Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 14 – Na lotyšské hranici

I

Petrohrad, 15. března. – Dostal jsem zprávu od Čičerina, v níž mi sděluje, že do Libavy připlulo tisíc amerických deportovaných, kteří mají 22. března dorazit do Ruska. Má být ustaven výbor a učiněna opatření k jejich přijetí.

Už dávno jsem upozorňoval na potřebu stálé organizace pro tento účel, protože vyhnanci se očekávají z různých zemí. Dosud se nic nestalo, ale teď věci urychlily pokyny z Moskvy. Paní Ravičová,¹ komisařka veřejné bezpečnosti Petrohradského okruhu, svolala poradu, na níž bylo rozhodnuto o zřízení komise pro deportované. Byl jsem jmenován předsedou přijímacího výboru a 19. března jsme odjeli z Petrohradu k lotyšské hranici.² K dispozici mi byl dán sanitní vlak č. 81, skvěle vybavený; další dva vlaky měly následovat pro případ, že by skupina deportovaných byla větší, než se očekávalo.

V jídelním voze se nám první den cesty představil cizí člověk jako „tovarišč Karus z Petrohradu“, muž středních let se žlutou tváří a těkavýma očima. Vzápětí se k nám připojil další muž, mladší a družný.

„Jmenuji se Paškevič,“ oznámil mladý muž. „Tovarišči z Ameriky,“ pokračoval úředním tónem, „vítám vás na této misi jménem Ispolkomu:³ jsem zástupcem výkonného výboru Petrohradského sovětu. Ať je naše mise úspěšná a ať američtí deportovaní poslouží revoluci.“

Rozhlédl se, aby zjistil, jaký účinek měla jeho slova. Jeho oči spočinuly na mně, jako by očekával odpověď. Představil jsem další členy našeho výboru, Novikova a slečnu Ethel Bernsteinovou; muž z Ispolkomu to vzal na vědomí rozmáchlým očeň rad (velmi mě těší), zatímco Karus pod stolem po vojensku sklapl paty.

„A druhý tovarišč?“ zeptal se Novikov a podíval se na mlčenlivého Karuse.

„Jen pozorovatel,“ odpověděl ten. Vlakový lékař na nás vrhl významný pohled.

„Bylo by zajímavé, kdyby nám naši američtí soudruzi pověděli něco o Spojených státech,“ poznamenal Paškevič. „Také jsem byl v Americe a v Anglii,“ pokračoval, „ale je to už mnoho let, i když ten jazyk pořád ještě umím. Poměry se tam od té doby musely hodně změnit. Povstanou američtí dělníci brzy k revoluci, co myslíte? Jaký je váš názor, soudruhu Berkmane?“

„Neuplyne snad den,“ odpověděl jsem s úsměvem, „aby se mě na to někdo nezeptal. Nemyslím, že lze v Americe očekávat revoluci tak brzy, protože –“

„Ale v Anglii?“ skočil mi do řeči.

„Ani v Anglii, bohužel. Zdá se, že poměry a smýšlení proletariátu tam jsou v Rusku zcela nepochopeny.“

„Jste pesimista, tovarišč,“ protestoval Paškevič. „Válka a naše revoluce musely mít na proletariát v cizině jistě velký vliv. Můžeme tam brzy očekávat revoluce, tím jsem si jist; zvláště v Americe, kde se kapitalismus vyvinul až k bodu prasknutí. Nemyslíte, soudruhu Novikove?“ obrátil se na mého pomocníka.

„Nemohu s vámi souhlasit, soudruhu,“ odpověděl Novikov. „Obávám se, že se vaše naděje tak brzy nesplní.“

„Jak vy lidi mluvíte!“ zvolal Paškevič poněkud podrážděně. „Naděje! Je to jistota. Věříme v dělníky. Revoluce v cizině budou spásou Ruska a my s nimi počítáme.“

„Rusko se musí naučit spoléhat samo na sebe,“ poznamenal jsem. „Vlastním úsilím musíme porazit své nepřátele a přinést lidu hospodářský blahobyt.“

„Co se toho týče, děláme všechno, co je možné,“ odsekl Paškevič vzrušeně. „My komunisté máme největší a nejtěžší úkol, jaký kdy připadl kterékoli politické straně, a dokázali jsme divy. Ale prokletá Dohoda nás nenechá v klidu; a blokáda nás hubí hladem. Když mluvím k dělníkům, vždycky jim vštěpuji, že jejich bratři v cizině se chystají přijít sovětskému Rusku na pomoc tím, že ve svých zemích provedou komunistickou revoluci. To dává lidem novou odvahu a posiluje jejich víru v náš úspěch.“

„Ale až se vaše sliby nesplní, zklamání mas bude mít na revoluci špatný vliv,“ poznamenal jsem.

„Splní se, splní,“ trval na svém Paškevič.

„Vidím, že se soudruzi neshodnou,“ promluvil poprvé Karus. „Možná nám američtí tovarišči povědí, co si myslí o naší revoluci.“ Choval se klidně, ale v jeho pohledu bylo cosi naléhavého. Později jsem se dozvěděl, že je vyšetřujícím soudcem petrohradské Čeky.

„Jsme v Rusku příliš krátce, abychom si mohli utvořit názor,“ odpověděl jsem.

„Ale nějaké dojmy jste přece museli získat,“ nedal se Karus.

„Získali jsme mnoho dojmů. Ale neměli jsme čas je takříkajíc uspořádat, vyjasnit je v určitý názor. Nemáte i vy v té věci stejný pocit?“ zeptal jsem se a obrátil se k ostatním členům výboru.

Souhlasili se mnou a Karus už věc dál nerozváděl.

Krajina, kterou jsme projížděli, byla rovinatá a bažinatá, s roztroušenými vesnicemi v dálce, ale bez známek života. Nad naším vlakem kroužila hejna vran a jejich pronikavé krákání se rozléhalo lesy. Jeli jsme hlemýždím tempem; trať byla ve špatném stavu, naše lokomotiva stará a slabá. Každých pár mil jsme zastavovali kvůli dříví a vodě; polena se podávala živým řetězem, který se táhl od hranice dříví až k vozu. Na stanicích nás vítaly ženy a děti, které prodávaly mléko, sýr a máslo za ceny o třetinu nižší než v Moskvě a Petrohradě. Odmítaly však přijímat sovětské rubly nebo kerenky⁴ (Kerenského peníze). „Celá izba (chalupa) je jimi vytapetovaná,“ řekla jedna stará žena pohrdavě; „jen barevný papír – k čemu je to dobré? Dejte nám sůl, strýčku; bez soli nemůžeme žít.“

Dívce, která prodávala žitný chléb, jsme nabídli mýdlo – ve městech vzácný přepych –, ale ona je pohrdavě odmítla. „Můžu to snad jíst, nebo co?“ zeptala se.

„Můžete se jím umýt.“

„Na to je sněhu dost.“

„Ale v létě?“

„Špínu ze sebe vydrhnu pískem. Mýdlo k ničemu nepotřebuju, nikdy.“

Spojení mezi Petrohradem a západní hranicí je omezeno na nejnižší míru. Za tři dny cesty jsme nepotkali jediný vlak, dokud jsme nedorazili do Novosokolniků,⁵ dříve důležitého železničního uzlu. Tam se k nám připojili dva zástupci Ústředního plenbeže⁶ (odboru pro válečné zajatce). Byl s nimi mladík oděný od hlavy k patě do lesklé černé kůže, s ohromným naganem⁷ (ruským armádním revolverem) připevněným k opasku silnou karmínovou šňůrou. Představil se jako „tovarišč Drozdov z Vé-Čeky“ a oznámil nám, že má deportované vyslechnout a vyfotografovat a zadržet ty z nich, kteří by se jevili podezřelí. Vlaková četa hleděla na čekistu nepřátelskýma očima. „Z centra,“ slyšel jsem je šeptat a z jejich chování byla cítit nedůvěra a nevraživost.

„Promiňte mi malou, ale nutnou úvodní náležitost,“ řekl jsem Drozdovovi; „jako predsedatel (předseda) komise musím splnit jistou formalitu a musím vás obtěžovat žádostí o vaše průkazy.“

Ukázal jsem mu svou pověřovací listinu, vystavenou výkonným odborem Petrosovětu, načež mi podal své doklady. Byly orazítkovány a podepsány Všeruskou komisí pro boj s kontrarevolucí a spekulací (Vé-Čekou) a propůjčovaly jejich držiteli mimořádné pravomoci.

Během cesty jsem se s mladým čekistou lépe seznámil. Ukázal se jako příjemné povahy, velmi družný a zarytý vypravěč. Mezi ním a Karusem však zavládl chlad. Karus také projevoval velkou nevraživost k židovským mladíkům z plenbeže, nevynechal jedinou příležitost, aby se jejich organizaci neposmíval, a dokonce jim vyhrožoval zatčením pro sabotáž.

Kdykoli však Karus nebyl nablízku, naplňoval jídelnu našeho vozu silný mladý hlas Drozdovův. Jeho historky se týkaly většinou činnosti Čeky, náhlých razií, zatýkání a poprav. Působil na mě jako přesvědčený a upřímný komunista, ochotný položit za revoluci život. Revoluci si však představoval jako prostou záležitost vyhlazování, s Čekou jako nelítostným mečem. Neměl ponětí o revoluční etice ani o duchovních hodnotách. Síla a násilí byly pro něj vrcholem revoluční činnosti, alfou a omegou proletářské diktatury. „Revoluce je boxerský zápas,“ říkával, „buď vyhrajeme, nebo prohrajeme. Musíme zničit každého nepřítele, vyhnat každého kontrarevolucionáře z jeho doupěte. Sentimentalita – nesmysl! K dosažení našeho cíle je dobrý každý prostředek a každá metoda. K čemu je revoluce, když nevynaložíte všechno úsilí, aby uspěla? Bez nás by revoluce byla dávno mrtvá. Čeka je samou duší revoluce.“

Rád mluvil o metodách, jimiž Čeka odhaluje kontrarevoluční spiknutí, a dokázal se rozhovořit o tom, jak chytře si někteří „agenti“ počínají, když chytají spekulanty do pasti a nutí je prozradit, kde mají ukryté diamanty a zlato; slibují jim beztrestnost, když se „přiznají“, a pak je vedou na popraviště ve společnosti zrazené manželky či bratra. S obdivem mluvil o vynalézavosti Čeky při polapení buržujů, které lstí přiměje vyslovit protibolševické názory a pak je pošle na smrt. Jeho oblíbeným výrazem bylo rasstreljat – zastřelit bez okolků; opakovalo se v každé historce a bylo refrénem každého zážitku. Zvlášť nenáviděl nekomunistickou inteligenci. „Sabotažnici⁸ a kontrarevolucionáři, všichni do jednoho,“ tvrdil; „jsou nebezpeční a krmit je je škoda jídla. Měli by se zastřelit.“

„Nevíte, co mluvíte,“ protestoval jsem. „Ty historky, které vyprávíte, jsou nehorázné, nemožné. Jenom si vymýšlíte.“

„Můj milý tovarišč,“ odpovídal blahosklonně, „v hnutí můžete být starý, ale v Rusku jste mladý. Mluvíte o ukrutnosti, o surovosti! Vždyť vy, člověče, nevíte, s jakým odporným nepřítelem máme co dělat. Ti kontrarevolucionáři by nám podřezali krky; kdyby se jednou dostali navrch, zaplavili by ulice Moskvy naší krví. A co se týče vymýšlení, vždyť jsem vám ještě nepověděl ani polovinu.“

„V Čece možná jsou jednotlivci, kteří se dopouštějí činů, o nichž vyprávíte. Ale doufám, že takové metody nejsou součástí systému.“

„Je mezi námi levé křídlo, které je pro ještě drastičtější metody,“ zasmál se Drozdov.

„Jaké metody?“

„Mučení, aby se vynutila přiznání.“

„Vy jste se zbláznil, Drozdove.“

Chlapecky se zasmál. „Ale je to pravda,“ opakoval.

II

V Sebeži⁹ byl náš vlak zadržen. Dál jet nemůžeme, oznámily nám úřady, kvůli vojenským akcím na hranici, vzdálené asi pětadvacet verst.

Bylo 22. března, den, kdy měli američtí deportovaní dorazit na hranici. Naštěstí odjížděl zásobovací vlak do Rozanovskaje,¹⁰ ruského pohraničního městečka, a několika členům naší skupiny se podařilo zachytit teplušku – starý dobytčák. Blahopřáli jsme si ke svému štěstí, když vlak náhle začal zpomalovat a brzy zastavil. Jet dál je příliš nebezpečné, oznámil průvodčí. Vlak dál nepojede, ale on „nic nenamítá, když budeme riskovat život“, pokud přemluvíme strojvůdce, aby nás dovezl k hranici na tendru.

Několik vojáků, kteří s námi přijeli ze Sebeže, se chtělo dostat ke svému pluku, a společně se nám podařilo strojvůdce přemluvit, aby se pokusil o desetimílovou jízdu. Nejpřesvědčivějším argumentem se ukázaly mé americké cigarety.

„Ze všeho nejdřív deportované prohledáme a vyfotografujeme,“ začal Drozdov, když jsme se rozjeli. Byl si jist, že mezi nimi jsou špioni; ale jeho prý neoklamou, chlubil se. Přátelsky jsem mu naznačil, že by nebylo radno jednat příliš ukvapeně: náš postup by na ty muže udělal nepříznivý dojem. Jsou to revolucionáři; v Americe hájili Rusko, a proto na sebe přivolali pronásledování vlády. Bylo by hloupé vystavit je urážce prohlídky, jakmile vkročí na sovětskou půdu. Jistě očekávají jiné přijetí a mají na ně nárok, takové, jaké náleží bratřím a soudruhům. „Poslyšte, Drozdove,“ řekl jsem důvěrně, „v Petrohradě jsme učinili všechna opatření, abychom od deportovaných vybrali ankety, vyfotografovali je a vyslechli. Bylo by zbytečné to dělat tady; nejsou tu k tomu ani náležité podmínky. Myslím, že tu věc můžete svěřit mně jako předsedovi přijímací komise Petrosovětu.“

Drozdov zaváhal. „Ale mám rozkazy,“ řekl.

„Vaše rozkazy budou samozřejmě splněny,“ ujistil jsem ho. „Ale stane se to v Petrohradě, a ne na hranici, v širém poli. Sám chápete, že je to praktičtější.“

„To, co říkáte, je rozumné,“ připustil. „Souhlasil bych pod jednou podmínkou. Musíte Vé-Čece neprodleně dodat úplné sady fotografií těch mužů.“

Napůl zmrzlí z dlouhé jízdy na tendru jsme konečně dorazili do Rozanovskaje. Brodili jsme se hlubokým sněhem, až jsme došli k Sinjuše,¹¹ říčce, která odděluje Lotyšsko od sovětského Ruska. Na obou stranách hranice stály skupiny vojáků a já viděl, jak k nám přes led přechází velký zástup mužů v civilních šatech. Radoval jsem se, že jsme přijeli právě včas, abychom deportované uvítali.

„Hello, comrades!“ pozdravil jsem je anglicky. „Welcome to Soviet Russia.“

Žádná odpověď.

„How do you do, comrades!“ zavolal jsem hlasitěji. K mému nevýslovnému úžasu muži mlčeli.

Ukázalo se, že příchozí jsou ruští vojáci, které v roce 1916 zajali Němci na polské frontě. Špatně se s nimi zacházelo a nedostávali dost jídla, a tak utekli do Dánska, kde byli internováni, dokud se nezařídil jejich návrat domů. Poslali Čičerinovi radiogram a k omylu ohledně jejich totožnosti došlo patrně tím, že jejich zpráva byla špatně přečtena.

Muže doprovázeli k hranici dva důstojníci britské armády a od nich jsem se dozvěděl, že Amerika od loňského prosince už žádné radikály nedeportovala. Na cestě do Ruska však byla další skupina válečných zajatců, a tak jsem se rozhodl na ni počkat.

Vznikla potíž, co s válečnými zajatci, kterých bylo celkem 1043, protože jsme neměli prostředky, jak v Sebeži ubytovat a uživit tak velký počet. Navrhl jsem dopravit je do Petrohradu: k tomu účelu bylo možné použít dva vlaky a třetí bych si ponechal pro další skupinu příchozích, kteří by mohli být americkými politickými deportovanými. Proti mému plánu se však postavili místní úředníci a bolševici, kteří prohlásili, že „bez rozkazů z centra“ se nedá nic dělat. Čičerin očekával americké deportované a petrohradské vlaky byly vyslány pro ně, trvali na svém. Váleční zajatci budou muset počkat, dokud z Moskvy nepřijdou pokyny, co s nimi.

Na všechny mé argumenty jsem dostával stejnou nevzrušenou, typicky ruskou odpověď: „Ničevo ne podělaješ!“ (Nedá se nic dělat!)

„Ale nemůžeme přece nechat ty muže na hranici umřít hlady,“ obrátil jsem se na přednostu stanice.

„Mám rozkaz vrátit vlaky do Petrohradu s americkými deportovanými,“ řekl. „Co když přijedou a vlaky budou pryč? Zastřelí mě za sabotáž. Ne, golubčiku, ničevo ne podělaješ.“

Naléhavé telegramy zaslané Čičerinovi a do Petrohradu zůstaly bez odpovědi. Meziměstský telefon fungoval špatně a s Komisariátem zahraničních věcí se spojit nepodařilo.

Odpoledne přijel na stanici vojenský oddíl, drsně vyhlížející pohraničníci s puškami přes sedlo a s ohromnými revolvery v podomácku vyrobených dřevěných pouzdrech, které jim visely u opasků. Jejich velitel se představil jako Prehde, náčelník Osobého otdělu¹² 48. divize 15. armády – obávané vojenské Čeky válečného pásma. Přišel zatknout dva z válečných zajatců jako „dohodové špiony“, jak řekl, neboť obdržel zprávu v tom smyslu.

Prehde, vysoký, štíhlý mladý muž se studentskou tváří, se ukázal jako družný a brzy jsme se dali do přátelského hovoru. Jako lotyšského revolucionáře ho car odsoudil k smrti, ale pro jeho mládí mu byl trest změněn na doživotní vyhnanství na Sibiř. Únorová revoluce ho osvobodila a on se vrátil domů. „Jak se časy mění,“ poznamenal; „je to jen pár let, co jsem byl proti trestu smrti, a teď sám vykonávám rozsudky smrti. Ničevo ne podělaješ,“ povzdechl si; „musíme stát na stráži revoluce. Tady ti dva muži, například. Dohodoví špioni, a musí být zastřeleni.“

„Jste si jist, že jsou to špioni?“ zeptal jsem se.

„Naprosto jist. Udal mi je jeden spřátelený lotyšský voják z druhé strany.“ Uchechtl se. „Dal jsem tomu chlapíkovi tisíc carských rublů¹³ za pěkný nový browning,“ pokračoval. „Mohl jsem tu pistoli dostat levněji, ale musel jsem mu tu službu oplatit, víte.“

„Máte nějaký důkaz, že ti muži jsou špioni?“

„Důkaz?“ opakoval přísně; „byli mi udáni. Jsme ve válečném pásmu a nemůžeme riskovat kvůli nevině.“ Odmítavým gestem dodal: „Samozřejmě nejdřív prozkoumám jejich doklady.“

Velmi se zajímal o Ameriku, kde žije jeho bratr, a dychtivě poslouchal můj popis poměrů ve Spojených státech. Jeho tvář nesla netečný výraz jeho národa, ale jeho inteligentní oči planuly rozhořčením, když slyšel o pronásledování Rusů v Americe od bolševické revoluce. „Však oni brzy poznají,“ opakoval stále.

Jako náčelník Osobého otdělu má Prehde v obvodu, který mu podléhá a který zahrnuje 108 verst hranice, absolutní moc. Život a smrt jsou v jeho rukou a proti jeho rozhodnutí není odvolání. S jeho pomocí jsem konečně přiměl železniční úřady, aby se řídily mými pokyny, a váleční zajatci byli posláni ve dvou vlacích do Petrohradu.

Pak jsem telegrafoval do Moskvy, jak bylo s navrátivšími se vojáky naloženo, a dodal, že zůstanu na hranici a ponechám sanitní vlak č. 81 v pohotovosti pro případný příjezd amerických deportovaných. Mé hlášení zřejmě nedošlo, ale o osmačtyřicet hodin později přišel telegram od Čičerina s pokynem „poslat válečné zajatce ve dvou vlacích do Petrohradu“ a „vyčkat amerických emigrantů“.

III

Jako většina ruských venkovských měst leží Sebež několik mil od železniční stanice. Je to újezdní město, krásně položené v údolí, uhnízděném v klíně zvlněné krajiny – honosné místo s několika dvoupatrovými cihlovými budovami. Město žilo ve stínu mnoha bojů, jejichž stopy jsou dosud vidět na každém kroku. Kopce jsou poseté krátery po granátech a pole rozbrázděná zátarasy z ostnatého drátu. Samo město však utrpělo málo.

Na tržišti jsem potkal několik členů našeho zdravotnického personálu a vlakové čety, mezi nimi i Karuse; všichni sháněli potraviny, aby je odvezli do Petrohradu. Obchody však byly zavřené a tržiště prázdné; obchod byl v městečku zřejmě úplně potlačen. Cizinci, kteří tu postávali, budili pozornost a brzy se kolem nás shromáždil hlouček – starší muži a ženy a hojně snědých dětí. Drželi se v odstupu a hleděli na nás bojácnýma očima: příjezd tolika „cizích“ mohl věstit něco zlého. Pohlédl jsem na Karuse a ulevilo se mi, když jsem si všiml, že jeho revolver není vidět.

Začali jsme se vyptávat: dá se koupit chléb, snad trochu bílé mouky, máslo, vejce nebo vůbec něco k jídlu?

Muži kroutili hlavami se smutným úsměvem; ženy bezradně rozpřahovaly ruce. „Dobří lidé,“ říkali, „nemáme vůbec nic; a obchod je už dávno zakázaný.“

„Jak tu žijete?“ zeptal jsem se.

„Jak bychom žili? Žijeme!“ odpověděl záhadně mladý rolník.

„Nejste z ciziny?“ oslovil mě jeden muž s výrazným židovským přízvukem.

„Přijel jsem z Ameriky.“

„Ach, z Ameriky!“ V jeho hlase zněl údiv a stesk. „Poslyšte, děti,“ obrátil se k lidem kolem. „Tenhle člověk přijel až z Ameriky.“

Obklopily mě dychtivé tváře. „Jak je to v Americe? Žije se tam dobře? Neznáte náhodou mého bratra?“ Mluvili všichni najednou a každý se snažil upoutat mou pozornost.

Jejich hlad po zprávách z Ameriky byl dojemný, jejich představa o té zemi dětinská. Když slyšeli, že jsem se s jejich příbuznými „v Nju Jorku“ nesetkal, hleděli na mě překvapeně a nevěřícně. „Copak jste neslyšel o mém synovi Mojšovi,“ naléhala jedna stará žena; „tam ho přece zná každý.“

Stmívalo se a já se už chystal vrátit na stanici, když se o mě kdosi otřel. „Pojďte se mnou, bydlím nedaleko,“ zašeptal mladý rolník. Šel jsem za ním, jak přešel náměstí, vykročil do temné nedlážděné ulice a brzy zmizel za vraty jednoho dvora.

Připojil jsem se k němu a on se zastavil, aby se ujistil, že nás nikdo nesleduje. Vstoupili jsme do vedlejšího stavení, matně osvětleného petrolejovou lampou.

„Bydlím ve vedlejší vesnici,“ vysvětloval rolník, „ale když jsem ve městě, zůstávám tady. Mojše!“ zavolal do vedlejší místnosti, „jsi tam?“

Vstříc nám vykročil Žid středních let s ohnivě rudými vlasy a vousy. Za ním přišla žena s parukou¹⁴ na hlavě a se dvěma malými dětmi, které se jí držely sukně.

Srdečně mě uvítali a pozvali mě, abych se posadil v kuchyni, velké, ale neuklizené, kde se shromáždila celá rodina. Na stole stál samovar a nabídli mi sklenici čaje; hospodyně se omlouvala, že nemá cukr. Brzy se mě začali vyptávat, nejdřív diplomaticky, s narážkami na to, jak je divné, že do venkovského města, jako je Sebež, přijíždí tolik lidí „z centra“. Mluvili nenuceně, jako by je to doopravdy nezajímalo, ale cítil jsem, že si mě zkoumavě prohlížejí. Nakonec se zdálo, že se přesvědčili, že nejsem komunista ani vládní úředník, a rozhovořili se.

Moje hostitelka byla otevřeně kritická a o bolševicích mluvila jako o „těch bláznech“. Hořce jí vadilo, že má v domě ubytované vojáky: její nejstarší chlapec musel sdílet postel s jedním z gojim (nežidů); znesvětili jí všechno nádobí, je trejf (nečisté), a ze svého vlastního domova je vytlačována. Jak má žít a živit rodinu? Je to skutečné hladovění; „ti zlí“ jim všechno vzali. „Podívejte se na tohle,“ řekla a ukázala na prázdné místo na stěně, „tady viselo moje pěkné velké zrcadlo, a i to mi ukradli.“

Rudovousý Žid seděl mlčky a jemným pohybem uspával jedno z dětí na klíně. Mladý rolník si stěžoval na rozvjorstku, která jeho vesnici vzala všechno; jeho poslední kůň byl pryč. Jaro je za dveřmi, a jak má orat nebo sít, když v celé vsi není žádný dobytek? Jeho tři bratři byli odvedeni a on zůstal sám, vdovec, se dvěma malými dětmi, které musí živit. Nebýt laskavosti sousedovy ženy, malí by už dávno zahynuli. „Na světě je mnoho nespravedlnosti,“ povzdechl si, „a s rolníky se zachází špatně. Co mohou dělat? Na vesnický sovět nemají žádný vliv: kombed¹⁵ (výbor chudiny, zřízený bolševiky) vládne nemilosrdnou rukou a obyčejný mužik se bojí říct, co si myslí, protože by ho nějaký komunista udal a odvlekli by ho do vězení.“

„Když vidím, že nejste komunista, mohu vám povědět, jak trpíme,“ pokračoval. „Rolníkům je teď hůř než dřív; žijí v neustálém strachu, že přijde nějaký komunista a vezme jim poslední bochník. Čekisté z Osobého otdělu vstoupí do domu, poručí ženám, aby všechno vyložily na stůl, a pak s tím odjedou. Je jim jedno, jestli děti hladovějí. Kdo by pod takovými pány něco sel? Ale rolník se leccos naučil; co chce před lupiči zachránit, musí zakopat do země.“

Vešlo několik rolníků. Mlčky pohlédli na Mojšeho a ten jim uklidňujícím způsobem kývl. Z útržků jejich rozhovoru jsem pochopil, že Židovi dodávají plodiny a on v tom obchodu dělá prostředníka. Člověk musí být opatrný a nejednat s cizími bez rozdílu, poznamenal Mojše; někteří z těch, které viděl na tržišti, vypadali podezřele. Mně však potraviny opatří, a jmenoval ceny mnohem nižší než na moskevském trhu: slanečky, které v hlavním městě stojí 1000 rublů, za 400; libru fazolí nebo hrachu za 120; mouku, napůl pšeničnou, za 250; vejce po 60 rublech za kus.

Rolníci souhlasili s Mojšem, že „časy jsou horší než za cara“. Komunisté jsou prostě lupiči a spravedlnosti se dnes nikde nedovoláš. Komisařů se bojí víc než starých činovniků.¹⁶ Moje otázka, zda by dali přednost monarchii, je pobouřila. Ne, pomeščiky (statkáře) už znovu nechtějí, ani cara, ale bolševiky nechtějí také.

„Dřív s námi zacházeli jako s dobytkem,“ řekl světlovlasý rolník s modrýma očima, „a bylo to ve jménu batjušky cara. Teď k nám mluví ve jménu strany a proletariátu, ale zacházejí s námi jako s dobytkem, stejně jako dřív.“

„Lenin je dobrý člověk,“ vložil se do toho jeden z rolníků.

„Proti němu nic neříkáme,“ poznamenal jiný, „ale jeho komisaři, ti jsou tvrdí a krutí.“

„Bůh je vysoko a Iljič (Lenin) daleko,“ řekl modrooký rolník, parafrázuje staré lidové rčení.¹⁷

„Ale bolševici vám dali půdu,“ namítl jsem.

Pomalu se poškrábal na hlavě a v očích se mu objevil lstivý úsměv. „Ne, golubčiku,“ odpověděl, „půdu jsme si vzali sami. Není to tak, bratříčkové?“ obrátil se k ostatním.

„Mluví pravdu,“ přisvědčili.

„Bude to takhle trvat ještě dlouho?“ ptali se, když jsem odcházel. „Snad se něco změní?“

Cestou zpátky na stanici jsem potkal členy naší vlakové čety, jak se po jednom šplhají do kopce, obtíženi pytli s potravinami. Mladý student z našeho zdravotnického personálu nesl kvičící prase. „Ta bude stará matička šťastná,“ řekl; „tohle čuně uživí rodinu na dlouhou dobu.“

„Jestli ho dost dobře schovají,“ podotkl kdosi.

Kolem projížděl voják a my jsme ho požádali, aby nás svezl na stanici. Bez odpovědi jel dál. Vzápětí nás dohnal další vůz. Opakovali jsme svou prosbu. „Proč ne?“ zvolal vesele mladý rolník, „naskočte, všichni.“ Byl veselý a hovorný, „duši dokořán“, jak ho charakterizoval student, a jeho vyprávění bylo zábavné. Bolševiky má rád, řekl, ale komunisty nemůže vystát. Bolševici byli dobří lidé, přátelé lidu: žádali půdu pro rolníka a všechnu moc sovětům. Ale komunisté jsou zlí: okrádají a bičují rolníky; dosadili do sovětů své lidi a nekomunista tam nemá co říct. Kombed je plný líných budižkničemů; jsou pány vesnice a rolník, který se před nimi odmítne sklonit, „má smůlu“. Byl na Děnikinově frontě a tam to bylo stejné: komunisté a komisaři si dělali, co chtěli, a panovali nad odvedenci. Jinak tomu bylo, když vojáci mohli říct, co si myslí, a o všem rozhodovat ve svém rotním výboru:¹⁸ to byla svoboda a každý se cítil součástí revoluce. Teď je ale všechno jinak. Člověk se bojí mluvit upřímně – vždycky je nablízku nějaký komunista a hrozí vám, že vás udá. Proto dezertoval; ano, dezertoval dvakrát. Slyšel, že jeho rodině na statku všechno vzali, a rozhodl se jít domů podívat, jestli je to pravda. Inu, byla to pravda; ještě horší, než mu říkali. Dokonce i jeho nejmladší bratr, kterému bylo sotva šestnáct, byl odveden do armády. Doma nezůstal nikdo než matka a otec, příliš staří na to, aby bez pomoci obdělávali svůj kousek půdy, a všechen dobytek byl pryč. Komisaři nechali v jeho vesnici sotva nějaké koně a jen jednu krávu na každou pětičlennou rodinu, a měl-li rolník jen dvě malé děti, vzali mu i poslední krávu. Rozhodl se zůstat a pomoci svým – bylo jaro a muselo se sít. Jen o vlas však unikl. Jednoho dne obklíčil komisař se svými lidmi celou vesnici. Vyběhl z chalupy a dal se na útěk do lesa. Smůla, měl na sobě ještě vojenskou uniformu, a tak po něm stříleli ze všech stran. Podařilo se mu doběhnout k nejbližšímu křoví, ale byl vyčerpaný a upadl a skutálel se z kopce do úžlabiny. Jeho pronásledovatelé ho asi měli za mrtvého. Pozdě v noci se vplížil zpátky do vesnice, ale ke svým nešel; ukryl ho ve svém domě přátelský soused. Druhý den se převlékl do selských šatů a celé jaro a léto pomáhal svému „starému“ na poli. Pak se vrátil do armády z vlastní vůle: chtěl sloužit revoluci, dokud ho rodina doma nepotřebuje. Ale zacházeli s ním špatně, v jeho pluku bylo málo jídla, a tak dezertoval znovu. „V armádě bych zůstal,“ uzavřel, „ale nemůžu se dívat, jak staří umírají hlady.“

„Nebojíte se mluvit tak otevřeně?“ varoval jsem ho.

„Ale kdo by se staral!“ zasmál se. „Ať mě zastřelí. Copak jsem pes, abych nosil na čumáku náhubek?“

IV

O tři dny později mi Prehde oznámil do Sebeže příjezd nové skupiny emigrantů. Doufal jsem, že by to mohli být dlouho očekávaní političtí deportovaní z Ameriky, a pospíšil jsem na hranici. K našemu velkému zklamání se ukázalo, že jsou to váleční zajatci vracející se z Anglie. Ve skupině jich bylo 108; byli zajati loni v archangelské oblasti¹⁹ a měli na sobě ještě uniformy rudé gardy. Bylo mezi nimi také pět ruských dělníků, kteří léta žili v Anglii a nyní byli deportováni podle zákona o cizincích.²⁰ Byli v civilním oděvu a Prehde okamžitě usoudil, že jsou „podezřelí“, a dal je zatknout jako britské špiony. Deportovaní to brali na lehkou váhu a neuvědomovali si, že by to mohlo znamenat zběžný polní soud a okamžitou popravu.

S Prehdem jsem se spřátelil a oblíbil jsem si jeho prostotu a upřímnost. Je naprosto nezkažený a nezná jiného ohledu než svou povinnost vůči revoluci; s domnělými kontrarevolucionáři nezachází o nic přísněji, než jak přísně žije sám. Zabíjení lidí považuje za osobní tragédii, za tvrdou zkoušku, které revoluční nutnost podrobuje jeho svědomí. „Bylo by zradou se tomu vyhýbat,“ řekl mi.

Rozhodl jsem se přimluvit se u něho za zatčené civilisty. Naléhal jsem, že by měli být zpraveni o podezření, které proti nim panuje, a měli by dostat příležitost se očistit. Prehde svolil, abych s těmi muži promluvil, a slíbil, že se bude řídit mými dojmy.

„Jen se s nimi trochu projděte a vyzpovídejte je,“ nařídil.

„Tady venku, v širém poli?“ zeptal jsem se udiveně.

„Samozřejmě. Pokusí-li se utéct, jsou vinni. Jsem neomylný střelec.“

Půlhodinový rozhovor s „podezřelými“ mě přesvědčil o jejich neškodnosti. Jeden z nich, slabomyslný mladík, byl z Anglie deportován jako obtížný živel; další proto, že odmítal platit manželce výživné; třetí byl odsouzen za provozování herny a dva byli radikální dělníci zatčení na bolševické schůzi v Edinburghu. Prehde souhlasil, že mi je svěří do péče, dokud se nevrátím do Petrohradu, kde je bude možné dále vyslechnout a náležitě s nimi naložit.

Od britských důstojníků, kteří válečné zajatce doprovázeli, jsem se dozvěděl, že od skupiny z Bufordu nebyli ze Spojených států deportováni žádní političtí. Major, který velí konvoji, je rodilý Američan; jeho pomocník, poručík, je ruský Žid z Petrohradu. Oba tvrdili, že Evropa je válkou unavená, a o sovětské republice mluvili se sympatiemi. „Měla by dostat poctivou příležitost,“ řekl major.

Telegrafoval jsem Čičerinovi o příjezdu druhé skupiny a o tom, že je jisté, že žádní američtí deportovaní nejsou en route. Zároveň jsem mu oznámil, že sanitní vlak č. 81, jediný, který zůstal na hranici, použiji k dopravě mužů do Petrohradu.

Meziměstským telefonem a telegramem přišel Čičerinův rozkaz „vyčkat, až se Komisariát zahraničních věcí dozví datum příjezdu amerických emigrantů“. Na hranici jsme strávili už přes týden a docházely nám zásoby, protože nám Petrohrad dal příděly jen na tři dny. Co se mělo dělat s víc než stovkou mužů, z nichž někteří byli nemocní? Byl jsem si jist, že Čičerin je o „amerických emigrantech“ špatně zpraven, a rozhodl jsem se pokyny „centra“ nedbat a vrátit se do Petrohradu.

Místní úředníci však takové pohrdání autoritou nesli nelibě a odmítli cokoli podniknout, a tak jsme byli nuceni zůstat. Uplynuly další dva dny, vyhladovělí váleční zajatci začali být hroziví a konečně nám úřady svolily odjet.

Když jsme se toho večera s Karusem a Ethel vraceli z vesnice, abychom učinili poslední přípravy k odjezdu, s překvapením jsme zjistili, že náš vlak na stanici není. Celé hodiny jsme hledali na všechny strany, až nám jeden procházející voják řekl, že na hranici byla slyšet prudká střelba a že náš bíle natřený vlak byl pro jistotu odsunut mimo dostřel.

Noc byla černočerná. Nechal jsem Ethel na nástupišti a šel podél trati, až jsem narazil na stěnu vagonů. Kdosi na mě zavolal a já poznal Karusův hlas. Rozsvítil svou přenosnou lampu a pokusili jsme se dostat do vagonu, ale dveře byly zamčené a zapečetěné. Najednou jsme ucítili, jak vzduch syčí, a kolem nás začaly bubnovat kulky. „Střílejí na moje světlo,“ vykřikl Karus a odhodil lampu. Pomalu jsme šli podél kolejí, až jsme došli k vagonu, z něhož se ozývalo chrápání, a vstoupili jsme.

Ve vytopeném vzduchu těžce visel pach nemytých lidských těl a dolehl na nás s dusivou silou. Tápali jsme ve tmě uličkou mezi dvěma řadami obutých nohou, když se ozval drsný hlas:

„Dežurnyj (stráž), kdo je tam?“

Z jedné lavice se zvedl voják, úplně oblečený a se zbraní v ruce.

„Kdo jde?“ zvolal rozespale.

„Jak se opovažuješ pouštět někoho do tohohle vagonu, ty lumpe!“ křičel jiný.

„Zrovna vešli, tovarišč.“

„Lžeš, spal jsi na stráži.“ Na vojáka se snesla záplava kleteb, týkajících se jeho matky a jejích domnělých milenců, v malebném slovníku ruského láteření.

Ten klející hlas zněl blízko. Spatřil jsem velkou rudou pěticípou hvězdu se srpem a kladivem uprostřed, připíchnutou muži na prsou.

„Ven odsud, vy ďáblové,“ křičel ten muž, „nebo vás nacpu olovem.“

„Pomalu, tovarišč,“ varoval ho Karus, „a buďte trochu zdvořilejší.“

„Ven!“ zařval komisař. „Nevíte, s kým mluvíte. My jsme bojevaja (bojová) Čeka.“

„Mohou být i jiní takoví,“ odpověděl Karus významně. „Nemůžeme najít svůj vagon a rádi bychom tu přečkali noc.“

„Ale zůstat tu nemůžete,“ ohradil se muž klidnějším tónem, „můžeme být každou chvíli povoláni do akce.“

„Můj tovarišč je z Petrosovětu,“ prohlásil Karus a ukázal na mě; „nemůžeme zůstat venku.“

„Tak tedy zůstaňte.“ Komisař zívl a natáhl se na lavici.

Zavolal jsem Ethel do vagonu. Vypadala prochladle a unaveně a sotva se držela na nohou. Ve tmě jsem hmatal po volném místě, ale všude se mé ruce dotýkaly lidských těl. Muži chrápali na nejrůznější tóny a někteří ze spánku kleli.

Slyšel jsem, jak Karus leze na horní lůžko a jak se ozval rozzlobený ženský hlas: „Přestaň strkat, ďáble.“ „Udělej místo, ty jalovice,“ ozvalo se od Karuse, „to jsou mi pěkní bojovníci, s vagonem plným děvek.“

V koutě jsme našli lavici zavalenou puškami, nádobím a starými šaty. Sotva jsme se posadili, ucítili jsme, jak po nás leze havěť. „Snad nechytíme tyfus,“ zašeptala Ethel ustrašeně. V dálce střílela děla; tu a tam se ozvaly výstřely nablízku. Venku na kolejích se hádali dva muži.

„Nech moji ženskou na pokoji,“ vyhrožoval opilý hlas.

„Tvoji ženskou!“ ušklíbl se druhý. „A proč ne moji?“

„Já ti ukážu, ty bastarde, synu milenců tvé matky!“ Ozvala se tupá rána a všechno zase utichlo.

Ethel se otřásla. „Kdyby byl aspoň den,“ zašeptala. Hlava jí těžce klesla na moje rameno a Ethel usnula.

* * *

27. března. – Dnes jsem přijel do Petrohradu. Ke svému zděšení jsem zjistil, že navrátivší se váleční zajatci jsou dosud na nádraží. Nic se nepodniklo, aby byli ubytováni a nasyceni, protože „se s nimi nepočítalo“ a z Moskvy dosud nepřišly žádné „rozkazy“.