Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 15 – Opět v Petrohradě

2. dubna 1920. – Zastihl jsem Zinovjeva vážně nemocného; jeho stav je prý následkem toho, jak s ním naložili dělníci. Vypráví se, že několik továren přijalo rezoluce, v nichž kritizovaly správu pro korupci a neschopnost, a že potom byli někteří z dělníků zatčeni. Když pak Zinovjev továrnu navštívil, byl napaden.

O takových věcech se v Pravdě¹ ani v Krasné gazetě, úředních denících, nic nedočtete. Přinášejí vůbec jen málo zpráv; jsou věnovány téměř výhradně agitaci a výzvám k lidu, aby stál při vládě a komunistické straně a pomohl zachránit zemi před kontrarevolucí a hospodářským rozvratem.

Očekává se, že se ze Sibiře vrátí Bill Šatov. Jeho žena Nuňa leží v nemocnici, podle obav na smrt, a Billovi poslali telegram. S údivem jsem se dozvěděl, že Šatov neodpověděl na naše radiotelegramy a nevyšel skupině z Bufordu vstříc na hranici proto, že mu to zakázaly „vyšší instance“. Vysvětluje to také, proč Zorin předstíral, že Šatov odjel na východ, ačkoli byl ve skutečnosti ještě v Petrohradě.

Zdá se, že Bill navzdory svým velkým zásluhám o revoluci upadl v nemilost; byla proti němu vznesena závažná obvinění a dokonce mu šlo o život. Lenin Šatova zachránil, protože byl dobrý organizátor a „mohl být ještě užitečný“. Bill byl prakticky vypovězen na Sibiř a soudí se, že mu nedovolí vrátit se do Petrohradu, aby viděl svou umírající ženu.

Většina deportovaných z Bufordu je dosud bez práce. Údaje, které jsem připravil pro Zorina, a plány, které jsem vypracoval, aby muži dostali zaměstnání, zůstaly ležet ladem. Dřívější nadšení hochů se změnilo v malomyslnost. „Bolševická byrokracie,“ poznamenal ke mně S–, „promrhává náš čas a síly. Prošlapal jsem poslední pár bot, jak jsem běhal sem a tam a sháněl práci. Nekomunisty znevýhodňují. Bolševici tvrdí, že potřebují dobré pracovníky, ale když nejste komunista, nechtějí vás. Nadávají nám do kontrarevolucionářů a náčelník Čeky nám dokonce vyhrožoval vězením.“

* * *

V bytě mého přítele M– na Vasiljevském ostrově² jsem se sešel s několika muži a ženami, kteří seděli v kabátech kolem buržujky,³ malých železných kamen, do nichž přikládali staré noviny a časopisy.

„Nezdá se vám neuvěřitelné,“ říkal hostitel, „že Petrohrad, který má v okolí ohromné lesy, mrzne pro nedostatek paliva? Dřevo bychom si obstarali, kdyby nás jen nechali. Pamatujete si na ty čluny na Něvě? Nikdo se o ně nestaral a rozpadaly se. Dělníci z továrny N– je chtěli rozebrat a dřevo použít na topení. Vláda to však odmítla. ‚Postaráme se o to sami,‘ řekli. A co se stalo? Nic se samozřejmě neudělalo, a voda na úřední postup nečekala. Čluny odnesl proud na moře a byly ztraceny.“

„Komunisté nesnesou samostatnou iniciativu,“ poznamenala jedna z žen; „pro jejich režim je nebezpečná.“

„Ne, přátelé, nemá smysl si nic namlouvat,“ odsekl vysoký vousatý muž. „Rusko pro komunismus nedozrálo. Sociální revoluce je možná jen v zemi s nejvyšším stupněm průmyslového rozvoje. Největším zločinem bolševiků bylo, že násilím rozehnali Ústavodárné shromáždění.⁴ Uchvátili vládní moc, ale celá země je proti nim. Co za takových okolností můžete čekat? Musejí se uchylovat k teroru, aby lid donutili plnit jejich vůli, a všechno samozřejmě jde k čertu.“

„To mluví pořádný marxista,“ odvětil dobromyslně jeden levý sociální revolucionář, „ale zapomínáte, že Rusko je zemědělská, a ne průmyslová země a vždycky taková zůstane. Vy sociální demokraté sedláku nerozumíte; bolševici mu nedůvěřují a znevýhodňují ho. Jejich proletářská diktatura je pro rolnictvo urážkou a křivdou. Diktatura musí být diktaturou Práce a mají ji vykonávat rolníci a dělníci společně. Bez spolupráce rolnictva je země ztracena.“

„Dokud budete mít diktaturu, budete mít dnešní poměry,“ odpověděl hostitel, anarchista. „Centralizovaný stát, to je to velké zlo. Nedovoluje, aby se tvůrčí podněty lidu projevily. Dejte lidu příležitost, nechte ho uplatnit jeho iniciativu a tvůrčí síly – jen to revoluci zachrání.“

„Vy si neuvědomujete, jakou velkou úlohu bolševici sehráli,“ ozval se štíhlý, nervózní muž. „Dopustili se ovšem chyb, ale ne z bázlivosti nebo zbabělosti. Rozehnali Ústavodárné shromáždění? Dobře udělali! Neudělali nic víc, než co udělal Cromwell⁵ s Dlouhým parlamentem: poslali prázdné tlachaly pryč. A mimochodem, byl to anarchista Anton Železňakov,⁶ který měl té noci se svými námořníky v paláci službu, kdo shromáždění nařídil, aby se rozešlo domů. Mluvíte o násilí a teroru – myslíte si snad, že revoluce je salonní záležitost? Revoluce se musí udržet za každou cenu; čím drastičtější opatření, tím humánnější jsou nakonec. Bolševici jsou etatisté, krajní stoupenci vlády, a jejich bezohledná centralizace v sobě skrývá nebezpečí. Ale revoluční období, jakým procházíme, není bez diktatury možné. Je to nutné zlo, které bude překonáno teprve s úplným vítězstvím revoluce. Kdyby se leví političtí odpůrci s bolševiky spojili a pomohli jim v jejich velkém díle, zlořády dnešního režimu by se zmírnily a tvůrčí úsilí by se urychlilo.“

„Vy jste sovětský anarchista,“ dobírali si ho ostatní.

* * *

Skoro každý otvetstvennyj (odpovědný) komunista odjel do Moskvy na IX. sjezd strany.⁷ Jde o závažné otázky a Lenin a Trockij udali základní tón – militarizaci práce. Noviny jsou plné diskuse o navrhovaném zavedení jedinoličije (řízení průmyslu jedním člověkem) místo dosavadní kolektivní formy. „Musíme se učit od buržoazie,“ říká Lenin, „a využít ji pro své cíle.“

Mezi dělnickými živly je proti novému plánu silný odpor, ale Trockij tvrdí, že odbory v řízení průmyslu selhaly: navrhovaná soustava má zorganizovat výrobu účinněji. Odboráři naopak říkají, že dělníci nedostali příležitost, protože funkce odborů převzala krajní státní centralizace. Jedinoličije podle nich znamená, že továrnu a dílnu bude zcela řídit jeden člověk, takzvaný spec (odborník), a dělníci budou z řízení vyloučeni.

„Krok za krokem přicházíme o všechno, co jsme revolucí získali,“ řekl mi jeden člen dílenského výboru. „Nový plán znamená návrat bývalého pána. Spec je starý buržuj a teď se vrací, aby nás zase bičem honil do práce. Loni přece sám Lenin ten plán odsoudil jako kontrarevoluční, když ho prosazovali menševici. Ti za to dosud sedí ve vězení.“

Jiní se vyjadřují méně otevřeně. Dnes ráno jsem potkal N– ze skupiny z Bufordu, vzdělaného muže s velkým politickým rozhledem. „Co si o tom myslíte?“ zeptal jsem se, neboť jsem chtěl znát jeho názor na navrhované změny.

„Nemohu si dovolit přepych vyslovit názor,“ odpověděl se smutným úsměvem. „Slíbili mi místo v komisi, která má být vyslána do Evropy. Je to moje jediná příležitost, jak se dostat k ženě a dětem.“

* * *

4. dubna. – Krásná, jasná neděle. Dopoledne jsem byl na pohřbu Semjona Voskova,⁸ předního komunistického agitátora, kterého na frontě zahubil tyfus. Poznal jsem ho ve Spojených státech a připadal mi jako skvělý typ revolucionáře a nadšený stoupenec bolševiků. Teď leželo jeho tělo vystavené v Paláci Urického⁹ a mrtvému byla vzdána vysoká pocta jako hrdinné oběti revoluce.

Pohřební průvod se ubíral po Něvském na Marsovo pole¹⁰ za zvuků hudby a zpěvu sboru z Archangelska. Za pohřebním vozem šly tisíce dělníků, řada za řadou mužů a žen z dílen a továren, unavených pracujících, kteří kráčeli bez zápalu, mechanicky. U hrobu se střílely vojenské salvy a několik řečníků pronášelo smuteční projevy – dost úřední, jak se mi zdálo; příliš stranické, bez vřelého osobního tónu.

Ohromná manifestace, kterou Petrohradská rada odborů, jak mi bylo řečeno, uspořádala během čtyřiadvaceti hodin, se zdála pozoruhodným dokladem organizovanosti. Blahopřál jsem hlavnímu činovníkovi výboru k rychlé a výkonné práci.

„Udělal jsem to, aniž bych vyšel z kanceláře,“ řekl hrdě. „Rozhodnutí rady bylo telegraficky rozesláno do každé továrny a každého závodu s příkazem, aby každý vyslal na manifestaci určitý počet svých zaměstnanců. A bylo to.“

„Nebylo to ponecháno na vůli lidí?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Totiž,“ usmál se, „my nenecháváme nic náhodě.“

Při návratu z Voskovova pohřbu jsem potkal jiný průvod. Dva muži a žena šli za ručním vozíkem, na němž stála hrubá, nenatřená borová rakev s mrtvým tělem jejich bratra. Mladá dívka, která vedla za ruku malé dítě, kráčela znaveně za ostatky na jejich poslední cestu. Tři muži na chodníku se zastavili a pozorovali ten tragický výjev. Truchlící prošli mlčky, obraz bídy a opuštěnosti – černé kameje ostře vyryté do jasného dne. V dálce hřměla vojenská hudba bolševického pohřbu a dlouhé řady vojáků ve slavnostních uniformách, s bodáky na puškách, které se leskly na slunci, pochodovaly na Marsovo pole, aby vzdaly čest komunistickému mučedníkovi Voskovovi.

* * *

Velikonoční týden. – Už několik dní nevycházejí noviny. Proslýchalo se, že by mohlo dojít k výtržnostem ze strany věřících, ale ve městě je klid.

O půlnoci (10. dubna) jsem byl na mši v Isaakijevském chrámu.¹¹ Obrovská stavba byla studená jako hrobka; hluboký bas kněze zněl jako rekviem jeho víry. Shromáždění věřící, většinou muži a ženy z bývalé střední vrstvy, vypadali sklíčeně, jako by je tížila myšlenka na slávu navždy minulou.

Po bohoslužbě se věřící seřadili na ulici do průvodu a třikrát obešli chrám. Kráčeli pomalu, mlčky; v tradičním pozdravu „Kristus vstal z mrtvých!“ nebyla žádná radost. „Vpravdě vstal,“ ozývalo se v odpověď bez zápalu. V dálce bylo slyšet ojedinělé výstřely. Dvě ženy se na schodech chrámu objaly a nahlas vzlykaly.

V Kazaňském chrámu¹² převládali mezi přítomnými proletáři. Cítil jsem tutéž stísněnou atmosféru, jako by lidi ovládal jakýsi neurčitý strach. Průvod temnými ulicemi byl truchlivý, pohřební. Malé voskové svíčky se podobaly bludičkám zmítaným větrem a jejich nejisté plápolání slabě ozařovalo ikony a korouhve, které vlály nad hlavami věřících. Víra dosud žije, ale moc církve je zlomena.

* * *

Z Ameriky přijel Bieland a přinesl první přímé zprávy ze Spojených států, které jsem dostal. Reakce tam řádí, vypráví; „stoprocentní amerikanismus“¹³ slaví své krvavé vítězství. Válečné zákony, přijaté jako opatření dočasné nutnosti, zůstávají v platnosti a uplatňují se s větší přísností než předtím. Věznice jsou plné politických vězňů; většina činných členů IWW je za mřížemi a ti, kdo se vyhnuli odvodu, a odpírači z důvodu svědomí jsou dosud zatýkáni. Radikalismus je postaven mimo zákon; nezávislý názor je zločinem. Wilsonova militaristická lidumilnost se proměnila ve válku proti pokroku. Dědictví „války proti válce“ je smrtonosnější než samo krveprolití.

Bill Haywood,¹⁴ propuštěný na kauci, byl znovu zatčen. Rose Pastor Stokesová¹⁵ byla vydána do Illinois kvůli projevu, který se nelíbil jistým úředníkům; Larkin¹⁶ má brzy stanout před soudem a Gitlow¹⁷ byl odsouzen k patnácti letům.

Podobný duch reakce se projevuje v celé Evropě. Vládne bílý teror. Jack Reed¹⁸ byl zatčen ve Finsku na cestě do Ameriky.

„Jen tady se dá volně dýchat,“ poznamenal vroucně Bieland. Neodporoval jsem mu. Přes všechny chyby a nedostatky bolševiků cítím, že Rusko je dosud ohniskem revoluce. Je to pochodeň, jejíž světlo je vidět po celém světě, a její žár hřeje proletářská srdce v každé zemi.

* * *

12. dubna. – Pochmurný den; zataženo, mírně prší – po jarním počasí, jaké jsme měli, velmi tísnivé. Světlo je teď až do deseti večer – hodiny byly posunuty o dvě hodiny zpět a nedávno ještě o další hodinu.

Lizu Zorinovou dnes odvezli do nemocnice, měla velké bolesti: její dítě se má narodit za několik dní. Liza odmítla soukromý pokoj, a dokonce se bránila, aby ji místo porodní báby ošetřoval lékař; chtěla, aby se s ní zacházelo jako s kteroukoli jinou proletářskou matkou. Je útlé postavy a trpí slabým srdcem, ale duchem je silná: opravdová komunistka, která odmítá přijímat zvláštní výsady. Pro své dítě nemá nic, ale „jiné matky nemají víc, a proč bych měla mít já?“ říká.

Moskva Billu Šatovovi nepovolila opustit Sibiř, aby navštívil svou nemocnou ženu. Bill je sice komisařem železnic v Dálněvýchodní republice, ale prakticky je ve vyhnanství.

* * *

Odhalení Pravdy o petrohradských polepšovnách pro děti rozrušila město. Instituce vyšetřoval výbor Komunistického svazu mládeže¹⁹ a jeho zpráva nyní odhalila velmi žalostný stav věcí. „Polepšovny“ jsou obviňovány, že jsou skutečnými věznicemi, v nichž se s mladými chovanci zachází jako se zločinci. Postižené děti jsou tvrdě trestány a klukovské lotroviny se posuzují jako vážné přestupky. Celková správa je podle zjištění prolezlá byrokracií a korupcí. Oblíbeným způsobem trestání je odepřít dětem jídlo, a takto ušetřené potraviny si přivlastňují správci ústavu. Komisaři si korupčními metodami opatřují zásoby podle nadsazených seznamů, aby s nimi mohli spekulovat. Vládne protekce; počet zaměstnanců se často rovná počtu dětí.

Už nějaký čas jsem uvažoval o tom, že bych se věnoval výchovné práci, a využil jsem příležitosti, abych o tom pohovořil se Zorinem. Odhalení ho velice rozladila a byl nakloněn považovat stav škol za přehnaný mladými vyšetřovateli. Trval na tom, že dnešní zlořády jsou způsobeny hlavně nedostatkem bolševických učitelů. Na odpovědných místech se dá důvěřovat jen komunistům, tvrdil. Kde zastávají vysoké funkce nestraníci, bylo nutné postavit do čela ústavu politkoma (politického komisaře), aby se zabránilo sabotáži. Tato soustava je sice nehospodárná, ale vzhledem k nedostatku komunistických organizátorů a pracovníků nezbytná. Zlořády a nešvary v sovětských institucích jsou podle Zorina téměř výhradně důsledkem tohoto stavu. Průměrný člověk je šosák, jehož jedinou myšlenkou je využít každé příležitosti, aby získal větší výhody pro sebe, svou rodinu a přátele. Taková je buržoazní lidská povaha, ničevo ne podělaješ. Je ovšem pravda, že většina sovětských zaměstnanců krade a spekuluje. Vláda však proti těmto zlořádům bojuje nemilosrdnou rukou. Takoví lidé bývají často zastřeleni jako vinní zločinem proti revoluci. Hlad je však tak veliký, že i komunisté, ti, kdo nejsou dost pevně zakotveni v myšlenkách a kázni strany, často podlehnou pokušení. S těmi se zachází ještě kratším procesem než s ostatními. K nim je vláda nelítostná, a právem: komunisté jsou předvojem revoluce – mají dávat příklad oddanosti, poctivosti a sebeobětování.

Probírali jsme prostředky, jak vymýtit zlořády v dětských ústavech, a Zorin uvítal mé praktické návrhy založené na výchovných zkušenostech z Ameriky. Nabídl jsem, že se té práci budu věnovat, ale cítil jsem se povinen klást podmínku, že budu ušetřen politkomů a dostanu příležitost uskutečnit své představy o péči o opožděné a takzvaně mravně narušené děti. Zorin mě odkázal na Lilinovou,²⁰ Zinovjevovu ženu, která stojí v čele petrohradských vzdělávacích zařízení, a žertem mě varoval, abych neopakoval faux pas, kterého jsem se dopustil, když jsem se s tou dámou poprvé setkal.

Tehdy, když jsem přišel do Zinovjevových pokojů v Astorii, otevřela mi na zazvonění pohledná mladá žena. „Jste madame Zinovjevová?“ zeptal jsem se, aniž jsem si byl vědom, že se dopouštím neodpustitelného prohřešku proti bolševické etiketě; vlastně dvojího prohřešku – užil jsem buržoazního výrazu „madame“ a neoslovil jsem ji jejím vlastním jménem, na které jsem si v tu chvíli nemohl vzpomenout.

„Zavolám tovarišč Lilinovou,“ řekla káravě, a v příštím okamžiku jsem stál tváří v tvář rozhněvané ženě středních let s obličejem nespokojené staré panny. Zřejmě mou otázku slyšela a přijala mě nevlídně.

„Tovarišč Zinovjev tady nepřijímá. Jděte do Smolného,“ řekla, aniž mě pustila dovnitř.

„Rád bych použil přímé linky do Komisariátu zahraničních věcí, mám jednání s Čičerinem,“ vysvětlil jsem.

„To nejde a já nevím, kdo jste,“ odpověděla úsečně a zavřela dveře.

Tentokrát byla Lilinová vlídnější. Mluvili jsme o poměrech v polepšovnách a připustila, že tam jisté zlořády existují, ale ohradila se, že zveřejněná zpráva je hrubě přehnaná. Probírali jsme moderní výchovné metody a vyložil jsem jí soustavu, které se drží Ferrerova škola v New Yorku.²¹ V teorii byla ochotná souhlasit, „ale musíme naši mládež připravit,“ poznamenala, „aby pokračovala v díle naší revoluce.“ „Jistě,“ přisvědčil jsem, „ale má se to dělat konvenčními metodami, které mladou mysl otupují a mrzačí tím, že jí vnucují předem přežvýkané názory a dogmata?“ Zdůraznil jsem, že skutečným cílem výchovy je napomáhat harmonickému rozvoji tělesných a duševních vlastností dítěte, podporovat samostatnost myšlení a podněcovat tvůrčí úsilí.

Lilinová shledala mé názory příliš anarchistickými.