Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 5 – Dům pro hosty

25. února. – Život v Charitoňjevském je zajímavý. Je to osobňak¹ (soukromý dům), velký a prostorný, a bydlí v něm řada delegátů a hostů. V době jídla se scházíme ve společné jídelně, zařízené v měšťáckém vkusu typického německého obchodníka. Dům přečkal revoluci beze změny. Ničeho se v něm nedotkli; i životní velikosti olejový portrét bývalého majitele, lemovaný portréty jeho manželky a dětí, dosud visí na svém obvyklém místě. Člověk tu cítí ovzduší počestnosti a korektnosti.

Při jídle však vládne jiný duch. V čele stolu sedí V—, důstojník Rudé armády ve vojenské uniformě anglického střihu. Je náčelníkem ukrajinské delegace, která přijela na důležitou poradu do „centra“. Vysoký, statný chlapík, nanejvýš třicetiletý, vojenského držení těla a velitelského vystupování. Prošel mnoha boji proti Kaledinovi a Děnikinovi a byl opakovaně raněn. Revolucionářem se stal, ještě když byl důstojníkem carské armády. Později se jeho strana, leví sociální revolucionáři Jihu, připojila ke komunistům Ukrajiny.²

Vedle něho sedí K., černovlasý a černovousý, člen Centrální rady³ v době, kdy ji Skoropadskij⁴ s pomocí německých bajonetů rozehnal. Napravo od něho další delegát z Ukrajiny, student s měkkým černým plnovousem, jediný, kdo rozumí anglicky. K této skupině patří také redaktor kyjevského komunistického listu a dvě mladé ženy.

Jedním ze zahraničních návštěvníků je „Herman“, Němec středních let, který v revolučním boji zešedivěl a zestárl. Vyslala ho menšina Spartakovy strany,⁵ aby získal morální a finanční podporu bolševiků; Radek však, jak si stěžuje, odmítá vzbouřenou menšinu uznat. Vedle Hermana sedí mladý L., americký člen IWW, který se do Ruska protloukl jako tulák, bez pasu a bez peněz. Jsou tu také korespondenti ze Švédska, Holandska a Itálie, dva Japonci a korejský komunista, kterého sem kvůli jakémusi podivnému nedorozumění přivezli ze Sibiře jako zajatce.

Na stole je kouřící samovar a obsluhuje nás statná mladá žena. Je červenolící a venkovského vzhledu, ale chová se volně a nenuceně a slovo tovarišč užívá s lehkostí, která svědčí o plně vyvinutém smyslu pro rovnost. Z útržků jejích rozhovorů se strávníky si dávám dohromady, že pracovala v obuvnické továrně, než před revolucí vstoupila do služby u bývalého majitele domu, a v osobňaku zůstala i poté, co byl znárodněn. Říká o sobě, že je bolševička, a důvěrně mluví o průběhu schůzí kroužku komunistických žen, kterým často předsedá.

Jako by ztělesňovala velký revoluční převrat: pán vyhnán z domu, služka se stala rovnou hostům, všichni tovarišči ve společné věci.

Ráno se podává surogátový čaj nebo káva – rozdíl se nedá poznat. Snídaně se skládá z několika malých krajíčků černého chleba, kousku másla a občas z prořídlé vrstvičky sýra. K obědu dostáváme řídkou rybí nebo zeleninovou polévku; někdy je také kousek masa, vařeného nebo smaženého. Večeře bývá obvykle stejná jako snídaně. Po jídle mám vždycky hlad, ale naštěstí mám ještě nějaké americké suchary. Všichni úzkostlivě sledují, jestli u stolu není neobsazené místo. V jejich očích čtu upřímnou naději, že chybějící nepřijde: zbude o trochu víc polévky pro ostatní.

Ukrajinci si ke stolu nosí „soukromé balíčky“ – kusy sala⁶ (sádla) nebo vepřové klobásy zabalené do kusů papíru popsaných po obou stranách. Včera jsem náhodou pohlédl na jeden z těch obalů. Byl to oběžník carské policie s popisem muže obviněného z vraždy vlastního bratra. Byl zjevně vytržen z nějakého úředního spisu. Papíru je nedostatek a i staré noviny jsou příliš cenné, aby se používaly k balení.

Ukrajinci své lahůdky sousedům u stolu nikdy nenabízejí. Dnes jsem při obědě postavil svou plechovku kondenzovaného mléka před muže vedle sebe, ale než se odvážil trochu si ho dát do kávy, musel jsem ho pobízet. Požádal jsem ho, aby ji poslal dál. Zděšeně se bránil: „Tovarišč, nechte si ho pro sebe, budete ho potřebovat.“ Všichni ostatní zprvu odmítali, ale oči jim žhnuly touhou po „americkém výrobku“. Plechovka se rychle vyprázdnila za všeobecného mlaskání a slov obdivu ve slovanských superlativech. „Zázračné, božské,“ volali.

S Ukrajinci trávím hodně času a dozvídám se mnoho o jejich zemi, jejích dějinách, jazyce i jejím dlouhém revolučním zápase. Většina delegátů je sice mladých věkem, ale v revolučním hnutí jsou to staří harcovníci. Za cara pracovali v „ilegalitě“, účastnili se četných stávek a povstání a bojovali proti Prozatímní vládě. Později, ke konci roku 1917, když se Rada stala reakční a spojila se s Kaledinem a Krasnovem,⁷ nechvalně proslulými bílými generály, pomáhali tito delegáti bolševikům proti nim bojovat. Pak přišla německá invaze a hetman Skoropadskij. Znovu tito muži bojovali proti Direktoriu a jeho diktátorovi Petljurovi,⁸ když ten hetmana svrhl. Nakonec se spojili s komunistickou stranou ve válce proti Děnikinovi a jeho kontrarevolučním silám.

Dlouhý a zoufalý zápas, plný utrpení a bídy. Většina z nich ztratila rukou bílých někoho blízkého a drahého. Tři bratři člena Rady zahynuli v různých bojích. Studentovu mladou ženu znásilnil a zabil jeden Děnikinův důstojník, zatímco její muž čekal na popravu. Později se mu podařilo z vězení uprchnout. Ukázal mi její fotografii, která stojí na psacím stole v jeho pokoji. Krásná, zářivá bytost. Když ten smutný příběh vyprávěl, zvlhly mu oči.

Ukrajince navštěvuje mnoho lidí. V Charitoňjevském neplatí systém propusků a lidé volně přicházejí a odcházejí. Seznámil jsem se se zajímavými lidmi a strávil mnoho hodin nasloucháním, jak si ukrajinští delegáti vyměňují zkušenosti se svými ruskými přáteli. Některé dny jsou jako kaleidoskop revoluce, každé pootočení vyhazuje nové plošky pestrých odstínů a třpytu: strhující příhody zápasu a boje, příběhy mučednictví a hrdinských činů. Zpřítomňují temnotu carských žalářů, náhle ozářenou plameny Únorové revoluce, a slavné nadšení osvobození. Nesmírná radost ze svobody a pak smutek z velkých nesplněných nadějí a svoboda, která zůstala prázdným slovem. Znovu se zvedající vlny protestu; vojáci se bratříčkují s nepřítelem; a pak velké říjnové dny, které z Ruska vymetou kapitalismus i buržoazii a uvedou nový svět a nové lidstvo.

Tito muži mě naplňují úžasem a obdivem. Prostí dělníci a vojáci, ještě včera němí otroci, jsou dnes pány svého osudu, vládci Ruska. V jejich vystupování je důstojnost, sebedůvěra a odhodlání – duch jistoty, který přichází s bojem a s vlastní iniciativou. Ohně revoluce vykovaly nové lidi, nové osobnosti.