Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 20 – Jiní lidé

Červen. – Zima povolila své ledové sevření a jasně svítí slunce. V parcích se lavičky plní lidmi.

Potkal jsem maskota našeho Bufordu, „Mimino“, a zavolal jsem na něj. Barva z jeho tváře vybledla, vypadá nažloutle a unaveně.

„Ne, většina našich hochů ještě nepracuje,“ řekl, „a té byrokracie už máme po krk. Pořád vám říkají, že potřebují dělníky, ale doopravdy nás nechce nikdo. Komunisté z naší skupiny si samozřejmě všichni našli dobrá místečka. Slyšel jste o Biankim? Pamatujete, jak to bolševikům nandal na té schůzi v Bělostrově? Jak vstoupil do strany a dostal odpovědné místo? A ten námořník z Bostonu, vzpomínáte si na něj? No, nedávno jsem ho potkal na ulici, celý vyfintěný v koženém obleku a s bouchačkou velkou jako vaše ruka. U Čeky. Jeho staré řemeslo. Věděl jste, že byl v Bostonu detektivem?“

„Myslel jsem, že byl námořník.“

„To bylo před lety. Později sloužil v soukromé detektivní kanceláři.“

„Několik našich hochů nějaký čas pracovalo v Petrotopu,“¹ pokračoval „Mimino“. „Čeka usoudila, že je tam příliš mnoho anarchistů, a vyhodila nás. Dzeržinskij²³ říká, že Petrotop je anarchistické hnízdo; ale každý ví, že nebýt Kolobuškina,⁴ město by loni v zimě zmrzlo. Je to anarchista a celý mozek toho podniku, ale mluví se o tom, že ho zatknou. A to je starý šlisselburžec; deset let strávil v tamních kobkách.“

S prostou lhostejností k lidem kolem obnažila stará selka záda mladé dívky vedle sebe a pozorně prohlíží její šaty. Rozvážným pohybem k sobě přiblíží palec a ukazováček, stáhne ruku, napřímí se a svého zajatce pustí na zem. Její soused se nervózně odtáhne. „Dejte pozor, dobrá ženo,“ napomíná ji, „mám dost svých.“

„Řekněte mi, drahoušku,“ ptá se stará žena, „je pravda, co lidi povídají o nových válkách?“

„Ano.“

„A s kým?“

„S Poláky.“⁵

„Ach, Bože, smiluj se! A proč musejí pořád válčit, strýčku?“

Muž mlčí. Dívka zvedne tvář z ženina klína. „Je chladno, teto. Už jste hotová?“

„Máš jich plno, děvenko.“

Na rohu řídí dva milicionáři skupinu metařů – postarší muže a chlapce z koncentračního tábora a ženy zatčené ve vlacích bez dokladů. Někteří mají na nohou vysoké plstěné boty, jejichž uvolněné podrážky hlučně pleskají v tekutém hnoji. Jiní jsou bosí. Pracují apaticky, vynášejí špínu ze dvorů na ulici a nakládají ji na vozy. Zápach je k zvracení.

Statný milicioner se ležérně loudá k jedné z žen. Je mladá a hezká, i když neobyčejně bledá a vyzáblá.

„Co se tu zasníváš! Pracuj, holka,“ řekne a žertem ji šťouchne do žeber.

„Mějte srdce,“ prosí. „Jsem tak slabá; zrovna jsem vyšla z nemocnice, když mě sebrali.“

„Máš, co sis zasloužila, když jezdíš bez propustky.“

„Nemohla jsem si pomoct, holoubku,“ odpoví dobromyslně. „Řekli mi, že můj muž je v Pitěru,⁶ že se vrátil z fronty, a on pryč ode mě pět let. Tak jdu na úřad; tři dny ve frontě a pak mi propustku odmítnou. Myslela jsem, že se tam nějak dostanu i bez ní, ale sundali mě z vlaku, a já jsem tak slabá a nemocná a nedávají mi žádný pajok. Jak teď mám svého muže najít?“

„Najdi si jiného,“ směje se milicionář. „Toho už neuvidíš.“

„A proč bych ho neviděla?“ ptá se rozzlobeně.

„Protože ho nejspíš poslali proti Polákům.“

„Ach, já nešťastná!“ naříká žena. „To válka nikdy neskončí?“

„Jsi ženská, a tedy přirozeně hloupá. Od tebe nemůže nikdo čekat, že takovým věcem rozumíš!“

* * *

V Domě učonych (Domě učenců)⁷ jsem se setkal se spisovateli, vědci a intelektuály různých politických táborů; všichni vypadali jen jako stíny lidí. Netečně posedávali, někteří ukusovali kousky černého chleba.

V koutě diskutovala skupina o pověstech o válce.

„Je to těžká rána pro naději na oživení průmyslu,“ řekl B–, známý národohospodář. „A to jsme už začínali snít o tom, že se nám bude volněji dýchat.“

„Nejhorší na tom je,“ poznamenal Z–, etnolog, „že nebudeme moci dostat knižní dary, které nám přislíbili ze zahraničí.“

„Jsem tak odtržený od vědeckého pokroku, že si připadám vyloženě nevzdělaný,“ řekl profesor L–, bakteriolog.

„Polsko je v předvečer revoluce,“ tvrdil F–, komunista. „Rudá armáda půjde rovnou na Varšavu a my pomůžeme polskému proletariátu vyhnat pány a nastolit sovětskou republiku.“

„Jako je ta naše,“ odsekl ironicky B–. „Lze jim jen gratulovat.“

Večer jsem navštívil svého přítele Petra, nestraníka, dělníka v Trubočném závodě.⁸ „Dostali jsme do dílny válečné zakázky,“ říkal zrovna své ženě. „Jak máme přemoct razruchu, ten náš strašný hospodářský rozvrat, když všechno zase pracuje pro válku?“

Vešel muž středních let, podsaditý a hrubého vzezření.

„Tak co, Petře Vasiljiči,“ oslovil vesele hostitele, „je válka s Polskem a my těm panům⁹ dáme za vyučenou.“

„Vám se to lehko řekne, Ivane Nikolajeviči,“ odpověděl Petr. „Vy nemusíte žít z pajoku. Dodává vládě dřevo,“ vysvětlil, obraceje se ke mně, „a ten nehladoví, ten ne.“

„Musíme bránit svou zem proti Polákům,“ prohlásil dodavatel sentenciózně.

„Vezmou Váňu?“ zeptala se hospodyně se slzami v očích. „Ještě mu není sedmnáct.“

„Mně nevadí jít na frontu,“ ozval se chlapec ležící na peci. „V armádě dostávají dobrý pajok a můžu to dotáhnout na komandira,¹⁰ jako bratranec Vaska.“

Vstal, vytáhl ze svého polušubku¹¹ slanečka a skrojek chleba a začal jíst. Otec ho hladově pozoroval. „Dej kousek mámě,“ naléhal po chvíli. „Od včerejška nic neměla.“

„Nemám hlad,“ řekla matka omluvně.

„Ano, přátelé,“ promluvil znovu dodavatel, jako by si vzpomněl na nedokončenou myšlenku, „Polákům se musí dát za vyučenou a my všichni musíme bránit revoluci.“

„A co máme bránit?“ zeptal se Petr hořce. „Tlusté komisaře a Čeku s jejím střílením, to bráníme. Nic jiného nemáme.“

„Mluvíš jako kontrarevolucionář,“ vykřikl Váňa a seskočil z pece.

„Nemáme ani svoje děti,“ pokračoval jeho otec. „Z toho kluka je od té doby, co vstoupil do Komsomolu (Svazu komunistické mládeže), chuligán. Učí se tam nenávidět rodiče.“

Váňa si stáhl kožešinovou čepici přes uši a vykročil ke dveřím. „Dej si pozor, ať tě neudám,“ řekl a práskl jimi za sebou.

* * *

Ve městě je italská socialistická delegace v čele se Serratim¹² a ta příležitost se slaví obvyklými vojenskými přehlídkami, manifestacemi a schůzemi. Ale mě už ta podívaná nezajímá. Nahlédl jsem za oponu. Představením chybí upřímnost; hlavní pružinou těch podívaných jsou politické intriky. Dělníci na nich nemají žádný podíl kromě mechanické poslušnosti rozkazů; po továrnách provází delegáty pokrytectví; nepravdivé informace je klamou o skutečném stavu věcí; dohled jim brání, aby se dostali do styku s lidem a poznali pravdu o situaci. Delegáty hostí, oslavují a ovlivňují, aby své organizace přivedli do ovčince Třetí internacionály, pod vedení Moskvy.

Jak je to všechno vzdálené mé představě o revoluční poctivosti a revolučním cíli!

Komunističtí vůdcové se zapletli do plánů na politické uznání a plýtvají silami revoluce, aby vytvořili zdání vojenské síly a hospodářského zdraví. Ztratili ze zřetele skutečné hodnoty, z nichž velká změna vychází. Lid vycítil falešné tendence nového režimu a bezmocně přihlíží, jak se vrací ke starým praktikám. Proletariát ztrácí iluze; vidí, jak jsou jeho revoluční vymoženosti obětovány jedna po druhé, jak se z bývalých bojovníků za svobodu stávají tvrdí vládci, obránci existujícího režimu, a jak revoluční hesla a naděje dohasínají jako uhlíky.

Kruhy inteligence prostupuje ovzduší zahořklé bezmoci, ochromující pocit, že jim chybí soudržnost a cíl, který by jim dodal energii. Jsou vyčerpaní léty hladovění; jejich duševní základy jsou oslabeny, duchovní pouta s lidem přetržena.

Levicoví revolucionáři jsou dezorganizovaní, zlomení pronásledováním a vnitřní nejednotou. Období bouře a vzepětí roztrhalo staré kotvy a uvrhlo uznávané hodnoty napospas proudu. Ve všeobecném zmatku se projevuje jen málo tvořivého. Nelítostná ruka rodícího se života, víc než bolševické dekrety, zničila staré formy a vytvořila chaos věcí hmotných i duchovních. Instituce a ideje, vržené na jednu hromadu, zuří v prvotní vášni a divoce se snaží vyprostit, zoufale se jedna druhé chytají ve snaze vynořit se na povrch. A nad křikem a hlukem zápasící masy, přehlušujíc všechna ostatní volání, zní zoufalá, neustávající prosba: Chleba! Chleba!

Moskvu užírá byrokracie, Petrohrad je umírající město. Tady revoluce není. Venku na venkově, mezi prostými lidmi, je třeba vidět nové Rusko a žít jeho rodící se život.

Byl jsem požádán, abych se připojil k výpravě, kterou chystá Muzeum revoluce.¹³ Jejím účelem je shromáždit historický materiál o revolučním hnutí od jeho počátků, téměř před sto lety. Doufal jsem, že se zapojím do tvořivější práce, ale okolnosti a stále chladnější postoj komunistů mě z podstatnější práce vylučují. Poslání výpravy je nepolitické, a tak jsem se rozhodl nabídku přijmout.