Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 7 – Trh

Mám rád ten pocit, když mi pod nohama zpívá tvrdý sníh. Ulice jsou plné lidí – nápadný kontrast k Petrohradu, který na mě působil dojmem hřbitova. Úzké chodníky jsou křivolaké a kluzké a všichni chodí prostředkem ulice. Tramvaj projede jen zřídka, i když občas proskřípe kolem automobil. Lidé jsou lépe oblečeni než v Petrohradě a nevypadají tak bledě a vyčerpaně. Je tu víc vojáků a lidí oděných do kůže. Čekisté, jak mi říkají. Skoro každý nese na zádech uzel nebo táhne sáňky s pytlem brambor, z nichž kape načernalá tekutina. Chodí se zaujatým výrazem a bezohledně se derou kupředu.

Když jsem zahnul za roh do Mjasnické ulice,¹ všiml jsem si na zdi velkého žlutého plakátu. Padlo mi do oka slovo Prikaz² velkými červenými písmeny. Prikaz – rozkaz – v mé mysli se ten výraz bezděčně spojil se starým režimem. Plakát byl sepsán známým stylem, „přikazuji“, „nařizuji“ se opakovalo tak často, jak bývalo obvyklé ve starých policejních vyhláškách. „Přikazuji občanům Moskvy,“ četl jsem. Občanům? Hledal jsem datum. Bylo označeno 15. ledna 1920 a podepsáno komisařem milice. Prikaz mi živě připomněl četníky a kozácké pořádky a pobouřil mě. Revoluce by si měla najít jiný jazyk, pomyslel jsem si.

Prošel jsem Rudým náměstím, kde jsou podél kremelské zdi pohřbeni hrdinové revoluce.³ Tisíce dalších, stejně oddaných a hrdinných, leží v neznámých hrobech po celé zemi a na frontách. Nový svět se nerodí bez bolesti. Rusko dosud trpí velkým hladem a bídou, dědictvím minulosti, kterou revoluce přišla navždy odstranit.

Na zdi staré dumy poblíž Iverské brány jsem si přečetl nápis vytesaný do kamene: „Náboženství je opium lidu.“⁴ Ale v nedaleké kapli⁵ se konala bohoslužba a místo bylo přeplněné. Kněz v klerice, s dlouhými vlasy po zádech, melodicky přednášel pravoslavnou litanii. Věřící, většinou ženy, klečeli na studené podlaze a ustavičně se křižovali. Několik mužů, chudě oblečených a s aktovkami, tiše vešlo, hluboce se uklonilo a uctivě se pokřižovalo.

O kus dál jsem narazil na tržiště, historický Ochotnyj rjad⁶ naproti hotelu National.⁷ Na jedné straně řady stánků, na druhé honosnější obchody a mezi nimi chodník – všechno zůstalo jako za starých časů. Nabízely se ryby a máslo, chléb a vejce, maso, cukrovinky a kosmetika – živá stránka ze života, který revoluce zrušila. Stará dáma s jemně řezanými rysy v obnošeném kabátě tiše stála a držela japonskou vázu. Vedle ní jiná žena, mladší, intelektuálního vzezření, s košíkem křišťálových vinných sklenic vzácné práce. Na rohu prodávali chlapci a děvčata cigarety a lepjošky,⁸ jakési bramborové placky, a o kus dál jsem viděl hlouček kolem staré ženy, která čile nabírala šči⁹ (zelnou polévku).

„Pětka, pětka!“ vyvolávala chraplavým, skřípavým hlasem. „Výborné šči, jen pět kopějek!“

Z kouřícího hrnce linula chutná vůně. „Dejte mi talíř,“ řekl jsem a podal ženě rubl.

„Pánbůh s tebou, strýčku,“ prohlížela si mě podezíravě, „stojí to pětku, pět kopějek.“

„Tady máte celý rubl,“ odpověděl jsem.

Hlouček se dobromyslně zasmál. „Myslí pět rublů,“ vysvětlil někdo, „rubl je jen kopějka.“

„A ani to nestojí,“ přisadil si malý uličník.

Horká tekutina mi příjemně prohřála tělo, ale chuť vobly¹⁰ (ryby) byla nesnesitelná. Udělal jsem pohyb, že talíř vrátím.

„Dovolte, prosím,“ oslovil mě muž po mém boku. Byl středního věku, zjevně z řad inteligence, a mluvil s přízvukem vzdělaného Rusa. Jeho lesklé tmavé oči rozsvěcovaly chorobně bledou tvář. „S vaším dovolením,“ opakoval a ukázal na talíř.

Podal jsem mu ho. Hltavě jako vyhladovělý člověk spolkl horké šči a vybral do posledního kousku zelí. Pak mi vřele poděkoval.

Všiml jsem si, že má pod paží tlustou knihu. „Koupil jste ji tady?“ zeptal jsem se.

„Ach ne, kdepak! Od rána se ji snažím prodat. Jsem stavební inženýr a tohle je jedna z mých posledních,“ poplácal knihu láskyplně. „Ale promiňte, musím pospíšit do výdejny, než bude pozdě. Už dva dny nevydávali chleba. Jsem vám nesmírně zavázán.“

Ucítil jsem, jak mě někdo tahá za loket. „Kupte si cigarety, strýčku,“ – vztahovala ke mně ruku mladá, nesmírně vyhublá dívka. Prsty ztuhlými zimou nejistě svírala cigarety, které jí volně ležely na dlani. Byla bez klobouku a kabátu, jen se starým šátkem pevně ovinutým kolem štíhlé postavy.

„Kupte, barine,“ prosila tenkým hlasem.

„Jakýpak barin,“ ohradila se jiná dívka opodál. „Už žádní barinové (páni), teď jsme všichni tovarišči. Copak to nevíš,“ jemně ji pokárala.

Byla hezká, nanejvýš sedmnáctiletá, rudé rty ostře kontrastovaly s bledostí její tváře. Hlas měla měkký a melodický, řeč příjemnou.

Na okamžik na mě upřela oči a pak mi pokynula stranou.

„Kupte mi trochu bílého chleba,“ řekla skromně, a přece ani v nejmenším zahanbeně; „pro nemocnou maminku.“

„Vy nepracujete?“ zeptal jsem se.

„Že nepracuji!“ zvolala s nádechem pohoršení. „Píšu na stroji v sovnarchozu,¹¹ ale teď dostáváme jen půl libry chleba a málo čehokoli jiného.“

„Oblava!¹² (razie) Milicioneři!“ Ozvaly se hlasité výkřiky a volání a slyšel jsem řinčení šavlí. Trh byl obklíčen ozbrojenými muži.

Lidé byli zděšeni. Někteří se snažili utéct, ale vojenský kruh byl uzavřený; nikdo nesměl odejít, aniž ukázal doklady. Vojáci byli hrubí a panovační, sprostě kleli a zacházeli s davem surově.

Jeden milicioner převrhl kopnutím hrnec se šči a táhl starou ženu za paži. „Nechte mě vzít si hrnec, otíčku, můj hrnec,“ prosila.

„My ti ukážeme hrnce, ty prokletá spekulantko,“ vyhrožoval muž a táhl ji s sebou.

„Netýrejte tu ženu,“ ohradil jsem se.

„Kdo jste? Jak se opovažujete do toho plést!“ okřikl mě muž v kožené čepici. „Vaše doklady!“

Předložil jsem svůj průkaz totožnosti. Čekista na něj pohlédl a jeho oko rychle zachytilo razítko Komisariátu zahraničních věcí a Čičerinův podpis. Jeho chování se změnilo. „Promiňte,“ řekl. „Propusťte zahraničního tovarišče,“ nařídil vojákům.

Na ulici odváděli milicioneři své zajatce. Vpředu a vzadu pochodovali vojáci s puškami s nasazenými bajonety, drženými vodorovně, připravenými k akci. Po obou stranách šli čekisté a mířili zajatcům revolvery do zad. Zahlédl jsem ženu se šči a vysokého inženýra, dosud s tlustou knihou pod paží; viděl jsem vzadu aristokratickou starou dámu, obě dívky, s nimiž jsem mluvil, a několik chlapců, z nichž někteří byli bosí.

Obrátil jsem se k tržišti. Zem byla poseta rozbitým porcelánem a roztrhanými krajkami; cigarety a lepjošky ležely ve sněhu, rozšlapané špinavými botami, a psi se dravě rvali o kousky jídla. Děti a ženy se krčily ve dveřích na protější straně a sledovaly očima vojáky, kteří zůstali hlídat u tržiště. Čekisté skládali na vůz kořist zabavenou obchodníkům.

Podíval jsem se na obchody. Zůstaly otevřené; razie se jich netýkala.

* * *

Večer jsem večeřel v hotelu National s několika komunistickými přáteli, kteří mě znali z Ameriky. Využil jsem příležitosti a upozornil je na scénu, které jsem byl na tržišti svědkem. Místo aby se rozhořčili, jak jsem očekával, kárali mě pro mou „sentimentalitu“. Se spekulanty se nemá mít slitování, říkali. Obchod je třeba vymýtit: kupování a prodávání pěstuje malicherně maloměšťáckou psychologii. Musí být potlačen.

„Vy nazýváte ty bosé chlapce a staré ženy spekulanty?“ ohradil jsem se.

„Těmi nejhoršími,“ odpověděl R., bývalý člen Socialistické dělnické strany Ameriky.¹³ „Žijí lépe než my, jedí bílý chléb a mají ukryté peníze.“

„A obchody? Proč se jim dovoluje fungovat dál?“ zeptal jsem se.

„Většinu jsme zavřeli,“ vložil se do toho K., komisař jednoho domu sovětů. „Brzy už nezůstane otevřený žádný.“

„Poslouchejte, Berkmane,“ řekl D., vlivný odborový předák v koženém kabátě, „vy ty ‚ubohé staré muže a ženy‘, jak jim říkáte, neznáte. Ve dne prodávají lepjošky, ale v noci obchodují s diamanty a valutami. Pokaždé, když se u nich dělá domovní prohlídka, najdeme cennosti a peníze. Věřte mi, vím, o čem mluvím. Sám jsem takové prohlídkové oddíly vedl.“

Přísně se na mě podíval a pokračoval: „Říkám vám, tihle lidé jsou zarytí spekulanti a není způsob, jak je zastavit. Nejlepší je postavit je ke zdi, rasstreljat¹⁴ – zastřelit,“ zvýšil hlas v rostoucím podráždění.

„To nemyslíte vážně?“ ohradil jsem se.

„Ne? Co?“ vykřikl vzteky. „Děláme to každý den.“

„Ale trest smrti je zrušen.“

„Teď se k němu sahá jen zřídka,“ snažil se to urovnat R., „a to jen ve vojenském pásmu.“

Odborový čekista si mě změřil chladným, nepřátelským pohledem. „Obhajovat spekulaci je kontrarevoluční,“ řekl a odešel od stolu.