Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Žalozpěv o zkáze Uher

Kapitola XXX

O biskupech a jiných duchovních zabitých v té bitvě.

Mezi prchajícími po široké cestě k Pešti i mezi těmi, kdo zůstali ve vojsku, došlo k tak velikému pobití a tolik tisíc lidí bylo zahubeno, že se to nedá odhadnout a že se vypravěčům pro nesčíslnou porážku snadno nevěří. Z duchovních však padli tito přední: Matyáš, arcibiskup ostřihomský¹, jehož měl král nejraději — jednak pro jeho věrnost, jednak že spolu byli vychováni — a jehož rad v nesnadných věcech s velikou důvěrou užíval; Ugrin, arcibiskup kalocký, zrozený z nejurozenějšího rodu, jenž řídil veliké a nesnadné věci světa a nepatrné pouštěl z mysli — to byl ten, v jehož záštitě si urození uherští oddechovali, to byl ten, v jehož záštitě se přední i prostřední stávali pokornými; Jiří, biskup rábský², jenž byl urozený mravy i zběhlý v učenosti; Reinold, biskup sedmihradský³, a biskup církve nitranské⁴, jenž byl chvályhodného života a vynikal počestností mravů; Mikuláš, probošt sibiňský⁵, královský vicekancléř, urozeného rodu, jenž dříve než se poddal nutnosti smrti, podřízl zkrvaveným mečem jednoho z předních; Eradius, arcijáhen bačský⁶; mistr Albert, arcijáhen ostřihomský⁷, jenž v proudech práva vynikl nad druhé a zasloužil si je učit. I jejich těla byla hroznými meči tak rozsekána, že je po odchodu Tatarů, ačkoli se po nich mnoho pátralo, nebylo možno nikterak nalézt.

O počtu laiků, předních i nepatrných, kteří utonuli v močálech a vodách, byli spáleni ohněm a pobiti mečem, nemůže žádný smrtelník nabýt jistoty. Neboť po polích a cestách ležela těla mnoha mrtvých, některá bez hlavy, některá rozsekaná na kusy, a přemnohá spálená ve vsích a v kostelích, kam se utekli. Ta záhuba, ta zhouba a to pobití zabíraly cestu na dva dny a celá země byla zbarvena krví; a těla ležela po zemi jako stáda dobytka, ovcí a vepřů na opuštěných pastvinách a jako nalámané kameny v lomech ke stavbě. Voda tedy dostala těla utonulých; ta byla pozřena rybami, červy a ptáky žijícími ve vodách.

Země nabyla vlády nad těmi těly, jež padla otrávenými kopími, meči a šípy; ta nejhanebněji ohlodali až na kost krví zbrocení ptáci nebeští a zubatá zvířata, domácí i lesní. Oheň podržel ta, která byla spálena v kostelích a ve vsích. Někdy tuk z takového pálení oheň uhasil. Ta nemohou být strávena v krátkém čase; neboť na přemnoha místech se ještě po dlouhé časy nalézají kosti ovinuté zčernalou, nestrávenou kůží, protože některým zvířatům nejsou příjemnou potravou, leč by byly zničeny jinak. Když tedy všechna těla přešla pod vládu tří živlů, je třeba uvážit, co zanechala čtvrtému. Vzduchu tedy, jenž slove čtvrtým živlem, poslaly ostatní tři puch všech těl; a tak byl puchem porušen a nakažen, takže lidé, kteří po polích, cestách a lesích zůstali od ran polomrtví a snad by byli mohli žít, zhynuli z nákazy vzduchu. A tak ani vzduch není prost této ukrutné záhuby. Co pak říci o zlatě a stříbře, koních, zbraních, šatech a jiných věcech tolika lidí, kteří padli v bitvě i na útěku? Koně se sedly a uzdami, bez jezdců, pobíhali po lukách a hájích a byli hlukem přivedeni do takové zuřivosti, že se zdáli docela šílet. A tak zděšení, nemohouce nalézt vlastní pány, museli buď zahynout mečem, nebo se poddat vládě cizinců; a jejich ržání bylo možno pokládat za sténání a pláč. Také stříbrné a zlaté nádoby, hedvábná roucha a jiné lidem potřebné věci, odhozené prchajícími po polích a lesích, aby rychlejším během unikli rukám pronásledovatelů, neměly, kdo by je sbíral. Tataři totiž setrvávali jen u vraždění lidí a o kořist, jak se zdálo, nijak nedbali.