Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 3 – V Petrohradě

21. ledna 1920. – Jasné zimní slunce svítí na širokou bílou hruď Něvy. Po obou stranách řeky vznešené budovy, Admiralita, která vypíná do výše svou štíhlou špici, švihácky půvabná. Majestátní stavby, kam až oko dohlédne, a uprostřed nich se v chladném klidu tyčí Zimní palác.¹ Měděný jezdec na rozechvělém oři stojí na hrubé finské skále² a chystá se přeskočit vysokou věž Petropavlovské pevnosti,³ která střeží město jeho snu.

Důvěrně známý pohled mého mládí, prožitého v carově hlavním městě. Ale pryč je zlatá sláva minulosti, královská nádhera, veselé hostiny šlechticů a železné šiky otrocké armády pochodující za hřmění bubnů. Ruka revoluce proměnila město přepychové zahálky v domov práce. Duch vzpoury změnil dokonce i jména ulic. Něvský prospekt, zvěčnělý Gogolem,⁴ Puškinem⁵ a Dostojevským,⁶ se stal prospektem 25. října;⁷ náměstí před Zimním palácem nese nyní jméno Urického;⁸ Kamennoostrovskij prospekt se jmenuje ulice Rudých zor.⁹ U budovy Dumy hledí na kolemjdoucí hrdinná busta Lassalla¹⁰ jako symbol Nového dne; na Konnogvardějském bulváru¹¹ stojí socha Volodarského¹² s napřaženou paží, jak promlouvá k lidu.

Téměř každá ulice mi připomíná minulé boje. Tam před Zimním palácem stál kněz Gapon¹³ uprostřed tisíců, kteří přišli prosit batjušku¹⁴ o milost a o chléb. V onen osudný lednový den roku 1905 se náměstí zbarvilo karmínově krví dělníků. Z jejich hrobů povstala o rok později první revoluce¹⁵ a znovu přehlušil výkřiky utlačovaných rachot děl. Následovala vláda teroru a mnozí zahynuli na popravišti a ve vězeních. Ale znovu a znovu povstával přízrak vzpoury, až konečně carismus ustoupil, bezmocný se bránit, všemi opuštěný, nikým neoplakávaný. Pak přišla velká Říjnová revoluce¹⁶ a vítězství lidu – a Petrohrad byl vždy v první linii boje.

* * *

Město vypadá opuštěně. Jeho obyvatelstvo, které v roce 1917 čítalo téměř 3 000 000, kleslo nyní na 500 000. Válka a mor Petrohrad téměř vylidnily. V bojích proti Kaledinovi,¹⁷ Děnikinovi, Kolčakovi a dalším bílým silám utrpěli dělníci Rudého města těžké ztráty. Jeho nejlepší proletářský živel padl za revoluci.

Ulice jsou prázdné; lidé jsou v továrnách, v práci. Na rohu přechází sem a tam mladá milicionerka¹⁸ s puškou v ruce a dupe obutýma nohama o zem, aby se zahřála. Tu a tam projde osamělá postava, celá zachumlaná a shrbená, táhnoucí za sebou na saních těžký náklad.

Obchody jsou zavřené, okenice spuštěné. Vývěsní štíty dosud visí na obvyklých místech – namalované ovoce a zelenina, které propagují zboží, jaké už uvnitř není k nalezení. Dveře a okna jsou zamčené a zatarasené a všude kolem je ticho.

Proslulý Apraksin dvor¹⁹ už neexistuje. Veškeré bohatství země, koupené či ukradené, se tam kdysi vystavovalo na odiv, aby lákalo kolemjdoucí. Urozená barynja²⁰ i pokojská, dobromyslný plavovlasý rolník i zasmušilý Tatar, roztržitý student i prohnaný zloděj se tu mísili ve svobodné demokracii tržiště. Ve Dvoře se dalo dostat všechno; kupovala se a prodávala lidská těla a duše se směňovaly za peníze.

Teď je všechno jinak. U vchodu do Chrámu práce plane heslo: „Kdo nepracuje, ať nejí.“²¹

Ve veřejné stolovaje²² (jídelně) se podává zeleninová polévka a kaša²³ (kaše). Strávníci si s sebou nosí vlastní chléb, vydávaný na výdejnách. Velká místnost je nevytápěná a lidé sedí v čepicích a kabátech. Vypadají prochladle a bledě, žalostně vyhublí. „Kdyby jen zrušili blokádu,“ říká můj soused u stolu, „mohli bychom být zachráněni.“

* * *

Některé části města nesou stopy nedávného Judeničova²⁴ tažení. Tu a tam zbytky barikád, hromady pytlů s pískem a dělostřelectvo namířené na nádraží. Příběh toho boje mají všichni dosud na rtech. „Bylo to nadlidské úsilí,“ vyprávěla nadšeně malá Věra. „Nepřítel byl v pětinásobné přesile a stál přímo před našimi branami – na Krasné Gorce²⁵ – sedm mil od města. Muži i ženy, dokonce i děti vyšli stavět barikády, nosit bojovníkům střelivo a připravovat se, že budeme bránit své domovy do posledního boje muže proti muži.“ Věře je teprve osmnáct, je světlá a křehká jako lilie, ale obsluhovala kulomet.

„Bílí si byli svým vítězstvím tak jisti,“ pokračovala Věra, „že už rozdělili ministerská křesla a jmenovali vojenského gubernátora Petrohradu. Judeničovi úředníci se svými štáby už byli tajně ve městě a čekali jen na vítězný vjezd svého vůdce. Byli jsme v zoufalé situaci; zdálo se, že je všechno ztraceno. Naši vojáci, kterých bylo málo a byli vyčerpaní, ztráceli odvahu. Právě tehdy přispěchal na místo Bill Šatov. Shromáždil kolem sebe tu malou armádu a promluvil k ní jménem revoluce. Jeho mocný hlas dolehl až do nejvzdálenějších řad; jeho vášnivá výmluvnost rozdmýchala uhlíky revolučního zápalu a vlila do lidí novou sílu a víru.“

„Kupředu, chlapci! Za revoluci!“ hřměl Šatov a dělníci se jako zoufalé fúrie vrhli na Judeničovu armádu. Květ petrohradského proletariátu v tom boji zahynul, ale Rudé město i revoluce byly zachráněny.

S oprávněnou hrdostí mi Šatov ukázal Řád rudého praporu,²⁶ připnutý na prsou. „Za Krasnou Gorku,“ řekl se šťastným úsměvem.

Zůstal tím žoviálním dobrákem, jakého jsem ho znal v Americe, jen zkušenost revoluce ho učinila zralejším a vážnějším. Zastával mnoho důležitých funkcí a získal si pověst výkonného pracovníka a úspěšného organizátora. Do komunistické strany nevstoupil; v mnoha zásadních bodech, říká, s bolševiky nesouhlasí. Zůstal anarchistou a věří v konečné zrušení politické vlády jako jedinou jistou cestu k osobní svobodě a všeobecnému blahu.

„Právě teď procházíme obtížným obdobím násilné sociální revoluce,“ řekl Šatov. „Je třeba bránit několik front a potřebujeme silnou, ukázněnou armádu. Je třeba se střežit kontrarevolučních spiknutí a Čeka²⁷ musí bedlivě sledovat spiklence. Bolševici samozřejmě udělali mnoho chyb; to proto, že jsou to lidé. Žijeme v přechodném období, v období velkého zmatku, ustavičného nebezpečí a úzkosti. Je to hodina porodních bolestí a jsou zapotřebí lidé, kteří pomohou s dílem obrany a obnovy. My anarchisté bychom měli zůstat věrni svým ideálům, ale v této době bychom neměli kritizovat. Musíme pracovat a pomáhat budovat.“

* * *

Deportovaní z Bufordu jsou ubytováni ve Smolném. Na Zorinovo pozvání bydlím v hotelu Astoria, nyní známém jako První dům sovětů.²⁸ Zorin, který byl v Americe zaměstnán jako tovární dělník, je nyní tajemníkem petrohradské organizace komunistické strany a redaktorem deníku Krasnaja gazeta,²⁹ oficiálního listu sovětu. Působí na mě jako nanejvýš oddaný komunista a neúnavný pracovník. Jeho žena Liza, rovněž americká vystěhovalkyně, je typická členka IWW.³⁰ Ačkoli postavou velmi ženská, mluví drsně a bez okolků a je nadšená bolševička.

Společně jsme navštívili Smolnyj. Kdysi výlučný domov urozených slečen, je nyní rušným sídlem petrohradské vlády. Jsou tu také prostory Třetí internacionály³¹ a svatyně jejího tajemníka Zinovjeva,³² velká komnata, přepychově zařízená a vyzdobená květinami a rostlinami v květináčích. Na jeho psacím stole jsem si všiml koženého portfeje obrovských rozměrů, daru od jeho spolupracovníků.

V jídelně Smolného jsem se setkal s řadou předních komunistů a sovětských úředníků. Někteří byli ve vojenské uniformě, jiní v manšestrákách a černých studentských košilích přepásaných v pase, s cípy venku. Všichni vypadali bledě, s vpadlýma očima a vystouplými lícními kostmi, výsledkem soustavné podvýživy, přepracování a starostí.

Oběd byl mnohem lepší než jídlo podávané ve veřejné stolovaje. „Stravují se tu jen ‚odpovědní pracovníci‘, komunisté zastávající důležité funkce,“ poznamenal Zorin. Pajok³³ (příděly) má několik stupňů, vysvětlil. Vojáci a námořníci dostávají jednu a půl libry³⁴ chleba na den; také cukr, sůl, tabák, a pokud je to možné, maso. Tovární dělníci dostávají jednu libru, kdežto nevýrobní vrstvy – většinou inteligence – dostávají půl libry a ještě méně. V tomto systému není žádná diskriminace, myslí si Zorin; je to spravedlivé rozdělování podle hodnoty práce každého.

Vzpomínám si na Věřinu poznámku. „Rusko je velmi chudé,“ řekla; „ale ať je toho, co je, všichni by se měli dělit rovným dílem. To by byla spravedlnost a nikdo by si nemohl stěžovat.“

* * *

Večer jsem byl na oslavě výročí Alexandra Gercena.³⁵ Poprvé jsem se ocitl v carově paláci, jehož pouhé jméno mě v dětství naplňovalo posvátnou bázní. Tehdy se mi ani nesnilo, že zakázané jméno Gercena, obávaného nihilisty a nepřítele Romanovců, bude jednou právě tam oslavováno.

Pódium zdobily rudé prapory a látky. Se zájmem jsem četl nápisy:

„Socialismus je náboženstvím člověka;

náboženstvím ne nebes, ale země.“

„Vláda dělníků a rolníků navěky.“

Velký karmínový prapor představoval zvon (Kolokol), název proslulého listu, který Gercen vydával v exilu.³⁶ Na jeho boku stálo „1870–1920“ a pod tím slova:

„Nezemřeli jste nadarmo;

co jste zaseli, vzejde.“

Po shromáždění pochodovali účastníci k Gercenovu domu, dosud zachovanému na Něvském prospektu. Průvod temnými ulicemi, osvětlenými jen pochodněmi účastníků, zvuky revoluční hudby a zpěvu, nadšení mužů a žen lhostejných ke krutému mrazu – to vše na mě hluboce zapůsobilo. Pohybující se siluety se zdály být stíny minulosti, které ožily, mučedníky carismu, kteří vstali z mrtvých, aby pomstili křivdy věků.

Jak pravdivé je Gercenovo heslo:

„Nezemřeli jste nadarmo;

co jste zaseli, vzejde.“

* * *

Zasedací sál Tauridského paláce byl plný sovětských poslanců a pozvaných hostů. Bylo svoláno zvláštní zasedání, které mělo projednat obtížnou situaci způsobenou krutou zimou a rostoucím nedostatkem potravin a paliva.

Řada nad řadou se přede mnou táhly lavice obsazené muži a ženami v umazaných pracovních šatech, s bledými tvářemi a vyhublými těly. Tu a tam byli i muži v selském oděvu. Seděli tiše, málo spolu hovořili, jako by byli vyčerpaní denní dřinou.

Vojenská kapela spustila „Internacionálu“ a posluchači povstali. Pak vystoupil na tribunu Zinovjev. Zima způsobila mnoho utrpení, řekl; husté sněžení ztěžuje železniční dopravu a Petrohrad je téměř odříznut. Bohužel se stalo nutným další snížení pajoku (přídělu). Vyjádřil důvěru, že petrohradští dělníci – nejrevolučnější, předvoj komunismu – pochopí, že vláda je k tomuto kroku nucena, a její postup schválí.

Opatření je dočasné, pokračoval Zinovjev. Revoluce slaví úspěchy na všech frontách – slavná Rudá armáda dobývá velká vítězství, bílé síly budou brzy úplně poraženy, země se hospodářsky postaví na nohy a dělníci sklidí plody svého dlouhého mučednictví. Imperialisté a kapitalisté celého světa jsou proti Rusku, ale proletariát je všude s revolucí. Brzy vypukne sociální revoluce v Evropě a Americe – už nemůže být daleko, protože kapitalismus se všude hroutí k zemi. Pak bude konec válce a bratrovražednému krveprolévání a Rusko dostane pomoc od dělníků jiných zemí.

Po Zinovjevovi promluvil Radek,³⁷ který se nedávno vrátil z Německa, kde byl ve vězení. Podal zajímavé líčení svých zážitků a kousavým sarkasmem šlehal německé „sociálpatrioty“.³⁸ Pseudosocialistická strana je teď u moci, řekl, ale je příliš zbabělá, než aby zavedla socialismus; zrádci revoluce jsou to, ti Scheidemannové,³⁹ Bernsteinové⁴⁰ a jim podobní, buržoazní reformisté, agenti dohodového militarismu a mezinárodního kapitálu. Jedinou nadějí je Komunistická strana Německa,⁴¹ která roste mílovými kroky a kterou podporuje německý proletariát. Brzy tuto zemi zachvátí revoluce – ne nějaká předstíraná sociálně demokratická, ale komunistická revoluce, jako je ta ruská, a pak dělníci Německa přijdou na pomoc svým bratrům v Rusku a svět pozná, co dokáže revoluční proletariát.

Dalším řečníkem byl Joffe.⁴² Aristokratického vzezření, dobře oblečený, s pečlivě zastřiženým plnovousem, působil ve shromáždění špatně oděných dělníků podivně nepatřičně. Jako předseda mírové komise podal zprávu o podmínkách smlouvy právě uzavřené s Lotyšskem⁴³ a shromáždění mu tleskalo. Lidé zjevně touží po míru, ať jsou podmínky jakékoli.

Doufal jsem, že uslyším promlouvat poslance a poznám názory a smýšlení mas, které zastupují. Členové sovětu se však jednání aktivně neúčastnili. Tiše poslouchali řečníky a mechanicky hlasovali o rezolucích, které předložilo předsednictvo. Žádná rozprava se nekonala; jednání postrádalo život.

* * *

Mezi deportovanými z Bufordu vznikly jisté třenice. Anarchisté si stěžují, že komunističtí členové skupiny jsou zvýhodňováni, a mě opakovaně volají do Smolného, abych urovnával nesnáze.

Chlapci jsou netrpěliví kvůli průtahům s přidělením práce. Připravil jsem ankety⁴⁴ skupiny, v nichž jsou deportovaní roztříděni podle řemesla a schopností, aby se usnadnilo jejich co nejvýhodnější umístění. Ale uplynuly dva týdny a muži dosud obcházejí sovětské úřady, celé hodiny stojí ve frontách a snaží se opatřit si potřebné propusky⁴⁵ a doklady, které by jim umožnily nastoupit do práce.

Upozornil jsem Zorina, jakým cenným přínosem jsou tito deportovaní pro Rusko: jsou mezi nimi mechanici, horníci, tiskaři, kterých je při nynějším nedostatku kvalifikovaných pracovních sil zapotřebí. Proč mrhat jejich časem a energií? Uvedl jsem jako příklad výměnu amerických peněz. Většina deportovaných si s sebou přivezla nějaké peníze. Jejich pajok je nedostatečný, ale některé nezbytnosti se dají koupit: chléb, máslo a tabák, dokonce i maso se nabízejí na trzích. Nejméně sto našich chlapců si vyměnilo americké peníze za sovětské. Uvážíme-li, že každý z nich musel sám zjišťovat, kde se dá výměna provést, a často byl posílán špatně, a čas, který musel každý strávit na sovětských finančních úřadech, lze s jistotou předpokládat, že na transakci potřeboval každý muž v průměru tři hodiny. Kdyby měli deportovaní odpovědný výbor, mohla být celá věc vyřízena za méně než den. „Takový výbor by mohl vyřizovat všechny jejich záležitosti a ušetřit čas,“ naléhal jsem.

Zorin se mnou souhlasil. „Mělo by se to zkusit,“ řekl.

Navrhl jsem, že zajdu do Smolného, svolám muže, vysvětlím jim svůj návrh a dám zvolit výbor. „Bylo by dobré přidělit výboru malou místnost jako kancelář, s telefonem pro vyřizování záležitostí,“ navrhl jsem.

„Jste velmi americký,“ usmál se Zorin. „Chcete to mít hned na místě. Ale tak se to nedělá,“ dodal suše. „Předložím váš plán příslušným místům, a pak uvidíme.“

„V každém případě doufám, že se to dá udělat brzy,“ řekl jsem. „A můžete se na mě kdykoli obrátit, rád pomohu.“

„Mimochodem,“ poznamenal Zorin a zkoumavě se na mě podíval, „obchodování je zakázáno. Kupování a prodávání je spekulace. Vaši lidé by takové věci neměli dělat.“ Mluvil přísně.

„Koupi libry chleba nemůžete nazývat spekulací,“ odpověděl jsem. „Kromě toho rozdíly v pajoku obchod podněcují. Vláda dosud vydává peníze – jsou zákonně v oběhu.“

„A-n-o,“ řekl Zorin nespokojeně. „Ale raději řekněte svým přátelům, ať už nespekulují. Takové věci dělají jen škurniki,⁴⁶ sobečtí stahovači kůží.“

„Jste nespravedlivý, Zorine. Muži z Bufordu darovali větší část svých peněz, potraviny a léky, které přivezli, petrohradským dětem. Odřekli si dokonce i nezbytnosti, a těch pár peněz, které si nechali, jim na sovětské vyměnila sama vláda.“

„Raději ty muže varujte,“ opakoval Zorin.