Turcas Venetorum patronos, quibus est Luna apud Astrologos praeposita, et dominatur in Cancro, signo Venetorum. Luna igitur obscuravit Solem, apud nodum ascendentem, ipsa nimirum exaltabatur, cum Sol caderet. Undecimo, Directio Solis in themate Pontificis est ad Saturni quadratum hoc ipso tempore: si dirigas per itinera diurna Solis, ut ego semper soleo; quod habetur pro malo. Hanc igitur ego puto Astrologorum sententiam futuram, qui dominationem planetarum defendunt. De certitudine eventus ipse viderint. Mihi, quod erat demandatum, negligendum non fuit. Deus tueatur causam justam, et uniat vires Christianorum contra communem hostem avertatque conspirationes cum hoste ulteriores, quibus ipsi porta aperitur ad orbem Christianum! M. Majo MDCVI. Sae Cae Mti Vae Subjectissimus Mathematicus Johannes Keplerus.* (Keppl. epist., s. 371.)

(Nejjasnějšímu a nepřemožitelnému císaři římskému Rudolfu II. Johannes Kepler.

Nejjasnější císaři,

často jsem prohlásil, že se nedomnívám, že by se nebe podle něčího přání vměšovalo do jednotlivostí. *Protože je mi to však poručeno*, je třeba nejprve vyložit mínění astrologů. Nová hvězda zazářila ve Střelci. Město Benátčanů se přiřazuje pod Raka. Toto hnutí tedy nemá s novou hvězdou nic společného, leda z obecného hlediska celého okrsku zemského. Zatmění Slunce na 18. stupni Vah naproti tomu spadá do prvního čtyřúhelníku a Benátky rovněž pod první čtyřúhelník, totiž pod Raka. A zdá se, že tato záležitost vznikla právě od doby, kdy zatmění nastalo, totiž od loňského října. Jistě vznikla za nynějšího papeže, který tehdy ještě ani rok nezasedal na stolci. Zatmění Slunce je tedy podle mínění astrologů s touto záležitostí spjato. Připojuji astronomický důvod, podle mého mínění pravděpodobný. Ono zatmění bylo úplné v Tyrhénském moři pod Římem a přes Neapol, Kalábrii a Sicílii, a rovněž přes pomezí Francie a Španělska a Pyrenejské hory. Znamená tedy zlo, do něhož budou zapleteni Francouz, dědictví Petrovo a italská knížata, nejvíce však král španělský a Benátky, a to kvůli námořní cestě na západ a na východ, jež byla zatmění vystavena: ona patří Španělovi, tato Benátčanům. Podle mínění astrologů je tedy mnoho důvodů ve prospěch Benátčanů proti papeži. Za prvé zatmění nepadá městu Benátkám do středu nebe ani do horoskopu či na místo Slunce, nýbrž přesně na dno nebe a do opozice ke Slunci. Benátky totiž byly založeny, když bylo Slunce na šestém stupni Berana ve středu nebe; papež se však narodil, když bylo Slunce na čtvrtém stupni Vah, blízko místa zatmění, přesně na místě protilehlém Slunci města Benátek; což astrology potěší. Dále je Slunce u Benátčanů v povýšení, u papeže v pádu. Za třetí konstelace v dubnu a květnu roku 1606, kdy spor vzplanul, byly podobné konstelacím města Benátek; byla totiž opozice Slunce a Marta. Za čtvrté Saturn stál v kvadratuře ke Slunci obou; to však není proti Benátčanům, protože při založení jim Slunce stálo v opozici k této planetě. Za páté Jupiter byl tehdy na 28. a 29. stupni Vodnáře, na místě, které při papežově narození zaujímal Saturn, a v domě Saturnově, sám tam cizí. Za šesté se zdá, že se tento papež narodil k velkým zmatkům, protože byla velká opozice Saturna a Jupitera ve Lvu a Vodnáři a Slunce k nim nestálo v žádném aspektu, což působí, že se tyto zmatky kloní spíše ke zlému. A Saturn je ve Vodnáři silnější než Jupiter. Středem nebe byl přitom 10. stupeň Střelce, místo velké konjunkce, která nastala v prosinci 1603. Za sedmé má papež svého Marta v Raku, ve znamení Benátek, což budou astrologové rovněž hlásat. A protože Rak je pádem Marta, řeknou astrologové, že to znamená, že válka proti Benátčanům nedopadne dobře. Benátčané naproti tomu mají Marta ve Vahách, což je sice Martovo vyhnanství – proto Cardanus řekl, že Benátčané nemohou být šťastnými válečníky –, mají ho však na místě papežova Slunce, kde je Slunce v pádu, a na místě zatmění. Z toho by astrologové usoudili, že válka nebude příliš velká, že však více uškodí Benátčané. A protože zatmění padá papeži přesně na místo Merkura a do kvadratury Marta, znamená to spíše, že věc bude třeba vést rozvahou a lstí. Za osmé Lucas Gauricus předpověděl Benátčanům panství až do roku 1880. Naproti tomu u onoho nebeského obrazce, který přikládá obnově chrámu svatého Petra, zahájené nejvznešenějším papežem Juliem II. dne 18. dubna roku 1506, uvádí Gauricus tato slova: „Nezdravé hvězdy s jižním uzlem ohlašovaly nesnesitelné ztráty a budou je přinášet až do konce roku 1608 od porodu Panny.“ Za deváté: nelze přehlížet, že v Benátkách nepředcházelo žádné znamení, jako roku 1571, kdy hrozila ztráta Kypru a shořel Arsenál. Zato v Římě nastala nedávno, počátkem roku 1606 nebo koncem roku 1605, velká povodeň. Onen vítr však, který vál kolem Velikonoc 1606, byl společný celé Evropě a byl znamením vlhkého roku, jenž měl následovat. Za desáté: chce-li si kdo pohrát, může tak učinit s posledním zatměním Slunce roku 1605. Slunce znamená římského papeže, Měsíc Benátčany, protože vládne moři, a Turky, ochránce Benátčanů, jimž astrologové kladou Měsíc do čela; a Měsíc vládne v Raku, znamení Benátčanů. Měsíc tedy zatemnil Slunce u vzestupného uzlu; sám byl totiž v povýšení, kdežto Slunce v pádu. Za jedenácté: direkce Slunce v papežově nebeském obrazci směřuje právě v této době ke kvadratuře Saturnu, vede-li se direkce podle denních drah Slunce, jak to vždy dělávám; což se pokládá za zlé. Takový tedy podle mého soudu bude výrok astrologů, kteří hájí vládu planet. Jak je to s jistotou výsledku, ať posoudí sami. Já jsem nesměl zanedbat, co mi bylo uloženo. Bůh ochraňuj spravedlivou věc, sjednoť síly křesťanů proti společnému nepříteli a odvrať další spolčování s nepřítelem, jímž se mu otvírá brána do křesťanského světa! V měsíci květnu 1606. Vašeho posvátného císařského Veličenstva nejponíženější matematik Johannes Kepler.) Důkladné poučení o astrologii podává J. W. Pfaff, *Astrologie*, Norimberk 1816.