Úvod

Co je tento text

Na jaře roku 1557 předstoupil v Edirne před sultána Sulejmana muž, kterého na Portě už rok pokládali za mrtvého. Jeho úřad byl mezitím dán jinému. Přicházel po souši od Bagdádu, byl čtyři roky pryč a nesl listy od osmnácti vládců, kteří se cestou sultánovi dali do služeb. Jmenoval se Seydi Ali Reis a byl to admirál egyptského loďstva, který o to loďstvo přišel.

Knihu, kterou sultánovi předložil, dopsal v Galatě v měsíci ša’bánu téhož roku. Nazval ji Mir’át ül-memálik, Zrcadlo zemí, a sám v předmluvě přiznává, že podle obsahu se měla jmenovat Vyprávění o strastech. Je to jeden z nejstarších cestopisů turecké literatury a jediná zpráva svého druhu: osmanský důstojník prošel pěšky a na koni celý islámský svět od Indického oceánu po Bospor a zapsal, co viděl.

Jak se admirál octl v Indii

Roku 1552 vyslal Sulejman k Hormuzu admirála Pírího Reise, dnes známého hlavně jako kartografa. Výprava selhala, Pírí Reis se vrátil do Suezu jen se třemi loděmi a byl za to v Káhiře popraven. Patnáct galér zůstalo v Base a někdo je měl přivést zpět do Egypta.

Ten úkol dostal v prosinci 1553 Seydi Ali Reis. Do Basry došel po souši, lodě našel ve stavu, který si vyžádal měsíce oprav, a vyplul teprve v červenci 1554. Devátého srpna narazil u Hormuzu na portugalské loďstvo a v bitvě, která trvala do setmění, Portugalce odrazil. O sedmnáct dní později na něj u Maskatu zaútočili znovu, s dvaatřiceti plavidly. Tu bitvu nevyhrál ani neprohrál: potopeno bylo pět jeho galér a pět nepřátelských bárek, veslařů zbylo tak málo, že lodě nešlo ovládat proti proudu.

Zbytek dokonalo počasí. Cyklon, kterému Osmané říkali sloní povodeň, hnal jeho lodě deset dní otevřeným oceánem a nakonec je vrhl na mělčiny u Damanu na gudžarátském pobřeží. Posádka se zachránila, loďstvo ne. Vojáci, kterým dva roky nikdo nevyplatil žold, postupně vstupovali do služeb gudžarátského sultána. Lodě byly prodány místnímu místodržiteli. A admirál se vydal s padesáti muži domů po souši.

Trvalo mu to dva a půl roku a urazil přes deset tisíc kilometrů: Gudžarát, Sindh, Paňdžáb, Dillí, Kábul, Badachšán, Transoxanie, Chórezm, Chorásán, Persie, Bagdád, Anatolie.

Kdo byl Seydi Ali Reis

Narodil se roku 1498 v Galatě do rodiny, která tři generace spravovala císařský arzenál; týž úřad zastával jeho otec i děd. Byl u obléhání Rhodu roku 1522, u Prevezy roku 1538 velel levému křídlu loďstva Chajruddína Barbarossy a roku 1551 se podílel na dobytí Tripolisu. Psal o hvězdářství a o mořeplavbě; jeho Kitáb al-muhít shrnuje plavbu v Indickém oceánu a Mir’át al-káinát pojednává o přístrojích. Básnil pod jménem Kátibí Rúmí.

Tohle všechno je v knize přítomné, i když o tom autor skoro nemluví. Je to člověk, který umí změřit zeměpisnou šířku, spočítat zatmění a zároveň složit na počkání gazel pro uzbeckého chána. Obojí mu na té cestě zachránilo kůži — jednou doslova.

Co kniha ukazuje

Je to cestopis, ale to, co z něj dělá pramen, je autorova pozice. Seydi Ali Reis nebyl poutník ani kupec. Byl to sultánův důstojník a všude, kam přišel, s ním jednali jako s vyslancem největší muslimské mocnosti. Dostal se proto tam, kam se obyčejný cestovatel nedostal: ke dvorům, do rad, k rozhovorům, které nikdo jiný nezapsal.

Nejsilnější je osmá kapitola. Autor stráví zimu 1555 na dvoře mughalského císaře Humájúna v Dillí, počítá mu zatmění, přednáší mu verše a prosí o propuštění, které nepřichází. Pak, v lednu 1556, zaslechne Humájún z knihovní terasy volání k modlitbě, poklekne, uklouzne na leštěném mramoru a spadne ze schodů. Umírá o tři dny později. A Seydi Ali Reis je v paláci u toho, co následuje: dva dny se smrt tají, rozdávají se almužny, ohlašuje se vyjížďka, která se odřekne, a pak je na trůn ve vstupní síni posazen muž jménem Molla Bí, císaři podobný, jen drobnější, se zahalenou tváří — aby ho vojsko vidělo živého. Byl to admirálův nápad; vyprávěl jim, jak se totéž udělalo při smrti sultána Selíma. Lékaři byli bohatě odměněni a v císařovo uzdravení uvěřili všichni. O několik týdnů později se autor v Kalánauru setkává s novým císařem — třináctiletým Akbarem.

Jinde je kniha pozoruhodná jinak. V Buchaře se autor octne uprostřed uzbecké občanské války, odmítne se jí účastnit, a přesto ho zasáhne šíp; zachrání ho osmanští janičáři, kteří ho poznají. V Mašhadu ho dají zatknout jako podezřelého, deset dní leží jeho muži v řetězech a propustí je až v den ášúrá, zčásti proto, že se po městě roznese sen jednoho chrámového sluhy. V Kazvínu ho nakonec přijme šáh Tahmásp — dva roky po amasijském míru, který právě ukončil dvacet let války mezi oběma říšemi — a admirál si s ním vymění nejzdvořilejší možné urážky o tom, čí vojsko je větší.

A mezi tím vším běží proud věcí, které si autor zapisoval prostě proto, že je viděl. Fíkovníky, jejichž kořeny visí z větví a zapouštějí se do země, takže z jednoho stromu vyroste dvacet. Palmy, z nichž teče sladká šťáva, která se na slunci mění ve víno, a nálevny, které pod nimi stojí a kazí mu vojáky. Lovení gazel na krotké gazely a buvolů ze slonů. Upalování vdov, kterému mughalští úředníci chodí předcházet. Gudžarátští Bhátové, kteří ručí za bezpečnost karavany tím, že si namíří dýku na vlastní hruď. Lvi, kterých bylo tehdy ve středoasijské stepi tolik, že se pro vodu nesmělo chodit samotnému. A v Kábulu, kde se právě ničím nezabývají než veselím, dvojverší o tom, nač je ráj někomu, koho osud zavedl mezi kábulské cikány.

Pod tím vším leží jedna věc, kvůli které se ta kniha čte i po pěti stech letech. Je to vyprávění o cestě domů. Autor se nikde nezdrží déle, než musí, všechny nabídnuté úřady a provincie odmítá — v Gudžarátu, v Sindhu, v Indii, v Buchaře — a na otázku, které město se mu ze všech, jež viděl, líbilo nejvíc, odpovídá jednou slokou o tom, že rodné město je člověku přednější než Bagdád. Knihu končí radou, aby čtenář, octne-li se daleko, nikdy nepřestal toužit po dni, kdy spatří rodné břehy.

Jak kniha došla k nám

Osmanský originál se rozšířil v opisech, ale celý nebyl vytištěn až do konce 19. století a opisů bylo podle tehdejších zpráv příliš málo, než aby byly komukoli přístupné. Roku 1895 vydal text v Istanbulu historik a jazykozpytec Necib Âsım v knižnici deníku İkdam, podle rukopisu, který redakci daroval Abdulláh bej. Jeho předmluva je v tomto svazku zařazena hned za úvodem.

O čtyři roky později vyšel v Londýně anglický překlad, z něhož je pořízeno toto české znění. Pořídil ho Ármin Vámbéry (1832–1913), maďarský orientalista a profesor budapešťské univerzity — a není to náhodný překladatel. Roku 1861 vyšel Vámbéry z Istanbulu přestrojen za sunnitského derviše pod jménem Rešíd efendi, připojil se k poutníkům vracejícím se z Mekky a prošel Tabrízem, Kazvínem a Isfahánem; v červnu 1863 dorazil do Chivy a odtud přes Bucharu do Samarkandu, načež se vrátil přes Herát a Teherán. Je to skoro přesně cesta, kterou Seydi Ali Reis popisuje, jen opačným směrem a o tři sta let později. Vámbéry to při práci na překladu věděl a na jednom místě to v poznámce zmiňuje: šíitští horlivci ho v Persii obtěžovali toutéž odvěkou otázkou nástupnictví, kterou tři sta let před ním museli odrážet autor a jeho druhové.

Ediční poznámka

Překládáno z Vámbéryho anglického znění (The Travels and Adventures of the Turkish Admiral Sidi Ali Reis, Luzac & Co., Londýn 1899). Moderní turecký přepis díla, který vyšel v sedmdesátých letech 20. století v knižnici 1001 Temel Eser, je chráněným zpracováním a nebyl jako podklad použit.

Vámbéry překládal pro zeměpisce a národopisce, ne pro orientalisty, a sám přiznává, že vynechal květnaté obraty a souznačná slova a že nepřeložil ani jeden z veršů, které autor do textu vložil. Autorovy gazely a chronogramy, jimiž se po celé knize vykupuje z nesnází, proto v překladu chybějí; zmiňuje se o nich vždy jen to, že byly předneseny. Na několika místech Vámbéry text přerušuje tečkami tam, kde vynechal nebo nepřečetl; tečky jsou ponechány.

Kapitoly jsou v anglickém vydání očíslované chybně — po osmé následuje jedenáctá —, na což Vámbéry sám upozorňuje poznámkou pod obsahem; kapitol je patnáct a v tomto překladu jsou číslovány správně. První kapitola nemá v předloze název; titul Předmluva autora je doplněn.

Jména se nepřebírají z Vámbéryho anglické transkripce, nýbrž se převádějí buď v zavedené české podobě (Láhaur, Chórezm, Buchara, Dillí, Hormuz), nebo podle pravidel přepisu z arabštiny, perštiny a turečtiny. Město na Bosporu se všude nazývá Istanbul, i tam, kde má Vámbéry Konstantinopol.

U každého data hidžry je v závorce doplněno datum našeho letopočtu, nejméně měsíc a rok. Evropská data jsou juliánská, protože gregoriánský kalendář byl zaveden až roku 1582. Vámbéryho vlastní roční převody se nepřebíraly: převádí mechanicky podle roku, v němž muslimský rok začíná, takže například ramadán roku 960 klade do roku 1552, ačkoli připadá na srpen a září 1553. Všechny údaje byly přepočítány znovu.

Autorova chronologie má dvě porušená místa. Vyplutí z Basry je datováno prvním šavválem, což je až po bitvě, o níž je řeč vzápětí; celá posloupnost sedí, čte-li se první ša’bán. A noc Lajlat al-kadr, kterou autor klade na šestého ramadánu, připadá na sedmadvacátého — což je přesně sedmnáct dní plavby od prvního střetnutí, jak sám uvádí. Obojí je ponecháno v podobě předlohy a vysvětleno v poznámce.

Vysvětlivky jsou dvojího původu. Poznámky, které pocházejí od Vámbéryho nebo od istanbulského vydavatele, jsou jako jejich poznámky označeny; ostatní jsou vlastní a dostávají je osoby a místa důležité pro děj. Hroby světců, k nimž se autor cestou klaní a které se v knize objeví jedinkrát, se jen přepisují a nevysvětlují — bylo by jich víc než textu.