Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Žalozpěv o zkáze Uher

Kapitola XXVIII

O nešťastné bitvě krále Bély s Tatary.

A když král, jak bylo řečeno, vytáhl ze vsi Pešti a postupoval s množstvím ozbrojenců proti Tatarům, vrátili se oni od vypalování vsí, náhle se shromáždili vjedno a ustupovali cestou, kterou přišli. A jak je tito zvolna stíhali, tak oni jen předstírali útěk. A když dorazili k jakési vodě zvané Slaná¹, jež teče nedaleko města Jagru a vlévá se do Tisy, přešli vodu po mostě, rozbili tábor a zůstali stát, postavivše na most stráže, které by držely noční hlídky. Tataři se položili za přechodem téhož močálu u vody na rovině. A protože byla voda veliká a bahnitá, neměli Uhři za možné, že by někdo mohl přejít jinudy než po mostě. Král zatím své povzbuzoval, aby si v boji zdatně vedli, a rozdával předním vlastní rukou nemálo korouhví. Ale Uhři to všechno měli v posměchu, spoléhajíce na své množství; a přece pro důvody výše uvedené neměli k boji srdce ani mysl. Chtěli dokonce, aby král přišel nazmar, aby jich pak bylo více váženo, a mysleli, že taková rána postihne jen některé a nebude obecná pro všechny, jak slýchali, že se v Uhrách kdysi stávalo. Neboť Kumáni vpadali znenadání a zničili nějakou část země dříve, než se Uhři sešli, a pak spěchali zpět; a občas Uhři činili totéž v Kumánii. Ale tentokrát tomu tak nebylo, neboť tyto poslední věci se prvním nikterak nepodobaly. Přesto bylo každé noci postaveno tisíc rytířů na stráž vojska. Nač víc? Tataři našli brod, jedné noci svorně přešli daleko od vojska a za úsvitu obklíčili celé královo vojsko a počali do něho vypouštět šípy jako krupobití. Uhři však, takto zaskočeni a předstiženi jejich lstí, když ozbrojeni vsedali na koně, nemohli rytíři nalézt své pány ani páni své rytíře. A když přicházeli k boji, přicházeli vlažně a ochable. Tak hustý byl totiž déšť šípů, že bojujícím téměř dělaly stín, a šípy létaly vzduchem, jako když táhnou pospolu kobylky a chroustové. A tak nemohouce nikterak snášet zásahy šípů, ustupovali dovnitř kruhu vojska.

Král nemohl uspořádat šiky. A jestliže Uhři vycházeli k boji zpřeházeně z kterékoli strany, vycházeli jim Tataři vstříc šípy a nutili je ustupovat dovnitř vojska, takže z přílišného horka a z největší tísně přišli do takové únavy, že král a arcibiskup kalocký, kteří se úzkostně děsili, nedokázali už ani hrozbami, ani lichotkami a napomínáním nikoho poslat do boje — a trvali v takové tísni od úsvitu až do poledne. Konečně, když se již zdálo, že podléhají, svedl s nimi vévoda Koloman, králův bratr², s těmi svými, které v takové tísni mohl mít, na jedné straně vojska nejtvrdší srážku a setrval v boji velkou část dne; a když se domníval, že mu přijde na pomoc zbytek vojska, byl zklamán. Neboť když se mělo za to, že na druhé straně jdou přemnozí do boje, nešli do boje; Tataři naopak sami trochu ustoupili a dali jim středem svých řad cestu, aniž vypustili jediný šíp. Proto se Uhři vytráceli z vojska, a stále více jich té cesty využilo. A čím více jich procházelo, tím širší cestu jim Tataři dávali; a v tak veliké srážce nebylo mezi nimi hluku ani slova. A když se král domníval, že jdou do boje, vycházeli spíše k útěku než k boji. Tataři však, očekávajíce královo vojsko, se vůbec nehýbali. A když se již královskému vojsku otvíral východ z mnoha stran, nastoupil král, od nich nepoznán, s několika málo cestu k lesu. Vévoda Koloman zamířil druhou stranou vojska a jel dnem i nocí na přemnoha koních až k řečené Pešti — ne po veřejné cestě, po níž se valil uherský národ, nýbrž stranou, s popuštěnou uzdou spěchal k dunajské bráně³. A ačkoli ho měšťané prosili, aby se krátce zdržel, dokud se aspoň nepřipraví lodi k přepravě paní, jejich manželek, nedal se zadržet ani k tomu přimět: pravil totiž, ať se každý stará sám o sebe. Neboť obávaje se příchodu pronásledovatelů, přepravil se ihned sám a utekl do Šomoďska⁴, na jakési místo zvané Segesd. A ačkoli měšťané pešťští se svou čeledí k přepravě spěchali, Tataři přitáhli dříve; a kteří z měšťanů neutonuli v Dunaji, byli pobiti mečem.