Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 10 – Návštěva u Petra Kropotkina

Kropotkin¹ žije v Dmitrově,² malém městě šedesát verst od Moskvy. Kvůli žalostnému stavu železnic se z Petrohradu do Dmitrova nedalo ani pomyslet cestovat. Nedávno jsem se však dozvěděl, že vláda učinila zvláštní opatření, aby Lansbury mohl Kropotkina navštívit, a se dvěma dalšími přáteli jsem té příležitosti využil.

Od svého příjezdu do Ruska slýchám o starém Petrovi ty nejrozpornější zvěsti. Jedni tvrdí, že je bolševikům nakloněn, druzí, že je proti nim; jednou se říká, že žije v uspokojivých hmotných poměrech, podruhé zase, že prakticky hladoví. Toužil jsem zjistit, jak se věci doopravdy mají, a osobně se setkat se svým starým učitelem. V minulých letech jsem si s ním občas dopisoval, ale nikdy jsme se nesetkali. Obdivoval jsem Kropotkina od rané mladosti, kdy jsem poprvé uslyšel jeho jméno a seznámil se s jeho spisy. Hluboký dojem na mě zanechala zvláště jedna příhoda.

Bylo to kolem roku 1890, kdy bylo anarchistické hnutí v Americe ještě v plenkách. Byla nás tehdy jen hrstka, mladých mužů a žen zapálených nadšením pro vznešený ideál, kteří vášnivě šířili novou víru mezi obyvateli newyorského ghetta. Scházeli jsme se v nenápadném sále v Orchard Street,³ ale svou práci jsme pokládali za velmi úspěšnou: každý týden přicházelo na naše schůze víc lidí, o revoluční učení se projevoval velký zájem a životní otázky se probíraly do pozdní noci, s hlubokým přesvědčením a jinošským zanícením. Většině z nás se tehdy zdálo, že kapitalismus téměř dosáhl hranice svých ďábelských možností a že sociální revoluce není daleko. V rostoucím hnutí však vyvstávalo mnoho obtížných otázek a zapeklitých problémů, které jsme sami nedokázali uspokojivě vyřešit. Toužili jsme mít mezi sebou svého velkého učitele Kropotkina, byť jen na krátkou návštěvu, aby nám objasnil mnohé složité body a dopřál nám své duchovní pomoci a inspirace. A pak – jakým podnětem by jeho přítomnost byla pro hnutí!

Rozhodli jsme se snížit své životní náklady na nejnižší míru a věnovat svůj výdělek na úhradu výdajů spojených s pozváním Kropotkina do Ameriky. Na skupinových schůzích našich nejčinnějších a nejoddanějších soudruhů se o věci nadšeně jednalo; všichni byli s velkým plánem jednomyslně srozuměni. Našemu učiteli byl odeslán dlouhý dopis, v němž jsme ho žádali, aby přijel do Ameriky na přednáškové turné, a zdůrazňovali jsme, jak ho potřebujeme.

Jeho záporná odpověď nás šokovala: tak jisti jsme si byli, že přijme, tak přesvědčeni o nutnosti jeho příjezdu. Obdiv, který jsme k němu cítili, však ještě vzrostl, když jsme se dozvěděli důvody jeho odmítnutí. Velmi rád by přijel – psal Kropotkin – a hluboce si váží ducha našeho pozvání. Doufá, že Spojené státy někdy v budoucnu navštíví, a bude pro něj velkou radostí být mezi tak dobrými soudruhy. Nyní si však nemůže dovolit přijet na vlastní náklady a peníze hnutí by nepoužil ani k takovému účelu.

Přemítal jsem o jeho slovech. Jeho hledisko je správné, myslel jsem si, ale může platit jen za obvyklých okolností. Jeho případ jsem však pokládal za výjimečný a jeho rozhodnutí nepřijet jsem hluboce litoval. Jeho pohnutky mi ale ztělesňovaly celého člověka a velikost jeho povahy. Viděl jsem v něm svůj ideál revolucionáře a anarchisty.

* * *

Setkání s „celebritami“ bývá obvykle zklamáním: skutečnost se jen zřídka shoduje s obrazem, který jsme si vytvořili v představách. U Kropotkina tomu tak nebylo; tělesně i duševně téměř přesně odpovídá podobě, jakou jsem si o něm v duchu vytvořil. Vypadá pozoruhodně podobně jako na svých fotografiích, s laskavýma očima, vlídným úsměvem a bohatým plnovousem. Pokaždé, když Kropotkin vstoupil do místnosti, jako by ji jeho přítomnost rozjasnila. Pečeť idealisty je na něm tak nápadně vtisknuta, že duchovnost jeho osobnosti lze téměř hmatatelně vycítit. Byl jsem však otřesen, když jsem viděl, jak je vyhublý a sešlý.

Kropotkin dostává akademický pajok,⁴ který je podstatně lepší než příděl vydávaný obyčejnému občanovi. K udržení života však zdaleka nestačí a udržet hlad za dveřmi stálo nemalý zápas. Neustálou starostí je také otázka paliva a svícení. Zimy jsou kruté a dříví velmi vzácné; petrolej se shání těžko a svítit více než jednou lampou najednou se pokládá za přepych. Kropotkin tento nedostatek pociťuje obzvlášť; jeho literární práci velmi ztěžuje.

Kropotkinovi byli v Moskvě několikrát vystěhováni z bytu, protože jejich obydlí bylo zabráno pro vládní účely. Pak se rozhodli přestěhovat do Dmitrova. Je jen asi padesát verst od hlavního města, ale mohl by být stejně dobře tisíc mil daleko, tak naprosto je Kropotkin izolován. Přátelé ho mohou navštívit jen zřídka; zprávy ze západního světa, vědecká díla či zahraniční publikace jsou nedosažitelné. Kropotkin přirozeně hluboce pociťuje nedostatek duchovního společenství a myšlenkového osvěžení.

Toužil jsem poznat jeho názory na situaci v Rusku, brzy jsem si však uvědomil, že se Petr v přítomnosti anglických návštěvníků necítí volně, aby se vyjádřil. Rozhovor proto měl všeobecný ráz. Jedna jeho poznámka však byla velmi příznačná a dala mi klíč k jeho postoji. „Ukázali,“ řekl o bolševicích, „jak se revoluce dělat nemá.“ Věděl jsem samozřejmě, že Kropotkin by jako anarchista nepřijal žádné vládní místo, ale chtěl jsem se dozvědět, proč se neúčastní hospodářské výstavby Ruska. Přestože je starý a tělesně slabý, jeho rady a podněty by byly pro revoluci nanejvýš cenné a jeho vliv by byl velkým přínosem a povzbuzením pro anarchistické hnutí. Především mě zajímalo slyšet jeho kladné představy o vedení revoluce. To, co jsem dosud slyšel od revoluční opozice, je většinou kritické a postrádá užitečnou tvořivost.

Večer uběhl v nesouvislém hovoru o událostech na frontě, o zločinu dohodové blokády, která odpírá i léky nemocným, a o šíření nemocí, které jsou důsledkem nedostatku potravin a nehygienických podmínek. Kropotkin vypadal unaveně, zřejmě ho vyčerpávala už sama přítomnost návštěvníků. Je starý a slabý; obávám se, že za nynějších poměrů už dlouho nebude žít. Je zjevně podvyživený, ačkoli říkal, že anarchisté z Ukrajiny se mu snaží ulehčit život tím, že mu posílají mouku a jiné potraviny. Také Machno,⁵ dokud byl ještě s bolševiky zadobře, mu posílal zásoby.

Odjeli jsme brzy a strávili noc ve vlaku, který se pro nedostatek lokomotivy rozjel až ráno. Když jsme kolem poledne přijeli do Moskvy, nádraží se hemžilo muži a ženami obtíženými ranci, kteří čekali na příležitost dostat se z hladovějícího města. Kolem bylo plno malých dětí, oblečených v hadrech a žebrajících o chléb.

„Jak vyhuble a zmrzle vypadají,“ poznamenal jsem ke svým společníkům.

„Ne tak zle jako děti v Rakousku,“ opáčil Lansbury a přitáhl si těsněji velký kožich.