Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 9 – Klub na Tverské

V klubu „univerzalistů“¹ na Tverské ulici jsem k svému překvapení potkal řadu deportovaných z Bufordu. Omrzelo je prý čekat, až jim v Petrohradě přidělí práci, a rozhodli se přijet do Moskvy. Jsou ubytováni ve Třetím domě sovětů, kde jako denní příděl dostávají necelou libru chleba a talíř polévky. Své americké peníze už utratili: petrohradské úřady jim za dolar vyplatily 18 rublů, ale v Moskvě se dozvěděli, že kurz je 500. „Okradeni velkou revoluční vládou,“ poznamenal hořce Aljoša, lodní zapevala.

„Prodáváme své poslední americké věci,“ podotkl Vladimir. „Ještě štěstí, že jsou některé trhy otevřené.“

„Obchodování je zakázané,“ varoval jsem ho.

„Zakázané!“ pohrdavě se zasmál. „Jen selkám a dětem, co prodávají cigarety. Ale podívejte se na obchody – když zaplatí dost úplatků, můžou mít otevřeno, jak dlouho chtějí. Takovou korupci jste ještě neviděl; Amerika se na to nechytá. Většina čekistů je ze staré policie a četnictva a úplatky berou, co to dá. Milicionáři jsou zloději a lupiči, kteří unikli zastřelení tím, že se dali k nové policii. Když jsem přijel do Moskvy, měl jsem pár dolarů; vyměnil mi je jeden čekista.“

V klubu se scházejí lidé všech revolučních směrů: umírnění leví sociální revolucionáři i radikálnější stoupenci Spiridonovové;² maximalisté,³ individualisté a anarchisté různých frakcí. Jsou mezi nimi staří katoržane,⁴ kteří za starého režimu strávili léta ve vězení a na Sibiři. Únorová revoluce je osvobodila a od té doby se účastnili všech velkých bojů. Jedním z nejvýznačnějších je Barmaš,⁵ kterého car odsoudil k smrti a který nějak unikl popravě a později hrál významnou roli v událostech února a října 1917. Askarov,⁶ dlouhá léta činný v anarchistickém hnutí v cizině, je nyní členem Moskevského sovětu. B— byl za Kerenského⁷ dělnickým poslancem v Petrohradě. S mnoha dalšími, s muži a ženami, kteří v revolučním boji zešedivěli a zestárli, jsem se setkal v sídle „univerzalistů“.

O povaze a roli bolševiků panují v klubu velmi rozdílné názory. Někteří hájí komunistický režim jako nevyhnutelné stadium „přechodného období“. Diktatura proletariátu je nutná, aby se zajistilo úplné vítězství revoluce. Bolševici byli nuceni uchýlit se k rozvjorstce a konfiskacím, protože rolníci odmítali živit Rudou armádu a dělníky. Čeka je potřebná k potlačení spekulace a kontrarevoluce. Nebýt neustálého nebezpečí spiknutí a ozbrojených vzpour, podněcovaných Dohodou, komunisté by přísná omezení zrušili a dopřáli větší svobodu.

Radikálnější živly odsuzují bolševický stát jako naprostou, ničím nezmírněnou tyranii, jako diktaturu nad proletariátem. Teror a soustředění moci výhradně v rukou komunistické strany, obviňují, odcizily masy, omezily revoluční rozvoj a ochromily tvořivou činnost. Čeku odsuzují jako kontrarevoluční a rozvjorstku nazývají přímou loupeží, která je odpovědná za množící se rolnická povstání.

Bolševická politika a metody jsou v klubu nevyčerpatelným předmětem diskusí. Hloučky lidí stojí kolem v živém rozhovoru a K—, známý bývalý šlisselburžec,⁸⁹ řeční v koutě k několika dělníkům a vojákům. „Bezpečnost revoluce spočívá v tom, že masy jsou na ní životně zainteresovány,“ říká. „Když jsme měli svobodné sověty, nebyla žádná kontrarevoluce; tehdy stál každý na stráži revoluce a Čeku jsme nepotřebovali. Její teror zastrašil dělníky a dohnal rolnictvo ke vzpouře.“

„Ale když nám rolníci odmítají dát jídlo, jak máme žít?“ ptá se jeden voják.

„Rolníci nikdy neodmítali, dokud jejich sověty mohly jednat přímo s vojáky a dělníky,“ odpovídá K—. „Ale bolševici sovětům moc vzali, a rolníci samozřejmě nechtějí, aby jejich potraviny šly komisařům nebo na trhy, kde si je žádný dělník nemůže dovolit koupit. ‚Komisaři jsou tlustí, ale dělníci hladovějí,‘ říkají rolníci.“

„U nás se rolníci bouří,“ vloží se do toho vysoký muž v kožešinové čepici. „Jsem z Uralu. Rozvjorstka tam sedlákům vzala všechno. Nezbylo jim ani dost osiva na příští jarní setí. V jedné vesnici odmítli odevzdat a zabili komisaře, a pak přišla trestná výprava. Rolníky zbičovali a mnoho jich zastřelili.“

Večer jsem se v klubu zúčastnil anarchistické konference. Nejdřív se četly doklady,¹⁰ zprávy o činnosti osvětového a propagandistického rázu; pak promluvili anarchisté různých škol, všichni kriticky k existujícímu režimu. Někteří se vyjadřovali velmi otevřeně, navzdory přítomnosti několika „podezřelých“, zjevně čekistů. Univerzalisté, nový, výrazně ruský proud, zaujali postoj středu, nebyli s bolševiky v takovém souladu jako anarchisté z umírněné skupiny Golos truda,¹¹ ale byli jim méně nepřátelští než krajní křídlo. Nejzajímavější byl improvizovaný projev Roščina,¹² oblíbeného univerzitního přednášejícího a starého anarchisty. Se štiplavou ironií bičoval levici a střed za jejich vlažný, téměř nepřátelský postoj k bolševikům. Velebil revoluční úlohu komunistické strany a nazval Lenina¹³ největším mužem věku. Rozvedl historické poslání bolševiků a tvrdil, že vedou revoluci k anarchistické společnosti, která zajistí plnou svobodu jednotlivce a sociální blahobyt. „Je povinností každého anarchisty pracovat celým srdcem s komunisty, kteří jsou předvojem revoluce,“ prohlásil. „Nechte teorie být a dělejte praktickou práci pro obnovu Ruska. Potřeba je veliká a bolševici vás uvítají.“

„To je sovětský anarchista,“ ozvalo se sarkasticky z publika.

Většině přítomných se Roščinův postoj nelíbil, ale mě jeho výzva pohnula. Měl jsem pocit, že za daných okolností ukazuje jedinou cestu, jak pomoci revoluci a připravit masy na libertární, nestátní komunismus.

Konference pak přešla k hlavním sporným otázkám – rostoucímu pronásledování levicových živlů a množícímu se zatýkání anarchistů. Dozvěděl jsem se, že bolševici prakticky vyhlásili válku všem nekomunistickým revolučním organizacím už v roce 1918. Leví sociální revolucionáři, kteří odmítali brestlitevský mír¹⁴ a na protest zabili Mirbacha,¹⁵ byli postaveni mimo zákon a mnozí z nich popraveni nebo uvězněni. V dubnu téhož roku dal Trockij¹⁶ také rozkaz potlačit Moskevský anarchistický klub, mocnou organizaci, která měla vlastní vojenské oddíly, známé jako Černá garda. Sídla anarchistů bez varování napadlo bolševické dělostřelectvo a kulomety a klub byl rozpuštěn.¹⁷ Od té doby pronásledování levicových stran s přestávkami pokračuje, přestože mnozí jejich členové jsou na frontě a jiní spolupracují s komunisty v různých vládních institucích.

„Bojovali jsme s bolševiky bok po boku na barikádách,“ prohlásil šlisselburžec; „tisíce našich soudruhů zemřely pro revoluci. Teď je většina našich lidí ve vězení a my sami žijeme v neustálém strachu z Čeky.“

„Roščin říká, že bychom měli být bolševikům vděční,“ ušklíbl se kdosi.

Rezoluce, kterou konference přijala, zdůrazňovala její oddanost revoluci, ale protestovala proti pronásledování levicových živlů a požadovala legalizaci anarchistické kulturní a osvětové práce.

„Možná se vám zdá podivné, že anarchisté žádají vládu, aby je legalizovala,“ řekl mi univerzalista Askarov. „Ve skutečnosti však bolševiky nepokládáme za obyčejnou vládu. Jsou dosud revoluční a uznáváme a přiznáváme jim zásluhy za to, co vykonali. Někteří z nás s nimi zásadně nesouhlasí a neschvalují jejich metody a taktiku, ale můžeme s nimi mluvit jako se soudruhy.“

Svolil jsem, že vstoupím do výboru zvoleného k tomu, aby předložil rezoluci konference Krestinskému,¹⁸ tajemníkovi Ústředního výboru komunistické strany.

* * *

Předpokoj Krestinského kanceláře byl přecpaný komunistickými delegáty a výbory z různých částí země. Někteří přijeli z tak vzdálených míst, jako je Turkestán a Sibiř, aby podali zprávu „centru“ nebo aby strana rozhodla nějaký závažný problém. Delegáti s tlustými aktovkami pod paží vypadali, jako by si byli vědomi důležitých poslání, která jim byla svěřena. Skoro každý usiloval o osobní rozhovor s Leninem nebo očekával, že přednese ústní doklad na plenárním zasedání Ústředního výboru. Ale pokud vím, málokdy se dostanou dál než do tajemníkovy kanceláře.

Uplynuly skoro dvě hodiny, než nás ke Krestinskému pustili; přijal nás věcně, téměř úsečně. Tajemník všemocné komunistické strany je muž středních let, malý, snědé pleti, celým zjevem typický ruský intelektuál z doby před revolucí. Je velmi krátkozraký a nervózní a mluví spěšně a příkře.

Když jsme vysvětlili účel své návštěvy, probrali jsme rezoluci konference a já jsem vyjádřil své překvapení a zármutek nad tím, že v sovětské republice nacházím uvězněné anarchisty a jiné levicové živly. Američtí radikálové by takovému stavu věcí v Rusku nevěřili, poznamenal jsem; přátelštější postoj ze strany komunistů, sympatie a porozumění uplatněné v této situaci – a dobře naladěné levicové živly by mohly naší společné věci prokázat největší služby. Naléhal jsem, že je třeba najít nějaký způsob, jak roztržku překlenout a přivést všechny revoluční živly k užšímu styku a spolupráci.

„Myslíte, že je to možné?“ zeptal se Krestinskij suše.

Askarov mu připomněl říjnové dny, kdy anarchisté bolševikům tak účinně pomohli, a poukázal na to, že většina z nich dosud pracuje s komunisty v různých oblastech činnosti, navzdory represivní politice vlády. Revoluční etika vyžaduje propuštění uvězněných anarchistů, zdůraznil. Byli zatčeni bez důvodu a nebylo proti nim vzneseno žádné obvinění.

„Jde jedině o to, co slouží našemu účelu,“ poznamenal Krestinskij. „Někteří z vězňů mohou být nebezpeční. Možná má Čeka proti nim něco v ruce.“

„Jsou ve vězení celé měsíce, a přitom ani jeden z nich nebyl souzen, ba ani vyslechnut,“ odsekl Askarov.

„Jakou máme záruku, že když je propustíme, nebudou proti nám dál vystupovat?“ chtěl vědět Krestinskij.

„Požadujeme právo nerušeně vykonávat svou osvětovou práci,“ odpověděl Askarov.

Krestinskij slíbil, že věc předloží Ústřednímu výboru strany, a audience skončila.