Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 2 – Na sovětské půdě

20. ledna 1920. – Včera pozdě odpoledne jsme vstoupili na půdu sovětského Ruska.

Ze Spojených států nás vyhnali jako zločince, v Bělostrově¹ nás přijali s otevřenou náručí. Když jsme překračovali hranici, uvítala nás revoluční hymna, kterou hrála rudá vojenská kapela. Volání hurá vojáků v rudých čepicích, smíšené s jásotem deportovaných, se rozléhalo lesem a valilo se do dálky jako výzva plná radosti a vzdoru. S obnaženou hlavou jsem stál před viditelnými symboly vítězné revoluce.

Zmocnil se mě pocit slavnostnosti, posvátné úcty. Tak se asi cítili moji zbožní staří předkové, když poprvé vstupovali do svatyně svatých. Pocítil jsem silnou touhu pokleknout a políbit zem – zem posvěcenou krví generací utrpení a mučednictví, posvěcenou znovu revolucionáři mé doby. Nikdy předtím, dokonce ani při prvním pohlazení svobody v onen slavný květnový den roku 1906 – po čtrnácti letech v pensylvánském vězení² – jsem nebyl tak hluboce pohnut. Toužil jsem obejmout lidstvo, položit mu srdce k nohám, tisíckrát obětovat život službě sociální revoluci.

Byl to nejvznešenější den mého života.

* * *

V Bělostrově se na naše uvítání konalo velké shromáždění. Prostorný sál byl plný vojáků a rolníků, kteří přišli pozdravit své soudruhy z Ameriky. Dívali se na nás velkýma užaslýma očima a kladli mnoho podivných otázek. „Hladovějí dělníci v Americe? – Chystá se tam vypuknout revoluce? Jak brzy dostaneme pro Rusko pomoc?“

Přeplněná místnost byla těžká lidským pachem a tabákovým kouřem. Hodně se strkalo a tlačilo a hlasitě pokřikovalo drsnou pohraniční řečí. Snesla se tma, ale sál zůstal neosvětlený. Měl jsem zvláštní pocit, když mnou hlučné lidské vlny smýkaly sem a tam a já přitom nedokázal rozeznat žádné tváře. Pak hlasy i pohyb ustaly. Obrátil jsem oči k pódiu. Osvětlovalo je několik lojových svíček a v jejich matném světle jsem rozeznal postavy několika žen oděných v černém. Vypadaly jako jeptišky, které právě vyšly z kláštera, s tvářemi přísnými a odměřenými. Pak jedna z nich přistoupila k okraji pódia.

„Tovarišči,“ začala, a to významné slovo mi rozechvělo celou bytost silou řečnického zápalu. Mluvila vášnivě, prudce, s tónem hořkého vzdoru vůči celému nepřátelskému světu. Vyprávěla o vysokém hrdinství revolučního lidu, o jeho obětech a bojích, o velké práci, kterou je v Rusku ještě třeba vykonat. Bičovala zločiny kontrarevolucionářů, intervenci Dohody a vražednou blokádu. Plamennými slovy předpovídala příchod velké světové revoluce, která zničí kapitalismus a buržoazii v celé Evropě a Americe, jak to udělalo Rusko, a dá zemi i všechno, co ji naplňuje, do rukou mezinárodního proletariátu.

Posluchači bouřlivě tleskali. Cítil jsem, že ovzduší je nabité duchem revolučního zápasu, symbolem titánské války dvou světů – nového, který si násilím prorází cestu uprostřed zmatku a chaosu střetajících se vášní. Byl jsem si vědom světa, který se rodí, sociální revoluce, jež vše vyvrací z kořenů, v činnosti – a sebe uprostřed toho všeho.

Po ženě v černém promluvil Zorin, který příchozí uvítal jménem sovětského Ruska a požádal je o spolupráci na díle revoluce. Potom vystoupilo na řečniště několik deportovaných. Úžasné přijetí je hluboce dojalo, říkali, a jsou plni obdivu k velikému ruskému lidu, který jako první svrhl jho kapitalismu a nastolil na zemi svobodu a bratrství.

Byl jsem otřesen v hloubi duše, příliš hluboce, než abych to dokázal vyjádřit slovy. Vtom jsem si uvědomil, že do mě lidé šťouchají a šeptají: „Mluv, Berkmane, mluv! Odpověz mu!“ Byl jsem tak ponořen do svého pohnutí, že jsem muže na pódiu neposlouchal. Vzhlédl jsem. Mluvil Bianki, mladý Rus italského původu. Strnul jsem, když mi jeho slova pomalu docházela. „My anarchisté,“ říkal, „jsme ochotni spolupracovat s bolševiky, jestliže s námi budou jednat správně. Ale varuji vás, že potlačování si líbit nenecháme. Pokud se o ně pokusíte, bude to mezi námi znamenat válku.“

Vyskočil jsem na pódium. „Nedopusťme, aby tuto velkou chvíli znehodnotily nedůstojné myšlenky,“ zvolal jsem. „Od této chvíle jsme všichni jedno – jedno v posvátném díle revoluce, jedno v její obraně, jedno ve svém společném cíli, svobodě a blahu lidu. Socialisté nebo anarchisté – naše teoretické rozdíly zůstaly za námi. Všichni jsme teď revolucionáři a budeme stát bok po boku, spolu bojovat a pracovat pro osvobozující revoluci. Soudruzi, hrdinové velkých revolučních bojů Ruska, jménem amerických deportovaných vás zdravím. Jejich jménem vám říkám: Přišli jsme se učit, ne učit druhé. Učit se a pomáhat!“

Deportovaní tleskali, následovaly další projevy a nepříjemný incident s Biankim byl brzy zapomenut. Za velkého nadšení skončilo shromáždění pozdě večer a všichni přítomní se přidali ke zpěvu „Internacionály“.³

Cestou na nádraží, kde na nás čekal vlak, aby nás odvezl do Petrohradu, spadla ze saní velká bedna amerických sucharů. Vojáci, kteří nás doprovázeli, se na ni hladově vrhli, ale když jim bylo řečeno, že potraviny jsou určeny pro petrohradské děti, okamžitě nám bednu vrátili. „Máte pravdu,“ řekli, „ti malí to potřebují nejvíc.“

V Petrohradě nás čekala další ovace, po ní následovala demonstrace k Tauridskému paláci⁴ a velké shromáždění. Pak jsme pochodovali do Smolného,⁵ kde byli deportovaní na noc ubytováni.