Knihovna · Osmanská říše · Zrcadlo zemí

Předmluva istanbulského vydavatele

Když sultán Sulejman roku 945 (1538)¹ pobýval v Bagdádu, objevil se u jeho dvora jistý Mání, syn Makase Ogliho Míra Rašída, vládce Basry; přišel s bohatými dary odevzdat klíče toho města a sultán ho poctil slavnostním přijetím. Roku 837 (1433)² vystrojil Chádim Sulejman paša³, bejlerbej egyptský, proslulý uměním námořním i vojenským, v Suezu loďstvo k dobytí Jemenu a Adenu, byl však povolán, aby se připojil k císařskému vojsku, které právě vyráželo na bagdádské tažení. Za své tamní služby byl povýšen do hodnosti vezíra a po skončení tažení byl vrácen do svého dřívějšího úřadu. Asi v té době Humájún Šáh, potomek sultána Bábura, který učinil v Indii rozsáhlé výboje a připojil ke své říši mnoho krajů, vytáhl proti Bahádurovi Šáhovi, vládci gudžarátskému; ten ihned vyslal posla s příhodnými dary k sultánu Sulejmanovi a žádal o císařskou ochranu.

V době, kdy se tento posel objevil u dvora v Edirne, to jest roku 943 (1536), využili Portugalci války mezi Humájúnem a Bahádurem Šáhem a zmocnili se Bender-i Díu, ležícího v državě gudžarátské. Když se to Sulejman paša dozvěděl, vyplul patnáctého muharramu roku 945 (13. června 1538) ze Suezu s dobře vyzbrojeným loďstvem osmdesáti lodí. Pohled na to mocné loďstvo udělal takový dojem na vládce Adenu, emíra bin Dáúda, že se dobrovolně poddal ochraně padišáhově, a tak byla tato pevnost připojena k osmanské říši bez jediné rány. Odtud loďstvo plulo ke Gudžarátu a po vítězné bitvě vzalo Portugalcům dvě tvrze, Kükele a Ket⁴. Potom loďstvo zamířilo k Bender-i Díu. Bahádur Šáh mezitím zemřel a nastoupil po něm Melik Mahmúd. Když mu bylo oznámeno, že loďstvo připlulo na jeho ochranu a že se od něho očekává, že je zásobí potravinami a střelivem, odepřel Melik Mahmúd, oklamán portugalskými sliby, jakoukoli pomoc; a tak, ačkoli vnější opevnění té silné pevnosti, ze tří stran obklopené mořem, už bylo v rukou statečných muslimských námořníků, muselo být dílo vzdáno a loďstvo bylo nuceno ustoupit.

Po dobytí Egypta připadly pod tureckou vládu provincie Jemen a Arabistán, dříve podrobené Čerkesům čili mamlúkům, a bez pomoci jakéhokoli osmanského vojska byla správa těch provincií svěřena Čerkesovi jménem Iskender bej a Turkovi jménem Ramazán bej. Při tom zůstalo. Po změně vlády oblékli Čerkesové ihned turecký šat a spolu s Rúmíjci, to jest se Západními Turky, přijali přízvisko mahzarín⁵ a užívali své moci, jak se jim zlíbilo. Odvážili se dokonce postavit Sulejmanovi pašovi, veliteli loďstva, který nato zajal náchodu⁶ jménem Ahmed a dosadil na jeho místo Mustafu beje, syna Bijiklího Mehmeda paši, někdejšího místodržitele diyarbakirského, a tím se mu podařilo obnovit pořádek.

Pamětliv následků onoho dřívějšího tažení a s ohledem na úplné připojení Arábie se tedy sultán Sulejman rozhodl pro nynější postup a pojal plán zmocnit se ostrova Hormuzu a pomstít se Portugalcům.

Provedením toho plánu byl pověřen Pírí bej, egyptský admirál, který roku 961 (1553) vyplul se třiceti loděmi, galérami a baštardami, ze Suezu k Hormuzu. Ihned se připravil k obléhání, ale když viděl, že Portugalci mají k dispozici daleko silnější moc, poslal loďstvo, které mu bylo svěřeno, do Basry a sám se se třemi plavidly vrátil do Suezu. Tato nečinnost Pírího beje byla v jistých kruzích, kde ho neměli rádi, přičtena úplatku, a následkem toho byl popraven. Na jeho místo bylo velení loďstva svěřeno Galaťanovi Sidi Alímu Reisovi, autoru této knížky, která tvoří třetí svazek řady Zrcadlo zemí, vydávané knihovnou listu İkdam⁷.

Byly časy, kdy se mezi veliteli a důstojníky osmanských sil námořních i pozemních nacházeli muži, kteří vynikali perem stejně jako mečem. Sidi Alí Reis byl jedním z nich, a ačkoli jeho zvláštním oborem bylo loďstvo a vědy s ním spojené, předčil většinu svých současníků i v básnictví a slohu. Byl znám pod básnickým jménem Kátibí či Kátibí Rúmí, to jest turecký písař. Roku 960 (1553) doprovázel sultána Sulejmana Kánúního na jeho východním tažení do Aleppa. Roku 961 (1553) byl jmenován admirálem egyptského loďstva a dostal rozkaz přivést zpět z Basry loďstvo, které tam Pírí bej zanechal.

Odebral se tam po souši, ale když se chystal s loďstvem z Basry vyplout, napadli ho Portugalci, v těch vodách vždy vítězní. Tuto pohromu ještě ztížila prudká bouře, která několik jeho plavidel vrhla na mělčinu; zmařila všechny jeho plány a on jen taktak unikl s několika zbylými loděmi k pobřeží gudžarátskému. Zanechal lodě v péči tamního vládce a putoval po souši přes Sindh, Paňdžáb, Afghánistán, Transoxanii, Chorásán, Ázerbájdžán a Persii. Kamkoli přišel, odevzdávali mu muslimští vládcové projevy věrnosti a oddanosti padišáhovi, a konečně dorazil přes Bagdád roku 964 (1557) do Istanbulu. Tyto čtyři roky nedobrovolného putování zaznamenal Sidi Alí Reis v knize nazvané Mir’át ül-memálik, Zrcadlo zemí, a když ji předložil sultánovi, byl navrácen v milost. Nejprve dostával denní plat osmdesáti akčí a titul müteferrika, to jest důstojníka ve službě sultánově, a zakrátko byl povýšen do úřadu timarského defterdara diyarbakirského; zemřel roku 980 (1572)⁸.

Sidi Reis byl synem Husajna Reise, správce císařského arzenálu, tehdy v Galatě, jehož otec a děd zastávali týž úřad. Patřil tedy k nejpřednějším rodinám své doby, a protože zdědil neukojitelnou lásku k moři, zúčastnil se většiny tehdejších námořních střetnutí pod tak slavnými mořeplavci, jako byli Chajruddín Barbarossa a Sinán paša. Napsal pět pojednání o astrolábu, o kvadrantu, o rovnoběžkách a o jejich zhotovování a užívání, a pod názvem Mir’át ül-kâinât, Zrcadlo veškerenstva, sepsal zajímavý spisek o teorii i praxi nauky mořeplavecké. Za svého pobytu v Ahmadábádu napsal knihu zvanou Muhít, v níž podává mnoho zpráv o Ománském zálivu; její německý překlad pořídil vídeňský baron Hammer⁹. Turecký originál bude rovněž co nevidět vydán.

Mir’át ül-memálik nebylo dosud vydáno celé a volné opisy, které se dochovaly, jsou příliš nečetné, než aby byly přístupny vzdělání milovnému obecenstvu. Zlomek, který se zde předkládá, byl zevrubně probrán v německých novinách pod záhlavím Indisch-asiatische Kenntnisse. Opis, jehož jsem použil, daroval redaktoru İkdamu Abdulláh bej, veliký učenec, obzvlášť znalý starých rukopisů¹⁰.

Sidi Reis, který se během svých cest naučil čagatajské turečtině, napsal v tomto nářečí několik gazelů a chronogramů. Předkládal je různým tureckým knížatům, především Humájúnovi Šáhovi, který ho nazval druhým Mírem Alím Šírem¹¹. Sidi Reis se tedy řadí mezi přední osmanské orientalisty. Byl obecně znám svou mírností a ušlechtilostí a jeho dům v Galatě byl proslulý pohostinností a štědrostí.

Nakonec pokládám za svou povinnost vyslovit upřímný dík vydavatelům a tiskařům knihovny İkdam za vydání tohoto díla, jímž prokázali vědě tak velikou službu.

Necib Âsım¹²