Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 16 – Zotavovny pro dělníky

Zorin se už měsíce zabýval plánem, jak poskytnout petrohradským pracujícím příležitost, aby se přes léto zotavili. Dělníci jsou soustavně podvyživení a vyčerpaní – několik týdnů odpočinku a lepší pajok by jim dodaly nových sil a zároveň by byly dokladem toho, jak se komunistická strana zajímá o jejich blaho.

Po zdlouhavém jednání výkonný výbor Petrohradského sovětu Zorinův nápad schválil a Zorin dostal pověření uskutečnit svůj vysněný plán. Bývalé vily ruské šlechty v okolí města se měly proměnit v proletářské „zotavovny“ a přestavět tak, aby pojaly 50 000 dělníků, kteří v nich budou trávit vždy dva týdny ve skupinách po 5 000.

Zorin mě získal ke spolupráci a já jsem nadšeně přijal. Podnikli jsme několik návštěv na Kamenném ostrově,¹ kde stojí nejkrásnější vily a paláce, a vypracoval jsem podrobný plán, jak je přestavět na byty pro malé dělnické rodiny, s jídelnami, knihovnami a místy k zábavě. Zorin mě jmenoval hlavním správcem a požádal mě, abych práci urychlil „po americku, ve spěchu“, jak se vyjádřil, aby bylo všechno hotovo do 1. května,² který se má ve velkém slavit jako revoluční svátek.

Ostrov je od revoluce zanedbaný; většina vil potřebuje důkladnou opravu a i cesty jsou ve velmi špatném stavu. Chceme vytvořit vkusné letní sídlo s moderním vybavením a pohodlím pro proletáře. Jistě se do takového díla dosud nepustila žádná vláda.

Architekti a stavební inženýři jsou k dispozici, ale je velmi obtížné obstarat stavební materiál a schopné pracovní síly. Petrohradská skladiště jsou plná potřebných věcí, ale je téměř nemožné zjistit, co přesně v nich je a kde to najít. Když byl soukromý majetek znárodněn, obchody a skladiště byly zapečetěny a zjevně nikdo neví, co obsahují. Naši architekti, inženýři a dělníci létají po městě a ztrácejí čas marným úsilím sehnat potřebný materiál. Celé dny se tlačí v různých úřadech, aby dostali „schválené poukazy“ na pár lopat nebo několik kusů vodovodních trubek, a když je konečně získají, narazíme na všeobecnou nevědomost, kde se hledaná věc nachází. V takové situaci by jediným hospodárným a účinným postupem bylo, aby náš vlastní výbor skladiště prošel a sepsal zásoby. Můj návrh v tomto smyslu však narazil na tlustou zeď vládnoucí byrokratické soustavy. Komisaři jednotlivých úřadů – samí komunisté – jsou náchylní urazit se nad takovým zjevným přehlížením své pravomoci: je nutné držet se zavedených postupů. Kromě toho obchody a skladiště zapečetila Čeka; bez jejího svolení v každém jednotlivém případě nelze zámků ani se dotknout. Čeka se na můj návrh mračí, zvlášť když pochází od člověka, který není členem strany. Ničevo ne podělaješ, říká Zorin.

Za největší překážku práce pokládám novou sovětskou byrokracii, její neschopnost a lhostejnost. Práce je ustavičným bojem s úředním šimlem, s otázkami přednosti a s malichernou žárlivostí. Čas běží a téměř se nepostupuje. Situace je skličující.

Pokládám za nesmírně důležité, aby muži zaměstnaní na přípravě místa k odpočinku pro proletariát sami o věc měli zájem, neboť jen tak lze zajistit účinnou spolupráci a dosáhnout výsledků. Navrhl jsem proto ustavit výbor, který by obcházel dílny a továrny, vysvětloval dělníkům náš plán a získával jejich zájem a dobrovolnou pomoc. Poukázal jsem také na mravní hodnotu takového postupu a nabídl jsem, že výbor sestavím z deportovaných z Bufordu, z nichž většina stále hledá zaměstnání. Zorin myšlenku podporuje, ale z různých stran byly vzneseny námitky. Kladu si otázku, zda jde o úřední nedůvěru k mužům z Bufordu, nebo o neochotu dovolit takovému výboru, aby se dostal do přímého styku s dělníky. Ať tak či onak, uskutečnění mého návrhu se zapletlo do nekonečných žádostí u různých komisařů a zjevně se ztratilo ve spletité síti sovětské mašinérie.

Místo toho byli na opravu cest, čištění zanedbaných zahrad a obnovu domů odveleni vojáci a vězni z městských táborů nucených prací. Ti však o práci nemají zájem; jejich myšlenky i čas zcela zaměstnává otázka pajoku. Je to věc nejvýš životní: protože nejsou zaměstnáni na svých obvyklých pracovištích, hrozí jim, že přijdou o příděly, které jim náležejí, a nebylo náležitě postaráno o to, aby dostávali jídlo na ostrově. Byla otevřena společná jídelna, ale vládne v ní taková protekce, že vězni a vojáci bez známostí často zůstávají bez jídla, protože přednost mají četní přátelé a chráněnci komisařů a komunistů. Prostí dělníci na stavbě jsou čím dál nespokojenější. „Skutečný dělník,“ řekl mi jeden voják, „se do letního sídla nedostane. Bude jen pro komisaře a komunisty.“

Některé budovy v prostoru plánovaných zotavoven slouží jako dětské domovy a školy, jiné obývají rodiny inteligence. Všem bylo nařízeno, aby se vystěhovali. Ale zatímco pro školy se zajišťují prostory ve městě, soukromí obyvatelé jsou pokládáni za buržuje a jako takoví si nezaslouží žádný ohled: mají být vystěhováni. A přece tu působí skryté vlivy: řada buržujů dostala „ochranu“, zatímco ti, kdo nemají přátele na vysokých místech, marně prosí o milost. Zorin mě požádal, abych příkaz k vystěhování provedl, ale jakkoli horlivě si přeji zřídit zotavovny pro dělníky, musel jsem odmítnout podílet se na tom, co mi připadá jako hrubá nespravedlnost a zbytečná krutost. Zorin je nespokojen s mou „sentimentalitou“ a mě z práce vyřazují.