Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Žalozpěv o zkáze Uher

Předmluva

Zde šťastně počíná list mistra Rogeria k žalozpěvu¹ o zkáze Uherského království, způsobené Tatary, vydanému ctihodnému pánu Janovi, biskupu pešťské církve².

Nechť je dovoleno předložit Vašemu jménu tímto spiskem, sebraným z jejich činů bez příměsi lži, nemalou zhoubu a pobití křesťanského lidu, aby Vaší Milosti vyšel najevo vpád a postup Tatarů, kteří k potupě Ukřižovaného vtrhli do Uher; a ten spisek pečlivě přečtěte. Mnohé v něm najdete, co bylo před mýma očima, přemnohé jsem ohmatal vlastníma rukama a leccos jsem se dověděl od lidí hodných víry, v jejichž přítomnosti to bylo spácháno. Najdete-li však místy věci, které se lidskému smyslu zdají hrozné a děsivé, ať se nediví ani mně, pisateli, ani oněm věcem, nýbrž ať vzdají díky Králi králů, jenž zapomněl na své milosrdenství a neušetřil svůj utiskovaný lid. Neboť těm, kdo z královských sídel vyrazili do země zahlazení, nepomazal oči blátem, nýbrž nabrousil meč jako blesk. Navštívil jejich nepravosti ne holí, ale metlou, a jejich hříchy ne mírnými obklady, jimiž své obyčejně těšíval, nýbrž ranami a hněvem, a posmíval se jim, když přikvačila náhlá pohroma — takže Uhry, plné lidu, sedí osamoceny.

Ó hrozná ukrutnosti! Uhry se staly svobodnými — pod daní. Ach, bolesti! V tak veliké záhubě nebylo ze všech jejích milých nikoho, kdo by ji potěšil. Prosím tedy a snažně žádám: když jsem chtěl o jejich životě, mravech a boji vypsat pravdu a když jsem byl nad truchlivou a děsivou látkou nucen v pláči zanotovat smutné nápěvy, ať ani Vy, ani kterýkoli čtenář nepodřizuje správné svědomí falešným domněnkám, že troufalá opovážlivost otevřela cestu nedovoleným či škodlivým činům; neboť jsem to nezkoumal nikomu k usvědčení nebo k újmě, nýbrž spíše k poučení, aby čtenáři porozuměli, rozumějící uvěřili, věřící se toho drželi a držící pochopili, že blízko jsou dnové záhuby a časy pospíchají — aby nebyly. A ať všichni vědí, že to nevypravuji opovážlivě: kdokoli padne Tatarům do rukou, bylo by pro něj lépe, kdyby se byl nenarodil, a pozná, že ho nedrží Tataři, nýbrž že je držen v Tartaru. Vypravuji to jako ten, kdo to zakusil. Byl jsem totiž mezi nimi čas a půl času³, a v té době by bývala smrt útěchou, tak jako život byl mukou.