Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Žalozpěv o zkáze Uher
Kapitola XIV
O obecném mínění Uhrů.
Když tedy uplynul rok Páně a Uhry setrvávaly v nevraživosti vůči králi, rozneslo se kolem narození Páně, že Tataři pustoší pomezí Rusi, které přiléhá k Uhrám. A protože o tom král věděl jistě od svých poslů, vyslal svého nejvyššího župana, palatina, s vojskem střežit ruskou bránu, jež se nazývá Horská1 a kterou se otvíral vstup do Uher; a dal po celých Uhrách vyhlásit, aby se k vojsku připravili jak urození, tak ti, kdo se nazývají královskými služebníky2, i hradští lidé a příslušníci výše jmenovaných hradů3, aby byli hotovi, až král pošle. Když se to však volalo po celých Uhrách, Uhři pro přílišnou radost nevěřili a tvrdili, že taková pověst se o Tatarech rozhlásila již mnohokrát a vždy viděli, že z toho nebylo nic; proto říkali:
Multa renascentur, que iam cecidere. Mnohé, co již pokleslo, se znovu zrodí4.
Jiní tvrdili, že takové pověsti rozšiřují někteří církevní preláti, aby v té době nemuseli do Říma, kam byli papežem povoláni na koncil, který se měl konat5; takové bylo jejich mínění. Všem však bylo zjevné, že Ugrin, arcibiskup kalocký6, poslal pro sebe a pro některé své sufragány do Benátek pro galéry a že je král proti jejich vůli z cesty odvolal. Přemnozí jiní však — aby měli proti králi látku k pomluvám — prohlašovali, že Kumáni uzavřeli spolek s Rusy, aby spolu bojovali proti Uhrům, od nichž zakusili mnoho zlého a byli jimi častokrát hubeni; a že je proto řečený Kuthen se svými o více než rok předešel, aby poznal poměry země a obeznámil se s jazykem, a jakmile by zpozoroval jejich vpád, zahájil by boj proti králi; tak by se oni snáze zmocnili brány, pospíšili Kuthenovi na pomoc a tím rychleji by mohli zpustošit nějakou část Uher. Tím se těšili a utrhali králi, že Kumány uvedl do země, jak bylo řečeno výše. A na tomto mínění se shodovali přemnozí.
Vysvětlivky
Verecký průsmyk v Karpatech, hlavní vstup do Uher od severovýchodu. Tudy prošlo hlavní vojsko Batuovo. ↩
Servientes regis, svobodní válečníci podřízení přímo králi; z této vrstvy se během 13. století vyvinula nižší šlechta. ↩
V předchozích kapitolách nejsou žádné hrady jmenovány. Buď autorův lapsus, nebo stopa po ztracené pasáži. ↩
Horatius, O umění básnickém, verš 70. ↩
Zde se Rogerius potvrzuje z papežské kanceláře. Pozvánka Řehoře IX. ze srpna 1240 má zvláštní oddíl pro Uhry a jmenuje oba arcibiskupy, šest biskupů, opata z Pannonhalmy i krále s bratrem. Dopisem z 26. února 1241 pak papež Bélu kárá, že prelátům odepřel dovolení na koncil odjet, a ostřihomskému arcibiskupovi Matyášovi odmítá omluvu a přikazuje přijet. Uherští preláti proto nebyli mezi těmi, které císařské loďstvo 3. května 1241 zajalo u Giglia — z Uher vůbec neodjeli a Ugrin s Matyášem padli už 11. dubna u Slané. ↩
Ugrin Čák z rodu Čáků, arcibiskup kalocký; padl u Slané 11. dubna 1241, viz kapitolu XXX. ↩