Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 11 – Bolševická činnost

1. března 1920. – V Chrámu práce zasedá první Všeruská konference kozáků.¹ Je tu k vidění několik zajímavých tváří a malebných uniforem, hojně je zastoupen kavkazský kroj: pláště z velbloudí srsti až na zem, náboje přes prsa, těžké beranice s rudým dýnkem. Mezi delegáty je i několik žen.

Tito kozáci² z Donu, Uralu a Kubáně, směsice nejistého původu, napůl divocí a bojovní, sloužili carům jako vojenská policie a jejich věrnost se udržovala zvláštními výsadami. Byli spíš asijští než ruští, civilizací téměř nedotčení a s lidem a jeho zájmy neměli nic společného. Jako neochvějní stoupenci samoděržaví byli metlou dělnických stávek a revolučních demonstrací a s ďábelskou surovostí potlačovali každé lidové povstání. Za revoluce roku 1905 byli nevýslovně krutí.

Teď se tito tradiční nepřátelé dělníků a rolníků stavějí na stranu bolševiků. Jaká velká změna nastala v jejich smýšlení?

Delegáti, s nimiž jsem hovořil, se zdáli svou novou úlohou zaraženi; nezvyklé prostředí je činilo nesmělými. Nádherný Chrám,³ kdysi posvátné území šlechty, velký sál s mramorovými sloupy, rudé prapory a planoucí plakáty, portréty Lenina a Trockého, které se na tribuně tyčily do výše, obrovské jasně zářící svícny – to vše na děti divokých stepí ohromně zapůsobilo. Přítomnost mnoha význačných osobností je zjevně zastrašovala. Jasná světla, barvy a ruch velkého shromáždění pro ně byly symboly velké moci bolševiků, přesvědčivé a imponující.

Předsedal Kameněv⁴ a vyřizoval zřejmě všechno sám; kozáci se jednání téměř neúčastnili. Byli velmi zticha a nehovořili ani mezi sebou, jak je v Rusku na takových shromážděních zvykem. Až příliš způsobní, pomyslel jsem si. Tu a tam některý delegát vyšel ze sálu, aby si na chodbě zapálil cigaretu. Nikdo se neodvážil kouřit na svém místě, dokud si někdo na tribuně nezapálil. Byl to sám předseda. Několik smělejších brzy následovalo jeho příkladu a za chvíli kouřilo celé shromáždění.

Kalinin,⁵ předseda RSFSR, pozdravil konferenci jménem sovětské republiky. Označil tuto příležitost za velkou dějinnou událost a předpověděl, že kozáci, kteří se spojili s proletariátem a rolnictvem, uspíší vítězství revoluce. Vzhledem nevýrazný a bez osobního kouzla nevyvolal žádný ohlas. Potlesk byl jen ze slušnosti.

Kameněv působil víc. Rozhovořil se o dějinné statečnosti kozáků a jejich bojovném duchu, připomněl jim jejich slavné dávné zásluhy při obraně vlasti proti cizím nepřátelům a vyjádřil jistotu, že s takovými bojovníky je revoluce v bezpečí.

Na zahájení se očekával Lenin, ale nepřišel a jeho nepřítomnost vyvolala velké zklamání. Ke kozákům promluvili komunisté z různých částí země – z Turkestánu, Ázerbájdžánu, Gruzie, Dálněvýchodní republiky⁶ – i několik zahraničních delegátů a snažili se jim vštípit, jak mocně se bolševismus šíří po celém světě a jak velkou moc má komunistická strana ve všech sovětských republikách. Všichni hovořili s jistotou o blížící se světové revoluci a po každém významném řečníkovi spustila Rudá hudba „Internacionálu“.

Nakonec byl na tribunu vyzván kozácký delegát. Přednesl pozdrav svého lidu a jeho slavnostní ujištění, že „splní svou povinnost vůči komunistické straně“. Byl to naučený projev, bledý a bez života. Po něm následovali další delegáti s chvalozpěvy na Lenina, které zněly jako tradiční adresy, jež předkládali caru Vší Rusi jeho nejvěrnější poddaní. Komunističtí hodnostáři na tribuně udávali potlesk.

6. března. – Na prvním zasedání nově zvoleného Moskevského sovětu předsedal Kameněv. Referoval o kritické situaci v zásobování potravinami a palivem, odsoudil menševiky a sociální revolucionáře jako kontrarevoluční pomahače Dohody a zakončil vyjádřením svého přesvědčení, že v cizině brzy vypukne sociální revoluce.

Na tribunu vystoupil menševický poslanec a pokusil se vyvrátit obvinění vznesená proti jeho straně, ale ostatní členové sovětu ho přerušovali a sykali tak prudce, že nemohl pokračovat. Následovali komunističtí řečníci, kteří v podstatě opakovali Kameněvova slova. Tato ukázka nesnášenlivosti, tak nedůstojná revolučního shromáždění, mě sklíčila. Cítil jsem, že hrubě uráží ducha a poslání vznešeného sboru, Moskevského sovětu, jehož práce by měla vyjadřovat nejlepší myšlenky a představy jeho členů a krystalizovat je v účinné a moudré jednání.

Po skončení zasedání sovětu začala ve Velkém divadle⁷ schůze k prvnímu výročí Třetí internacionály. Byli na ní prakticky tíž posluchači a předsedou byl opět Kameněv. Pro mě to byla nanejvýš významná událost, toto shromáždění proletariátu všech zemí, zastoupeného svými delegáty, v hlavním městě velké revoluce. Viděl jsem v něm symbol nadcházejícího úsvitu. Naprostý nedostatek nadšení mě však zarmoutil. Publikum bylo úřední a strnulé, jako na přehlídce; jednání mechanické, bez jakékoli spontánnosti. Promluvili Kameněv, Radek a další komunisté. Radek hřměl proti ničemnosti světové buržoazie, tupil sociálpatrioty všech zemí a rozplýval se nad nadcházejícími revolucemi. Jeho dlouhá a nudná řeč mě unavila.

* * *

Ve městě se koná mnoho přednášek a všechny jsou hojně navštěvované. Zvláště oblíbené jsou kurzy Lunačarského.⁸ Obdivoval jsem prostotu jeho vystupování a jasnost, s jakou pojednával o takových tématech, jako je původ a vývoj náboženství, společenských institucí, umění a hudby. Jeho početní posluchači z řad vojáků a dělníků se zdají být u něho jako doma, volně diskutují a kladou otázky. Lunačarskij odpovídá trpělivě a laskavě, s chápavým porozuměním pro upřímnou žízeň po vědění, která vyvolává i často směšné dotazy.

Později jsem Lunačarského navštívil v jeho úřadovně v Kremlu. Nadšeně hovořil o svých úspěších při vymýcení negramotnosti a vysvětlil mi soustavu vzdělávání, zpřístupněnou velkým proletářským masám. Také na vesnicích se prý odvádí mnoho práce, ale jeho úsilí velmi brzdí nedostatek schopných a spolehlivých učitelů. Dříve byla většina inteligence novému režimu zahořkle nepřátelská a práci sabotovala. Doufali, že se komunisté dlouho neudrží. Teď se postupně vracejí ke svým povoláním, ale i do vzdělávacích ústavů museli být dosazeni političtí komisaři, stejně jako do všech ostatních sovětských organizací. Mají se mít na pozoru před sabotáží a kontrarevolučními sklony.

Nové školy a univerzity vychovávají komunistické učitele, kteří mají nahradit staré pedagogy. Většina starých pedagogů s bolševickým režimem nesympatizuje a lpí na dřívějších metodách výchovy. Lunačarskij vede tvrdý boj proti klice, která podporuje reakční soustavu a trestání zaostalých dětí.

Představil mě paní Lunačarské⁹ a já s ní strávil větší část dne návštěvou škol a kolonií, které má na starosti. Je teprve na začátku středních let, energická, miluje svou práci a zastává moderní názory na výchovu. „Dětem se musí dát příležitost ke svobodnému rozvoji,“ zdůraznila, „a samozřejmě jim dáváme to nejlepší, co máme.“

Několik škol, které jsme navštívili, bylo čistých a vytopených, i když jsem v nich zastihl velmi málo dětí, většinou chlapce a dívky do dvanácti let. Zatančili a zazpívali nám a ukázali své kresby perem a tuší, z nichž některé byly velmi zdařilé. Děti byly teple oblečené a vypadaly čistě a dobře živené.

„Naší hlavní překážkou je nedostatek vhodných učitelů,“ řekla paní Lunačarská. „Je také velký nedostatek papíru, tužek a dalších školních potřeb. Blokáda nám brání získat knihy a materiál z ciziny.“

V jedné škole jsme zastihli tucet dětí u oběda a byli jsme pozváni, abychom pojedli s nimi. Oběd se skládal z velmi chutné kaše a kuřete.

„V některých jiných školách je to mnohem horší,“ poznamenala paní Lunačarská, když si všimla mého údivu nad tím, že se podává drůbež. „Mají nedostatek paliva i jídla. Naše škola je v tomto ohledu na tom lépe. Mnoho ale záleží na vedení. V některých ústavech se špatně hospodaří, a dokonce se krade.“

„Viděl jsem děti žebrat a podomně prodávat,“ poznamenal jsem.

„Velmi nešťastná situace, a obtížná. Mnoho dětí odmítá chodit do školy nebo z ní utíká.“

„Nedovedu si představit, že by nějaké dítě utíkalo z vaší školy, aby v té zimě žebralo,“ řekl jsem.

„Samozřejmě že ne,“ usmála se, „ale ne všechny školy jsou jako ta moje. Kromě toho jsou dnešní ruské děti jiné než ostatní. Nejsou tak docela normální – jsou plodem dlouhých let války, revoluce a hladu. Skutečnost je taková, že máme mnoho dětí s vadami a mnoho dětské prostituce. Naše hrozné dědictví,“ dodala smutně.

Chlapci a děvčata se tlačili kolem paní Lunačarské a zdálo se, že jsou šťastní, když je hladí. Když se sklonila, aby jedno z nich políbila, všimla si na krku dítěte drobného stříbrného řetízku, na němž visel křížek. „Co to nosíš? Ukaž mi to, drahoušku,“ řekla vlídně. Holčička se zastyděla a křížek schovala. Paní Lunačarská nenaléhala.