Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 8 – V Moskommuně

Komisař našeho osobňaku měl obstarat zásoby a pozval mě, abych ho doprovodil do Moskommuny.¹ Je to velké zásobovací středisko, ohromná organizace, která živí Moskvu a její okolí. Její vlaky mají přednost na všech tratích a přivážejí potraviny z tak vzdálených končin, jako je Sibiř a Turkestán. Žádná z „výdejen“ – rozdělovacích míst roztroušených po městě – nesmí vydat ani libru mouky bez písemného příkazu podepsaného a spolupodepsaného různými kancelářemi Komuny. Z tohoto střediska dostává každé „rozdělovací místo“ množství potřebné k pokrytí potřeb daného obvodu podle normy povolené na chlebové a jiné lístky.

Moskommuna je nejvyhledávanější a nejčilejší instituce; je to úl, v němž se hemží tisíce zaměstnanců, kteří mají plné ruce práce se stanovováním různých kategorií pajoku a s vydáváním „poukazů“. Kromě chlebových přídělů, cukru, čaje atd., které občan dostává ve „výdejně“ svého obvodu, dostává ještě příděl v instituci, která ho zaměstnává. Pajok se liší podle „kvality“ občana a podle postavení, které zaujímá. V současnosti dostávají vojáci a námořníci 2½ libry chleba na den; sovětští zaměstnanci 3 libry na dva dny; ti, kdo nepracují – kvůli věku, nemoci nebo jiné než válečné invaliditě – dostávají ¾ libry. Existují zvláštní kategorie „zvýhodněného“ pajoku: akademický pro staré vědce a profesory, jejichž zásluhy stát uznává, a také pro staré revolucionáře, kteří komunistům aktivně neodporují. „Zvýhodněné“ pajoky jsou v důležitých institucích, jako je Komintern (Třetí internacionála), Narkomindel² (Komisariát zahraničních věcí), Narkomput³ (Komisariát železnic), Sovnarchoz (Rada národního hospodářství) a další. Členové komunistické strany mají možnost dostávat zvláštní příděly prostřednictvím svých komunistických organizací a v úřadech, které vydávají oděvy, mají přednost. Existuje také pajok Sovnarkomu,⁴ nejlepší, jaký lze dostat, pro důležité komunistické činitele, komisaře, jejich první zástupce a další vysoko postavené funkcionáře. Domy sovětů,⁵ kde jsou ubytováni zahraniční návštěvníci a vlivní delegáti, jako Karachanův osobňak a hotel Lux,⁶ dostávají zvláštní zásoby potravin. Patří k nim tuky a škroboviny (máslo, sýr, maso, cukr, cukrovinky atd.), z nichž průměrný občan dostává velmi málo.

Hovořil jsem o tom s komisařem našeho domu, který je oddaným straníkem. „Podstatou komunismu je rovnost,“ řekl jsem; „měl by být jen jeden druh pajoku, aby se všichni dělili rovným dílem.“

„Er-ka-pe⁷ (komunistická strana) o tom rozhodla už dávno a je to tak správné,“ odpověděl.

„Ale jak to může být správné?“ ohradil jsem se. „Jeden dostává štědrý pajok, víc, než potřebuje k životu; druhý méně, než potřebuje; třetí skoro nic. Máte nekonečně mnoho kategorií.“

„Nu,“ řekl, „rudoarmějci na frontě musí dostávat víc než člověk ve městě; bojují nejtvrdší boje. Také voják v týlu musí být povzbuzován, stejně jako námořník; jsou páteří revoluce. A pak si odpovědní pracovníci zaslouží o něco lepší stravu. Podívejte se, jak pracují, šestnáct hodin denně i víc, a věnují věci všechen svůj čas a energii. Zaměstnancům tak důležitých institucí, jako je Narkomput a Narkomindel, se musí dát určitá přednost. Kromě toho hodně záleží na tom, jak dobře je která instituce zorganizována. Mnohé z velkých si většinu zásob opatřují přímo od rolnictva, prostřednictvím zvláštních zmocněnců a družstev.“

„Jestli má mít někdo přednost, myslím, že by to měli být dělníci,“ odpověděl jsem. „Ale ti dostávají skoro nejhorší pajok.“

„Co můžeme dělat, tovarišč! Nebýt prokleté Dohody a blokády, měli bychom jídla dost pro všechny,“ řekl smutně. „Ale už to dlouho nepotrvá. Četl jste v Izvěstijích,⁸ že v Německu a Itálii má brzy vypuknout revoluce? Proletariát Evropy nám pak přijde na pomoc.“

„Pochybuji o tom, ale doufejme. Mezitím přece nemůžeme sedět a čekat, až někde vypuknou revoluce. Musíme vyvinout vlastní úsilí, abychom zemi postavili na nohy.“

Na komisaře přišla řada ve frontě a zavolali ho do vnitřní kanceláře. Čekali jsme několik hodin na chodbách různých úřadů. Zdálo se, že je třeba projít skoro každými dveřmi, než se získá dostatečný počet rezoljucií⁹ (schvalovacích doložek) a konečný „příkaz“ k výdeji zásob. Žadatelé a úředníci se ustavičně přesouvali z kanceláře do kanceláře, všichni nadávali a tlačili se do čela fronty. Čekající muži bedlivě dávali pozor, aby se nikdo nedostal před své řádné místo. Často někdo vyrazil rovnou ke dveřím kanceláře a pokoušel se vstoupit bez ohledu na frontu.

„Do fronty, do fronty!“ ozval se okamžitě křik. „Ten vychytralec! My tu stojíme celé hodiny a on teprve přišel a už chce dovnitř.“

„Jsem vne očeredi¹⁰ (mimo pořadí),“ odpovídal ten muž povýšeně.

„Ukažte poukaz!“

Jeden za druhým přicházeli tito muži a ženy vne očeredi s lístky, které jim zajišťovaly okamžitý přístup, zatímco „ocas“ se neustále prodlužoval. „Stojím tu už tři hodiny,“ stěžoval si starý muž; „v mém úřadě na mě čekají lidé s důležitou věcí.“

„Nauč se trpělivosti, otíčku,“ odpověděl dobromyslně jeden dělník. „Podívej se na mě, stál jsem tu ve frontě celý včerejšek od časného rána, a ti vne očeredi pořád přicházeli, a byly dvě hodiny odpoledne, když jsem konečně prošel dveřmi. Ale náčelník tam pohlédne na hodiny a povídá mi, povídá: ‚Dnes už nic; po druhé hodině odpolední se příkazy nevydávají. Přijďte zítra.‘ ‚Smilujte se, drahoušku,‘ prosím. ‚Bydlím sedm verst¹¹ odtud a dnes jsem vstával v pět, abych sem přišel. Prokažte mi tu laskavost, golubčiku,¹² jen jeden tah perem a je hotovo.‘ ‚Jděte, jděte už,‘ říká ten ukrutník, ‚nemám čas. Přijďte zítra,‘ a vystrčil mě z místnosti.“

„Pravda, pravda,“ přisvědčila žena za ním, „stála jsem hned za vámi a mě taky nepustil, ten tvrdý člověk.“

Komisař vyšel z kanceláře. „Hotovo?“ zeptal jsem se.

„Ne, ještě ne,“ unaveně se usmál. „Ale měl byste jít domů, nebo přijdete o oběd.“

V Charitoňjevském na mě čekal Sergej.

„Berkmane,“ řekl, když jsem vešel, „dovolíte mi, abych bydlel s vámi ve vašem pokoji?“

„Jak to myslíte?“

„Dostal jsem příkaz vyklidit pokoj. Prý mi vypršela lhůta. Ale nemám kam jít. Ráno se poohlédnu po jiném místě, ale do té doby – ?“

„Zůstanete u mě.“

„Ale kdyby komisař domu měl námitky…“

„Copak vás mají vyhnat na ulici do toho mrazu? Zůstaňte na mou odpovědnost.“