Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 19 – Duch fanatismu

Klub univerzalistů na Tverské byl ve velkém rozruchu. Anarchisté, leví sociální revolucionáři a maximalisté se značnou příměsí továrních dělníků a vojáků zaplnili přednáškový sál a vzrušeně o čemsi diskutovali. Když jsem vešel, oddělil se od hloučku vysoký, urostlý mladý muž v námořnické blůze a zamířil ke mně. Byl to můj přítel G., anarchistický námořník.

„Co říkáte teď, Berkmane?“ zeptal se důrazně a jeho výrazná tvář prozrazovala hluboké rozhořčení. „Pořád ještě považujete bolševiky za revolucionáře?“

Dozvěděl jsem se, že pětačtyřicet anarchistů v Butyrské věznici¹ (v Moskvě) bylo vystaveno tak nesnesitelným životním podmínkám, že se nakonec uchýlili k zoufalému protestu hladovky. Všichni jsou ve vězení už mnoho měsíců, od leontjevské aféry,² aniž proti nim bylo vzneseno obvinění. Jsou drženi v nejpřísnějším režimu, nesmějí na vycházky ani přijímat návštěvy a strava, kterou dostávají, je tak nedostatečná a nezdravá, že téměř všichni vězni onemocněli kurdějemi. Hladovějící žádají, aby byli postaveni před soud, nebo propuštěni, a jejich čin považují ostatní vězni za natolik oprávněný, že se k hladovce připojili všichni obyvatelé Butyrek, přes 1 500 lidí. Poslali společný protest ústřednímu vedení komunistické strany a jeho opisy zaslali také Leninovi, Moskevskému sovětu, odborům a dalším úředním orgánům. Vzhledem k naléhavosti situace zvolili univerzalisté výbor, který má navštívit tajemníka komunistické strany, a bylo navrženo, abych se k výboru připojil i já.

„Pomůžete?“ zeptal se můj přítel námořník. „Nebo jste nás úplně opustil?“

„Možná budete brzy ve straně,“ poznamenal jiný hořce, „teď už jste bolševik, sovětský anarchista.“

V naději, že se mezi komunisty a levicovými živly ještě může dosáhnout sblížení, jsem svolil.

Když jsem se toho večera vracel domů, přemýšlel jsem o nezdaru svých dřívějších snah dosáhnout lepšího porozumění mezi znepřátelenými revolučními frakcemi. Vzpomínal jsem na své návštěvy u Lenina a Krestinského, na své rozhovory se Zinovjevem, Čičerinem a dalšími předními bolševiky. Lenin slíbil, že se věcí bude zabývat Ústřední výbor, ale jeho odpověď – v podobě usnesení strany – pouze opakovala, že „idějnyje anarchisté (anarchisté z přesvědčení) nejsou pronásledováni“, ale zdůrazňovala, že „agitace proti sovětské vládě nemůže být trpěna“. Otázka legalizace anarchistické osvětové práce, o níž jsem před několika týdny jednal s Krestinským, nebyla vyřízena a zjevně se přešla. Pronásledování levicových živlů pokračuje a věznice jsou plné revolucionářů. Mnozí byli postaveni mimo zákon a donuceni „přejít do ilegality“. Marija Spiridonovová³⁴ byla dlouho vězněna v Kremlu a její přátelé jsou štváni jako za cara.

Zmocňuje se mě pocit sklíčenosti, když vidím zahořklé nepřátelství komunistů k ostatním revolučním živlům. Jsou ještě bezohlednější při potlačování levé opozice než pravé. Lenin, Čičerin a Zinovjev mě ujišťovali, že Spiridonovová a její okruh jsou nebezpečnými nepřáteli revoluce. Vláda předstírala, že Mariji pokládá za duševně chorou, a umístila ji do sanatoria, z něhož nedávno uprchla. Měl jsem však příležitost tu mladou ženu navštívit; opět se skrývá jako za Romanovců. Shledal jsem, že je naprosto vyrovnaná, nanejvýš upřímná idealistka, vášnivě oddaná rolnictvu a nejlepším zájmům revoluce. Ostatní členové jejího okruhu – Kamkov,⁵ Trutovskij,⁶ Izmailovičová⁷ – jsou lidé vysoké inteligence a bezúhonnosti. Bolševici podle nich revoluci zradili; nehlásají však ozbrojený odpor proti sovětské vládě a žádají jen svobodu projevu. Brestlitevský mír považují za nejosudnější krok komunistů, za počátek jejich reakční politiky a pronásledování levicových živlů. Na protest proti němu a proti přítomnosti představitele německého imperialismu v sovětském Rusku způsobili roku 1918 smrt hraběte Mirbacha.

Komunisté si vůči jiným názorům osvojili jezuitský postoj. Přesto většinu z nich shledávám upřímnými a pracovitými muži, oddanými své věci, jíž slouží až do sebezapření. Velmi poučná byla má zkušenost s Bakajevem,⁸ náčelníkem petrohradské Čeky, u něhož jsem se přimlouval za tři nedávno zatčené anarchisty. Byl to prostý a skromný člověk; zastihl jsem ho v malé nenáročné místnosti v Astorii u oběda s bratrem. Seděli nad skrovným jídlem, řídkou polévkou a rýží jako moučníkem; nebylo tam žádné maso a jen několik krajíčků černého chleba. Nemohl jsem si nevšimnout, že oba muži zůstali hladoví.

Uveden osobním lístkem od Zinovjeva přimlouval jsem se u Bakajeva za vězně a sdělil jsem mu, že je osobně znám a jejich zatčení pokládám za neoprávněné.

„Jsou to opravdoví revolucionáři,“ naléhal jsem. „Proč je držíte ve vězení?“

„V pokoji Č–,“ odpověděl Bakajev, „jsme našli jisté přístroje.“

„Č– je chemik,“ vysvětlil jsem.

„To víme,“ odsekl, „ale v továrnách se našly protisovětské letáky a moji lidé se domnívali, že by mohly mít nějakou souvislost s Č–ovou laboratoří. On však tvrdošíjně odmítal odpovídat na otázky.“

„Nu, to je stará praxe zatčených revolucionářů,“ připomněl jsem mu.

Bakajev se rozhořčil. „Právě proto ho držím,“ prohlásil. „Taková taktika byla oprávněná proti buržoaznímu režimu, ale jednat tak s námi je urážka. Č– se chová, jako bychom byli četníci.“

„Myslíte, že záleží na tom, kdo člověka drží ve vězení?“

„No, nebudeme o tom diskutovat, Berkmane,“ řekl. „Nevíte, za koho se přimlouváte.“

„A ti druzí dva?“

„Byli zadrženi s Č–,“ odpověděl. „Anarchisty nepronásledujeme, věřte mi; ale tihle lidé jsou na svobodě nebezpeční.“

Obrátil jsem se na Ravičovou, komisařku vnitra Petrohradského okruhu, mladou ženu, jejíž pohledná tvář nesla stopy tragických revolučních zkušeností. Litovala, že nemůže nic dělat, protože v takových věcech má výhradní pravomoc Čeka, a odkázala mě na Zinovjeva. Ten o zatčení nebyl zpraven, ale ujistil mě, že se o své přátele nemusím strachovat.

„Víte, Berkmane, idějnyje anarchisty nezatýkáme,“ řekl; „ale tihle lidé nejsou vašeho druhu. Každopádně buďte klidný; Bakajev ví, co dělá.“

Žoviálně mě poplácal po rameni a pozval mě, abych s ním večer šel do carské lóže na balet.

Později jsem se dozvěděl, že Bakajev byl suspendován a vypovězen na Kavkaz pro svou přílišnou horlivost v užívání poprav bez soudu.

25. května. – Dnes ráno, pátého dne hladovky v Butyrkách, jsem se zastavil v kancelářích Ústředního výboru strany v ulici Mochovaja. Jako při mé předchozí návštěvě byly předpokoje přeplněné návštěvníky; četní úředníci, většinou mladé dívky v krátkých sukních a lakových střevících na vysokém podpatku, poletovali sem a tam s náručemi plnými spisů, jiní seděli u stolů, psali a třídili velké hromady hlášení a dokladů. Cítil jsem se jako ve víru obrovského stroje, jehož kola se neustále točí nad úlem na ulici a chrlí lístky papíru, nekonečný papír k řízení milionů Ruska.

Preobraženskij,⁹ dříve komisař financí a nyní na Krestinského místě, mě přijal poněkud chladně. Protest hladovějících četl, řekl, ale co z toho? „Co chcete?“ zeptal se důrazně.

Vyložil jsem své poslání. Političtí vězni jsou drženi ve vězení devět měsíců, někteří dokonce dva roky, bez soudu a bez obvinění, a nyní žádají, aby se v jejich věcech něco podniklo.

„Mají na to právo,“ odpověděl Preobraženskij, „ale jestli si vaši přátelé myslí, že nás mohou ovlivnit hladovkou, mýlí se. Ať hladovějí, jak dlouho chtějí.“ Odmlčel se a v očích se mu objevil tvrdý výraz. „Jestli zemřou,“ dodal zamyšleně, „bude to možná nejlepší.“

„Přišel jsem k vám jako soudruh,“ řekl jsem rozhořčeně, „ale jestliže zaujímáte takový postoj –“

„Nemám čas o tom diskutovat,“ přerušil mě. „Věcí se dnes večer bude zabývat Ústřední výbor.“

Později během dne jsem se dozvěděl, že deset uvězněných anarchistů, mezi nimi Gordin¹⁰ – zakladatel skupiny univerzalistů –, bylo z rozkazu Čeky propuštěno v naději, že se tím hladovka zlomí. K tomu došlo nezávisle na jakémkoli kroku Ústředního výboru. Vyšlo také najevo, že někteří z politických vězňů v Butyrkách byli bez slyšení či soudu odsouzeni k pěti letům vězení, zatímco jiní dostali koncentrační tábor „až do konce občanské války“.

* * *

Byl jsem v pokoji v hotelu National a překládal pro britskou dělnickou delegaci různé rezoluce, články a Lozovského brožuru o dějinách ruského odborového hnutí, když jsem dostal vzkaz od Radka s žádostí, abych k němu přišel ve věci velké naléhavosti. Udiven jsem nastoupil do automobilu, který pro mě poslal, a rychle jsme projeli městem až k bývalému sídlu německého vyslanectví,¹¹ které nyní zabírá Třetí internacionála. Elegantní přijímací sál byl plný návštěvníků a zahraničních delegátů, z nichž někteří zvědavě prohlíželi stopy po kulkách v mozaikové podlaze a ve stěnách – památky na násilnou smrt, kterou v této místnosti nalezl Mirbach rukou levých sociálních revolucionářů, odpůrců brestlitevského míru.

Byl jsem si vědom nesouhlasných pohledů, které se na mě upíraly, když jsem byl mimo pořadí vyzván, abych šel za sluhou do soukromé pracovny tajemníka Komunistické internacionály. Radek mě přijal velmi srdečně, zeptal se, jak se mi daří, a poděkoval mi, že jsem jeho výzvě vyhověl tak rychle. Potom mi podal objemný rukopis a řekl:

„Iljič (Lenin) právě dokončil tuto práci a velmi si přeje, abyste ji pro britskou delegaci převedl do angličtiny. Prokážete nám velkou službu.“

Byl to rukopis spisu Dětská nemoc levičáctví.¹² Už jsem o chystaném díle slyšel a věděl jsem, že je to útok na levicové revoluční proudy, které kritizují leninismus. Obrátil jsem několik stránek s hojně podtrhanými řádky, opravenými Leninovým drobným, ale čitelným rukopisem. „Maloburžoazní ideologie anarchismu,“ četl jsem; „dětinská hloupost levičáctví“, „ultrarevolucionáři, kteří se dusí v zápalu svého dětinského nadšení“. Vyvstaly mi před očima bledé tváře hladovějících v Butyrkách. Viděl jsem, jak se na mě jejich planoucí oči vyčítavě dívají přes železné mříže. „Opustil jsi nás?“ slyšel jsem je šeptat.

„S tímto překladem velice spěcháme,“ říkal Radek a v jeho hlase jsem cítil netrpělivost. „Chceme ho mít hotový do tří dnů.“

„Bude to trvat nejméně týden,“ odpověděl jsem. „Kromě toho mám rozdělanou jinou práci, kterou jsem už slíbil.“

„Já vím, Lozovského,“ poznamenal a pohrdavě pohodil hlavou; „to nevadí. Leninova má přednost. Můžete všechno ostatní odložit, na mou odpovědnost.“

„Ujmu se toho, jestliže smím připojit předmluvu.“

„To není žádný žert, Berkmane.“ Radek byl zjevně nespokojen.

„Mluvím vážně. Tato brožura překrucuje a pošpiňuje všechny mé ideály. Nemohu souhlasit s jejím překladem, aniž bych připojil několik slov na jejich obranu.“

„Jinak odmítáte?“

„Ano.“

Když jsem odcházel, Radkovo chování postrádalo vřelost.

* * *

V postoji komunistů ke mně nastala nenápadná změna. Pozoruji chlad v jejich pozdravech, dokonce náznak nevraživosti. Mé odmítnutí přeložit Leninovu brožuru se rozkřiklo a dávají mi pocítit, že jsem se provinil urážkou majestátu.

Doprovázím britskou delegaci při jejích návštěvách v továrnách, divadlech a školách a všude jsem si byl vědom zkoumavých pohledů čekistů, kteří delegáty provázejí jako průvodci a tlumočníci. V Delovém dvoře po mně vrátný najednou začal žádat propusk a ptát se, „co tu pohledávám“, ačkoli ví, že tam bydlím a pomáhám delegátům s překlady.

Rozhodl jsem se vzdát se svého pokoje ve Dvoře a přijmout pohostinství jednoho přítele v Nationalu. Je to v rozporu s pravidly domů sovětů, podle nichž nesmí žádný návštěvník zůstat po půlnoci. V tu hodinu se propusky z celého dne se jmény návštěvníků a navštívených osob předávají Čece. Protože nejsem oficiálním hostem hotelu, nemám nárok na stravu a jsem nucen dopouštět se dalšího prohřešku proti komunistickému pořádku tím, že se uchyluji na tržiště, úředně zrušená, ale v praxi fungující. Situace se stává nesnesitelnou a chystám se odjet do Petrohradu.

„Stal jste se persona non grata,“ poznamenal Augustin Souchy,¹³ delegát německého syndikalistického svazu, když jsme seděli v Delovém dvoře a překládali rezoluce, které Lozovskij předložil zástupcům odborů Švédska, Norska a Německa.

„V obou táborech,“ zasmál jsem se. „Moji přátelé z levice mi říkají bolševik, kdežto komunisté se na mě dívají úkosem.“

„Mnozí z nás jsou na tom stejně,“ odpověděl Souchy.

Kolem prošel Bertrand Russell a odvolal si mě stranou. „Myslím, že z naší zamýšlené návštěvy u Petra Kropotkina nic nebude,“ řekl. „Už pět dní nám slibují auto. Pořád je to ‚za chvilku tu bude‘, a dny ubíhají v marném čekání.“

Jeden kudrnatý malý komunista, z anglicky mluvících průvodců přidělených delegaci, se kolem jakoby náhodou loudavě procházel.

„Je auto připravené?“ zeptal se Russell. „Mělo tu být v deset dopoledne; teď jsou dvě odpoledne.“

„Komisař mi právě řekl, že se auto bohužel porouchalo,“ odpověděl průvodce.

Russell se usmál. „Sabotují naši návštěvu,“ řekl; „budeme se jí muset vzdát.“ Pak smutně dodal: „Připadám si jako vězeň, každý krok je sledován. Už v Petrohradě jsem si toho obtěžujícího dohledu všiml. Je to od nich dost hloupé.“

Poslouchal jsem, jak někteří britští delegáti hovoří o schůzi tiskařů, z níž se právě vrátili. Melničanskij a další bolševici ke shromážděným promluvili a velebili sovětský režim a komunistickou diktaturu. Náhle se na pódiu objevil muž s dlouhými černými vousy. Dřív než si kdokoli uvědomil, kdo to je, pustil se do útoku na bolševiky. Označil je za kazisty revoluce a odsoudil jejich tyranii jako horší než carskou. Jeho ohnivá řeč držela posluchače v napětí. Pak kdosi zakřičel: „Kdo jste? Vaše jméno!“

„Jsem Černov, Viktor Černov,“¹⁴ odpověděl muž smělým, vyzývavým hlasem.

Bolševici na pódiu vzteky vyskočili.

„Hurá! Ať žije Černov, statečný Černov!“ volalo publikum a vůdci sociálních revolucionářů a bývalému předsedovi Ústavodárného shromáždění se dostalo bouřlivé ovace.

„Zatkněte ho! Držte zrádce!“ ozývalo se od komunistů. Všichni se vrhli k pódiu, ale Černov zmizel.

Někteří z Britů vyjadřovali obdiv nad odvahou muže, po němž Čeka tak usilovně a tak dlouho pátrá. „Bylo to docela napínavé,“ poznamenal kdosi.

„Hrozím se pomyšlení, co se s ním stane, jestli ho chytí,“ řekl jiný.

„Zatraceně chytré, jak utekl.“

„Tiskaři to odnesou.“

„Slyšel jsem, že předáci ze třetí sovětské pekárny byli zatčeni a dělníci vyloučeni z práce, protože žádali víc chleba.“

„Doma je to jiné,“ povzdechl si jeden delegát. „Ale myslím, že se všichni shodneme, že blokáda musí být zrušena.“