Knihovna · Třicetiletá válka · Dopisy Albrechta z Valdštejna · Svazek I

Kapitola osmá: Valdštejnův život v letech 1623 až 1627

Valdštejnův život v letech 1623 až 1627. V. staví na vlastní náklady vojsko do pole; stává se vévodou; jeho tažení do dolnosaského kraje; poráží hraběte Mansfelda u Dessavského mostu; táhne za ním do Slezska a Uher; vrací se do Vídně.

Valdštejn žil nyní opět střídavě na svých statcích na Moravě a ve Vídni, zatímco Tilly dobýval nových vavřínů ve Falci a v Dolním Sasku. Oba dobrodružní vojevůdci, hrabě Mansfeld a Kristián Brunšvický, kteří střídavě bojovali ve službách vyhnaného falckraběte Fridricha a Holanďanů, od něho byli několikrát poraženi; protestantskou Unii rozbil. Kurfiřt saský byl odškodněn Lužicí, Maxmilián Bavorský dostal Horní Falc a kurfiřtskou hodnost Fridricha, stiženého klatbou. Bezohlednost, s níž Ferdinand II. v říši vystupoval, přivedla konečně evangelické stavy k tomu, že se zamysleli nad povážlivou budoucností, která jim hrozila; chyběla jim jen hlava, která by se postavila do jejich čela. Jakmile se však dánský král Kristián IV. jako německý říšský kníže dolnosaského kraje¹ prohlásil k tomu ochotným, byl (1623) mezi ním, kurfiřtem braniborským, vévody brunšvickým, holštýnským a meklenburským a říšskými městy Hamburkem, Lübeckem a Brémami uzavřen v Brunšviku spolek, který měl s dvanácti tisíci muži vzdorovat císaři. Nakrátko vstoupil do služeb spolku Kristián, vévoda brunšvický, administrátor halberstadtský; to dalo Tillymu jako generálovi vojsk Ligy podnět, aby vtáhl do dolnosaského kraje. Císař nedbal žádné stížnosti, kterou kvůli tomu dolnosaští stavové vznesli; shromáždili se proto (v květnu 1625) v Lüneburgu, rozmnožili své spolkové vojsko až na 60 000 mužů a jmenovali krále Kristiána IV. svým krajským plukovníkem. Hrabě Mansfeld a vévoda Kristián, nyní oba ve službách anglického krále Jakuba, se opět objevili v Dolním Sasku; Tilly žádal na pomoc císařské vojsko.

Války v Čechách, na Moravě, v Uhrách a ve Falci vyčerpaly císařské pokladny, ke střežení neklidně smýšlejících národů ve vlastních hranicích bylo zapotřebí vojska,² dvorská válečná rada ve Vídni potřásala zaprášenými parukami, a rady si nevěděla.

Tu se Valdštejn nabídl, že na vlastní náklady postaví do pole vojsko čtyřiceti tisíc mužů. Zprvu nabídku zavrhli jako velkohubé chvástání; avšak nouze naléhala, podnikavý vojevůdce opakoval, že to se svou nabídkou myslí vážně; byl první, kdo císaři učinil přijatelný návrh vyzbrojit vojsko, aniž od něho žádal peníze. V oné době to nebylo nic tak neslýchaného; Mansfeld míval často pohromadě 10 000 mužů a nevydržoval své oddíly ničím jiným než výpalným v zemi přátel i nepřátel; stejně si počínali Kristián Brunšvický a Tilly. Dvorská válečná rada konečně povolila, chtěla však jen vojsko dvaceti tisíc mužů. Dvacet tisíc, odpověděl Valdštejn, by mi pomřelo hladem; chci vytáhnout do pole s padesáti tisíci, to jsou pomocníci, s nimiž mohu vymáhat výpalné ve všech zemích.³ Prozatím žádal Ferdinand od knížete frýdlantského, kterého povýšil na vévodu, jen dvacet tisíc mužů, aniž ho v dalším verbování omezoval. V Čechách mu byly vykázány tři kraje, aby si tam zřídil verbovací a mustrovací místa. Nejen potulná sběř, která si u Mansfelda a Kristiána již nepřišla na své, ale i z Čech, Moravy a Slezska se scházely zástupy pod jednotlivými vůdci, kteří tomuto již tehdy slavnému vojevůdci přiváděli pluky a roty; z Polska přitáhlo několik pulků kozáků, z Uher Chorvati. Čechy byly brzy vyjedeny a Valdštejn odvedl v červenci 1625 vojsko třiadvaceti tisíc mužů do franského kraje.⁴ Protože udržoval přísnou kázeň a zvláště nedovolil rušit rolníka při polní práci, nechybělo vojákům živobytí; jakmile byl jeden kraj vyjeden, táhl dál. Jeho nejbližším cílem byl dolnosaský kraj, jehož dosáhl oklikou, aby do té doby měl vojsko v plném počtu. Hesenskem, Hannoverskem a Brunšvickem se Valdštejn ubíral k bohatým arcibiskupstvím halberstadtskému a magdeburskému. Přednímu voji pod hrabětem Jindřichem Šlikem se u Halberstadtu postavil Bernard Výmarský; po několika šťastných šarvátkách musel přece ustoupit a Valdštejn se na zimu ubytoval v Halberstadtu; arcibiskupství magdeburské se podrobilo a zaplatilo velké částky.⁵ Tilly tábořil ve vévodství brunšvickém; stačilo, aby si oba vojevůdci podali železné ruce, a dolnosaský spolek by rozdrtili. – V Brunšviku došlo ještě této zimy (31. prosince 1625) ke kongresu, který obeslali dolnosaští říšští stavové a také kurfiřt braniborský a kurfiřt saský. Říšská knížata a král dánský žádali: odchod císařských a ligistických vojsk, náhradu způsobených škod, svobodný výkon své soudní pravomoci ve věcech duchovních i světských. Valdštejn dal svými vyslanci prohlásit: „Zákony dává císař, a ne Sasové. Ti, a ne císař, mají vojsko propustit první. Král dánský ať odvede svůj lid z německé říše; propuštěné saské vojsko nesmí být přenecháno Mansfeldovi, stiženému klatbou, ani Halberstadtskému (Kristiánu Brunšvickému), a první z nich ať se vyhýbá půdě císaře i říše. Ani král dánský, ani Dolnosasové nepodniknou napříště nic, ani radou, ani skutkem, pod žádnou záminkou proti císaři a jeho věrným stavům. Bez svolení vídeňského dvora nebude dolnosaský kraj napříště verbovat žádné vojsko; kdyby však prospěch císaře a císařovo blaho s císařským svolením verbování vyžadovaly, bude tento lid postavený krajem užit jedině k obraně císaře a spojí se s císařskými pluky. Dolnosaský kraj nahradí císaři všechny válečné náklady a stavové vévodovi brunšvicko-lüneburskému Kristiánu staršímu nejen vrátí města, která krajské vojsko obsadilo pro oddanost, již vévoda projevil císaři, nýbrž mu také nahradí veškerou škodu.“ Valdštejn prohlásil, že císařské vojsko je ochoten odvést teprve tehdy, až král dánský a Dolnosasové dají bezpečnou záruku za splnění těchto bodů.⁶ Stejnou řečí mluvil Tilly; jednání se rozbila; z obou stran vyšly prudké hanopisy. Král dánský byl sám přítomen u vojska; počítal s tím, že Valdštejn a Tilly se tak snadno ke společnému postupu nespojí, a proto své síly také rozdělil. Mansfeld táhl k Labi; měl stále ještě na zřeteli Čechy a Slezsko a jeho pohled zalétal až do Sedmihradska, kde věděl, že jeho starý druh ve zbrani kníže Bethlen je připraven k válce. Kristián Brunšvický a Bernard Výmarský táhli do Vestfálska; sám král zůstal stát na Veseře proti Tillymu. Tomu Valdštejn nezapomněl, že mu ještě před rokem, když na Moravě bez zaměstnání nabízel vévodovi Maxmiliánovi své služby u vojska Ligy, dal zamítavou odpověď. Když ho proto nyní Tilly požádal, aby ho při podniku proti králi podpořil osmi tisíci muži, Valdštejn mu to odepřel, a došlo kvůli tomu ke sporu, kdo z obou je generalissimem;⁷ každý táhl svou cestou. Valdštejn však neztrácel nepřítele z očí; dozvěděl se, že Mansfeld táhne z Meklenburska proti proudu Labe; ihned dal sevřít Zerbst a již v lednu (1626) zřídit u Dessavy předmostní šance, které svěřil k obraně plukovníku Aldringenovi. Mansfeld společně s administrátorem Kristiánem Vilémem⁸ podnikl první útok na dessavskou šanci 1. dubna; Aldringen jej vydržel, a stejně tak druhý 11. dubna. Mansfeld nyní Aldringena z jedné strany sevřel, kdežto na druhé straně mu zůstalo volné spojení s Valdštejnem. Ten vytáhl s celým svým vojskem Aldringenovi na pomoc a přes most zastřený plachtami přivedl do šancí trojnásobnou posilu. Jízda číhala pod hrabětem Jindřichem Šlikem v záloze. Mansfeld podnikl 25. dubna (1626) třetí útok na šance; jakmile však v nich zpozoroval posily, nařídil ihned ústup. Tu vpadl Valdštejn se svými kyrysníky do mansfeldské pěchoty, ústup se změnil v nejzmatenější útěk a porážka byla úplná. Z dvaceti tisíc mužů přivedl Mansfeld do Braniborské marky sotva pět tisíc; tři tisíce mužů ztratil na mrtvých a raněných, zajatci vstoupili většinou dobrovolně do služeb u Valdštejna, jehož vojsko přeběhlíky a nově příchozími pluky vzrostlo na 40 000 mužů.

Čas, který Valdštejn Mansfeldovi v Marce dopřál, využil i tento k tomu, aby se znovu posílil. Anglický král Jakub, v jehož žoldu stál, mu poslal tisíc Skotů, vévodové meklenburští mu poslali posily, jistý vévoda Jan Arnošt Sasko-Výmarský mu přivedl 5000 mužů z dánského vojska; pomocné peníze z Francie mu umožnily vyplatit dvouměsíční žold a brzy měl opět pohromadě vojsko dvaceti tisíc mužů. 30. června (1626) vytáhl přes Frankfurt nad Odrou do Slezska, kam ho povolal Bethlen. Valdštejn zanechal posádky u Dessavy, v Zerbstu a ve městech magdeburského arcibiskupství a spěchal přes Jüterbog Lužicí za hrabětem Mansfeldem, který pokračoval v pochodu přes Krosno (Crossen), Hlohov, Vratislav, Opolí a Ratiboř k Jablunkovu, aniž ho Valdštejn dokázal zadržet.

Bethlen se na smluvené shromaždiště nedostavil; k Jablunkovu poslal jen malý počet lehkých oddílů, Mansfeld a vévoda Jan Arnošt Výmarský se nemohli odvážit Valdštejna zadržet, i rozhodli se vyhledat svého nespolehlivého spojence Bethlena v Uhrách.

Uhrům nebyli vítanými hosty, zvláště když za nimi táhlo valdštejnské vojsko. Vévoda výmarský se od Mansfelda oddělil a táhl zpět do Slezska; Mansfeld přešel (8. září 1626) Váh a dalšímu Valdštejnovu pronásledování unikl tím, že odtáhl do horských měst, kam za ním Valdštejn nemohl. Valdštejn se brzy ocitl v nejobtížnějším postavení: v důvěře v Uhry nechal své vojsko vzrůst až na 60 000 mužů, avšak Uhři jeho očekávání naprosto nesplnili. Zatímco byl vystaven ustavičným Mansfeldovým výpadům z hor, musel bojovat proti Bethlenovi a s ním spojenému budínskému pašovi Murtezovi, a přitom nemohl ani za peníze dostat pro své vojsko chléb. Vojáci se bez míry živili nezralým ovocem a hrozny, nejbližším následkem byly zlé nemoci a za několik měsíců ztratil Valdštejn pětadvacet tisíc mužů. Mansfeld trpěl stejným nedostatkem a nemohl nic podniknout. Bethlen začal vyjednávat, věrolomně opustil hraběte Mansfelda a uzavřel opět mír s císařem. Protože Mansfeld dobře viděl, že se v Uhrách neudrží, povolal k sobě ze Slezska svého druha ve zbrani, vévodu výmarského, a předal mu zbytek svého vojska, aby je odvedl zpět do oné země. Sám se chtěl pokusit dostat tureckým územím do Benátek a odtud se nalodit do Anglie, kde hodlal králi předložit plán nového tažení. Ve vsi Urakowitz mezi Sarajevem a Splitem⁹ onemocněl; když viděl, že se blíží jeho konec, přál si postavit se smrti, jíž často neohroženě hleděl do očí, i tentokrát v plné zbroji. Dal si obléci pancíř a připnout meč a vstoje, mezi dvěma svými důstojníky, zemřel, jak žil, jako statečný voják, ve 46. roce svého života. Vévoda Jan Arnošt ho brzy následoval; zemřel (4. prosince 1626) ve Svatém Martině v Turčanské stolici v Uhrách.

Valdštejn se se zbytkem svého vojska stáhl na Žitný ostrov (Schütt), velký a úrodný dunajský ostrov v Horních Uhrách; sám se brzy nato vrátil do Vídně, aby císaři podal zprávu o svém tažení.

Jeho přítomnost srazila k zemi obžaloby jeho nepřátel, kteří mu kladli za vinu zpustošení dietrichsteinských a lichtenštejnských statků ve Slezsku a zkázu jeho vojska v Uhrách. Dánské a výmarské oddíly tábořily dosud ve Slezsku; Valdštejn se nabídl, že tuto provincii dobude zpět.

Tilly si vydobyl nové vavříny v bitvě u Lutteru am Barenberge (27. srpna 1626) proti králi dánskému; Valdštejn nechtěl zůstat za svým sokem pozadu a vytáhl do Slezska.

> „Doslýchám se, že ten ničemný šelma Kryštof z Redernu prý objíždí okolí Frýdlantu a přemlouvá venkovský lid ke vzpouře; i divím se velice, že jste se hned nepostaral, aby byl chycen za krk. Proto vám také přísně poroučím, abyste *in continenti* (neprodleně) dal po celém frýdlantském a libereckém panství vyhlásit, že kdo s ním bude mít sebemenší společenství, propadne hrdlem, statkem i ctí; kdo mi ho však živého nebo mrtvého vydá do rukou, dostane *in continenti* pět tisíc tolarů odměnou. Jeho Veličenstvo nyní také píše kurfiřtu saskému, aby byl, kdekoli bude dopaden, vzat do vazby. Kdyby se pak někteří z poddaných opovážili dopustit se nějaké ničemnosti, zpravte o tom ihned mého bratrance pana Maxmiliána z Valdštejna v Praze; má rozkaz dát tam vytáhnout pěti praporcům pěchoty a třem rotám jízdy a protivníky po zásluze potrestat. Také poroučím, aby pro lepší bezpečnost zámku bylo tam do Frýdlantu ihned posláno několik mušketýrů v menším počtu.
>
> A. H. Z. F. (tj. Albrecht, vévoda frýdlantský.)
>
> Vídeň 9. června léta 1625.“