Knihovna · Třicetiletá válka · Dopisy Albrechta z Valdštejna · Svazek I

Kapitola šestá: Po Bílé hoře

Nejbližší následky bitvy na Bílé hoře. Gabriel Bethlen. Ferdinand a katova sekera. Jezuité a španělští dragouni v Čechách. Vyhlazení protestantů.

Měšťané otevřeli druhého dne (9. listopadu 1620) vévodovi Maxmiliánovi brány, přítomní stavové se vzdali na milost císaři Ferdinandovi jako svému právoplatnému králi a vydali listiny o spolcích, které uzavřeli s Uhry, Moravany a Slezany. Maxmilián jim přislíbil císařovu milost a odkázal je na jeho místodržícího, knížete Karla z Lichtenštejna. První úkol, který kníže od císaře dostal, byl povolat zpět vyhnané jezuity; druhý: zatknout nejpřednější z buřičů; třetí: vypovědět ze země všechny učitele a kazatele kalvinistů a českých bratří v Praze.

Ještě jednou podnikl Mansfeld nájezdy po Čechách, dokonce až do blízkosti Prahy; císař nad ním vyhlásil klatbu a vypsal na jeho hlavu cenu 100 000 zlatých. Tilly brzy zemi od nepřátel vyčistil, Mansfeld ustoupil do Horní Falce. Mezitím se i císař zbavil nepřítele, který ho ohrožoval neméně než Čechové. Bethlen vyrazil s novými zástupy z Uher; Ferdinand proti němu poslal dva ze svých prvních vojevůdců, Dampierra a Buquoye; oba našli v bojích s ním smrt. Zatímco byl Bethlen zaměstnán obléháním Prešpurku, poslal část svého vojska pod markrabětem Janem Jiřím Braniborsko-Krnovským na Moravu, avšak tam ho Valdštejn, který po vzdání Prahy opět odtáhl na Moravu jako plukovník tamní zemské milice, v několika střetnutích porazil (20. září a 18. října 1621). Tři ukořistěné prapory poslal Valdštejn císaři do Vídně; Bethlen přišel o jádro svého vojska, přiklonil se k míru, postoupil uherskou korunu Ferdinandovi a dostal od něho příslib slezských knížectví opolského a ratibořského. Císař mu slovo nedodržel a Bethlen, k němuž se uchýlili hrabě Thurn a markrabě krnovský, vpadl na Moravu ještě jednou: i tentokrát vděčil císař za vysvobození od tak obávaného nepřítele především Valdštejnově rozhodnosti.

Nebyly to však jen zbraně a vítězství v polní bitvě, čím Ferdinand vrátil svým zemím klid; jeho spojencem se stala i katova sekera. Ve Vídni se konal nad buřiči v Čechách hrdelní soud; velký počet z nich, jimž byla zprvu přislíbena milost, byl odsouzen k smrti, jiní k doživotnímu žaláři, další k vyhnanství. 21. červen 1621 je nejkrvavější den, jaký kdy byl zapsán do českých dějin. Již tři dny předtím bylo před Staroměstskou radnicí postaveno popravní lešení; k smrti bylo odsouzeno sedmadvacet mužů. Jako první vystoupil na popraviště pan Jáchym Ondřej Šlik, hrabě z Pasounu a Lokte, nejvyšší zemský sudí v Čechách, direktor a zemský fojt Lužice. Byla mu sťata pravá ruka a hlava. Po něm následovali Václav Budovec z Budova, pán na Hradišti, Klášteře a Zásadce, a Kryštof Harant, pán na Bezdružicích, Polžicích a Pecce, prezident české komory; oba byli sťati. Rektorovi univerzity, doktoru Janu Jesseniovi z Jeseného, byl nejprve vyříznut jazyk, pak mu byla sťata hlava, jeho tělo bylo rozčtvrceno a kusy nabodnuty na kůly. Městský písař Mikuláš Diviš byl za jazyk přibit k šibenici.¹ Tak byl na všech s více či méně vybranou krutostí vykonán rozsudek smrti. Statky popravených zabral císařský fiskus.

Další pomsta, kterou poté jezuité vykonali, stihla evangelické duchovní a profesory v Praze. Byli vyzváni, aby znovu zavedli staré církevní obřady, dali se vysvětit od arcibiskupa, zřekli se manželství, sehnali několik tisíc zlatých na vydržování vojska atd. Protože tyto body nepřijali, byli jako buřiči vyhnáni ze země. Nejen přísnost, ale i zrádnou lstivost španělské inkvizice tehdy ve Vídni dobře znali, a podle ní se v Čechách postupovalo. Kníže místodržící vyzval každého usedlého a zámožného obyvatele, který si je vědom jakékoli účasti na posledních nepokojích, aby se k němu dostavil a sám se obžaloval. Těm, kdo se sami neobžalují, pohrozil pro případ odhalení trestem smrti. Výzva účinkovala; dostavilo se a samo se obžalovalo sedm set dvacet osm šlechticů, zámožných rytířů a pánů. Výrok, který jim byl oznámen, zněl: „že sice zasloužili ztratit hrdlo i život, čest i statek, z císařské milosti jim však má být čest a život darován, s jejich statky ale císař naloží podle své libovůle.“ To se také stalo; mnozí přišli o své statky úplně, jiným byla vzata polovina, dalším třetina.

Avšak nejen na vnějších statcích, i na tom nejniternějším a nejsvětějším, co měli, na své víře, byli Čechové trpce zraňováni. Kalich a meč, které dal král Jiří z Poděbrad roku 1462 umístit na Týnský chrám, byly na císařův rozkaz sňaty, kosti ctihodných hrdinů víry vykopány, spáleny a jejich popel vydán napospas větrům. Jezuité ve Vídni, zejména oba císařovi rádcové svědomí Lamormain (obvykle zvaný Lammermann) a Weingärtner,² naléhali na úplné vyhlazení evangelického učení; v Čechách se měly nacházet jen katolické kostely, žádné jiné.

Nejprve byli ze země vypovězeni všichni nekatoličtí kazatelé a protestantské kostely v Praze byly předány různým mnišským řádům. Protože se přesto, zvláště na venkově a v menších městech, protestantské obce udržely, začalo konečně roku 1626 ono strašlivé pronásledování, a týž král Ferdinand, který na evangelium složil přísahu, že bude Čechy chránit při jejich svobodě víry, podepsal nyní rozkaz, z něhož vyjímáme tyto body:

1. „Všem, kdo se žádným způsobem nechtějí uvolit přijmout katolické náboženství, se zakazuje veškerá živnost, řemeslo a obchod.
2. Každému se zakazuje, aby ve svém domě připouštěl kázání, křty a oddavky, pod pokutou sta zlatých.
3. Kdo u sebe nechá evangelického kazatele, ztratí všechny své statky i život.
4. Řádný a katolický farář nemá žádného zemřelého nekatolíka doprovázet k pohřbu; kostelní a pohřební poplatky mu nicméně mají být zaplaceny.
5. Kdo by se katolickému faráři, jeho kázání, slovům, posunkům, a tedy i katolické bohoslužbě posmíval a zlehčoval je, rovněž kdo ve svém domě dává konat kacířské bohoslužby, má být vypovězen a jeho statky zkonfiskovány.
6. Kdo po domech tajně vyučuje mládež, tomu má být vše vzato a on sám vyveden biřicem z města.
7. Závěť nikoho, kdo není katolík, nemá být platná. Nekatolík nemá mít vůbec svobodu pořídit závěť.
8. Kdo o Bohu, svaté Panně a svatých, jakož i o církevních obřadech a o přeslavném domě rakouském mluví nebo zpívá něco nenáležitého, má být bez milosti potrestán na hrdle a ztratit své statky.
9. Nebudou-li se chudí ve špitálech do letošního svátku Všech svatých chtít obrátit, mají z nich být vyhnáni a napříště tam nemají být umisťováni a přijímáni jiní než katolíci.“

Protože i po tomto příkazu mnozí ještě věrně a poctivě stáli při evangelické víře, dal místodržící dům od domu předkládat měšťanům, ženám, čeledi, tovaryšům atd. čtyři otázky: 1. Narodili jste se jako katolíci? 2. Stali jste se katolíky? 3. Slibujete, že se katolíky stanete? 4. Nechcete se katolíky stát žádným způsobem? – Ačkoli se lidé mohli nadít jen zlého, přece většina dala své jméno připsat k poslední otázce. Nejbližším následkem bylo, že osmdesát nejváženějších měšťanů bylo z Prahy vypovězeno. Mnohem žalostnější byl úděl měšťanů v ostatních městech. Do Mladé Boleslavi, kde se měšťané po dvě století hlásili k víře českých bratří, byli posláni dragouni a kapucíni; kdo se evangelické víry neodřekl, byl skolen, pokud neuprchl. Do Kutné Hory byl poslán španělský plukovník don Martin de Huerta se svými kyrysníky; do Litoměřic španělský hejtman don Baltasar a oba kapucíni Valerián Magni a František z Rozdražova;³ v Hradci Králové převzal dílo obracení houf Chorvatů. Nejohavnějšího týrání se dopouštěly surové žoldnéřské tlupy a slepě zuřiví mniši; ženy štvali se psy na mši, zatímco muže vrhali do žaláře nebo je pobíjeli šavlemi. Postavili-li se však lidé dohnaní k zoufalství na odpor, byli zcela vydáni napospas zuřivosti vojáků, kteří zároveň zastávali úřad katových pacholků. V Kouřimském kraji vypuklo selské povstání; zdálo se, že začíná být nebezpečné, a rozšířilo se i do kraje Hradeckého. Z Prahy bylo k potlačení nepokojů vysláno několik pluků. Sedláci, kteří se rovněž dopustili mnoha výstřelků proti katolickým kněžím a vrchnostem, byli rozprášeni a jednotlivci, podle toho, jak se vojákům zlíbilo, lámáni kolem, věšeni, stínáni; zacházelo-li se s nimi mírněji, byli cejchováni na čele nebo jim uřezali uši a nosy.

Když císař v listopadu 1627 přijel do Prahy a vsadil svému synu Ferdinandovi na hlavu českou korunu, shledal zemi dosti uklidněnou. Aby si však byl zcela jist, vydal edikt, v němž prohlásil, že „nechce mít v Čechách jiné poddané než katolické“; do šesti měsíců musel každý protestant, který se nechtěl stát katolíkem, prodat své statky a opustit království. Přes třicet tisíc rodin ze všech stavů (přes 200 000 duší) se vystěhovalo; pohostinného přijetí se jim dostalo v Sasku a Braniborsku.