Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 18 – Britská dělnická delegace

Květen 1920. – S příjezdem britské delegace¹ přišel do Petrohradu nový život; na její počest se koná mnoho schůzí, banketů a slavností. Myslím, že komunisté mají sklon přeceňovat význam návštěvy a její pravděpodobné výsledky. Někteří dokonce soudí, že příjezd Angličanů věští brzké politické uznání Ruska. Sovětské noviny a projevy komunistů vyvolaly dojem, že delegace vyjadřuje smýšlení celého britského proletariátu a že ten se chystá přijít Rusku na pomoc.

Slyšel jsem, jak o tom diskutovala skupina dělníků a vojáků na shromáždění v Chrámu práce. Byl jsem požádán, abych do angličtiny převedl rezoluce, které se měly předložit, a byl mi přidělen stolek. Lidé se kolem mě tlačili, aby lépe viděli na delegáty na pódiu. Plné světlo elektrických lamp dopadalo na Bena Turnera,² předsedu delegace, malého, zavalitého a dobře živeného.

„Tamhle, podívejte se na něj!“ zvolal za mnou nějaký dělník. „Je hned vidět, že je z ciziny. Naši lidé tak tlustí nejsou.“

„Není divu!“ odpověděl voják. „Anglie, to není Rusko, tam lidi nehladovějí.“

„Dělníci hladovějí všude,“ řekl chraplavý hlas.

„Tohle nejsou dělníci,“ opravil ho první muž. „To jsou delegáti.“

„Pochopitelně delegáti, ale proletářští delegáti,“ trval na svém chraplavý hlas. „Poslala je anglická dělnická třída, aby se podívali, jakou pomoc potřebujeme.“

„Myslíte, že pomůžou?“ zeptal se voják s nadějí.

„Kvůli tomu tu přece jsou. Vrátí se domů a povědí tamějšímu proletariátu, jak trpíme, a postarají se, aby zrušili blokádu.“

„Dej Bůh, dej Bůh,“ vzdychl vroucně dělník.

Kolem prošel muž, který se rázně prodíral davem, a vystoupil na pódium. Jeho zámožný zjev, dobře padnoucí šaty a rudá tvář nápadně kontrastovaly s lidmi kolem.

„Podívej se na toho tlustého delegáta! V Anglii nehladovějí,“ zašeptal voják svému sousedovi.

Cosi povědomého na tom zavalitém „delegátovi“ upoutalo mou pozornost. Spatřil mě a usmál se, že mě poznává. Byl to Melničanskij,³ předseda Moskevské rady odborů.

* * *

V komunistických kruzích se šíří značné zklamání z delegace. Vojenské přehlídky na ni nezapůsobily, návštěvy v továrnách a závodech nevzbudily u „chladnokrevných Britů“ žádné nadšení. Zdá se, že se úmyslně vyhýbají určitému vyjádření o tom, jakou pomoc lze od jejich země očekávat nebo jaká bude jejich zpráva dělníkům v Anglii. Jisté poznámky jednotlivých delegátů vyvolaly znepokojení. Někteří komunisté považují za nevkusné uctívat vojenskými přehlídkami dělnickou delegaci, jejíž někteří členové jsou otevřenými pacifisty. Revoluční země jako Rusko, říkají, by měla klást větší důraz na proletářské uvědomění lidu jako na pravý symbol svého rázu a nejlepší záruku svých mírových úmyslů. Návštěvy v průmyslových podnicích prý mohly zapůsobit jen nedostatkem výrobních výsledků a tím, že továrny a závody byly pro delegáty „nastrojeny“. Dokonce se šeptá, že Britové vycítili v úřední atmosféře, jíž jsou obklopeni, jakýsi dohled, který je jim velmi nepříjemný.

Muži vyslaní z Moskvy, aby delegaci přivítali – Radek, Melničanskij a Petrovskij⁴ –, soudí, že je třeba vynaložit veškeré úsilí, aby si delegáti odnesli dobrý dojem, v naději, že tak zajistí jejich příznivou zprávu v Anglii a odpovídající akci ve prospěch Ruska. Radek a Petrovskij jsou rozhodnými zastánci „diplomacie“; zvláště Petrovskij, který zjevně požívá značného vlivu ve stranických orgánech, ačkoli jeho příklon k bolševismu je velmi nedávného data. Znal jsem ho v Americe jako dr. Goldfarba, redaktora dělnické rubriky newyorského židovského Forvertsu⁵ a velmi fanatického sociálního demokrata – menševika, řečeno ruskou terminologií. Jeho obrácení k bolševismu bylo dost náhlé a jsem překvapen, když se dozvídám, že zastává důležitou funkci komisaře vojenského školství.

Angelika Balabanovová,⁶ stará revolucionářka a velmi milá osobnost, která je členkou přijímacího výboru, se se mnou shoduje, že nejlepší politikou je umožnit delegaci, aby se o Rusku dozvěděla celou pravdu, a získat její přátelství a spolupráci při budování země tím, že bude náležitě chápat potřeby Ruska, a ne tím, že je chápat nebude. Ostatní členové uvítacího výboru však zastávají jiný názor. Přehnaně horliví a úzkostliví zveličují pravdu a slabá místa zlehčují nebo úplně popírají. Na manifestacích a schůzích se postupovalo podle této politiky, ale je zřejmé, že někteří delegáti prohlédli pod masku přetvářky. Na závěrečném banketu, pořádaném na počest Britů před jejich odjezdem do Moskvy, téměř každý řečník zdůrazňoval, že delegaci byla říkána jen pravda, aniž by si uvědomil úsměv nedůvěry ve zdvořilé pozornosti delegátů. Ancelovič, předseda Petrohradské rady odborů, se dokonce vzepjal k tvrzení, že v Rusku je zavedena plná osobní svoboda – přinejmenším pro dělníky, dodal, jako by si náhle uvědomil, jak lehkomyslné je jeho prohlášení.

Možná jsem Ancelovičovi ukřivdil, když jsem tu nepravdu ve svém překladu jeho projevu vynechal. Ale nemohl jsem před delegáty vstát a opakovat to, o čem jsem stejně jako oni věděl, že je to úmyslná lež, stejně hloupá jako zbytečná. Delegáti vědí, že diktatura je opakem svobody. Vědí, že v sovětském Rusku nikdo, dokonce ani komunisté, nemá svobodu slova či tisku a že nedotknutelnost obydlí nebo osoby je neznámá. Lenin otevřeně přiznává, že nezbytnosti revolučního boje takový stav věcí vyžadují. Předstírat opak je urážkou inteligence delegace.

Při našich návštěvách v továrnách a závodech se Ancelovič a jeho pomocníci kolem delegátů ochomýtali způsobem, který jim byl zjevně nemilý. Jeden z Britů naznačil kolegům, že podniky dostaly předem zprávu a byly pro vzácné hosty „připraveny“. Informace o poměrech a výrobě, které podávali ředitelé, mistři a komunističtí zaměstnanci, se tak zjevně lišily, že vyvolávaly udivené poznámky. Někteří členové delegace si byli vědomi přítomnosti čekistů a bázlivosti dělníků v jejich přítomnosti.

* * *

Na Nikolajevském nádraží⁷ čekal luxusní vlak s pullmanovými lůžkovými vozy a jídelním vozem, aby odvezl britskou delegaci do Moskvy. U každého vagonu delegáty zdravila čestná stráž, mladí muslimští kursanti⁸ v malebných čerkeskách.⁹ Místo vypadalo neobvykle poklidně. Obvyklé zástupy s těžkými zavazadly, které křičí a strkají se, chyběly. Nebylo vidět jediného ošuntělého dělníka ani špinavého žebráka. Nádraží a nástupiště byly obrazem čistoty a vzorného pořádku.

S úderem jedenácté večer v neděli 16. května delegace odjela do Moskvy. Delegáty doprovázel početný hlouček předních komunistů, mezi nimi Radek, Kollontajová,¹⁰ Lozovskij¹¹ s dcerou, která mu dělá tajemnici, Balabanovová, Zorin a několik menších hvězd. Na požádání jsem jel s delegací jako neoficiální tlumočník a sdílel jsem kupé s Ičovem,¹² vedoucím státního nakladatelství v Petrohradě.

Cestou se hovořilo o Rusku a ruských poměrech; komunisté se snažili delegáty „vytáhnout“, kdežto většina z nich si dávala pozor, aby nevyslovila určitý názor. Ben Turner, předseda delegace, mluvil v obecných výrazech o potřebě humánnějšího postoje k Rusku a pánové Skinner¹³ a Purcell¹⁴ souhlasně přikyvovali – spíš obecnosti předsedových poznámek, jak se mi zdálo, než jejich smyslu. Williams¹⁵ otevřeně obdivoval dobrý pořádek, který vládne v Petrohradě, kdežto Wallhead¹⁶ z Nezávislé labouristické strany souhlasil s Allenem¹⁷ – jediným komunistou mezi Angličany – v ostrém odsouzení zločinu dohodové blokády, která vyhladovuje miliony nevinných žen a malých dětí. Paní Snowdenová¹⁸ si zachovávala dobře vychovanou důstojnost vysoké společnosti a na hovoru se podílela jen blahosklonným úsměvem, který zcela jasně říkal: „Jsem s vámi, ale nejsem jednou z vás.“ Jednou vyjádřila své příjemné překvapení, že nenašla ulice Petrohradu zamořené lupiči, kteří by za bílého dne nerušeně okrádali lidi, jak „si někteří v Anglii mysleli“.

Ze všech delegátů mi byli nejsympatičtější Allen se svou přemýšlivou, asketickou tváří a Bertrand Russell,¹⁹ který delegaci, pokud vím, doprovázel jako soukromá osoba. Oba, ač si nebyli podobní povahou ani názory, na mě zapůsobili jako muži hlubokého vhledu a společenské upřímnosti.

V Moskvě byla pro delegaci připravena velká ovace. Nástupiště lemovali rudoarmějci ve slavnostních uniformách a v lesklé výstroji, vojenské kapely hrály „Internacionálu“ a komunističtí řečníci uchystali britským hostům „triumfální uvítání“. Kameněv je pozdravil jménem ústřední vlády a Tomskij,²⁰ předseda Všeruské ústřední rady odborů, oslovil v dlouhém projevu zástupce britských dělníků jménem jejich ruských bratří. Všichni řečníci označovali šťastnou událost za symbol společné věci pracujících obou zemí a vyslovovali přesvědčení, že anglický proletariát se chystá přijít revoluci na pomoc.

Téměř dvě hodiny museli delegáti stát na nástupišti a poslouchat projevy v jazyce, jemuž nerozuměli. Ale konečně byl obřad u konce a hosté byli usazeni do automobilů a odvezeni do sovětského hotelu, který jim byl určen za ubytování. Ve velké tlačenici se Angličané rozdělili a některé z nich málem pohltily vzdouvající se vlny lidstva. Vojáci postupně odpochodovali, dav prořídl a konečně jsem se mohl prodrat na ulici. Vládní auta už odjela a já jsem se rozhlížel po izvozčikovi (drožkáři), když jsem si všiml Bertranda Russella, který se prodíral z nádraží. Stál zmateně na schodech a nevěděl, kam se obrátit, zapomenutý uprostřed rozrušených lidí, kteří pokřikovali v cizí hatmatilce. V tu chvíli přijelo auto a poznal jsem Karachana.

„Trochu jsem se opozdil,“ řekl; „už všichni delegáti odjeli?“

„Bertrand Russell je tu ještě,“ odpověděl jsem.

„Russell? Kdo je to?“

Vysvětlil jsem mu to.

„Nikdy jsem o něm neslyšel,“ řekl Karachan naivně. „Ale ať nastoupí; je tu místo pro vás oba.“

* * *

Delovoj dvor,²¹ sovětský hotel určený britským hostům, byl celý zrenovován a vypadá čistě a svěže. Velká jídelna je vkusně vyzdobena karmínovými prapory a uvítacími hesly. Ze stěn hovoří v různých jazycích socialistická hesla o solidaritě dělníků celého světa a o vítězství revoluce prostřednictvím diktatury proletariátu. Rostliny v květináčích dodávají prostorné místnosti teplo a barvu.

Prostíralo se pro velký počet hostů, mezi nimi pro delegáty, oficiální zástupce sovětské vlády, některé členy Třetí internacionály a pozvané mluvčí odborů. Na jídelním lístku byl ruský kaviár, polévka, bílý chléb, dva druhy masa a různá zelenina. Když se podávalo smažené kuře, viděl jsem, jak si někteří Britové vyměnili udivené pohledy.

„Pořádně dobré jídlo na hladovějící Rusko,“ poznamenal delegát vedle mě ke svému sousedovi, když na chvíli utichlo řinčení nádobí a smích.

„Že jo. Hezká holka,“ odpověděl ten druhý a významně mrkl na půvabnou mladou servírku, která ho obsluhovala. „Myslel jsem, že bolševici služebnictvo zrušili.“

Angelika Balabanovová, která seděla naproti mně, vypadala znepokojeně.

* * *

Dne 18. května, den po příjezdu do Moskvy, byla delegaci na počest uspořádána velká manifestace. Byla to skvělá vojenská přehlídka, jíž se zúčastnily všechny druhy vojsk Rudé armády. Dělníci v průvodu nepochodovali.

Nepřetržitý sled slavností, zvláštních divadelních představení a návštěv v továrnách delegáty zřejmě začíná omrzovat. Je mezi nimi znát nespokojenost a nevoli nad zjevným dohledem, jemuž se cítí vystaveni. Několik z nich si stěžovalo, že se nemohou setkat se svými návštěvníky, protože systém propusků, zavedený v Delovém dvoře od příjezdu delegace, prakticky vylučuje návštěvníky, které čekistický agent u stolku vrátného považuje za persona non grata. Delegáti si začínají uvědomovat rafinované omezování své svobody a jsou si vědomi, že každý jejich krok a každé slovo je sledováno. Nelibě nesou „vězeňskou atmosféru“, jak prostředí označil jeden člen delegace. „Jsme přátelsky naladěni,“ řekl mi, „a taková taktika nemá smysl.“ Nespokojí se prý s tím, že uvidí jen to, co se delegaci oficiálně ukazuje. Chce se podívat hlouběji a stěžoval si, že je nucen uchylovat se k lstem, aby se dostal do styku s lidmi, jejichž názory chtěl poznat.

„Ruská revoluce je největší událostí v celých dějinách,“ poznamenal ke mně jeden z delegátů, „malicherné ohledy by v ní neměly mít místo. Rodí se nový svět; zlehčovat strašlivé porodní bolesti takového zrodu je horší než pošetilost. Bolševici, předvoj revolučních mas, hrají v tomto procesu úlohu, jejíž význam dějiny nepřehlédnou. Že se dopustili chyb, je nevyhnutelné, je lidské; ale navzdory omylům zakládají novou civilizaci. Dějiny neodpouštějí nezdar: zvěční bolševiky pro jejich úspěch tváří v tvář téměř nepřekonatelným obtížím. Mohou být na své výsledky právem hrdi.“

Odmlčel se a pak zamyšleně pokračoval: „Ať se delegáti i svět podívají situaci zpříma do tváře. Musíme poznat, co revoluce doopravdy je. Ruská revoluce není věcí pouhého politického uznání; je to událost, která mění svět. Samozřejmě v ní najdeme křivdy a zlořády. Období takových bouří a zápasů je bez nich nemyslitelné. Odhalené zlořády je třeba jen napravit a dobře míněná kritika má nejvyšší cenu. Není také tajemstvím, že Rusko trpí hladem, a je zločinné předstírat blahobyt okázalými bankety a hostinami. Naopak, ať delegáti spatří strašlivé následky blokády, ať uvidí hrozné nemoci a úmrtnost, které z ní plynou. Nikdo zvenčí si nedovede ani přibližně představit plný rozsah zločinu, jehož se Dohoda na Rusku dopustila. Čím těsněji se delegáti dostanou do styku se skutečností, tím přesvědčivější bude jejich výzva britskému proletariátu a tím účinněji budou moci bojovat proti blokádě a intervenci Dohody.“