Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 17 – První máj

Časně zrána mě probudily zvuky hudby a zpěvu a vyšel jsem na ulici. Město bylo ve svátečním hávu: ve vzduchu vlály vlajky a prapory; z oken a dveří visely rudé koberce a závěsy a rozmanitost jejich odstínů a vzorů působila vřele, orientálně.

Na Něvském mě minul velký automobil a o několik kroků dál zastavil. Z hlubin vozu se vynořila kudrnatá černá hlava a kdosi na mě zavolal: „Haló, Berkmane, pojďte k nám.“ Poznal jsem Zinovjeva.

Kolem táhly vojenské oddíly a zpívaly revoluční písně, skupiny chlapců a dívek pochodovaly za zvuků „Internacionály“. „Subotnici,“¹² poznamenal Zinovjev, „jdou na Marsovo pole sázet stromy na hroby našich hrdinných mrtvých.“ Náš vůz se pomalu sunul mezi šiky revoluční mládeže a rudoarmějců a moje mysl se vrátila k jedné dřívější prvomájové manifestaci. Byla to má první zkušenost toho druhu, v New Yorku, koncem osmdesátých let. Radikálové všech táborů spolupracovali, aby akce byla úspěšná, a na historickém Union Square³ se očekávala ohromná demonstrace. Většina amerických dělníků ve městě však k naší výzvě zůstala hluchá a přišlo jen několik tisíc lidí, většinou z řad přistěhovalců.

Shromáždění sotva začalo, když se náhle objevili modře odění obři, napadli účastníky obušky a rozehnali je do postranních ulic. Někteří z nás takovou možnost předvídali a malá skupina mladších se připravila policii vzdorovat. Ale v předvečer demonstrace, na naší poslední schůzi výboru, nás H–, vůdce starších členů, varoval, abychom se „nedali vyprovokovat k násilí“, a dobře si pamatuji, jak vášnivě jsem se bouřil proti „argumentům“ toho malodušného sociálního demokrata. „Jsme učitelé lidu,“ řekl tehdy, „a musíme ho vést k vyššímu třídnímu uvědomění. Ale je nás málo a bylo by bláznovstvím obětovat se zbytečně. Musíme se šetřit pro důležitější práci.“

Vysmál jsem se tomu zbabělému varování a nazval jsem je duchovním vrcholem naší křesťanské civilizace, která ze smělého orla, člověka, udělala lišku. Ale H–ova řeč zchladila nadšení naší skupiny a policejní brutalitě se nikdo nevzepřel. Odešel jsem domů zdrcený potupným nezdarem naší prvomájové demonstrace.

Kovové hřmění „Internacionály“, kterou spustilo několik kapel najednou, mě vrátilo do přítomnosti. Tady byl opravdu První máj mých mladických snů. Tady byla revoluce sama!

Na Urického náměstí jsme vystoupili. S láskou jsem hleděl na dělníky a vojáky, kteří se k naší skupině připojili. Tady byli budovatelé revoluce, kteří ji tváří v tvář nepřekonatelným obtížím vedou k vítězství. Pohlédl jsem na Zinovjeva – vypadal unaveně, přepracovaně, s těžkými kruhy pod očima – měl onen „komunistický výraz“, který mi už byl dobře známý.

Průvod se seřadil. Zinovjev se do mě zavěsil a kdosi nás postrčil do první řady. Řady se držely za ruce a pochodovaly k Marsovu poli, Zorin nesl obrovský rudý prapor. Jeho štíhlá postava se pod tou tíhou potácela a ochotné ruce se k němu natahovaly, aby mu ulehčily. Ale Zorin se drahocenného břemene nechtěl vzdát.

Marsovo pole bylo poseté shrbenými postavami, které horlivě pracovaly – subotnici zdobili hroby revolučních mučedníků. Pracovali radostně a útržky jejich písně k nám doléhaly v přestávkách mezi skladbami dechových kapel za námi.

Stál jsem se Zinovjevem na tribuně a tlumočil jeho odpovědi americkému dopisovateli, kterého Čičerin konečně do Ruska vpustil. Kam oko dohlédlo, plnili ohromné náměstí a přilehlé ulice vojáci a dělníci. Kolem pochodovali proletáři z továren, každá skupina se svým karmínovým praporem s revolučními hesly. Ošetřovatelky Rudé armády, zaměstnankyně dílen a sovětských úřadů, pluky Komunistického svazu mládeže, ozbrojení dělníci z vsevobuče⁴ a dlouhé řady dětí, chlapců a děvčat, defilovaly s vlajkami svých organizací.

Byla to nejimpozantnější manifestace revolučního uvědomění, jakou jsem kdy viděl, a cítil jsem se jí povznesen. Ale pohled na pochodující byl skličující; byli podvyživení, vyčerpaní, chudě odění a všiml jsem si mnoha dětí, které šly bosy. Patrně jejich tělesná slabost, myslel jsem si, způsobila, že účastníci průvodu projevovali tak málo nadšení – sotva odpovídali na pozdravy komunistů na tribuně a časté „Hurá, hurá, tovarišči!“, které provolávali Laševič⁵ a Ancelovič,⁶ Zinovjevovi pobočníci, nacházelo v řadách procházejících demonstrantů jen slabou, bezduchou ozvěnu.

Slavnosti skončily večer masovým představením pod širým nebem,⁷ znázorňujícím vítězství revoluce. Bylo to mocné zobrazení věkovitého otroctví lidu, jeho utrpení a bídy i podzemní revoluční činnosti průkopníků svobody. Na ztvárnění velkého ruského dramatu se podíleli nejlepší umělci města a podali intenzivní a dojemné představení. Byl jsem uchvácen hrůzami carské tyranie; v mém vědomí se ozývalo řinčení otrockých řetězů a slyšel jsem z hlubin hučení blížící se bouře. Pak náhlé hřmění děl, sténání raněných a umírajících ve světových jatkách, a po nich blesk vzpoury a Vítězství revoluce.

Během dvou hodin představení jsem prožil celou škálu velkého zápasu a byl jsem hluboce pohnut. Ale obrovské publikum zůstalo mlčet – neprojevilo se ani znamení souhlasu. Je to apatie severské povahy? tázal jsem se v duchu, když jsem uslyšel, jak mladý dělník poblíž říká: „K čemu to všechno je! Rád bych věděl, co jsme získali.“