Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 13 – Lenin

9. března. – Včera pro mě Lenin poslal svůj automobil a já jsem jel do Kremlu. Časy se opravdu změnily: stará pevnost Romanovců je nyní domovem „Iljiče“,¹ Trockého, Lunačarského a dalších předních komunistů. Místo je střeženo jako za carových dob; ozbrojení vojáci u bran, u každé budovy a každého vchodu zkoumavě prohlížejí příchozí a pečlivě kontrolují jejich „doklady“. Navenek se zdá všechno jako dřív, a přece jsem v ovzduší cítil cosi jiného, cosi, co symbolizovalo velkou změnu, která tu nastala. Vycítil jsem nového ducha v držení těla a pohledech lidí, novou vůli a ohromnou energii, která bouřlivě hledá průchod, a přece se neúčinně vyčerpává v chaotickém zápase s množícími se překážkami.

Jako živé stráže kolem mne se mi v hlavě tísnily myšlenky, zatímco vůz uháněl k obydlí velkého muže Ruska. Výrazně vystupovaly mé zážitky v zemi revoluce: viděl jsem mnoho špatného a zlého, nebezpečný sklon k byrokracii, nerovnost a nespravedlnost. Ale Rusko – tím jsem si jist – by z těchto zel vyrostlo, jakmile by se vrátil uspořádanější život, kdyby Dohoda zanechala vměšování a zrušila blokádu. Důležité je, že revoluce nebyla pouze politická, ale hluboce sociální a hospodářská. Je pravda, že určité soukromé vlastnictví ještě existuje, ale jeho rozsah je bezvýznamný. Jako soustava byl kapitalismus vykořeněn – v tom je velký úspěch revoluce. Rusko se však musí naučit pracovat, uplatňovat své síly, být výkonné. Nemělo by čekat na zázračnou pomoc odjinud, na revoluce na Západě: vlastní silou musí zorganizovat své zdroje, zvýšit výrobu a uspokojit základní potřeby svého lidu. Především bude životně podnětná příležitost uplatnit lidovou iniciativu a tvořivost.

Lenin mě srdečně přivítal. Je menší než střední postavy a plešatý; jeho úzké modré oči mají pevný pohled a v koutcích lstivé zajiskření. Vzhledem typický Velkorus, mluví se zvláštním, téměř židovským přízvukem.

Hovořili jsme rusky; Lenin tvrdil, že anglicky umí číst, ale ne mluvit, i když jsem slyšel, že s americkými delegáty hovořil bez tlumočníka. Jeho tvář se mi líbila – je otevřená a poctivá a není v něm ani stopa pózy. Vystupuje volně a sebejistě; působil na mě dojmem člověka tak přesvědčeného o spravedlnosti své věci, že v jeho reakcích nemá pochybnost místo. Je-li v něm nějaká stopa Hamleta, logika a chladný rozum ji odsoudily k nečinnosti.

Leninova síla je intelektuální, je to síla hlubokého přesvědčení povahy bez obrazotvornosti. Trockij je jiný. Vzpomínám na naše první setkání v Americe: bylo to v New Yorku,² v dobách Kerenského režimu. Působil na mě jako povaha silná spíše od přírody než přesvědčením, člověk, který dokáže zůstat neoblomný, i kdyby cítil, že je v neprávu.

Diktatura proletariátu je nezbytná, zdůrazňoval Lenin. Je sine qua non revolučního období a musí být prosazována všemi a jakýmikoli prostředky. Na mou námitku, že pro úspěch revoluce je nezbytná lidová iniciativa a činná účast, odpověděl, že jen komunistická strana může vyvést Rusko z chaosu protichůdných směrů a zájmů. Svoboda, řekl, je přepych, který nelze v nynějším stadiu vývoje dovolit. Až bude revoluce mimo nebezpečí, vnější i vnitřní, pak bude možné dopřát si svobodu slova. Běžné pojetí svobody je přinejmenším buržoazní předsudek. Maloměšťácká ideologie zaměňuje revoluci se svobodou; ve skutečnosti jde v revoluci o to, zajistit nadvládu proletariátu. Nepřátelé revoluce musí být rozdrceni a veškerá moc soustředěna v komunistickém státě. V tomto procesu je vláda často nucena uchylovat se k nepříjemným prostředkům; to je však nezbytnost dané situace, před níž nelze couvnout. Časem budou tyto metody zrušeny, až budou zbytečné.

„Rolník nás nemá rád,“ zasmál se Lenin, jako by šlo o nějaký žert. „Jsou zaostalí a silně prodchnutí smyslem pro soukromé vlastnictví. Tohoto ducha je třeba potlačovat a vymýtit. Kromě toho je velká většina negramotná, i když jsme na vesnici v osvětě udělali pokrok. Nerozumějí nám. Až budeme schopni uspokojit jejich požadavky na zemědělské nářadí, sůl, hřebíky a jiné nezbytnosti, pak budou na naší straně. Víc práce a vyšší výroba – to je naše naléhavá potřeba.“

O rezoluci moskevských anarchistů Lenin řekl, že výkonný výbor věc projednal a brzy o ní rozhodne. „Anarchisty z přesvědčení nepronásledujeme,“ zdůraznil, „ale nebudeme trpět ozbrojený odpor ani agitaci toho druhu.“

Navrhl jsem zřídit úřad pro přijímání, třídění a rozmísťování politických vyhnanců, které očekáváme z Ameriky, a Lenin můj plán schválil a uvítal mé služby v této práci. Emma Goldmanová navrhla založit Ligu ruských přátel americké svobody, která by podporovala revoluční hnutí v Americe a splatila tak dluh, který mělo Rusko vůči americkým Přátelům ruské svobody;³ ti v minulých letech poskytovali ruské revoluční věci velkou mravní i hmotnou podporu. Lenin řekl, že taková společnost v Rusku by měla pracovat pod záštitou Třetí internacionály.

Celkový dojem, který jsem si odnesl, byl dojem člověka jasného pohledu a pevného cíle. Ne nutně velkého člověka, ale člověka silného ducha a neohýbatelné vůle. Nevzrušivý logik, myšlenkově pružný a dost odvážný, aby své metody přizpůsoboval požadavkům okamžiku, ale svůj konečný cíl měl vždy jasně na zřeteli. „Praktický idealista“, odhodlaný uskutečnit svůj komunistický sen jakýmikoli prostředky a podřizující mu každý etický a lidský ohled. Člověk upřímně přesvědčený, že zlé prostředky mohou sloužit dobrému cíli a jsou jím ospravedlněny. Jezuita revoluce, který by donutil lidstvo, aby se stalo svobodným podle jeho výkladu Marxe.⁴ Zkrátka revolucionář skrz naskrz v Nečajevově⁵ smyslu, který by – bude-li třeba – obětoval větší část lidstva, aby zajistil vítězství sociální revoluce.

Fanatik? Zcela jistě. Co je fanatik jiného než člověk, jehož víru nemůže pochybnost zviklat? Je to víra, která hory přenáší, víra, která něčeho dosahuje. Revoluce nedělají Hamletové. Tradiční „velký“ člověk, „velká osobnost“ běžného pojetí, může dát světu nové myšlenky, ušlechtilou vizi, inspiraci. Ale člověk, který „vidí každou stránku věci“, nemůže vést, nemůže řídit. Příliš si uvědomuje omylnost všech teorií, ba i samotného myšlení, než aby mohl být bojovníkem za jakoukoli věc.

Lenin je bojovník – revoluční vůdci takoví být musí. V tomto smyslu je Lenin velký – ve své jednotě se sebou samým, ve své zaměřenosti na jediný cíl; ve své duševní kladnosti, která je stejně obětavá jako bezohledná k druhým, v naprosté jistotě, že jen jeho plán může zachránit lidstvo.