Knihovna · Třicetiletá válka · Dopisy Albrechta z Valdštejna · Svazek I

Kapitola sedmá: Valdštejnův život v letech 1608 až 1623

Valdštejnův život v letech 1608 až 1623. V. ve službách arcivévody Ferdinanda. Tažení proti Benátkám; stává se plukovníkem moravské zemské milice; druhý sňatek; je povýšen do hraběcího stavu; opouští své statky na Moravě; táhne proti Gabrielu Bethlenovi; stává se generálmajorem a brigadýrem; knížetem frýdlantským.

Když jsme takto poznali všeobecné kvašení oné doby a zvláště povstání Čechů, z něhož se nakonec Valdštejn vynořuje jako jediná pevná hlava, vyhledejme tohoto pozoruhodného muže, který si nyní začíná získávat jméno, tam, kde jsme ho, zatlačeného velkými událostmi do pozadí, opustili.

Za války, kterou spolu vedli bratři Matyáš a Rudolf, zůstával Valdštejn klidně na svých statcích; nezdálo se mu radno přidat se k jednomu z bratrů, neboť předvídal, že jakmile se oba zase smíří, zůstane mu vždy jeden z nich nepřítelem. Nabídky, které mu činil Rudolf i Matyáš, odmítl a omluvil se nemocí. Dlouho však doma v klidu nevydržel. Arcivévoda Ferdinand Štýrský vedl válku s Benátkami v téže době, kdy Matyáš válčil s Rudolfem.¹

Pro Valdštejna to byla příznivá příležitost, jak na sebe upozornit. Naverboval (1617) na vlastní náklady dvě stě jezdců a s touto vítanou pomocí, jakkoli byla nepatrná, byl u Ferdinanda dobře přijat. Válčištěm bylo Furlansko, Gradiška byla sevřena vojskem republiky a šlo o to, zásobit těžce tísněnou pevnost potravinami. Vrchní velení měl Dampierre; Valdštejn dostal za úkol prorazit zásobovacímu konvoji cestu skrze obléhatele; podařilo se mu to a v celém vojsku se o tomto skvělém válečném činu mluvilo. Již za tohoto tažení se chválí Valdštejnovo vlídné chování k vojákům; v jeho stanu byl otevřený stůl pro důstojníky, jeho dragouni měli lepší koně i oděv než arcivévodovi, vše se hrnulo do jeho služeb.² Ještě téhož roku (1617) byl s Benátkami uzavřen mír a Ferdinand odměnil Valdštejna tím, že mu opatřil místo plukovníka moravské zemské milice. Valdštejn si vzal dovolenou, přijel do Vídně a v hlavním městě se mluvilo o skvělých slavnostech, které pořádal, o jeho bohatě oděném služebnictvu, o jeho nádherném stolním náčiní a koňských postrojích, tak jako se předtím v poli mluvilo o jeho válečných činech. Ještě více se upevnil v přízni Ferdinanda, budoucího panovníka, k němuž se přimkl raději než k ostatním vládcům císařského domu už proto, že on jediný prozrazoval pevnou a rozhodnou povahu. Valdštejn však snad již tehdy nepokládal Ferdinandovu přízeň za neotřesitelnou skálu; pro stavbu své budoucí velikosti potřeboval ještě širší základ. Získal si za přátele císařovy ministry a císařský tajný rada a komorník hrabě Karel z Harrachu mu dal ruku své dcery Isabely Kateřiny. Valdštejn se stal císařským komorníkem a byl povýšen do hraběcího stavu. Na svých moravských statcích pobýval vždy jen krátce; několikaměsíční nepřítomností nabývalo jeho opětovné objevení v hlavním městě vždy nového půvabu.

Když roku 1618 vypukly nepokoje v Čechách a na Moravě, nabídli buřiči hraběti Valdštejnovi místo jednoho z nejvyšších vojevůdců; odmítl jakékoli spojení s hrabětem Thurnem a jeho stranou a hned od počátku se rozhodně prohlásil pro věc arcidomu. Jako plukovníku moravské zemské milice mu příslušela péče o zachování klidu v této zemi; evangeličtí stavové Moravy nebyli o nic povolnější a o nic méně odhodláni k vážnému odporu než čeští. Konali ve Znojmě předběžné shromáždění a hodlali se odtud odebrat na obecný zemský sněm do Brna. Valdštejn se se svým plukem skryl v záloze, aby vzbouřené stavy na cestě do Brna zajal a zasáhl tak povstání u samého kořene. Avšak Thurn poslal stavům potřebný ochranný doprovod, podrobil si několik měst a donutil Valdštejna vyklidit Olomouc. Ten však přitom vyklidil i tamní hlavní zemskou pokladnu, z níž císaři přivezl do Vídně 96 000 tolarů. Stavové sice tím, že zatkli generálního plukovníka Moravy kardinála Dietrichsteina, přinutili císaře vydat zemskou pokladnu, kterou Valdštejn odvezl, až na 12 000 tolarů; těch Valdštejn použil na postavení nového pluku kyrysníků. Neboť jeho moravská milice se mu, když opouštěl Olomouc a chtěl táhnout do Uher, zpronevěřila a opustila ho. Moravští stavové ho prohlásili za zbaveného místa plukovníka zemské milice; tím pevněji se přimkl k Ferdinandovi. Se svým tisícem kyrysníků dorazil v pravý čas do tábora před Budějovicemi, odkud Buquoy právě vytáhl proti Mansfeldovi, který se blížil od Plzně. Valdštejn byl ukryt v záloze, jeho jezdci vyrazili příliš brzy, a tak došlo 10. června 1619 u Týna³ k urputnému střetnutí. Se zoufalou odvahou se mansfeldské oddíly, stažené za vozovou hradbu, bily proti Buquoyově přesile. Nakonec Valdštejnovi kyrysníci prorazili a bitva byla pro Čechy ztracena. Vídeň však byla nyní volná, neboť Thurn byl spěšně povolán do Čech. Buřiči nabyli nové odvahy; prohlásili Ferdinandovu korunovaci za neplatnou a dali korunu kurfiřtu falckému. Kdo novému králi odepřel hold, byl vypovězen ze země; napočítalo se devět Valdštejnů, kteří byli v Čechách a na Moravě prohlášeni za zbavené statků. Císař byl takovou věrností dojat, avšak ani k novým důkazům odvahy a vojevůdcovského nadání Valdštejnovi nechyběla příležitost. – Gabriel Bethlen táhl se vzbouřenými Uhry a Sedmihraďany proti proudu Dunaje, podruhé se císař třásl ve svém Hofburgu a podruhé mu byl Valdštejn jmenován jako ten, jemuž vděčí za záchranu. Kryl Buquoyův ústup (24., 25. a 26. října 1619) přes velký dunajský most u Vídně a nakonec tento jediný přechod strhl. Císařští zaujali bezpečný tábor v lužních lesích, Čechové a Uhři se marně pokoušeli přepravit přes rozvodněný tok, zima je přinutila okolí Vídně opustit; s Bethlenem bylo uzavřeno příměří. Posílen novými spojenci obrátil císař veškerou svou sílu proti novému českému králi; ve vévodovi Maxmiliánu Bavorském získal podnikavého vojevůdce a řevnivost mezi císařskými a bavorskými veliteli dávala oběma stranám podnět, aby se na každém bojišti snažily jedna druhou předstihnout. Valdštejn měl již nyní v Tillym nebezpečného soka, dovedl však své jméno uhájit. Dostal sbor oddělený od hlavního vojska, a když Maxmilián vytáhl k bitvě na Bílou horu, zásoboval Valdštejn vojsko potřebnými potravinami a obsadil několik pevných měst, městeček a vsí. Proto nebyl při samé bitvě (8. listopadu 1620) přítomen, avšak jeho kyrysníci bojovali se slávou pod velením podplukovníka La Motta; zajali hraběte Šlika. – Po bitvě táhl Valdštejn s Buquoyem a Marradasem na Moravu; všude se vítězům otvíraly brány. Valdštejn si zřídil hlavní stan v Olomouci; když nyní Buquoy odtáhl do Uher, byla ochrana markrabství svěřena Valdštejnovi. – Bethlen mezitím vypověděl příměří, Dampierre i statečný Buquoy v boji proti němu padli a Uhři nezadržitelně postupovali na Moravu. Zde je Valdštejn přivítal u Standtschütz; jejich lehká jízda byla obklíčena jeho kyrysníky a pobita, třináct set Uhrů zůstalo na bojišti, tři ukořistěné prapory poslal Valdštejn císaři do Vídně. Sotva tuto ránu zasadil, spěchal za Bethlenovým spojencem, markrabětem Janem Jiřím Braniborsko-Krnovským, který se obrátil do Slezska. U Kroměříže na něho 18. října 1621 narazil. Markrabě ztratil čtyři tisíce mužů; Valdštejn uváděl, že sám ztratil jen sedmdesát mužů. Těmito porážkami byl Bethlen donucen zříci se uherské koruny a uzavřít s císařem mír. – Buquoy a Dampierre, oba vojevůdci, jimž Ferdinand vděčil za tolikeré vítězství, již nebyli, vévoda Maxmilián dostal falcký kurfiřtský klobouk; zbývalo odměnit jen Valdštejna. Ferdinand na něho pamatoval se štědrostí císaře zachráněného z velkého nebezpečí. Dal mu české panství Frýdlant (5. června 1622), povýšil ho do stavu říšských hrabat a v následujícím roce na knížete frýdlantského (září 1623).⁴

Nevraživě hleděl český místodržící, zavilý kníže Lichtenštejn, na Valdštejnovo rychlé štěstí. Obžaloval Valdštejna u dvorské válečné rady ve Vídni z údajné liknavosti při vpádu Uhrů na Moravu. Valdštejn svého žalobce předešel; jeho vlastní přítomnost ve Vídni a dvanáct tisíc dukátů přesvědčily předsedající dvorské válečné rady o jeho právu, a byv znovu doporučen císařově přízni, byl jmenován generálmajorem a brigadýrem.⁵ Jeho služeb bylo hned zase zapotřebí, neboť Bethlen porušil mír a postupoval na Moravu; byli u něho hrabě Thurn a markrabě krnovský. Vrchní velení císařského vojska dostal markýz Carafa di Montenegro, Neapolitán; Valdštejn a Marradas veleli pod ním. Císařskému vojsku, které bylo v táboře u Hodonína (v listopadu 1623) Uhry zcela obklíčeno, již hrozila zkáza, když byl Bethlen, který za nastávající zimy rovněž trpěl nedostatkem, přinucen k návratu. Že se zde Montenegro dal chytit do pasti, to mu Valdštejn ještě později vyčítal.