Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 1 – Deník transportní lodi Buford

Na palubě transportní lodi Spojených států Buford.¹

23. prosince 1919. – Jsme někde u Azorských ostrovů, už tři dny na moři. Zdá se, že nikdo neví, kam plujeme. Kapitán tvrdí, že pluje podle zapečetěných rozkazů. Muži jsou nejistotou a starostmi o ženy a děti, které zůstaly za nimi, skoro bez sebe. Co když nás vysadí na Děnikinově² území?

* * *

Unesli nás, doslova unesli z postele uprostřed noci.

Bylo pozdě večer 20. prosince, když do naší cely na Ellis Islandu³ vstoupili vězeňští dozorci a nařídili nám, abychom se „okamžitě připravili“. Právě jsem se svlékal; ostatní už spali na svých lůžkách. Byli jsme naprosto zaskočeni. Někteří z nás deportaci očekávali, ale bylo nám slíbeno, že se to dozvíme několik dní předem; řada dalších pak měla být propuštěna na kauci, protože soudy o jejich případech ještě s konečnou platností nerozhodly.

Odvedli nás do velké holé místnosti v horní části budovy. Muži se tam hlava nehlava nahrnuli a táhli s sebou své věci, ve spěchu a zmatku špatně zabalené. Ve čtyři hodiny ráno padl rozkaz k odchodu. Mlčky jsme vyšli v řadě na vězeňský dvůr, vedeni dozorci a z obou stran lemováni městskými a federálními detektivy. Byla tma a zima; noční vzduch mě promrazil do morku kostí. Rozptýlená světla v dálce napovídala, že tam spí obrovské město.

Jako stíny jsme procházeli dvorem k převozní lodi a klopýtali po nerovné zemi. Nemluvili jsme; i vězeňští dozorci mlčeli. Detektivové se však hlučně smáli, nadávali a posmívali se mlčící řadě. „Nelíbí se vám tahle země, k čertu s váma! Tak teď vypadnete, vy zku—.“

Konečně jsme došli k parníku. Zahlédl jsem, jak na palubu odvádějí tři ženy, naše spoluvězeňkyně. Loď se kradmo, s umlčenými sirénami, dala do pohybu. Do půl hodiny jsme vstoupili na palubu Bufordu, který na nás čekal v zátoce.

V šest hodin ráno v neděli 21. prosince jsme vypluli. Velké město, zahalené mléčným závojem, pomalu ustupovalo. Vysoké mrakodrapy se zastřenými obrysy vypadaly jako pohádkové zámky ozářené mrkajícími hvězdami – a pak všechno pohltila dálka.

* * *

24. prosince. – Buford je stará loď postavená roku 1885. Sloužila jako vojenská transportní loď za filipínské války⁴ a už není způsobilá k plavbě na moři. Ustavičně nabíráme vodu, která se valí dovnitř poklopy. Podlaha je dva palce pod vodou, naše věci jsou mokré a parní topení nefunguje.

Naše tři souputnice obývají zvláštní kajutu. Muži jsou namačkáni v přeplněném, páchnoucím podpalubí. Spíme na lůžkách postavených ve třech patrech nad sebou. Volné drátěné pletivo lůžka nade mnou se pod vahou toho, kdo na něm leží, prohýbá tak nízko, že mě poškrábe na obličeji, kdykoli se ten člověk pohne.

Jsme vězni. Na palubě, v uličkách a u všech dveří ozbrojené hlídky. Jsou mlčenlivé a zasmušilé; mají přísný rozkaz s námi nemluvit. Včera jsem jednomu z nich nabídl pomeranč – připadalo mi, že vypadá nemocně. Odmítl ho však.

Dnes jsme zachytili radiovou zprávu o hromadném zatýkání radikálů po celých Spojených státech. Patrně v souvislosti s protesty proti naší deportaci.

Mezi našimi muži panuje velké rozhořčení nad surovostí, která deportaci provázela, i nad náhlostí celého řízení. Nedostali čas vyzvednout si peníze ani šatstvo. Někteří z chlapců byli zatčeni u svých pracovních stolů, uvrženi do vězení a deportováni, aniž měli možnost vybrat si výplatu. Jsem si jist, že kdyby o tom americký lid věděl, nesmířil by se s tím, aby byla další loď s deportovanými vypuštěna na Atlantik bez dostatku šatstva, které by je zahřálo. Věřím americkému lidu, ale americká úřední mašinérie je bezohledně byrokratická.

Projevuje se láska k rodné půdě, k domovu. Pozoruji ji zvláště u těch, kdo strávili v Americe jen několik let. Muži z jižního Ruska mluví stále častěji ukrajinsky. Všichni touží rychle se dostat do Ruska, spatřit zemi, kterou opustili ve spárech carismu a která je nyní nejsvobodnější na světě.

Zorganizovali jsme výbor, který nás má sečíst. Je nás 246, nepočítaje tři ženy. Různé typy a národnosti: Velkorusové z New Yorku a Baltimoru, ukrajinští horníci z Virginie, Lotyši, Litevci a jeden Tatar. Většina z nich jsou členové Unie ruských dělníků,⁵ anarchistické organizace s pobočkami po celých Spojených státech a Kanadě. Asi jedenáct jich patří k Socialistické straně ve Spojených státech,⁶ někteří jsou bezpartijní. Jsou mezi námi redaktoři, přednášející i manuální dělníci všech druhů. Někteří jsou vousatí a vypadají typicky rusky, jiní hladce oholení, na pohled Američané. Většina mužů má výrazně slovanské rysy, širokou tvář a vystouplé lícní kosti.

„Pro revoluci budeme dřít jako čerti,“ prohlašuje Velký Samuel, horník ze Západní Virginie, ke skupince, která se kolem něho shromáždila. Mluví rusky.

„To si piš, že jo,“ ozve se anglicky z lůžka v koutě. To je maskot naší kajuty, mladík s červenými tvářemi, šest stop vysoký, kterému jsme dali přezdívku „Mimino“.

„Já do Baku,“ přidá se starší muž. „Jsem vrtař na naftu. Tam mě budou určitě potřebovat.“

Přemýšlím o Rusku, o zemi v revoluci, v sociální revoluci, která vyvrátila samy základy – politické, hospodářské i mravní. Je tu intervence Dohody, blokáda⁷ a vnitřní kontrarevoluce. Všechny síly je třeba vynaložit především na to, aby bylo zajištěno úplné vítězství dělníků. Odpor buržoazie uvnitř musí být zlomen, vměšování zvenčí odraženo. Všechno ostatní přijde později. Pomyslet, že bylo dáno právě Rusku, po staletí zotročenému a tyranizovanému, aby uvedlo Nový den! Je to téměř neuvěřitelné, nad lidské chápání. Včera nejzaostalejší země, dnes v předvoji. Nic menšího než zázrak.

Zbývající léta svého života bez výhrad zasvětím službě úžasnému ruskému lidu.

25. prosince. – Vojenské síly na Bufordu velí plukovník armády Spojených států, vysoký, přísně vyhlížející muž kolem padesátky. Pod jeho velením je řada důstojníků a velmi početný oddíl vojáků, většinou z pravidelné armády. Přímý dozor nad deportovanými má zástupce federální vlády pan Berkshire,⁸ který je tu s několika muži tajné služby. Kapitán Bufordu přijímá rozkazy od plukovníka, který je na palubě nejvyšší autoritou.

Deportovaní chtějí pohyb na palubě a volný styk s našimi soudružkami. Jako jejich zvolený mluvčí jsem jejich požadavky předložil Berkshirovi, ten mě však odkázal na plukovníka. Odmítl jsem se na něho obrátit s odůvodněním, že jsme političtí, nikoli vojenští vězni. Později mi federální úředník oznámil, že „vyšší místa“ nám pohyb na palubě povolila, styk se ženami však byl zamítnut. Mně by ovšem bylo dovoleno přesvědčit se, že „s dámami je zacházeno humánně“.

V doprovodu Berkshira a jednoho z jeho pomocníků jsem směl navštívit Emmu Goldmanovou,⁹ Doru Lipkinovou-Perkusovou a Ethel Bernsteinovou.¹⁰ Našel jsem je na horní palubě; Dora a Ethel byly zachumlané a mořskou nemocí velmi zbědované, mateřská ošetřovatelka se o ně starala. Vypadaly opuštěně, ti „nebezpeční nepřátelé“ Spojených států. Mocná americká vláda se mi ještě nikdy nejevila ve směšnějším světle.

Ženy si na nic nestěžovaly: zachází se s nimi dobře a dostávají dobré jídlo. Všechny tři jsou však namačkány v malé kajutě určené jen pro jednu osobu; ve dne v noci hlídají jejich dveře ozbrojené stráže.

Na tento Boží hod vánoční nebylo na lodi po Kristu ani stopy. Obvyklé špehování a dozor, tatáž kázeň a přísnost. Ve společné jídelně však byl k obědu k obvyklému jídlu přídavek: rozinkový chléb a brusinky. Víc než polovina stolů ovšem zůstala prázdná: většina mužů leží nemocná na lůžkách.

26. prosince. – Rozbouřené moře a další muži „složení“. Šestistopý „Mimino“ je nemocný ze všech nejvíc. Poklopy byly zavřeny, aby dovnitř nešlo moře, a v podpalubí je k zalknutí. V našem oddělení je čtyřicet devět mužů; ostatní jsou ve dvou sousedních.

Lodní lékař mě požádal, abych mu na jeho denních obchůzkách pomáhal jako tlumočník a ošetřovatel. Muži trpí většinou žaludečními a střevními potížemi, jsou tu však i případy revmatismu, ischiasu a srdečních chorob. Bratři Borisové jsou ve vážném stavu, mladý John Birk velmi slábne a řada dalších je na tom špatně.

27. prosince. – Deportovaný z Bostonu, bývalý námořník, tvrdí, že Buford během noci dvakrát změnil kurz. „Možná míříme k portugalskému pobřeží,“ řekl. Proslýchá se, že nás snad předají Děnikinovi. Muži jsou velmi znepokojeni.

Lidská psychologie má všude základní příbuznost. Dokonce i ve vězení jsem poznal, že i nejhlubší tragédie prosvětlí špetka humoru. Navzdory velké úzkosti o to, kam míříme, je v naší kajutě mnoho smíchu a vtipkování. Nějaký vtipálek mezi chlapci překřtil Buford na „Tajemnou loď“.

Odpoledne mi Berkshire oznámil, že mě chce vidět plukovník. Jeho kajuta, nevelká, ale světlá a suchá, je naprosto odlišná od našeho podpalubí. Plukovník se mě zeptal, do které části Ruska „očekáváme, že pojedeme“. Do sovětské, samozřejmě, odpověděl jsem. Pustil se do debaty o bolševicích.¹¹ Socialisté prý chtějí „vzít bohatým jejich těžce vydělané jmění a rozdělit ho mezi lenochy a budižkničemy“. Každý, kdo je ochoten pracovat, se ve světě může prosadit, ujišťoval mě; přinejmenším Amerika – nejsvobodnější země na světě – dává všem stejnou příležitost.

Musel jsem mu vyložit abecedu společenských věd a poukázat na to, že žádné bohatství nelze vytvořit jinak než prací a že výrobce je složitými kejklemi – právními, finančními, hospodářskými – okrádán o svůj výrobek. Plukovník připustil, že náš systém má vady a nedokonalosti – dokonce i „nejlepší systém na světě, americký“. Jsou to však lidská selhání; potřebujeme zlepšení, ne revoluci, myslel si. S netajenou netrpělivostí poslouchal, když jsem mluvil o zločinu trestat lidi za jejich názory a o pošetilosti deportovat myšlenky. Věří, že „vláda musí chránit svůj lid“ a že „tihle cizí štváči v Americe stejně nemají co dělat“.

Viděl jsem, že je marné diskutovat s člověkem tak dětinského rozumu, a ukončil jsem debatu otázkou, kam přesně plujeme. „Plujeme podle zapečetěných rozkazů,“ byla jediná informace, kterou mi plukovník ráčil poskytnout.

Nový rok 1920. – Spřátelujeme se s vojáky. Prodávají nám svoje přebytečné šatstvo, boty a všechno ostatní, na co přijdou. Naši chlapci diskutují s hlídkami o válce, vládě a anarchismu. Někteří z vojáků se velmi zajímají a zapisují si adresy v New Yorku, kde mohou dostat naši literaturu. Jeden z vojáků – říkají mu Dlouhý Sam – mluví zvlášť otevřeně proti svým nadřízeným. Je „nakrknutej jak ďas“, říká. O Vánocích se měl ženit, ale dostal rozkaz hlásit se ke službě na Bufordu. „Já nejsem žádnej zatracenej plechovej vojáček jako ty národní (Národní garda),“ říká; „sloužím sedum let u pravidelný armády, a takhle se mi to vrací. Místo abych byl se svou holkou, trčím na týhle plovoucí skládce mezi peklem a nikde.“

Zorganizovali jsme výbor, který má každému „majetnému“ členu naší skupiny vyměřit příspěvek ve prospěch deportovaných, kterým chybí teplé šatstvo. Muže z Pittsburghu, Erie a Madisonu dopravili na Ellis Island v pracovních šatech. Mnoha dalším také nedali čas, aby si s sebou vzali kufry.

Uprostřed naší kajuty leží velká hromada vybraného oblečení – obleky, klobouky, boty, zimní spodní prádlo, punčochy atd. – a výbor věci rozděluje. Je tu mnoho křiku, smíchu a vtipkování. Je to náš první pokus o praktický komunismus. Dav, který výbor obklopuje, posuzuje nároky každého žadatele a podle svého verdiktu ihned jedná. Projevuje se živý smysl pro sociální spravedlnost.

2. ledna 1920. – V Biskajském zálivu. Loď se silně kymácí. Námořníci říkají, že nás včerejší bouře vyhodila z kurzu. Nějaká loď, zřejmě japonská, volala o pomoc. Sami jsme však byli v takové tísni, že jsme jí pomoci nemohli.

V poledne si pro mě poslal kapitán. Buford není moderní loď – mluvil opatrně – a jsme v obtížných vodách. A k tomu špatná roční doba: období bouří. Žádné zvláštní nebezpečí to není, ale vždycky je dobré být připraven. Svěří do mé péče dvanáct záchranných člunů a já mám muže poučit, co mají dělat, kdyby k tomu došlo.

Rozdělil jsem 246 deportovaných mužů do několika skupin a do čela každé jsem postavil jednoho ze starších soudruhů. (Tři ženy jsou přiděleny do člunu námořníků.) Máme uspořádat několik cvičných poplachů, abychom muže naučili zacházet se záchrannými pásy, zařadit se do řady a bez zmatku se dostat ke svým člunům. První zkouška dnes odpoledne trochu kulhala. Brzy se má konat další, nečekaná.

3. ledna. – Proslýchá se, že plujeme do Gdaňska. Teď už je jisté, že míříme k Lamanšskému průlivu a zítra bychom ho měli dosáhnout. Velice se nám ulevilo.

4. ledna. – Žádný průliv. Žádná země. Velmi zlá noc. Stará kocábka tancovala nahoru a dolů jako gumová bota, kterou výletníci na Coney Islandu¹² hodí do oceánu. Celou noc jsem měl plné ruce práce s nemocnými.

Všichni kromě Biankiho¹³ a mě leží na lůžkách. Někteří jsou vážně nemocní. Biankiho synovec, mladý školák, ztratil sluch. John Birk je na tom velmi zle. Novikov, bývalý redaktor newyorského anarchistického týdeníku Golos truda,¹⁴ už několik dní nevzal do úst jídlo. Na Ellis Islandu strávil většinu času v nemocnici. Odmítal přijmout kauci, dokud ostatní zatčení spolu s ním zůstávali ve vězení. Svolil teprve, když byl skoro na pokraji smrti – a pak ho odvlekli na loď k deportaci.

Je těžké být vyrván z půdy, v níž člověk přes třicet let zapouštěl kořeny, a nechat za sebou dílo celého života. Přesto jsem rád: hledím do budoucnosti, ne do minulosti. Už v roce 1917, když vypukla revoluce, jsem toužil odjet do Ruska. Šatov,¹⁵ můj blízký přítel a soudruh, se chystal k odjezdu a já doufal, že se k němu připojím. Ale Mooneyho případ¹⁶ a potřeby protiválečného hnutí mě udržely ve Spojených státech. Pak přišlo mé zatčení za odpor proti světovým jatkám a dva roky vězení v Atlantě.¹⁷

Ale brzy budu v Rusku. Jaká radost spatřit revoluci na vlastní oči, stát se její součástí, pomáhat velikému lidu, který přetváří svět!

5. ledna. – Lodivodský člun! Velká radost! Poslal jsem telegram našim přátelům v New Yorku, abych zmírnil úzkost, kterou kvůli našemu záhadnému zmizení jistě cítí.

7. ledna. – Jsme v Severním moři. Jasno, klid, chladno. Odpoledne trochu houpe.

Z paluby ke mně doléhá zpěv chlapců. Slyším silný baryton Aljoši, zapevaly,¹⁸ který začíná každou sloku, a celý zástup se přidává ve sboru. Staré ruské lidové písně s tesklivým refrénem, z nichž kape tiché odevzdání a utrpení staletí. Písně, v nichž pulzuje otevřená nenávist k buržujům¹⁹ a bojovnost blížícího se zápasu. Chrámové zpěvy se vzestupným recitativem, přetextované revolučními slovy. Vojáci a námořníci stojí kolem, uchváceni podivnými, srdcervoucími melodiemi. Včera jsem slyšel našeho strážného, jak si roztržitě pobrukuje Stěnku Razina.²⁰

S našimi strážnými jsme se už tak spřátelili, že si v podpalubí děláme, co chceme. Stalo se ustáleným pravidlem, že se vojáci ani deportovaní při sporu nikdy neobracejí na důstojníky. Všechny takové věci se předkládají mně a můj úsudek se respektuje. Berkshire opakovaně naznačil, že se mu vliv, jehož jsem nabyl, nelíbí. Cítí se úplně odstrčen.

Jednotvárnost stravy je odporná. Chléb je okoralý a nedopečený. Několikrát jsme protestovali a vrchní stevard konečně přistoupil na můj návrh, aby pekárnu převzali dva muži z naší skupiny.

8. ledna. – Kotvíme v Kielském průplavu. Kotel teče – začaly opravy. Muži jsou netrpěliví – ta nehoda může způsobit velké zdržení. Cesty máme dost. Už osmnáct dní na moři.

Většina deportovaných nechala své peníze a věci ve Spojených státech. Mnozí mají vklady v bance, které nemohli vybrat, protože byli tak náhle zatčeni a deportováni. Sestavil jsem seznam peněz a věcí, které naše skupina vlastní. Celkem to dělá přes 45 000 dolarů. Seznam jsem dnes předal Berkshirovi, který slíbil, že „tu záležitost ve Washingtonu vyřídí“. Jen málo chlapců však má nějakou naději, že své šaty nebo peníze ještě kdy uvidí.

9. ledna. – Velké vzrušení. Už dva dny jsme neměli čerstvý vzduch. Je rozkaz nepouštět nás na palubu, dokud zůstaneme v německých vodách. Bojí se, že bychom mohli navázat styk s okolím nebo „skočit přes palubu“, jak žertovně řekl Berkshire. Řekl jsem mu, že jediné místo, kde chceme vyskočit, je sovětské Rusko.

Vzkázal jsem plukovníkovi, že muži požadují každodenní pohyb na čerstvém vzduchu. Vzduch v podpalubí je hrozný: poklopy jsou zavřené a my se skoro dusíme. Berkshire nesl nelibě, jakým způsobem jsem se na „náčelníka“ obrátil.

„Plukovník je na Bufordu nejvyšší autorita,“ křičel.

Skupina deportovaných kolem mě se mu šklebila do obličeje. „Berkman je jediný ‚plukovník‘, kterého uznáváme,“ smáli se.

Řekl jsem Berkshirovi, ať plukovníkovi vyřídí náš vzkaz: trváme na čerstvém vzduchu; v případě odmítnutí půjdeme na palubu silou. Muži jsou připraveni svou hrozbu uskutečnit.

Odpoledne byly poklopy otevřeny a smělo se na palubu. Všimli jsme si, že vedle nás stojí torpédoborec Ballard, U.S.S. 267.²¹

10. ledna. – Jsme v zátoce naproti městu Kielu. Po obou stranách se táhnou pruhy země s krásnými vilami a čistě vyhlížejícími statky a nad tím vším mrtvé ticho. Pět let krveprolévání zanechalo nesmazatelné stopy. Krev byla smyta, ale ruka zkázy je stále patrná.

Na palubu přišel německý proviantmistr. „Divíte se tomu tichu?“ řekl. „Laskavé mocnosti, které se vydaly učinit svět bezpečným pro demokracii,²² nás nechávají umírat hlady. Ještě nejsme mrtví, ale jsme tak zesláblí, že nemůžeme ani křičet.“

11. ledna. – Navázali jsme styk s německými námořníky z lodi Wasserversorger,²³ která nám přivezla sladkou vodu. Naši pekaři jim dali jídlo. Okénky jsme na jejich loď stříleli chlebové kuličky, pomeranče a brambory. Posádka věci sbírala a četla lístky, které v nich byly ukryty. Jedna ze zpráv byla „Pozdrav amerických politických deportovaných proletariátu Německa“.

Později. – Většina eskorty a několik důstojníků jsou opilí. Námořníci dostali od Němců šnaps a prodávají ho na palubě. „Dlouhý Sam“ se vydal „na lov“ na svého nadporučíka. Několik vojáků si mě zavolalo k tajné poradě a navrhli, abych převzal velení lodi. Zatknou své důstojníky, předají mi loď a pojedou s námi do Ruska. „K čertu s armádou Spojených států, jsme s bolševiky!“ křičeli.

12. ledna. – V poledne mě Berkshire zavolal k plukovníkovi. Oba vypadali nervózně a ustaraně. Plukovník si mě měřil s nedůvěrou a nenávistí. Bylo mu oznámeno, že „podněcuji k vzpouře“ mezi jeho muži. „Bratříčkoval jste se s vojáky a podkopával kázeň,“ řekl. Prohlásil, že se pohřešují pušky, střelivo a důstojnické šatstvo, a nařídil Berkshirovi, aby dal prohledat věci deportovaných. Protestoval jsem: muži by se takovému ponížení nepodrobili.

Když jsem se vrátil do podpalubí, dozvěděl jsem se, že několik vojáků bylo zatčeno pro neposlušnost a opilství. Stráže u našich dveří byly zdvojeny a důstojníci eskorty jsou všude vidět.

Den jsme strávili v úzkostném napětí, ale k žádnému pokusu o prohlídku nedošlo.

13. ledna. – Ve 13.40 jsme znovu vypluli. Míříme do Baltu. Jsem zvědav, jak bude tahle děravá loď plout Severním mořem a bojovat tam s ledem. Chlapci, vojáky nevyjímaje, jsou velmi nervózní: jsme na nebezpečné cestě plné válečných min.

Dva členové lodní posádky sedí v „chládku“, protože se zdrželi na pevnině déle, než měli povoleno. Na protest proti zatčení námořníků a vojáků jsem stáhl naše muže z pekárny.

15. ledna. – 25. den na moři. Všichni se cítíme vyčerpaní, dlouhé cesty máme dost. Ustavičně se bojíme, že najedeme na nějakou minu.

Náš kurz byl opět změněn. Berkshire dnes ráno naznačil, že poměry v Libavě²⁴ nedovolí, abychom tam pluli. Z jeho řeči jsem vyrozuměl, že vládě Spojených států se dosud nepodařilo zajistit, aby nás některá země nechala přistát.

Námořníci zaslechli, jak plukovník, kapitán a Berkshire hovoří o tom, že bychom pluli do Finska. Plán je takový, že by mě spolu s Berkshirem poslali s bílým praporem 70 mil do vnitrozemí, abychom se s úřady dohodli o našem vylodění. Kdybychom uspěli, zůstal bych tam, kdežto Berkshire by se vrátil k našim lidem.

Deportovaní jsou proti tomu plánu. Finsko je pro nás nebezpečné – Mannerheimova reakce²⁵ tam vraždí finské revolucionáře. Muži mě odmítají pustit. „Půjdeme všichni spolu, nebo nikdo,“ prohlašují.

Večer. – Dnes odpoledne k nám poblíž Hanka vstoupili na palubu dva američtí zpravodajové a plukovník jim dovolil, aby se mnou udělali rozhovor. Na palubě je také americký konzul z Helsinek se svým tajemníkem. Snaží se od deportovaných získat plnou moc, aby mohl ve Spojených státech vybrat jejich peníze. Mnozí z chlapců převádějí své bankovní účty na příbuzné.

16. ledna. – V 16.25 jsme dorazili do Hanka ve Finsku. Helsinky jsou prý nepřístupné.

17. ledna. – Ve 14 hodin vylodění. Poslal jsem radiotelegramy Čičerinovi²⁶ (Moskva) a Šatovovi (Petrohrad), v nichž jsem jim oznámil příjezd první skupiny politických deportovaných z Ameriky.

Máme projet Finskem k ruské hranici v zapečetěných vagonech. Kapitán Bufordu nám na cestu dal příděly na tři dny.

Loučení s posádkou a vojáky mě hluboce dojalo. Mnozí z nich si nás oblíbili a „jednali s námi jako s lidmi“, abych použil jejich vlastního výrazu. Museli jsme jim slíbit, že jim z Ruska napíšeme.

18. ledna. – Projíždíme zasněženou krajinou. Vagony jsou studené, nevytápěné. Kupé jsou zamčená a na každé plošině stojí finská stráž. I uvnitř jsou u každých dveří bělogvardějští vojáci. Mlčenliví, nevlídně vyhlížející. Odmítají se s námi dát do řeči.

14 hodin. – Ve Vyborgu. Jsme prakticky bez jídla. Finští vojáci nám ukradli většinu potravin, které jsme dostali z Bufordu.

Okny našeho vagonu jsme si všimli finského dělníka, který stál na nástupišti a kradmo nám dával znamení malinkým rudým praporkem. Mávnutím jsme dali najevo, že rozumíme. O půl hodiny později byly dveře našeho vagonu odemčeny a dělník vstoupil, aby „spravil světla“, jak oznámil. „Je tu strašná reakce,“ šeptal; „bílý teror proti dělníkům. Potřebujeme pomoc revolučního Ruska.“

Dnes jsem znovu telegrafoval Čičerinovi a Šatovovi a naléhal, ať urychleně pošlou výbor, který by deportované přivítal na ruské hranici.

19. ledna. – V Terijoki²⁷ nedaleko hranice. Z Ruska zatím žádná odpověď. Finské vojenské úřady požadují, abychom okamžitě překročili hranici. Odmítli jsme, protože ruská pohraniční stráž, která neví, kdo jsme, by nás mohla považovat za útočící Finy a střílet, a dát tak Finsku záminku k válce. Mezi oběma zeměmi teď panuje jakési ozbrojené příměří²⁸ a nálada je velmi napjatá.

Poledne. – Finové jsou znepokojeni tím, že tu stále jsme. Odmítáme vystoupit z vlaku.

Zástupci finského ministerstva zahraničí svolili, aby výbor deportovaných šel k ruské hranici a vysvětlil situaci sovětské předsunuté hlídce. Naše skupina vybrala tři osoby, ale finští vojáci svolili jen k jedné.

V doprovodu finského důstojníka, vojáka a tlumočníka a s několika zpravodaji v patách (mezi nimi, to se rozumí samo sebou, americký novinář) jsem se vydal k hranici; šli jsme hlubokým sněhem řídkým lesem západně od zničeného pohraničního železničního mostu. Ne bez obav jsme se brodili těmi bílými lesy, protože jsme se báli možného útoku z jedné či druhé strany.

Po čtvrthodině jsme dorazili k hranici. Naproti nám stála seřazená bolševická stráž, urostlí chlapíci v podivném kožešinovém oděvu, v čele s černovousým důstojníkem.

„Tovarišč!“²⁹ zavolal jsem rusky přes zamrzlý potok, „dovolte, abych s vámi promluvil.“

Důstojník mi pokynul, abych přistoupil blíž, a jeho vojáci zůstali stát vzadu, když jsem se přibližoval. V několika slovech jsem mu vysvětlil situaci a nesnáz, do níž jsme se dostali, protože Čičerin na naše opakované radiotelegramy neodpověděl. Klidně mě vyslechl a pak řekl: „Sovětský výbor právě dorazil.“

Byla to šťastná zpráva. Finské úřady svolily, aby ruský výbor vstoupil na finskou půdu až k vlaku a přivítal deportované. Zorin³⁰ a Feinberg,³¹ kteří zastupovali sovětskou vládu, a paní Andrejevová,³² Gorkého³³ žena, která přijela s nimi neoficiálně, nás doprovodili na nádraží.

„Kolčak³⁴ byl zatčen a jeho bílá armáda rozprášena,“ oznámil Zorin a deportovaní přivítali tu zprávu nadšeným křikem a voláním hurá. Brzy byly dokončeny přípravy k převozu mužů a jejich zavazadel na druhou stranu a konečně jsme překročili hranici revolučního Ruska.