Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 6 – Čičerin a Karachan

24. února. – Byly tři hodiny ráno. V Komisariátu zahraničních věcí se pohybovali korespondenti a návštěvníci, kteří přišli na schůzku s Čičerinem. Lidový komisař zahraničních věcí obrátil noc v den.

Našel jsem Čičerina u psacího stolu ve velké studené pracovně, se starým šálem omotaným kolem krku. Téměř jeho první otázka zněla, „jak brzy lze ve Spojených státech očekávat revoluci“. Když jsem odpověděl, že američtí dělníci jsou dosud příliš pod vlivem reakčních vůdců, nazval mě pesimistou. V revoluční době, jako je dnešní, se podle něho i Federace práce¹ musí rychle přiklonit k radikálnějšímu postoji. Velmi doufal v revoluční vývoj v Anglii a Americe v nejbližší budoucnosti.

Hovořili jsme o Průmyslových dělnících světa a Čičerin řekl, že podle jeho názoru přeceňuji jejich význam jako jediného revolučního proletářského hnutí v Americe. Za mnohem vlivnější a významnější pokládal Komunistickou stranu v té zemi.² Nedávno prý mluvil s několika americkými komunisty a ti ho informovali o dělnické a revoluční situaci ve Spojených státech.

Vstoupil úředník s listem psaným na stroji. Čičerin ho pozorně přelétl a začal dělat opravy. Šál mu stále sklouzával z krku na papír a on si ho netrpělivě přehazoval zpátky přes rameno. Přečetl dokument znovu, udělal další opravy a tvářil se nespokojeně. „Strašně zmatené,“ zabručel podrážděně.

„Dám to hned přepsat,“ řekl úředník a sáhl po papíru.

Čičerin mu ho netrpělivě vytrhl z ruky a bez dalšího slova jeho hubená, nahrbená postava zmizela ve dveřích. Slyšel jsem na chodbě jeho krátký, nervózní krok.

„Jsme zvyklí na jeho způsoby,“ poznamenal úředník omluvně.

„Když jsem šel nahoru, potkal jsem ho na schodech bez klobouku a kabátu,“ řekl jsem.

„Pořád běhá mezi druhým a čtvrtým patrem,“ zasmál se úředník. „Trvá na tom, že každý papír odnese do radiostanice sám.“

Čičerin se vrátil celý udýchaný a znovu se ujal rozhovoru. Poslové a telefon nás stále vyrušovali; Čičerin každé zavolání vyřizoval osobně. Vypadal ustaraně a zaujatě a jen s obtížemi navazoval na nit našeho hovoru.

„Musíme vynaložit veškeré úsilí, abychom dosáhli uznání,“ řekl po chvíli, „a zvláště zrušení blokády.“ Mnoho si v tom směru sliboval od přátelského postoje dělníků v cizině a s potěšením slyšel, že ve Spojených státech sílí nálada pro odvolání amerických vojsk ze Sibiře.³

„Nikdo netouží po míru tolik jako Rusko,“ řekl důrazně. „Kdyby mocnosti Dohody dostaly rozum, brzy bychom s nimi navázali obchodní styky. Víme, že obchodníci v Anglii a Americe po takové příležitosti dychtí.“

„Potíž s mocnostmi Dohody je v tom,“ pokračoval, „že nechtějí vzít na vědomí, že máme za sebou celou zemi. Pořád se upínají k naději, že nějaký bílý generál shromáždí lid pod svůj prapor. Marná a hloupá naděje, neboť Rusko stojí jednotně za sovětskou vládou.“

Vylíčil jsem Čičerinovi, co zažili deportovaní z Bufordu na finské hranici, a vyřídil mu žádost jistého amerického korespondenta, s nímž jsem se tam setkal, aby byl vpuštěn do Ruska.

„Je z buržoazních novin,“ poznamenal Čičerin a vzpomněl si, že onomu muži bylo sovětské vízum odepřeno. „Na jakém základě žádá znovu?“

„Požádal mě, abych vám vyřídil, že jeho noviny byly v Americe první, které zaujaly k bolševikům přátelský postoj.“

Čičerin zpozorněl a slíbil, že žádost zváží.

„Také od vás potřebuji nějaký ‚papír‘,“ poznamenal jsem žertem a vysvětlil, že jsem v sovětském Rusku patrně jediný člověk bez „dokladů“, protože jsem odjel z Petrohradu dřív, než je deportovaní z Bufordu dostali. Zasmál se tomu, že nejsem „identifikován“, a připomněl hromadné shromáždění kronštadtských námořníků⁴ a dělníků v petrohradském cirkusu Činizelli v roce 1917, které protestovalo proti tomu, abych byl „identifikován“ s Mooneyho případem a vydán do Kalifornie.⁵

Nařídil úředníkovi, aby pro mě připravil „papírek“, podepsal ho a poznamenal, že v Komisariátu zahraničních věcí je mnoho práce a že doufá, že pomohu s překlady.

Když jsem se na dokument podíval, viděl jsem, že se v něm velmi příznivě mluví o „známém americkém revolucionáři“, ale že není nikde zmínka o tom, že jsem anarchista. Vyhnuli se tomu označení úmyslně? napadlo mě. Jaký důvod by k tomu mohl být v sovětském Rusku? Měl jsem pocit, jako by přes mou osobnost kdosi kradmo přetahoval závoj.

* * *

Později během dne jsem navštívil Karachana. Vysoký, pohledný a upravený seděl pohodlně v přepychové pracovně, nohy na krásné tygří kůži. Jeho vzhled potvrzoval vtipnou charakteristiku, kterou jsem o něm zaslechl v předpokoji. „Bolševik, kterému to sluší i v bílých rukavičkách,“ řekl kdosi.

Karachan mě požádal, abychom mluvili rusky. „Příroda mi nenadělila žádný talent na jazyky,“ poznamenal. Hovořili jsme o dělnické situaci v cizině a on vyjádřil přesvědčení, že mezinárodní kapitalismus brzy zkrachuje. Byl nadšený „rostoucím vlivem komunistické strany v Anglii a Americe“ a zdál se velmi nespokojený, když jsem upozornil, že skutečný stav věcí jeho optimismus nijak neopravňuje. S úsměvem dobře vychované nedůvěry poslouchal, když jsem mluvil o reakci, která ve Spojených státech následovala po válce, a o pronásledování radikálů. „Ale dělníci Anglie a Ameriky, inspirovaní komunisty, své vlády brzy donutí, aby blokádu zrušily,“ trval na svém. Snažil jsem se ho přesvědčit, že se Rusko musí rozhodnout spoléhat při obnově svého hospodářského života samo na sebe. „Samozřejmě, samozřejmě,“ souhlasil, ale v jeho tónu nebylo přesvědčení.

„Naše naděje je ve zrušení blokády,“ řekl znovu, „a pak se náš průmysl rychle rozvine. V současnosti nás brzdí nedostatek strojů a kvalifikovaných pracovních sil.“

O rolnictvu Karachan tvrdil, že z revoluce vytěžilo víc než kterákoli jiná část obyvatelstva. „Vždyť,“ zvolal, „na vesnicích najdete čalouněný nábytek, francouzská zrcadla, gramofony a piana, to všechno jim dalo město výměnou za potraviny. Přepych zámků se přestěhoval do chatrčí,“ zasmál se, potěšen svým bon mot, a půvabně si hladil pěstěnou černou bradku. „Vyhlásili jsme ‚válku palácům, mír chýším‘,“⁶ pokračoval, „a mužik⁷ teď žije jako barin (pán). Ruský rolník je však zaostalý a hluboce prodchnutý maloburžoazním duchem vlastnictví. Kulaci⁸ (zámožní rolníci) často odmítají odevzdat své přebytky, ale armáda a městský proletariát se samozřejmě musí najíst. Byli jsme proto nuceni uchýlit se k rozvjorstce⁹ (rekvizici) – nepříjemnému systému, který nám vnutila blokáda Dohody. Rolníci musí přispět svým dílem k vydržování vojáků a dělníků, kteří jsou předvojem revoluce, a celkem vzato to také dělají. Občas mužici rekvizici odporují a v takových případech se povolá vojsko. Nešťastné případy, ale nijak časté. Obvykle se stávají na Ukrajině, v naší nejbohatší pšeničné a obilní oblasti – rolníci tam jsou většinou kulaci.“

Karachan si zapálil doutník a pokračoval: „Když se provádí rekvizice, vláda ovšem platí. Totiž dává rolníkovi svůj písemný závazek jako důkaz své dobré víry. Ty ‚papíry‘ budou proplaceny, jakmile skončí občanská válka a náš hospodářský život se dá do pořádku.“

Rozhovor se stočil na nedávná zatýkání v Moskvě v souvislosti s kontrarevolučním spiknutím, které odhalila Čeka. „Ach ano,“ usmál se Karachan, „pořád ještě kují pikle.“ Na okamžik se zamyslel a pak dodal: „Trest smrti jsme zrušili,¹⁰ ale v jistých případech je třeba dělat výjimky.“

Pohodlně se opřel v křesle a pokračoval:

„Člověk nesmí být sentimentální. Pamatuji si, jak těžké to pro mě bylo kdysi v roce 1917, když jsem sám musel zatýkat své bývalé spolužáky z univerzity. Ano, vlastníma rukama“ – natáhl obě ruce, bílé a pěstěné – „ale co naděláte? Revoluce nám ukládá tvrdé povinnosti. Nesmíme být sentimentální,“ opakoval.

Hovor se přenesl na Indii a Karachan poznamenal, že z té země právě přijel jeden delegát. Hnutí je tam revoluční, i když má nacionalistický charakter, mínil, a dalo by se využít k tomu, aby byla Anglie držena v šachu. Když se dozvěděl, že jsem byl v Kalifornii ve styku s hindskými revolucionáři a anarchisty z organizace Hindustan Gadar,¹¹ navrhl, že by bylo vhodné s nimi navázat spojení. Slíbil jsem, že se o to postarám.