Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Žalozpěv o zkáze Uher

Úvod

Muž, který to viděl

Na jaře roku 1241 byl ve Varadíně, biskupském městě na východě Uherského království, arcijáhnem Ital jménem Rogerius. Pocházel z Apulie, narodil se kolem roku 1201 a do Uher přišel roku 1232 jako člověk z papežské kurie — před tím byl v Římě kaplanem kardinála Jana od svatého Vavřince. Byl tedy cizinec, vzdělaný právník a církevní úředník, kterému Uhry nebyly rodnou zemí a jehož zpráva proto nemá tón vlastenecké obžaloby.

Toho roku vpadli do Uher Mongolové — Rogerius jim, jako celá tehdejší Evropa, říká Tataři. Jedenáctého dubna rozdrtili u řeky Slané uherské vojsko, během několika týdnů obsadili zemi východně od Dunaje a v zimě, když Dunaj zamrzl, přešli i na druhý břeh. Odtáhli teprve koncem března 1242. Rogerius přečkal první měsíce skryt v lesích, pak padl Tatarům do rukou a byl, jak sám píše, „čas a půl času" mezi nimi. Vyvázl útěkem, prošel vylidněnou zemí a roku 1242 se vrátil do Říma. Později provázel papeže Inocence IV. do Francie, roku 1250 se stal arcibiskupem ve Splitu a tam roku 1266 zemřel.

Svůj spis sepsal krátce po návratu, tradičně se klade do roku 1244.

Co je to za knihu

Latinsky se jmenuje Carmen miserabile, žalozpěv, ale verš v ní není ani jeden. Titul míří na ráz, ne na formu: Rogerius vede celé vyprávění jako nářek a předmluvu splétá z Pláče Jeremiášova tak hustě, že ji český čtenář pozná po několika řádcích. Tahle biblická vrstva jde knihou celá — Job, Jonáš, Daniel, Numeri, Skutky — a je v ní víc než zbožná ozdoba. Rogerius jí měří, co viděl.

Kniha má dvě nestejné části. Prvních dvanáct kapitol vůbec nevypráví o Tatarech. Rogerius v nich rozebírá, proč se Uhry rozpadly dřív, než do nich kdokoli vpadl: pět příčin nenávisti mezi králem Bélou IV. a jeho velmoži, a ke každé pak odpověď, kterou dávala královská strana. Je to stavba soudní pře a Rogerius ji dovede až k tomu, že výslovně odmítne rozhodnout: Lector, si valeat, causam terminet — ať při ukončí čtenář, dokáže-li to, a podle spravedlnosti. Teprve potom, od třinácté kapitoly, začíná vyprávění o vpádu.

Tahle kompozice je to, co knihu odlišuje od ostatních zpráv o roce 1241. Rogerius netvrdí, že Uhry zničili Tataři. Tvrdí, že je zničila nesvornost a že Tataři přišli do země, která už byla rozložená. „Právě tato nesvornost byla nejmocnější troud," píše, když se ho kdosi domnělý ptá, nač ty odbočky.

Druhá polovina je očité svědectví a mění se v ní i hlas. Dokud Rogerius vypráví o bitvě u Slané, kde nebyl, píše ze slyšení a obezřetně. Jakmile dojde na Varadín, začne psát v první osobě a kniha ztvrdne: obléhání, upálené ženy v katedrále, tábor na ostrově, hlad, dva dny vleže pod větvemi, obracení mrtvol kvůli zahrabané mouce. Poslední kapitoly patří k nejpřímějšímu, co středověká latina o válce napsala.

Nakolik mu lze věřit

Překvapivě hodně — a dá se to zkoušet. Jeho data sedí. Říká, že vojsko palatina bylo rozdrceno u průsmyku dvanáctého března; toho dne bylo. Říká, že Tataři dorazili k Pešti v pátek před smrtnou nedělí a že Vacov padl o té neděli; Velikonoce byly roku 1241 jedenatřicátého března, smrtná neděle tedy sedmnáctého a pátek patnáctého — a sedmnáctého března byl v Pešti zabit kumánský chán Kuthen, což Rogerius vypráví hned nato. Čtyři údaje ze čtyř různých kapitol do sebe zapadají. I jeho čtyřicet tisíc Kumánů odpovídá tomu, s čím počítá dnešní literatura.

Vedle toho se ovšem plete. Příchod Kumánů klade o tři roky později, než byl. Mezi svaté uherské krále počítá Emericha, který králem nebyl, a Kolomana, který svatý nebyl. Rábskému biskupovi dá špatné křestní jméno. Mongolské vojsko nafoukne na pět set tisíc mužů. A o johanitech, kteří Bélovi pomohli, píše, že byli z Rhodu — ten ovšem řád získal až o sedmdesát let později, takže jde buď o pozdější vsuvku, nebo o omyl.

Tyhle omyly v textu zůstaly. Nejsou opravené ani vypuštěné; každý má vysvětlivku. Čtenář má vidět, co Rogerius napsal, a zvlášť k tomu, co o tom víme dnes.

Jak se text dochoval a odkud překládáme

Rukopis se nedochoval žádný. Dílo bylo neznámé až do roku 1488, kdy je vytiskli jako přílohu ke Kronice Uhrů Jana Thuróczyho — a právě z téhož tisku pochází i obraz na obálce této knihy. Z Thuróczyho přílohy žijí všechna pozdější vydání.

Překládáme z kritické edice Ludwiga Weilanda ve svazku 29 sbírky Monumenta Germaniae Historica (Hannover 1892). Pracovním textem byl elektronický přepis v Bibliotheca Augustana; ten jsme však slovo po slovu porovnali s obrazem Weilandových stránek. Ukázalo se, že přepis má dvě vady: v deváté kapitole mu vypadlo patnáct slov o tom, jak si spiklenci chtěli Uhry rozdělit na díly, a ve čtyřiatřicáté přesunul větu o tom, že Tataři šlapali po ostatcích svatých, z jejího místa na konec věty následující. Obojí je zde opraveno podle Weilanda.

Ediční zásady

Jména, která jsou u Rogeria zkomolená a nedají se bezpečně určit, zůstávají v latinské podobě; nepřepisujeme je dohadem do maďarštiny ani rumunštiny. Česká podoba uherských měst se řídí ustálenou českou historiografií — Ostřihom, Vacov, Stoličný Bělehrad, Varadín. Poznámka ke jménu nebo události stojí u prvního výskytu v textu, ne v úvodu. Verše citované v latinském textu uvádíme dvojjazyčně.

Pozornost si zaslouží dvě místa, kde Rogerius užívá téhož jména pro dvě různé osoby a nikde je nerozlišuje. V deváté kapitole stojí v jedné větě vévoda rakouský a císař římský, oba Fridrichové a každý jiný člověk. A palatin Dionýsius, jemuž dal Béla po korunovaci vyloupnout oči, není týž Dionýsius, jehož vojsko Tataři o šest let později rozdrtí u průsmyku. Obě místa mají vysvětlivku; bez ní by čtenář nutně splynul.

Překlad vznikl s pomocí umělé inteligence a prošel nezávislým kontrolním čtením proti latinské předloze. Není to vědecká edice.