Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 12 – Obrazy a pohledy

Šel jsem do hotelu Savoy,¹ abych se setkal s přítelem, kterého jsem očekával z Petrohradu. Když jsem se blížil k Ochotnému rjadu, s překvapením jsem zjistil, že trh, na který byla podniknuta razie, je znovu v plném provozu. Celý den tam ženy a děti prodávají své zboží a všude se tísní velké davy, které směňují a smlouvají. Kupujícího od prodávajícího nerozeznáš. Zdá se, že každý má něco na prodej a každý se ptá na ceny. Starý Žid nabízí obnošené kalhoty výměnou za chléb; voják směňuje nový pár vysokých bot za hodinky. Barevné šátky a krajky, starožitný mosazný svícen, kuchyňské náčiní, židle – shromáždil se tam každý myslitelný předmět a čeká na kupce. Ve výkladech obchodů je vystaveno na prodej maso, máslo, ryby a mouka, dokonce i pšenice. Vím, že vojáci a námořníci prodávají své přebytky, ale množství, která je vidět na Ochotném, na Sucharevce² a na dalších trzích, jsou velmi velká. Mohou být pravdivé zvěsti, že často mizí celé vlaky zásob? Slyšel jsem šeptat, že někteří komisaři, kteří mají na starosti zásobování potravinami, jsou spolčeni s obchodníky. Takoví komisaři jsou ale vždy bolševici, členové strany. Je možné, že komunisté sami okrádají lid: tajně napomáhají spekulaci a přitom ji úředně trestají?

Když jsem míjel roh, kde jsem minulý týden padl do razie, zavolal na mě mladý hlas:

„Zdravstvujte, tovarišč!³ Copak mě neznáte?“

Byla to dívka s rudými rty, kterou jsem viděl zatknout.

„Rychle jste mě poznala,“ poznamenal jsem.

„Žádný div – ty vaše velké těžké brýle – poznala bych vás kdekoli. Vy musíte být Američan, že?“

„Přijel jsem odtamtud.“

„Ach, já si to myslela, už když jsem s vámi mluvila poprvé.“

„Kde je ta druhá dívka, co prodávala cigarety?“ zeptal jsem se.

„Ach, Máša? To je moje sestřenice. Leží doma nemocná. Vrátila se nemocná z tábora.“

„Z jakého tábora?“

„Z tábora nucených prací.⁴ Soudce jí dal dva týdny za spekulaci.“

„A vy?“

„Dala jsem jim všechny peníze, co jsem měla, a pustili mě. Vzali mi poslední rubl.“

„Nebojíte se, že vás zase zatknou?“ zeptal jsem se a pohlédl na balíček cigaret v její ruce.

„Co mám dělat? Prodali jsme všechno ostatní, co jsme měli. Musím pomáhat živit děti doma.“

Její velké černé oči vypadaly poctivě. „Jdu navštívit přítele,“ řekl jsem, „ale za dvě hodiny se vrátím. Počkáte na mě?“

„Samozřejmě, tovarišč!“

V Savoyi se ukázal vstupní obřad jako složitá záležitost. Půl hodiny jsem strávil ve frontě, a když jsem se konečně dostal k okénku, za nímž seděla baryšňa,⁵ začala se vyptávat na mou totožnost, zaměstnání, bydliště a účel mé návštěvy. Její zásoba otázek byla zřejmě nevyčerpatelná, a tak jsem naléhal, aby pospíšila. „Co na tom záleží, proč toho člověka chci navštívit?“ poznamenal jsem; „je to můj přítel. Copak to nestačí?“

„Takové máme nařízení,“ odsekla dívka.

„Hloupé nařízení,“ opáčil jsem.

Pokynula ozbrojenému strážnému opodál. „Jestli budete takhle mluvit, pošlou vás na Čeku,“ varovala mě.

„Ne rassuždať!“ (žádné řeči) poručil milicioner.

Můj přítel K. sešel ze schodů s kufrem v ruce. Savoy je přeplněný, vysvětlil mi, a požádali ho, aby odešel; zajistil si však pokoj v soukromém domě a vydal se tam.

Vstoupili jsme do velkého, krásného bytu s vybraným nábytkem, porcelánem a obrazy. Pět pokojů obýval jediný člověk; nejmenší z nich, dostatečně prostorný, získal můj přítel na doporučení. „Velký spekulant s mocnými konexemi,“ poznamenal.

Domem se linula lákavá vůně smaženého a pečeného. Ze sousedního pokoje k nám doléhaly hlasy, hlučné a rozjařené. Slyšel jsem řinčení nádobí a cinkání sklenic na víno.

„Na vaše zdorovje (na vaše zdraví), Petre Ivanoviči!“

„Na zdorovje! Na zdorovje!“ vykřikovalo půl tuctu hlasů.

„Slyšel jste?“ zašeptal můj přítel, když se ozvalo bouchnutí zátky. „Šampaňské!“

Ozvalo se další bouchnutí a pak další. Hovor sílil, smích byl hlučnější a pak začal kdosi chraptivým, škytavým hlasem recitovat.

„Děmjan Bědnyj,“⁶ zvolal K. „Jeho hlas znám dobře.“

„Děmjan Bědnyj, ten oblíbený básník, kterého vynášejí komunistické noviny?“

„Ten sám. Většinou je opilý.“

Vyšli jsme na ulici.

Napadl čerstvý sníh. Na kluzkém chodníku se lidé strkali a tlačili a chodili shrbení, aby se uchránili před krutým mrazem. Na Divadelním náměstí⁷ u železniční pokladny stály v dlouhé frontě temné stíny, někteří se opírali o zeď, jako by spali. Pokladna byla zavřená, ale oni zůstanou celou noc na ulici, aby si ve frontě uhlídali místo, pro případ, že by se jim podařilo získat jízdenku.

Na rohu stál malý chlapec. „Kdo koupí, kdo koupí?“ mumlal mechanicky a nabízel cigarety. Stařec s hubenou, asketickou tváří s námahou táhl malé poleno, které měl k paži přivázané provázkem. Dřevo klouzalo po nerovné zemi ze strany na stranu, hned naráželo na obrubník, hned se zachytilo v díře. Najednou provázek praskl. Stařec se ztuhlými prsty pokoušel kousky svázat, ale provázek mu stále padal z rukou. Lidé spěchali kolem a jen zřídka pohlédli na starou postavu v obnošeném letním kabátě, skloněnou nad svým pokladem. „Mohu vám pomoci?“ zeptal jsem se. Vrhl na mě podezíravý, vyděšený pohled a postavil se nohou na dřevo. „Nebojte se,“ uklidnil jsem ho, zavázal provázek a ustoupil.

„Jak vám mám poděkovat, dobrý člověče, jak vám mám poděkovat!“ zamumlal.

Dívka na mě čekala a já ji doprovodil domů, na druhý břeh řeky Moskvy. Po temném, křivolakém schodišti, které nám pod nohama žalostně vrzalo, mě zavedla do svého pokoje. Zapálila prskající svíčku a já začal postupně rozeznávat věci. Místnost byla úplně prázdná, až na dvě malá lůžka; mezi nimi a protější stěnou zbývalo místa tak akorát, aby se tudy dalo projít. Protože jsem nikde neviděl židli, posadil jsem se na postel. Pod hadry, které ji pokrývaly, se cosi pohnulo, a já rychle vyskočil. „Nevšímejte si toho,“ řekla dívka; „to je maminka a bratříček.“ Z druhé postele se zvedla kudrnatá hlava. „Leno, přinesla jsi mi něco?“ zeptal se chlapecký hlas.

Dívka vytáhla z kapsy kabátu kus černého chleba, odlomila malý kousek a dala ho chlapci. „Maminka je ochrnutá,“ obrátila se ke mně, „a Máša je teď taky nemocná.“ Ukázala na lůžko, kde ležel kudrnatý chlapec. Viděl jsem, že tam leží dva.

„Chodí do školy?“ zeptal jsem se, protože jsem nevěděl, co jiného říct.

„Ne, Jaša chodit nemůže. Nemá boty. Jsou celé roztrhané.“

Vyprávěl jsem jí o pěkných školách, které jsem ráno navštívil, a o kuřecím obědě, který se dětem podával. „Ach ano,“ řekla trpce, „to jsou pokazatělnyje (ukázkové školy). Jakou má Jaša naději, že se tam dostane? Ve městě je jich několik takových, jsou vytopené a děti jsou dobře živené. Ale ostatní jsou jiné. Jaša si ve své škole omrzl prsty. Doma je mu líp. Tady se taky netopí; celou zimu jsme neměli dříví. Ale může zůstat v posteli; tak je mu tepleji.“

Pomyslel jsem na velký byt, z něhož jsem před hodinou odešel; na lákavé vůně, bouchání zátek od šampaňského a na Děmjana Bědného, recitujícího opilým hlasem.

„Proč tak mlčíte?“ zeptala se Lena. „Povězte mi něco o Americe. Mám tam bratra a možná víte o nějaké cestě, jak bych se k němu dostala. Žijeme takhle už dva roky. Už to nevydržím.“

Seděla vedle mě, obraz zoufalství. „Takhle dál nemůžu,“ opakovala. „Krást nedokážu. Musím prodávat své tělo, abych mohla žít?“

* * *

5. března. – Mého přítele Sergeje vykázali z Charitoňjevského a dvě noci strávil na ulici. Dnes jsem ho našel v malém nevytápěném pokoji v ubytovně Ústředního družstevního svazu.⁸ Ležel v posteli v horečce, přikrytý svým sibiřským kožichem. „Malárie,“ zašeptal chraptivě, „chytil jsem ji v tajze (sibiřském pralese), když jsem se skrýval před bílými. Často mívám takové záchvaty.“ Lékař u něho nebyl a nedostalo se mu žádného ošetření.

Objevil jsem dvornika (domovníka) a několik dívek, jak se baví v suterénní kuchyni. Mají prý práci. Nedá se stejně nic dělat. K obstarání lékaře je potřeba zvláštní příkaz, a kdo se o to má starat? Není to žádná jednoduchá věc.

Jejich lhostejnost mě zděsila. Rus, prostý člověk z lidu, nebyl nikdy necitelný k bídě a neštěstí. Jeho sympatie patřily vždy slabým a poníženým. V lidové řeči byl zločinec „nešťastník“ a rolníci vždy odpovídali na volání o pomoc. Na Sibiři kladli jídlo před své chalupy, aby uprchlí trestanci mohli utišit hlad.

Zdá se, že hlad a bída Rusa zatvrdily a udusily jeho vrozenou šlechetnost. Slzy, které prolil, vysušily studnice soucitu.

„Tohle má na starosti domovní výbor,“ řekl domovník; „to je jejich věc a nemají rádi, když se do toho my lidi pleteme.“

Odmítl mě pustit k telefonu. „Musíte požádat o svolení komisaře domu,“ řekl.

„Kde ho najdu?“

„Vrátí se večer.“

Moje americké cigarety ho však přesvědčily. Zatelefonoval jsem Karachanovi, který slíbil, že pošle lékaře.

6. března. – Paní Harrisonová,⁹ moje sousedka z Charitoňjevského, mě doprovodila do Sergejova pokoje a vzala s sebou něco ze svých amerických lahůdek. Je korespondentkou agentury Associated Press a zdá se velmi chytrá. Její vstup do Ruska byl dobrodružný, provázelo ho zatčení a potíže s Čekou.

Sergeje jsme našli stále velmi nemocného; žádný lékař nepřišel. Paní Harrisonová slíbila, že pošle lékařku, s níž sdílí pokoj v osobňaku.

Cestou zpátky jsme šli kolem Lubjanky,¹⁰ hlavního sídla Čeky. U velké železné brány stály skupinky lidí, většinou žen a dívek. Měli být vyvedeni nějací vězni, aby je rozdělili do různých táborů, a lidé doufali, že zahlédnou zatčené přátele a příbuzné. Najednou nastal zmatek a vzduch prořízly vyděšené výkřiky. Viděl jsem, jak muži v kožených kabátech vybíhají na ulici k malým skupinkám. S revolvery v rukou hrozili ženám a rozkazovali jim, aby „šly po svých“. S paní Harrisonovou jsem vstoupil do průjezdu, ale čekisté nás sledovali až tam s vytaženými zbraněmi.

Rusko, revoluce, jako by zmizely. Připadal jsem si znovu v Americe, uprostřed dělníků, na které útočí policie. Paní Harrisonová na mě promluvila a zvuk angličtiny dodal té iluzi ještě víc skutečnosti.

Do uší mi bila sprostá ruská kletí. Jsem ve starém Rusku? napadlo mě. V Rusku kozáků a knuty?