Knihovna · Soumrak starého světa · Bolševický mýtus

Kapitola 21 – Na cestě na Ukrajinu

Červenec 1920. – Na každé stanici obléhají náš vlak rozbouřené davy. Vojáci a dělníci, rolníci, ženy a děti, obtížení těžkými pytli, zběsile bojují o místo. S křikem a klením se derou k vagonům. Lezou rozbitými okny, šplhají na nárazníky a tlačí se na schůdcích, bezohledně se chytají klik u dveří a jeden druhého, aby se udrželi. Jako pominutí mravenci pokryjí každý kousek místa a každou chvíli jim hrozí, že přijdou o zdraví i o život. Je to hustý, vzdouvající se lidský příboj, hnaný jedinou vášní – zachytit se na vlaku, který se už rozjíždí. I střechy jsou plné; ženy a děti leží naplocho, muži klečí nebo stojí. Často v noci, když vlak projíždí pod mostem nebo viaduktem, jsou jich desítky smeteny ze střech a zahynou.

Na stanicích na nás čeká železniční milice. Obstoupí vagon, vyžene cestující ze střechy a ze schůdků a pokračuje k dalšímu vozu. Ale v příští chvíli se strhne nápor a tahanice a vyklizený vagon je znovu pokryt lidským rojem. Milicioneři se často uchylují ke zbraním a pálí salvy nad vlak. Lidé jsou však zoufalí: strávili dny, ba týdny opatřováním „cestovních papírů“ – hledají jídlo nebo se s plnými pytli vracejí ke svým hladovějícím rodinám. Smrt kulkou pro ně není o nic hroznější než smrt hladem.

S protivnou pravidelností se tyto výjevy opakují na každé zastávce. Začíná být mučivé cestovat v poměrném pohodlí našeho nápadného vagonu, nedávno opraveného a natřeného jasně červenou barvou, s nápisem „Mimořádná komise Muzea revoluce“.

Výprava má šest členů: tajemnici, slečnu A. Šakolovou; pokladní, Emmu Goldmanovou; historického „odborníka“ Jakovleva a jeho ženu; mladého komunistu, studenta petrohradské univerzity; a mne jako předsedu. K naší skupině patří ještě úřední provodnik (průvodčí) a Henry Alsberg,¹ americký dopisovatel, jemuž jeho přátelský postoj k Rusku vynesl Zinovjevovo svolení, aby nás doprovázel. Náš vůz je rozdělen na několik kupé, kancelář, jídelnu a kuchyň, vybavenou prádlem a stříbrem ze Zimního paláce, nyní sídla muzea.

Ve dne se lidé drží v uctivé vzdálenosti; nápis na našem vagonu zřejmě vyvolává dojem, že v něm cestuje Čeka, nejobávanější instituce v Rusku. Ale v noci, kdy jsou stanice v pološeru, nás obléhají zástupy, které se dožadují místa. Naše pokyny zakazují kohokoli přijmout, jednak kvůli nebezpečí, že nám ukradnou materiál, jednak ze strachu před nákazou. Lidé jsou zavšivení; skoro každý, kdo cestuje po Ukrajině, trpí sypňakem,² druhem tyfu, který často končí smrtí. Náš historik se ho smrtelně bojí a vehementně protestuje proti přijímání cizích lidí. Uzavřeli jsme kompromis: několika starým ženám a mrzákům dovolujeme jet na plošině a potají je krmíme ze zásob naší „komuny“.

Obyvatelstvo krajů, jimiž projíždíme, je neklidné a poplašené. Na každé stanici nás varují, abychom nepokračovali dál: bílí, loupežnické bandy, Machno a Vrangel³ jsou prý na dostřel. Čím dál postupujeme na jih, tím víc houstne ovzduší pověstmi, které nahánějí strach.

Život na jihu, kotel vřících citů, se nápadně liší od života na severu. Moskva a Petrohrad se ve srovnání s ním zdají klidné a spořádané. Tady je všechno neusazené, groteskní, chaotické. Časté změny vlády, provázené občanskou válkou a ničením, vyvolaly duševní i tělesný stav, jaký jinde v zemi neznají. Vytvořily ovzduší nejistoty, života bez kořenů, neustálé úzkosti. Některé části Ukrajiny zažily v letech 1917–1920 čtrnáct různých režimů, z nichž každý znamenal násilný otřes běžné existence, rozvracel život a vytrhával ho ze základů.

Na tomto území se odehrála celá škála revolučních a kontrarevolučních vášní. Tady nacionalistická Rada bojovala proti místním orgánům Kerenského vlády, dokud brestlitevský mír neotevřel jižní Rusko německé okupaci. Pruské bajonety Radu rozpustily a hetman Skoropadskij panoval z milosti císaře⁴ nad zemí ve jménu „nezávislého a sebeurčujícího“ lidu. Pohroma na západní frontě a revoluce ve vlastní zemi přinutily Němce odejít a nový stav věcí přinesl Petljurovi vítězství nad hetmanem. Vlády se střídaly jako v kaleidoskopu. Diktátora Petljuru a jeho Direktorium vyhnalo vzbouřené rolnictvo a Rudá armáda, která zase ustoupila Děnikinovi. Pak se pány Ukrajiny stali bolševici, brzy je však zatlačili Poláci, a potom se země znovu zmocnili komunisté.

Dlouhotrvající vojenské a občanské boje rozvrátily celý život jihu. Společenské třídy byly zničeny, staré zvyky a tradice zrušeny, kulturní přehrady strženy, aniž se lid dokázal přizpůsobit novým poměrům, které se neustále mění. Nebyl čas ani příležitost přebudovat svůj duševní a tělesný způsob života, zorientovat se v neustále se proměňujícím prostředí.

Pudy hladu a strachu se staly jediným leitmotivem myšlení, cítění a jednání. Nejistota je všudypřítomná a vytrvalá: je to jediná určitá, skutečná realita. Otázka chleba, nebezpečí útoku – to jsou jediná témata, která lidi zajímají. Slyšíte historky o ozbrojených oddílech, které plení okolí města, a fantastické dohady o povaze lupičů, které jedni považují za bílé, jiní za zelené⁵⁶ nebo za pogromistické bandity. Legendární postavy Machna, Marusji⁷ a Ščuse⁸ se zlověstně tyčí v ovzduší paniky, které zplodily prožité hrůzy a ještě děsivější obava z neznáma.

Poplach a děs prostupují život i myšlení lidí. Pronikají celým jejich vědomím. Příznačná pro to, stejně jako pro všeobecný chaos poměrů, je odpověď, kterou člověk dostane, když se zeptá, kolik je hodin. Podle toho, zda vám řeknou „tři podle starého“, „pět podle nového“ nebo „šest podle nejnovějšího“, poznáte, jak dalece je tázaný nakloněn bolševikům, nebo opozici; komunisté totiž nedávno už potřetí nařídili „ušetřit“ další hodinu denního světla.

Celá země připomíná vojenský tábor, který žije v neustálém očekávání vpádu, občanské války a náhlé změny vlády, jež s sebou přinese nové vraždění a útlak, konfiskace a hlad. Průmyslová činnost je ochromená, finanční situace beznadějná. Každý režim vydával vlastní peníze a zakazoval všechna předchozí platidla. Mezi lidmi však obíhají nejrůznější „papíry“, včetně kerenských, carských, ukrajinských⁹ a sovětských peněz. Každý „rubl“ má svou vlastní, neustále kolísající hodnotu, takže trhovkyně se musejí stát profesory matematiky – jak lidé žertem říkají –, aby se v tomto finančním labyrintu vyznaly.

Pod povrchem každodenního života vládnou téměř volně rozpoutané prvotní vášně člověka. Etické hodnoty se rozpustily, lesk civilizace se setřel. Zbývá jen holý pud sebezáchovy a všudypřítomný strach z toho, co přinese zítřek. Vítězství bílých nebo jejich obsazení některého města znamená krutou odplatu, pogromy na Židy, smrt pro komunisty, vězení a mučení pro ty, kdo jsou podezřelí ze sympatií k nim. Příchod bolševiků znamená rudý teror¹⁰ bez rozdílu. Obojí je zhoubné; stalo se to už mnohokrát a lidé žijí v neustálém strachu, že se to bude opakovat. Bratrovražedný boj prošel Ukrajinou jako opravdový lidožrout, který hltal, pustošil a zanechával za sebou trosky, zoufalství a hrůzu. Historky o krutostech bílých i rudých má každý na jazyku – líčení osobních zážitků, která rvou srdce popisem ďábelských vražd a znásilňování, nelidské krutosti a nevýslovných zvěrstev.