Knihovna · Třicetiletá válka · Dopisy Albrechta z Valdštejna · Svazek I
Kapitola třetí: Bratrská válka, Majestát, korunovace Ferdinanda
Bratrská válka. Matyáš vynucuje na Rudolfovi koruny uherskou a českou. Majestát. Rudolf umírá. Matyáš určuje svého nástupce v Čechách. Arcivévoda Ferdinand je v Praze korunován a přísahá na Majestát.
Matyáš, nejstarší bratr císaře Rudolfa II., jemuž bylo svěřeno místodržitelství v Uhrách, přitáhl před Prahu a přinutil Rudolfa, aby mu postoupil Uhry a Rakousy a přislíbil mu českou korunu (1608). Tísněn bratrem, dovolal se Rudolf pomoci českých stavů a za to jim potvrdil jejich staré listy svobod, které se týkaly především svobodného konání evangelických bohoslužeb; dvě třetiny Čech se hlásily k evangelické víře a sami papežové jim „kalich“ přiznali. Sotva se Rudolf s bratrem vyrovnal, právě udělená privilegia odvolal. Tu jmenovali evangeličtí stavové třicet direktorů; hrabě Jindřich Matyáš Thurn se postavil do čela stavovského vojska a táhl s 5000 muži na Prahu; Slezané se spojili s Čechy; vojsko posílili dva další polní velitelé, Linhart z Felsu a Jan z Bubna. Císař žádal o vyjednávání, jenže stavové se teď už nespokojili s pouhým potvrzením starých svobod, žádali k nim nové, a tak jim Rudolf 5. července 1609 udělil slavný Majestát. V této císařské listině bylo Čechům přiznáno nejen svobodné vyznávání náboženství podle augsburského vyznání, nýbrž i právo stavět kostely, zřídit vlastní konzistoř, zakládat školy a jmenovat ze svého středu ochránce víry. Největší význam pro upevnění evangelického učení však mělo to, že Rudolf předal evangelickým stavům pražskou univerzitu. Všechna nařízení proti svobodě víry byla prohlášena za neplatná a stejně tak neměl mít žádnou moc a neměl být přijat žádný rozkaz, který by on nebo jeho nástupci vydali proti Majestátu; Slezanům bylo zaručeno stejné právo. Jakmile Rudolf viděl, že je v jeho blízkosti klid obnoven, zabolelo ho znovu příkoří, které utrpěl od bratra; svolal do Prahy říšský sněm, stěžoval si na násilí, jež mu Matyáš učinil, a shromážděná říšská knížata se vyslovila v tom smyslu, že Matyáš má bratra vkleče odprosit a vrátit mu Rakousy a Moravu. Matyáš nebyl ochoten se výroku říšského sněmu podrobit a zbrojení obou bratří začalo nanovo. Císař tajně povolal arcivévodu Leopolda, biskupa pasovského, bratra arcivévody Ferdinanda, a stavové stejně jako Matyáš se nikoli bezdůvodně obávali, že toto zbrojení je namířeno proti nim. Pasovští úskočně vpadli do Prahy (1611), došlo k bouřím a krvavým výjevům. Stavové sebrali vojsko a dostali od krále Matyáše osm tisíc mužů z Uher; on sám je následoval v patách. Pasovští odtáhli z Prahy ještě dřív, než Matyáš dorazil, v zemi však ještě strašlivě řádili. Na dotaz, proč ho stavové do Prahy povolali, dostal Matyáš vítanou odpověď, že ho chtějí požádat, aby se ujal vlády v zemi, protože císař je pro vysoký věk k vládnutí neschopen. Císař musel ustoupit násilí a složil českou korunu do Matyášových rukou. Když měl podepsat listinu, jíž zprošťoval Čechy, Slezany a Lužičany přísahy věrnosti, dupal nohama, mrštil baretem o zem, místo podpisu udělal několik zlostných inkoustových kaněk a vzteky rozkousal pero. Matyáš byl nato od stavů co nejslavnostněji provolán řádným a zvoleným králem českým. Král přísahal u oltáře na evangelium, že Čechy zachová „při jejich řádech, právech, privilegiích, ustanoveních, svobodách a spravedlnostech, jakož i při jejich starých dobrých a chvalitebných obyčejích“. Přítomný lid byl ještě jednou tázán, „je-li jeho vůlí, aby Jeho královská Milost byla korunována“. „Ano, je to naše vůle!“ zněla odpověď a Matyáš byl v květnu 1611 korunován, odpřisáhl a potvrdil Majestát a zdálo se, že se v lásce národa zcela upevnil. Protestanté postavili v Praze dva nové kostely, evangelické bohoslužby se všude konaly bez překážek. Počátkem následujícího roku (30. ledna 1612) zemřel císař Rudolf a Matyáš nyní získal i korunu německé říše.
Již roku 1616 oznámil Matyáš stavům shromážděným v Praze, že arcivévodu Ferdinanda, vévodu štýrského a korutanského, svého bratrance, vnuka císaře Ferdinanda I., který prý byl už zvolen jeho nástupcem v německé říši, určil i za svého nástupce v Čechách. Evangeličtí stavové s tímto oznámením naprosto nesouhlasili. Ferdinand byl znám jako zapřisáhlý nepřítel evangelického učení; ve Štýrsku už roku 1599 zakázal luterské bohoslužby, vyhnal kazatele a dal spálit Lutherovy spisy; od něho se Čechové nemohli nadít ničeho dobrého. Matyáš však získal na svou stranu několik nejpřednějších, a když Ferdinand slavnostně ujistil, že Čechy zachová při jejich právech a svobodách, podvolili se jeho vůli, avšak jen za těchto podmínek:
Aby Ferdinand stavům při korunovaci vykonal a složil náležitou povinnost a přísahu. Dále aby rovněž potvrdil všechna jejich privilegia a majestáty, obdarování, svobody, práva a zemské zřízení, všechny dobré obyčeje a zvyklosti ve všech bodech a klauzulích, nic z toho nevyjímaje, tak jak to učinili Jeho císařské Veličenstvo, jejich nejmilostivější král a pán, i předešlí králové čeští.
Ihned při korunovaci má být Jeho knížecí Jasnost povinna vydat stavům Království českého revers, že se Jeho knížecí Jasnost za života Jeho císařského Veličenstva jako král český sama od sebe vlády naprosto nechce ujímat, a to až do smrti Jeho Veličenstva, leda se zvláštním svolením Jeho Veličenstva a po poradě nejvyšších zemských úředníků a přísedících zemského soudu, rad Jeho císařského Veličenstva při soudu dvorském a komorním, dále dvou osob ze stavu panského z každého kraje, Pražanů a vyslaných, z ostatních stavů pak šesti osob, jež byly tímto sněmem ustanoveny; Jeho knížecí Jasnost má být nyní nazývána korunovaným králem českým, za něho pokládána a má se jí dávat titul jako korunovanému králi; kdyby se však Jeho knížecí Jasnost přesto chtěla za života Jeho císařského Veličenstva vlády ujímat, nemají být stavové v takovém případě Jeho knížecí Jasnosti vázáni žádnou poddaností ani povinností.
Ferdinand listinu podepsal, a když byl poté korunován, složil v kostele před shromážděným lidem tuto přísahu:
„Přísaháme Bohu, Matce Boží a všem svatým na toto svaté evangelium, že pány, rytířstvo, šlechtu, Pražany i jiná města a celou obec Království českého chceme a máme zachovat při jejich řádech, právech, privilegiích, ustanoveních, svobodách a spravedlnostech i při všech dobrých, starých, chvalitebných obyčejích a že od tohoto Království českého nic neodcizíme ani nezastavíme, nýbrž je spíše podle své možnosti rozšíříme a rozmnožíme a učiníme vše, co slouží k užitku a cti tohoto Království českého. K tomu nám dopomáhej Bůh a všichni svatí.“