Knihovna · Třicetiletá válka · Dopisy Albrechta z Valdštejna · Svazek I

Kapitola čtvrtá: Pražská defenestrace a smrt císaře Matyáše

Uzavření protestantských kostelů. Zvůle místodržících. Shromáždění a protest stavů. Místodržící jsou vyhozeni z okna hradu. Další opatření stavů a císaře. Matyáš umírá.

Od Rudolfova Majestátu nacházelo Lutherovo učení v Čechách stále více vyznavačů; za Matyáše byly v Praze už bez překážek postaveny protestantské kostely. Když však nyní chtěly protestantské obce v Broumově (Braunau) a v Hrobu (Klostergrab) vysvětit své nově postavené kostely, katolické duchovenstvo jim, údajně na císařův rozkaz, jeden z kostelů zavřelo a druhý zbořilo. Místodržitelství v Praze, jemuž došly stížnosti oněch obcí, dalo stěžovatele místo jakékoli odpovědi uvrhnout do vězení. S největší nevolí přijali evangeličtí stavové zprávu o tomto tvrdém zacházení. Shromáždili se ve velkém počtu v pražském Karolinu a s odvoláním na Majestát, odpřisáhnutý císařem Matyášem i králem Ferdinandem, prohlásili císařské rozkazy k uzavření kostelů v Broumově a v Hrobu za neplatné. Zároveň sepsali prosebný spis k císaři, v němž mu připomněli tyto dva články Majestátu:

1. „Kdyby pak také někdo ze sjednocených tří stavů tohoto království sub utraque¹ kromě kostelů a chrámů Božích, které již drží a které jim dříve náležely a při nichž mají být pokojně zanecháni a chráněni, chtěl nebo chtěli, ať ve městech, městečkách, vsích nebo kdekoli jinde, dát vystavět ještě více chrámů a kostelů k bohoslužbě anebo také škol k vyučování mládeže, budou to moci jak stav panský a rytířský, tak i Pražané, Kutnohorští a všechna ostatní města společně i jednotlivě kdykoli volně a svobodně učinit bez překážky od kohokoli.“

2. „Nemá také proti výše řečenému míru, o náboženství zřízenému, ani proti tomuto pevnému ujištění, jež jsme stavům sub utraque dali, od Nás, Našich dědiců a budoucích králů českých, ani od nikoho jiného vycházet ani být přijímán žádný rozkaz ani nic takového, co by jim v tom činilo sebemenší překážku nebo změnu. A kdyby i něco takového vyšlo nebo od někoho bylo přijato, nemá to přece mít žádnou moc.“

Císař přijal tento prosebný spis stavů s nejvyšší nevolí. Uložil místodržícím, aby stavům ještě jednou prohlásili, že k uzavření evangelického kostela v Broumově a ke zboření kostela v Hrobu došlo na císařský rozkaz, dále že stavové Majestátu zneužili a že hlavy jejich shromáždění mají být potrestány jako buřiči. Přikázal jim, aby se až do jeho příjezdu do Prahy chovali klidně.

Zpráva o tomto tvrdém výměru pobouřila mysli po celé zemi tím více, že se stavové postarali, aby byl ve všech evangelických kostelech vyhlášen z kazatelen, a to ne bez trpkého výkladu.

Místodržitelství v Praze předvolalo stavy, aby vyslechli císařovu odpověď. Stavové požádali o opis listu a slíbili, že příštího rána přinesou odpověď. Slovo dodrželi. Nazítří, 23. května 1618, se stavové dostavili, provázeni ozbrojeným zástupem lidu, do paláce královského místodržitelství. Mluvčími byli muži, kteří už při dřívějších povstáních a při vpádu Pasovských stáli v čele vojska, jmenovitě Jindřich Matyáš hrabě Thurn, Colona z Felsu, Vilém starší z Lobkowicz, hrabata Jáchym Ondřej a Albín Šlikové, Václav z Roupova a jiní. V předsíni se ujal slova hrabě Thurn a prohlásil, že dokud budou mezi místodržícími sedět Vilém Slavata a Jaroslav z Martinic, nelze doufat ve spravedlnost, a proto navrhuje tyto dva odklidit z cesty. Většina s ním souhlasila, a tak vnikli do sálu, kde byli z místodržících shromážděni nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka, Vilém Slavata, Martinic a velkopřevor Děpolt z Lobkowicz. Jménem stavů mluvil Pavel z Říčan a důraznou řečí místodržícím prohlásil, že rušiteli klidu jsou oni a že porušili Majestát. Nejvyšší purkrabí se snažil s klidnou důstojností odkázat běsnící dav do mezí; Colona z Felsu mu odvětil, že k panu nejvyššímu purkrabímu mají veškerou úctu, s pány Slavatou a Martinicem však nikterak spokojeni nejsou. Tu zvolal pan Václav z Roupova: „Nač ty okolky, vyhoďte je po starém českém způsobu z okna!“ Nejvyšší purkrabí a velkopřevor byli vyvedeni ze sálu. Nyní byl nejprve Martinic uchopen panem Vilémem z Lobkowicz za ruce, jinými za nohy, a svržen z okna hradu. Stejnou cestou musel Slavata, jehož hrabě Thurn popadl se slovy: „Urození páni, tady máte druhého.“ Tajemník Fabricius Platter, který byl rovněž ve špatné pověsti, byl poslán za nimi. Naštěstí bylo pod oknem nakupeno smetí a hlína, takže se nikdo ze svržených nezabil, ačkoli výška činí 56 stop. Písař se sebral první a pospíchal donést tu zprávu císaři do Vídně.

Oba pány z místodržitelství dopravili jejich přátelé do domu nejvyššího kancléře z Lobkowicz, kde je jeho odhodlaná choť Polyxena ochránila před dalším týráním. Martinic se ve špatném selském oděvu vytratil do Mnichova; Slavata musel pro těžká zranění na hlavě zůstat v Praze.

Stavové nezůstali jen při této bouři; věděli, že se od císaře nemohou nadít ničeho dobrého, a rozhodli se postavit se mu mocí. Následujícího dne jmenovali direktorium třiceti mužů z nejurozenějších a nejváženějších rodů; těm byla svěřena vláda v zemi a hradní hejtman i magistráty tří měst, z nichž se Praha skládá, složili do jejich rukou přísahu věrnosti. Hrabě Matyáš Thurn byl znovu potvrzen v hodnosti nejvyššího vojevůdce. Císaři byl sice poslán omluvný list, v němž stavové ujišťovali, že zůstanou císařovými nejvěrnějšími poddanými, jen když jim bude zachována náboženská svoboda zaručená Majestátem; zároveň však vyslali posly k sousedním evangelickým knížatům a žádali je, stejně jako Uhry, Slezany a Lužičany, o pomocná vojska. Císař Matyáš znejistěl; poslal do Prahy svého tajného radu Eusebia von Khan se zvláštním poselstvím k hraběti Thurnovi a panu z Felsu, aby vzpouru utišil; ti však dobře viděli, že věc zašla příliš daleko, než aby mohli couvnout.

Jako původci nového utiskování protestantů byli ze země vypovězeni pražský arcibiskup, opat broumovský a jiní katoličtí preláti, a protože se vina za všechno zlo přičítala především jezuitům, kteří se do země vloudili a jež císař chránil, byl proti tomuto papeženskému bratrstvu vydán manifest, v němž se mimo jiné praví:

„Každému je známo, jak velkým nebezpečím bylo toto království vystaveno od doby, kdy do něho byla uvedena pokrytecká jezuitská sekta, a jaké změny a pohromy muselo za ty časy vytrpět. To vše jsme my stavové, stejně jako naši poddaní a jiní obyvatelé království, museli těžce pociťovat a snášet, ba často kvůli tomu dávat v sázku i statky a krev. Protože jsme tedy zjistili, že hlavní příčinou všech těchto nepořádků je jedině řečený jedovatý jezuitský řád, který usiluje jen o to, aby upevnil římskou stolici a všechna království a země celého světa přivedl pod její jho a moc; který užívá všech prostředků, aby popudil potentáty proti sobě navzájem, poštval pány proti poddaným a poddané proti pánům a aby i mezi stavy zemí, kde je různé náboženství, rozséval vzpouru a nepřátelství; a který dokonce každému zlosynovi dovoluje ukládat o život králi a pomazanému Páně a ještě mu za to v odměnu slibuje život věčný; protože tedy řád této buřičské a nebezpečné jezuitské sekty musel být pro hrozné úklady, které strojil proti hlavám světa a celým zemím, vyhnán z těch říší, kde chtěli zachovat mír a pokoj, a to i od katolických vladařů: chceme i my tuto nebezpečnou sektu ze svých zemí odstranit.“

Do čtrnácti dnů museli jezuité opustit Čechy a Slezsko a návrat jim byl zakázán pod trestem smrti. Vedle toho stavové ustavičně vyjednávali s císařem a Matyáš byl stále ještě nakloněn míru, dokud měl za rádce kardinála Khlesla, biskupa vídeňského; avšak Ferdinand, budoucí dědic trůnu, mařil každé narovnání a Khlesl zaplatil za svou mírumilovnou radu vyhnanstvím a vězením. Čeští stavové, k nimž se připojili stavové slezští a moravští, žádali především, aby císař nedal do Čech vtáhnout žádnému cizímu vojsku a aby dal potrestat původce nepokojů. Matyáš i teď ještě odpověděl po dobrém. V listě ze 6. července 1618 se praví:

„Poněvadž nemíníme své věrné poddané urážet, nýbrž hodláme jedině a pouze potrestat nepokojné škůdce vlasti, a to nikoli cizím lidem, nýbrž lidem najatým v Našem království a zemích a pak ve Svaté říši římské – a také nebyl žádný lid najímán tak dlouho, dokud jste vy sami nevystoupili a nezvolili a neoblíbili si raději zbraně, nepokoje, válku a z nich plynoucí krveprolití než mírné prostředky. – Pokud jde o rušitele míru, s nimiž se nehodláte pouštět do žádného soudu a o nichž na Nás žádáte (a po Nás chcete), aby byli dále skutečně potrestáni, uznáváme to za spravedlivé a jsme také ochotni dát takové rušitele míru potrestat; protože však podle všeho rozumu a přirozeného práva nemá být nikdo za takového pokládán, dokud nebyl dříve slyšen, usvědčen a odsouzen, má při tom také po právu zůstat. V opačném případě si sami zrušíte svou svobodu, právo i zemské zřízení a uvedete na sebe, své děti a potomky velmi škodlivý příklad, který vám My, jako spravedlivý král, jenž přísahal na zemské zřízení a vaši svobodu, nemůžeme schválit ani k němu mlčet.“

Jakkoli mírné ujištění císař dával, Ferdinand se už postaral, aby do Čech vtrhlo vojsko deseti tisíc mužů pod generálem Dampierrem. Thurn mu vytáhl vstříc a zahnal ho. Hraběte Buquoye, který se objevil s druhým císařským vojskem, stihl stejný osud. Čeští stavové najali do žoldu hraběte Arnošta z Mansfeldu se 14 000 muži, Slezané postavili četné pomocné vojsko, císařští byli z Čech vyhnáni a čeští vojevůdci vtáhli do Rakous. Zima přiměla obě strany ke klidu. Od polského krále Zikmunda a od vévody Maxmiliána Bavorského došly českým stavům listy napomínající k míru a kurfiřt saský svolal sjezd do Chebu, kde slíbil společně s jinými knížaty vyslechnout stížnosti Čechů a zprostředkovat ve válce smír. Stavové se usnesli obeslat chebský sjezd čtrnácti vyslanci; ti byli pověřeni žádat, „aby jim císař znovu potvrdil Majestát a všechna privilegia týkající se náboženské svobody; aby byly odvolány a zrušeny rozkazy o uzavření broumovského a jiných kostelů, stejně jako zákaz konat stavovské sjezdy bez vědomí a vůle krále; aby jezuité nebyli nikdy a žádným způsobem do království znovu přijati; těm, které stavové ze země vypověděli, jmenovitě pražskému biskupu Loheliovi, opatu broumovskému a jiným, nemá být návrat nikdy dovolen; dále stavové žádali, aby směli nejen obnovit stará spojenectví se svými sousedy, nýbrž i uzavírat nová a postavit a vydržovat vojsko k obraně své vlasti a svých privilegií“.

Ještě před dnem určeným k mírovému jednání zemřel 20. března 1619 císař Matyáš.