Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 4 – Moskva

10. února 1920. – Příležitost navštívit hlavní město se naskytla nečekaně: v Petrohradě pobývali Lansbury¹ a Barry² z londýnského Daily Heraldu³ a mě požádali, abych je jako tlumočník doprovodil do Moskvy. Ačkoli jsem se ze své nedávné nemoci ještě úplně nezotavil, tu vzácnou šanci jsem přijal, neboť cestování mezi Petrohradem a Moskvou je omezeno na případy naprosté nutnosti.

Železniční poměry mezi oběma hlavními městy (za hlavní města se pokládají obě) jsou žalostné. Lokomotivy jsou staré a slabé, trať potřebuje opravu. Několikrát nám došlo palivo a náš strojvedoucí opustil vlak a odešel do lesa pro novou zásobu dříví. Někteří cestující šli s obsluhou vlaku a pomáhali s nakládáním.

Vagony byly přeplněné vojáky a sovětskými úředníky. V noci do našeho vlaku nastoupilo mnoho cestujících. Bylo slyšet mnoho křiku a klení a žalostný pláč dětí. Pak náhlé ticho a panovačný rozkaz: „Ven, čerti. Sem nepatříte.“

„Železniční Čeka,“ přišel nás do kupé varovat provodnik⁴ (průvodčí vagonu). „Připravte si doklady, tovarišči.“

Vstoupil snědý zavalitý muž. Postřehl jsem, jak se mu za opaskem leskne velký colt, bez pouzdra. Za ním stáli dva vojáci s puškami s nasazenými bajonety. „Vaše doklady!“ žádal.

„Angličtí cestující,“ vysvětlil jsem a ukázal naše dokumenty.

„Ach, pardon, tovarišči,“ – jeho chování se okamžitě změnilo, když zahlédl Lansburyho, zabaleného do velkého kožichu, vysokého, s licousy, typického britského buržuje.

„Pardon,“ opakoval čekista a aniž se na naše dokumenty podíval, vstoupil do vedlejšího kupé.

Jeli jsme ve zvláštním vagonu vyhrazeném vysokým bolševickým činitelům a zahraničním hostům. Byl osvětlen svíčkami, měl čalouněná lehátka a byl poměrně čistý. Zbytek vlaku tvořily vagony třetí třídy s dřevěnými lavicemi ve dvou patrech a několik teplušek⁵ (nákladních vagonů) používaných k přepravě cestujících, bez světla a topení, neuvěřitelně přecpaných a špinavých.

Na každé stanici nás obléhaly zástupy, které se dožadovaly, aby je pustili dovnitř. „Ňet mesta, ňet mesta!“ (Není místo!) křičeli neustále milicionáři, kteří vlak doprovázeli, a opakovaně tasili zbraně. Upozornil jsem důstojníky na volná místa v našem oddělení, ale odbyli mě mávnutím ruky. „To není pro ně,“ řekli.

Když jsme přijeli na moskevské nádraží, našli jsme nástupiště i čekárnu natřískané hustou masou lidí, skoro každý s těžkým nákladem na zádech; tlačili se a křičeli a ti vpředu se snažili dostat se kolem ozbrojených stráží u východů. Lidé vypadali vyčerpaně a zašpiněně; většina z nich strávila na nádraží několik dní, v noci spali na podlaze a čekali, až na ně přijde řada a pustí je ven.

S obtížemi jsme se prodrali na ulici. Tam se na naše věci vrhly desítky žen a dětí, každý se je snažil odtáhnout na své sáňky a ujišťoval nás, že nám zavazadla doveze kamkoli za malý peníz. „Kousek chleba, otíčku,“ prosily děti, „jen trošičku, pro Kristovo jméno.“

Byla krutá zima, na zemi hluboký sníh. Děti stály a třásly se a tloukly nohou o nohu, aby se zahřály. Jejich vyhublé tvářičky byly zmodralé a propadlé, někteří chlapci stáli na zmrzlých schodech bosí.

„Jak vyhladověle vypadají a jak bídně jsou oblečené,“ poznamenal jsem.

„Nic horšího než na londýnských nádražích,“ odpověděl Lansbury úsečně. „Jste přehnaně kritický, Berkmane.“

Automobilem Komisariátu zahraničních věcí nás odvezli do velkého domu s vysokým železným plotem a strážným u brány, bývalého sídla Y—, ruského cukrového krále,⁶ v němž nyní bydlí Karachan.⁷

Palácové sídlo s drahými koberci, vzácnými gobelíny a obrazy. Mladý muž, který nás uvítal a představil se jako Čičerinův tajemník, přidělil Lansburymu a Barrymu pokoje v křídle pro hosty. „Lituji, ale pro vás nemáme volný pokoj,“ řekl mně; „nepočítali jsme s vámi. Pošlu vás ale do Charitoňjevského.“⁸

Ukázalo se, že jde o sovětský dům pro hosty v ulici téhož jména. Dříve patřil jednomu německému obchodníkovi, nyní je znárodněn a slouží k ubytování delegátů a návštěvníků z jiných částí země.

V Charitoňjevském mi oznámili, že komendant⁹ domu je nepřítomen a že bez jeho příkazu nelze nic dělat. Čekal jsem dvě hodiny, a když se komendant konečně objevil, řekl, že o mém příjezdu nebyl vyrozuměn, že nedostal žádné pokyny, aby pro mě připravil pokoj, a že navíc nejsou volné žádné pokoje.

To bylo dilema. Cizinec ve městě bez hotelů a penzionů, kde se nedá sehnat žádné ubytování jinak než na příkaz některé ze sovětských institucí. Protože mě do Moskvy žádná z vládních složek nepozvala ani nevyslala, nemohl jsem počítat s tím, že mi pokoj zajistí. Moskva je strašlivě přelidněná a rozrůstající se vládní úřady neustále potřebují nové prostory. Návštěvníci, kteří nemohou najít místo, často přenocují na nádraží, naznačil komendant. Už jsem se chystal té rady uposlechnout, když k nám přistoupil muž v bílé kožešinové čepici s klapkami na uši, které mu sahaly až ke kolenům. Podle oblečení Sibiřan, pomyslel jsem si.

„Jestli komendant nemá námitky, nechtěl byste se mnou sdílet můj pokoj, dokud se neuvolní jiný?“ řekl vlídně a dobrou angličtinou.

Komendant prohlédl mé doklady a svolil, a zanedlouho jsem byl ubytován ve velkém a příjemně vytopeném pokoji svého přítele.

Pozorně si mě prohlédl a pak se zeptal:

„Jste ze San Franciska?“

„Ano, kdysi jsem tam žil.¹⁰ Proč se ptáte?“

„Jmenujete se Berkman?“

„Ano.“

„Alexander Berkman?“ naléhal.

„Ano.“

Objal mě a po ruském způsobu mě třikrát políbil. „Vždyť já vás znám,“ řekl. „Sám jsem žil ve Friscu. Mnohokrát jsem vás viděl – na schůzích a přednáškách. Nevzpomínáte si na mě? Já jsem Sergej. Bydlel jsem na Russian Hill. Ne, samozřejmě, nemůžete si na mě pamatovat,“ chrlil dál. „No, když vypukla Únorová revoluce,¹¹ vrátil jsem se přes Japonsko do Ruska. Byl jsem na Sibiři, na Sachalinu a na Východě a teď jsem přivezl straně naši zprávu.“

„Jste komunista?“ zeptal jsem se.

„Bolševik,“ usmál se, „i když nejsem členem strany. Býval jsem levým sociálním revolucionářem,¹² ale teď mám blízko ke komunistům a od revoluce s nimi pracuji.“

Znovu mě objal.