Knihovna · Třicetiletá válka · Dopisy Albrechta z Valdštejna · Svazek I

Kapitola pátá: Ferdinand II., Thurn před Vídní, bitva na Bílé hoře

Ferdinand nastupuje na trůn. Thurnovo tažení k Vídni. Čechové volí kurfiřta falckého králem. Maxmilián, vévoda bavorský, vpadá jako Ferdinandův spojenec do Čech. Bitva na Bílé hoře.

Ferdinand, který, jak víme, obdržel českou korunu už za císařova života, poslal neprodleně do Prahy nejvyššího zemského hofmistra království Adama z Valdštejna, Albrechtova strýce, potvrdil místodržící, které vzbouřenci vyhodili z okna, znovu v jejich hodnostech, nařídil však, aby se stavům zároveň naznačilo, že hodlá potvrdit i jejich svobody a privilegia.

„Nařizujeme Vám,“ zněl list nejvyššímu zemskému hofmistrovi, „abyste stavům, městům atd. oznámil, že pamětlivi reversu, který jsme při korunovaci vydali stavům Království českého, chceme obecná zemská privilegia konfirmovat a potvrdit, tuto konfirmaci také odevzdat nejvyššímu purkrabímu a dále s pomocí Všemohoucího přede vším ostatním usilovat a dbát o to, aby naše království bylo opět uvedeno v dobrý a pokojný stav.“

Čechové tomuto mírumilovnému smýšlení nedůvěřovali, neboť v téže době vpadl do Čech císařský generál Buquoy s vojskem loupeživých Valonů a Italů. Hrabě Mansfeld mu vytáhl vstříc, byl však 9. června u Záblatí (Jablot) na hlavu poražen. Hrabě Thurn mezitím vzbouřil Moravu a položil se táborem před Vídní. Horní Rakousy (Oestreich ob der Ens) byly povstáním nakaženy, v samé Vídni byli protestanté tak smělí, že pod vedením Andrease Thonradela vnikli do hradu a žádali na Ferdinandovi, aby povolil úplnou náboženskou svobodu. Už se chystali zmocnit se jeho osoby, když do hradu vjelo pět set kyrysníků, které Dampierre poslal z Kremže do Vídně. Spiklenci se dali na útěk a král byl osvobozen.¹ Thurn byl kvůli porážce, kterou utrpěl Mansfeld, odvolán zpět do Čech. Ferdinand nyní spěchal do Frankfurtu nad Mohanem, kde byl přes protest podaný českými stavy korunován císařem. Na spojené Čechy, Moravany, Slezany a Lužičany neučinilo Ferdinandovo povýšení na císařský trůn žádný dojem; vydali 29. srpna patent, v němž slavnostně prohlásili,

„že Jeho Veličenstvo krále Ferdinanda nemohou, nemají a nechtějí přijmout za svého krále a pána, a to z těchto důvodů:

1. Protože Ferdinand dosáhl korunovace nikoli svobodnou volbou, nýbrž pletichami a postranními cestami proti všem ustanovením a privilegiím království; k tomu si některé hlasy koupil penězi, jiné vyloudil sliby významných čestných úřadů a jiné vynutil hrozbami;

2. protože nejen jednal proti reversu, že se nebude vměšovat do vlády, dokud bude císař živ, nýbrž i porušil přísahu složenou při korunovaci;

3. protože si osobil vést tuto zhoubnou válku a pokračovat v ní z vlastní moci, pod jménem císaře, který o mnohém nevěděl, nařídil svému vojsku ze Štýrského Hradce vpadnout do Čech a vojskům, která zemi pustošila ohněm a mečem, dával ještě za císařova života rozkazy svým vlastním jménem;

4. protože bez vůle a vědomí stavů uzavřel se Španělskem jisté dědické smlouvy, podle nichž měla království uherské a české se všemi přivtělenými zeměmi připadnout Španělsku, kdyby Ferdinand zemřel bez dědiců, čímž chtěl stavy připravit o právo volit si krále a podrobit je španělskému jhu. Protože tedy Ferdinand jednal proti reversům a porušil složenou přísahu, učinil tím svou korunovaci, i kdyby byla bývala po právu, neplatnou a stavy zprostil jejich povinnosti a poddanosti.“

Byl určen den nové volby krále a kurfiřt Fridrich Falcký, hlava protestantské Unie, zeť anglického krále, byl zvolen většinou 31 hlasů pánů, 91 hlasů rytířů a téměř všech měst; avšak mnozí z nejstarších a nejpřednějších stavů v Čechách a na Moravě se drželi katolické církve a krále Ferdinanda.

Příliš ukvapeně přijal Fridrich nabízenou korunu, odebral se do Prahy a byl zde 4. listopadu 1618² slavnostně korunován. – Místo aby se ihned postaral o řádné vyzbrojení země, pořádal Fridrich skvělé slavnosti, aniž si získal srdce Čechů. Prostý lid mu zazlíval, že jako přísný kalvinista dal odstranit obrazy z kostelů a zvony z věží a že vymáhal stříbrné a zlaté kalichy, aby je vyměnil za dřevěné. Urození pak byli rozladěni tím, že vrchními veliteli nejmenoval žádného z českých vojevůdců, kteří už dávno bojovali s vyznamenáním, ba ani hraběte Mansfelda, nýbrž knížete Kristiána z Anhaltu a hraběte Georga z Hohenlohe.

Císař prohlásil Fridrichovu volbu za neplatnou a vyzval ho, aby korunu složil; stejný pokyn dostal Fridrich od sboru kurfiřtů shromážděného v Mühlhausenu, k němuž přistoupil i protestantský kurfiřt Jan Jiří Saský. Brzy nato uzavřela katolická Liga s protestantskou Unií ulmskou smlouvu (3. července 1620), jíž vévoda Maxmilián Bavorský získal volnost vytáhnout do Čech na pomoc císaři, který mu slíbil kurfiřtský klobouk a Falc, zatímco vojska Unie musela krýt Falc proti Španělům, kteří pod Spinolou táhli z Nizozemí.

Ještě větší nebezpečí než povstání v Čechách hrozilo císaři od druhého povstání, v Uhrách, kde utiskovaní protestanté provolali svým králem sedmihradského knížete Gabriela Bethlena. Ten postupoval proti proudu Dunaje a spojil se s hrabětem Thurnem; v síle 60 000 mužů táhli oba na Vídeň, kde jim vytáhl vstříc Buquoy. Došlo (24. října 1619) k bitvě, v níž Valdštejn bojoval s vyznamenáním, třebaže císařští museli ustoupit za Dunaj. Drsné roční období přimělo obě strany, aby opustily pole a hledaly zimní kvartýry. Thurn se vrátil do Čech. Zimu strávily obě strany zbrojením k novému tažení a sháněním cizí pomoci. Čechové, Moravané, Slezané, Uhři a Sedmihraďané uzavřeli v Prešpurku spolek, císař získal na svou stranu krále španělského, francouzského a polského; papež Pavel V. dával na válku proti Čechům 20 000 dukátů měsíčně. Pokus knížete Kristiána z Anhaltu,³ jemuž Fridrich svěřil vrchní velení, vpadnout do Rakous se nezdařil; Buquoy ho zahnal zpět a Anhaltovy přítomnosti v Čechách bylo zapotřebí tím spíše, že do Čech již s vojenskou mocí vtrhl Maxmilián Bavorský a jeho generál Tilly vražděním a pálením dobyl několik měst. Fridrich stáhl své síly a vytáhl nepřátelům vstříc; několikrát došlo k prudkým srážkám, aniž některá strana ustoupila. Nedostatek potravin konečně přiměl vévodu Maxmiliána k rozhodné bitvě. Fridrich se jí vyhnul a ustoupil ku Praze; jeho vojsko se utábořilo poblíž města na Bílé hoře. Maxmilián mu byl v patách, doslechl se o nepořádcích a nespokojenosti v českém vojsku a rozhodl se udeřit. Pod ním bojovali: hrabě Karel Buquoy, hrabě Jan Tilly, Vilém Verdugo, Fridrich z Teuffenbachu a Gottfried z Pappenheimu. Valdštejn přítomen nebyl; byl s donem Baltasarem de Marradas vyslán, aby opatřil potraviny.

Bylo 8. listopadu 1620 v polední hodině, když dal Maxmilián znamení k útoku. Kníže z Anhaltu spěšně poslal do Prahy pro krále; ten však právě pořádal skvělou hostinu a vzkázal, že přijde, až se vstane od stolu.

Jakkoli srdnatě bojovaly na počátku bitvy české pluky pod mladým Anhaltem a mladým hrabětem Šlikem, zvítězil nakonec přece Maxmilián; tábor byl vzat útokem a české vojsko rozprášeno tak, že vojevůdci ani nepomysleli na to, aby v pořádku ustoupili do Prahy. Měšťané slibovali králi věrnou pomoc, vojevůdci radili shromáždit uprchlíky, silné vojsko pod Mansfeldem, který se bitvy nezúčastnil, stálo nepřátelům v zádech; Fridrich však pokládal své postavení za zoufalé, zachránil se zbabělým útěkem a město i zemi ponechal jejich vlastnímu osudu.